A hodiny utíkaly rychleji než jindy. Když pohlédla na minutovou ručičku, zběsile letěla. Tolik myšlenek nestihla a už se oknem dobývaly sluneční paprsky. Chvíli jen vnímala teplo, které jemně šimralo po celém těle. Šla se osprchovat a postavila vodu na čaj, když v tu chvíli se ovzalo zaklepání. Sice již oblečená, ale s mokrými vlasy, otevřela.
,,Dobré ráno," pozdravil ji Remus s úsměvem.
,,Dobré," řekla překvapeně.
,,Přemýšlel jsem, zda-li bychom spolu neposnídali," pravil a ukázal nákup, který držel v ruce. Hermiona pokynula, aby vešel dovnitř. ,,Takže, kde máte kuchyň, drahá slečno?" zeptal se.
,,Milý pane, hned támhle," odpověděla.
,,Dejte mi chvilku na přípravu," řekl jako pravý kuchař a zmizel v kuchyni. Hermiona nevěděla, jestli se jí to náhodou nezdá. Měla muže, kterého miluje, ve své kuchyni. To se přece jen tak nepoštěstí.

Vysušila si vlasy a posadila se na pohovku v obývacím pokoji, chvíli si četla, poté jen tak koukala na stěnu. Přišel za ní a řekl: ,,Snídaně je připravena." Pomohl jí s usazením, choval se jako pravý gentleman. Položil před ní talíř s lívanci, borůvkami a tvarohem. Pousmála se nad tím, že věděl, co jí chutná. Do hrníčku jí nalil čaj a posadil se naproti ní.
,,Dobrou chuť," popřál Remus.
,,Dobrou chuť," usmála se Hermiona a dala se do jídla. Nastalo ticho, jindy jí ticho vadilo, ale nyní si užívala jen a jen jeho přítomnosti. Takové vítané ticho bylo výjimečné, a o to víc byla z této chvíle unešená. Pohlédla na Remuse, jak soustředěně krájí lívanec. Naklonila hlavu na stranu a usmívala se. Hned její pohled ucítil a zvedl k ní oči. Bál se, že se něco děje, ale její úsměv ho uklidnil a opětoval úsměv stejnou měrou.
,,Jsem ráda, žes přišel," špitla do ticha. Opatrně natáhl ruku přes stůl a chytil její ručku.
,,Nemohl jsem na tebe přestat myslet. A přitom jsem se tolik bál, abych nebyl otravný - zvlášť takhle po ránu."
,,Nemohla jsem usnout, takže je dobře, že jsi přišel. Stejně bych napjatě čekala celý den, protože mě nikdy neotravuješ," řekla upřímně Hermiona.
,,Ty jsi nespala?" podivil se Remus, ač sám celou noc chodil po prázdném bytě v kroužcích a polokroužcích a myslel na ni.
,,Ne, nespala jsem. Bez tebe se mi špatně usíná."
,,Vynahradím ti to," slíbil vážným hlasem. Zase bylo na chvilku ticho, které prolomil Remus otázkou: ,,Co říkáš na Irsko?"
Zmateně na něj pohlédla a místo odpovědi položila také otázku: ,,Jak to myslíš?",,Líbí se ti Irsko?"
,,Asi ano, nevím, proč by se mi nelíbilo. Byla jsem tam jen jako malá, ale byla jsem okouzlená," rozmluvila se najednou. Remus jen přikývl hlavou, jakože to vzal na vědomí a napil se čaje. ,,A proč ses tedy ptal?" zajímala se Hermiona zvědavě.
,,Jen tak. Přemýšlel jsem o tom, až bude po bitvě - pokud samozřejmě dobře dopadne, že bychom mohli..."
,,Bydlet v Irsku?!" skočila mu do řeči Hermiona.
,,Ano, ale byl to jen takový nápad."
,,To by bylo krásné. Moc by se mi to líbilo, zase něco nového."
,,Vážně?" usmál se překvapeně Remus. ,,Přemýšlel jsem o Dublinu, ale mohli bychom se rozhlédnout i Castlebaru, Wesfordu... Můžeme tam třeba jen tak jet a kouknout se, kde by se nám líbilo."
,,Tak jo, už se těším až tu příšernou bitvu vyhrajeme."
,,Měla by sis jít lehnout," vzpomněl si Remus. ,,Vždyť jsi vlastně nespala."
,,Ale vždyť je ráno a navíc jsi tady ty.. Nechci usnout, neužila bych si ten moment, kdy jsi se mnou."
,,Slibuju ti tolik zážitků, které ti tuhle chvilku vynahradí. Byla bys kvůli mně unavená, a to já nechci, musíš si pořádně odpočinout."
,,Tvá starostlivost mi chyběla," přiznala se s úsměvem a dopila čaj. Oba vstali, Hermiona se šla převléct do noční košilky. Vešli do ložnice, Remus si vyzul boty a lehl si, Hermiona se položila vedle něj, hlavu složila na jeho hrudi. Jemně ji objal, přikryl a nastala další chvíle ticha, která ji nevadila. Najednou Hermioně došlo, jak hrozně byla unavená z toho být sama. Jak ji vyčerpávalo usínat bez něj a jak je najednou strašně jednoduché jen tak zavřít oči... Její svět se najednou zase srovnal, všechno bylo tak nějak na svém místě. Teplo jeho náruče ji ukolebávalo do příjemného spánku. Tempo jeho dechu, vůně jeho kůže... Zvedla hlavu, i když byla hrozně unavená. Remus na ni zmateně pohlédl, ale než se stačil zeptat, jestli se něco stalo, tak ho políbila. Jemně, nevtíravě a přitom naléhavě. Pak se pousmála, znovu se položila a zavřela oči, přes které jí víčka padala už sama od sebe. Ani neviděla, jak se Remusova tvář rozzářila, neviděla, jak se právě políbená ústa začala usmívat. Všechno bylo tak tiše příjemné, nikdo jí nemohl ublížit. Byla v bezpečí, byla šťastná a spánek ji přemohl.

Za chvilku Remus poznal, že usnula. Její dech se stal pravidelným, její tělo bylo uvolněnější. Přitiskl si ji víc k tělu a zavřel oči, aby si tu chvíli užil. Znovu ji držel v náručí a tentokrát tomu nikdo a nic nebránilo. A nechtěl si nalhávat, že to půjde jednoduše, ale zdálo se, že překonali aspoň jednu překážku, že začíná něco nového, něco mnohem krásnějšího a věděl, že nyní budou přistupovat ke všemu jinak, pomaleji a opatrněji. Tentokrát měli šanci být spolu bez překážek, nebo aspoň ne tak velikých překážek jako bylo manželství a jiné pohromy, které jim stáli předtím v cestě. Spřízněné duše splynuly už navždy.