Hermiona se rozloučila s rodiči a Lenka jí zavázala oči.
,,Co to děláš?" zeptala se zmateně Hermiona.
,,Přece chceš být překvapená, kam tě Ron přemístí..." vysvětlila Lenka.
,,Mějte se krásně!" Slyšela pár hlasů a moc je nerozeznávala. Ron ji chytil za ruku, ucítila jak pod jejíma nohama mizí podlaha. Chvíli to trvalo než znovu stála na zemi.
,,No konečně, bála jsem se, že nikdy nedorazíme," řekla Hermiona.
,,Víš, lásko, ono... Já jsem si to spletl, budeme se muset přemístit ještě jednou." Kdyby neměla na očích šátek, protočila by je v sloup. ,,Moment, musím si vzpomenout jak se to tam jmenuje, počkej chvilku."
,,Rone, i když mě děsně baví stát bůhví kde se zavázanýma očima, ale pospěš si!"
,,No, tak to tvý okřikování mi vážně nepomůže," řekl uraženě Ron.
,,Tak to je skvělý, hádáme se první den po svatbě. Co přijde dál?"
,,Já si nezačal, to ty máš ty sadistický řeči."
,,Rone, já sadistický řeči nemám, když už chceš být za chytrýho používej slova, která znáš."
,,Jistě, paní profesorko," odsekl Ron.
,,Bože, nech toho, jen je mi hloupý tady takhle stát a nic nevidět. Přemísti nás na správné místo, prosím," pravila mírněji Hermiona, protože se nechtěla dohadovat o hloupostech.
,,Myslíš, že se nesnažím? Nech mě chvíli přemýšlet, byl jsem tam naposledy před nastoupením do Bradavic." Hermiona se zarazila, nevěděla o tom, že byl Ron někdy v nějaké jižní zemi. Bylo jí to nějak podezřelé.,,Už to asi mám," řekl Ron.
,,Asi?" zeptala se zmateně Hermiona.
,,Chyť se mě a důvěřuj mi," pravil sebejistě Ron. Hermiona se chytila jeho paže a znovu cítila, jak jí mizí zem pod nohama. Tentokrát byl dopad horší, úplně se jí podlomily nohy, protože zem byla moc měkká. ,,Tak, jsme tady. Co na to říkáš? Krása, viď?" Hermiona se zhluboka nadechla, napočítala do deseti a řekla: ,,Já nevidím."
,,Jo, aha, promiň," řekl Ron a sám sobě se zasmál. Slyšela, jak přešel za ní a rozvázal jí šátek. ,,Vítej v ráji, miláčku," pravil romantickým hlasem, který mu vůbec nešel. Hermiona otevřela unavené oči a vykulila je. Před ní nestál obrovský bílý hotel s výhledem na moře, před ní stála dřevěná chalupa. NE chalupa, bouda a navíc uprostřed temného lesa. Vyděšeně pohlédla na Rona.
,,Nespletl ses znovu?" zeptala se s nadějí v hlase.
,,Co blázníš, Hermi, tohle teď bude naše království," řekl a vydal se k boudě. Hermiona se koukla na svůj obrovský kufr vedle sebe, naštvaně ho vzala a táhla ho do kopečka za Ronem. Vešla dovnitř, byla tam zima a tma.
,,Kde se tu dá rozsvítit?" zeptala se.
,,Nikde, bude tu světlo ve dne a v noci tma," pravil chytře Ron.
,,A proč je tu tma, i když je den?"
,,Protože jsi ještě neumyla okna, zlatíčko," odpověděl Ron, políbil jí a odešel do dalšího pokoje. Hermiona chvíli přemýšlela nad tím, jestli ho má zabít, nakonec se za ním vydala bez vražedných myšlenek.
,,Rone, to mi vysvětli..." zarazila se, když zjistila, že spí rozvalený na pohovce. Odešla zpátky ke kufru, sedla si na židli a začetla se do knihy.

Ron se probudil za hodinu a půl, přišel za ní a řekl: ,,Jdu rybařit, přinesu večeři." A zmizel. Hermiona si vzala na sebe to nejteplejší, co tu měla, což byla lehká halenka a sukně, boty do terénu neměla, tak si vzala balerínky a vydala se do lesa. Procházela se a přemýšlela, když se začalo stmívat vrátila se do ,,boudy". Ron tam ještě nebyl, zatopila v krbu a připravila hrnec na rybu. Bylo dobře, že aspoň uměl rybařit, protože nepočítala s tím, že by měla vzít nějaké jídlo, čekala, že v hotelu u slunečné pláže jí budou všechno nosit na stříbrných podnosech. Nedokázala pochopit, že Harry vzal Ginny do Itálie a ji Ron do té nejhorší noční můry. Měla ráda přírodu, ale nedokáza se sžít s tím, že v týden, kdy by měla být romantika, bude vařit rybu a chodit po lese s balerínkami. Navíc zaslechla, jak venku začíná pršet, zřejmě byli stále v Anglii. Za deset minut deště přiběhl Ron.
,,Hurá, dej sem úlovek, jdu vařit. Mám hlad a je mi zima," zajásala Hermiona.
,,Zlatíčko, ono se nepodaří něco chytit pokaždé," řekl Ron. Hermiona se na něj překvapeně podívala.
,,Co tím chceš říct?" zeptala se a nechtěla si připustit, že by mohla být pravda to, co tušila.
,,Nic jsem nechytil, ryby plavou moc nízko, je na ně zima," vysvětlil Ron.
,,A co teda budeme jíst?" vyptávala se vyděšeně Hermiona.
,,Dneska? Myslím, že tu někde byly kompoty, tak si je dáme." Hermiona byla celá nadšená, protože kompoty neměla moc ráda, ale nechtěla si stěžovat.

Seděli s miskou v ruce a mlčeli. Připadalo jí, že ručičky hodin se vůbec nepohybují. Na tomhle místě se zastavil čas, pomyslela si Hermiona. Smutně si prohlížela ,,dům", kde měla přežít ještě šest dní a pochybovala, že by se jí to mohlo podařit.