Hermiona šla rychlým krokem, jedna noha míjela druhou. Třásla se a snažila se být kurážná. Šel jí naproti, pomaleji a rozvážněji. Došli k sobě, zastavili se půl metru od sebe. Zhluboka se nadechla. ,,Nevím, co se dneska stalo, pořád tomu všemu nerozumím, ale musela jsem tě vidět," řekla.
,,Hermiono, já jsem..." zarazil se, snad rozmýšlel, co říct jako první, co vynechat a jak říct to nejdůležitější. ,,Odešel jsem od Nymfadory."Celá se roztřásla, bylo to strachem a očekáváním.
,,Nemohl jsem se jí kouknout do očí, ani Ronovi." Sklonila hlavu a zavřela oči. ,,A nejhorší bylo, že jsem tam neměl tebe. Nedokázal jsem ráno ani vstát, bez tebe jsem byl ztracený."
Překvapeně na něho pohlédla, pak pravila: ,,Dnes jsem to urovnala s Ronem. No, ne úplně, ale aspoň se cítím míň hrozně."
,,A já mluvil s Nymfadorou, cítím se hůř než předtím, ale bylo to správné se s ní rozloučit. Odešel jsem od ní, našel si byt a práci, očividně ve stejné firmě jako ty."
,,Takže to byla jen náhoda?" zeptala se pro jistotu.
,,Ano, byla to náhoda. Nesnažil jsem se tě najít, nedokázal jsem to." Hermiona se k němu otočila zády a poodešla o kousek dál. Chvíli tam stála, rychle se otočila a došla těsně k němu.
,,Miluju tě. A je to pošetilé a hloupé, ale pokud to aspoň nezkusím...být s tebou...tak můj život bude prázdný a už nikdy nic nebude dávat smysl. A chci, abys věděl, že nám chci dát šanci, protože jsem pro tebe perfektní, a to jsem si nikdy moc nevěřila, ale tohle vím. Nepotřebuju slyšet tvé myšlenky, protože jsem je znala už dávno. A taky chci, abys byl jediný muž, který mi bude léčit zlomené palce a jediný, který mi na palec může dupnout. A že jsi jediný, který mnou nikdy neopovrhoval a já si toho vážím, protože jsem s nikým nebyla tak šťastná. A prosím, nech mě, abych tě mohla držet za ruku. A neříkám, že hned teď. A možná, že ani za několik měsíců nebudeme schopni se držet za ruce, protože jsme ušli dlouhou cestu jeden bez druhého. A bojím se, šíleně se bojím. Dokonce víc než kdykoli jindy. Vždy jsi mě respektoval, ve všem, co jsem dělala, co jsem si myslela, nikdy jsi mnou neopovrhoval a chci říct, že já tě respektuji  stejně. A chvíle, kdy jsem byla s tebou, i třeba jen jako kamarádka, byly ty nejkrásnější v mém životě."
,,Taky tě miluju, Hermiono. Miluju tě tak moc, že mě ničí být bez tebe a jen přemýšlet, co zrovna děláš, kde jsi a jestli jsi v pořádku. Chci najít cestu k tobě, ať už mě to bude stát cokoliv. Já si tě chci zasloužit, protože jsi dokonalá a silná. Vážím si tě a je mi líto, že jsem všechno pokazil. Můžu tě teď obejmout?" zeptal se opatrně. Hermiona chvíli přemýšlela, poté pomalým krokem došla až k němu a položila hlavu na jeho hruď. Jemně ji objal. Zavřela oči a cítila se v bezpečí. Procházelo jí tolik jeho pocitů a cítila sílu, najednou nebylo nic, co by je mohlo rozdělit. Pustil ji a poodstoupil. ,,Rád bych vás pozval na rande, slečno. Moc se mi líbíte," řekl. Hermiona se na něj zmateně podívala. ,,Remus," pravil a potřásl jí rukou.
,,Hermiona..." řekla nejistě.
,,Tak tedy, můžu vás pozvat někdy na skleničku, Hermiono?"Její oči se rozzářily, srdce se rozbušilo a ona špitla: ,,Ale jistě." A usmála se, najednou byl úsměv tak jednoduchý.
,,Myslím si totiž, že bychom si mohli rozumět. Mám pocit, že vám potřebuji říkat všechno, co se v mém životě kdy stalo a poslouchat, co si myslíte o každé věci, která vás potkala."
,,A proto bych vám chtěla říct, že zrovna teď mám pocit, že se rozbrečím štěstím, ale tolik se bojím, že se mi jen zdáte." Remus k ní přistoupil co nejblíž, vzal do své dlaně její malou ručku a něžně ji štípl.
,,Už mi věříte? Tohle není sen." Rozesmála se, takhle ji dokázal rozesmát jen on, takhle to bylo dokonalé. ,,A co byste řekla na procházku po Londýně? Jen tak se projít, dozvěděl bych se od vás vaše číslo, abych vám mohl zavolat ohledně toho rande." Stiskla jeho ruku a zavřela oči.
,,To by bylo skvělé." Pustila ho a pomalým krokem se vydali do noci města.