Oblékla se do noční košilky a nalila si víno. Nechápala to, nedokázala tomu porozumět. Viděla jeho myšlenky, ale bylo to tak rychlé, že vůbec nevěděla, co se to stalo.
,,Nevím, kde se tam vzal. Proč tam pracuje a jestli mě dokázal vypátrat... Sakra, nevím nic!" Naštvala se sama na sebe. Slyšela tiché tikání hodin. Po zádech jí přejel mráz, když si vybavila jeho tvář. Byl jiný a ona také. Všechno se změnilo, najednou byla svobodná a odpoutaná jak od Rona, tak i od Remuse. Nechtěla na něj myslet, protože věděla, že to bude bolet. Ale byl stále tak krásný jako první den, kdy ho doopravdy uviděla. Kdy uviděla, že je stejný jako ona. A bylo to před jejich ,,spřízněním". Milovala ho, stále ho milovala. A stále byly jeho oči smutné, stále hleděly tak osaměle. Bylo to těžké, moc dobře věděla, že nebyla připravená ho vidět. Celé týdny, kdy se snažila dostat ho z hlavy, byly najednou k ničemu. Všechny hradby, které si v sobě vybudovala, se zhroutily pouze tím, že ho uviděla. Myslela si, že je se vším smířená, ale najednou nevěřila, že by další den mohla přežít. Uvědomila si, že spoustu věcí nechala nedořešených a teď se jí to tímto způsobem vrací. Vstala a oblékla se do šatů, obula si balerínky a přes sebe hodila kabát. Napsala na papír vzkaz a mávla hůlkou, aby zmizel. Napila se vína a čekala. Začala netrpělivě poklepávat nohou, neměla ráda své zlozvyky. Nikdy se jí nezdálo deset minut tak dlouhých, byla celá nesvá. Na hodinách utekly poslední vteřiny a ona se přemístila.

Seděl na židli a před sebou držel sklenku whisky. Už ani nepil, neměl chuť. Necítil se dobře, všechno bylo špatně. Remus věděl, že když se tohle stalo, musí něco udělat. A věděl, že to nebude příjemné. Oblékl si košili a přes ni ošuntělé sako. Chvíli se rozmýšlel, ale věděl, že se tomu nesmí vyhýbat. Ne, když se chce pohnout z místa s aspoň trochu čistým štítem. Prošel několikrát celý byt, sem a tam, aby se uklidnil. Snažil se najít odvahu, která mu chyběla již dlouhou dobu. Zavřel oči a uviděl Hermioninu tvář a věděl, že je správné být čestný. Věděl, že některé věci nebyly řečeny a litoval by toho, kdyby je neřekl. Dokonce by už nikdy nedokázal usnout. Bylo jisté, že to bude zvláštní a bolestivé. Uvnitř něho zuřila válka mezi strachem a odvahou, které moc nezbývalo. Pokud to udělá, udělá to pro všechny ty krásné okamžiky s Hermionou. Zavřel oči a napočítal do deseti... dvakrát. Přemístil se.

Objevila se na domluveném místě, už tam byl. Stál zády k ní a pozoroval hladinu řeky. Zabolelo ji u srdce, když se k němu pomalým krokem vydala. Bylo to nezbytné, zvlášť po tom všem, co spolu zažili. Přišla těsně k Ronovi, natáhla ruku, aby se dotkla jeho ramene, ale zarazila se. Nemohla. Teď už ne. Na dnešní den bylo zpomalených scén až příliš. A stejně trvalo celou nekonečnost než se odvážila ho pozdravit.
,,Ahoj," řekla velice tichým až pokorným hlasem. Otočil se k ní a bolelo to. Dokonce víc než si myslela. Jeho pohled jí podlomil kolena, protože pokud tohle dokázala, tak na sebe nemohla být nikdy hrdá. Ten výraz, kterému se chtěla vyhnout, ji odzbrojil. Ty oči, které ji oprávněně sledovaly odměřeně a s tou největší trpkostí.
,,Ahoj," pravil Ron stejně tichým hlasem jako ona.
,,Musela jsem ti napsat, došlo mi, že by bylo nespravedlivé se zachovat tak, jak jsem se zachovala," začala. Jen pokynul hlavou, aby pokračovala. Neměla ráda, když druhý člověk nic neodpovídal a jen vyčkával. Vždycky se cítila tak hloupě a její strach byl větší a větší. ,,Chtěla jsem jen říct, že je mi to hrozně líto, že jsem byla tak zbabělá a nechala tě samotného. A mé důvody byly sobecké, ale nemohla jsem ti už lhát. Nikdy jsem ti nechtěla ublížit." Nastalo ticho, kdy na sebe jen hleděli. Ona, plná strachu. On, přemýšlející o tom, co poví.
,,Dlouho jsem o tom všem přemýšlel... Srovnal jsem si všechny věci a musím ti, naprosto upřímně, říct, že jsem udělal hodně špatných věcí. A dokonce chápu, že tě některá z nich mohla dohnat až sem." Překvapeně na něj pohleděla. ,,Nechci, aby sis myslela, že házím všechnu vinu na tebe, protože moc dobře vím, že jsem se nechoval jako správný manžel. A mrzí mě, že jsem jako muž zklamal. Asi jsme si nebyli souzeni, co?" ušklíbl se. Ač se Ron snažil být k ní milý, jeho hlas byl plný sarkasmu.
,,To bolelo," pomyslela si Hermiona, ale nemohla mu to říct. Ne poté, kdy ho opustila a napsala jen dopis.
,,Chci, abys věděla, že než jsem došel k tomu, že je to částečně i má chyba... No, prostě, trvalo to dlouho. Asi jsem si to měl uvědomit dřív, když byl ještě čas. Hrozně mě to štve, žes mi to neřekla, protože bych se zlepšil."
,,Já to vím, Rone, ale bylo to všechno šíleně rychlé. Sama jsem nepostřehla, že se se mnou něco děje a že jsem si to všechno představovala jinak. Taky jsem to chtěla spravit, ale když jsem se na sebe podívala, byla jsem daleko... Dost daleko na to, abych se dokázala vrátit. Chtěla jsem být dobrá manželka, chtěla jsem při tobě stát... Vážně."
,,Odpuštěno." Hermiona se pokusila o úsměv. ,,Jsi špatná herečka, víš to? Vidím, že se trápíš," řekl. Snad poprvé ho viděla jako dospělého člověka.
,,Jo, já vím. Snažím se vypadat v pohodě, ale moc mi to nejde. Nebylo pro mě jednoduché se ti ozvat a sejít se s tebou. Nějak se stále nemůžu koukat se do očí člověku, kterému jsem ublížila."
,,Odpustím ti, pokud i ty odpustíš mně. A prosím, zapomeň na to, že jsme spolu byli," pravil Ron vážným hlasem.
Hermiona se zahleděla do země, bylo najednou těžké říct... ,,Odpouštím ti." Nastalo ticho, kdy se snažila srovnat s tím, že i Ron mohl za hodně věcí, ze kterých se vinila ona sama. Jemně ji objal a jen na malou chvilku, poté poodstoupil.
,,Asi se už rozloučíš, že?" Ron jen přikývl. ,,Kdybys něco potřeboval..."
,,Ne, Hermiono, ne. Bylo by to složité. Opatruj se," řekl a zmizel. Dala si ruce do kapes kabátu a pomalým krokem se vydala na procházku Londýnem. Necítila se o moc lépe, pocit viny přetrvával.
,,Snad se to časem spraví," pomyslela si.

,,Jsem rád, že jsi přišla." Nymfadora se podívala na Remuse naštvaně, ale samozřejmě za tím skrývala hluboký smutek. ,,Chtěl bych ti říct, že vím, že jsem se zachoval hrozně."
,,Ne hrozně, jako kretén," opravila ho Dora. Její vlasy byly rudé a měla je po ramena. Vypadala jinak.
,,Nechci po tobě žádat odpuštění, protože si ho nezasloužím. Jen chci, abys věděla, že jsem nechtěl, aby to takhle skončilo. Tak moc jsem se snažil být dokonalý partner, až jsem zapomněl, že chci něco jiného. Byl jsem hlupák a když jsem konečně zjistil, jaký život si přeju, tak jsem to zbaběle tajil, a pak jsem ještě zbaběleji utekl."Nymfadora mlčela.,,A nesnášel jsem se za to... Vlastně se za to nenávidím pořád. Už to nikdy nevrátím, nebudu moct ti říct pravdu dřív než se to všechno zvrtne. A je to vůči tobě nespravedlivé. Měla jsi vědět pravdu."
,,To je sice skvělý, že toho lituješ, ale mně to nepomůže."
,,Já to vím."
,,Řekni mi jediné, co jsem udělala tak špatného?" zeptala se a její hlas byl slabý.
Remus uvedl své důvody. V očích se jí objevily slzy. ,,Nechci, abys z toho byla rozrušená. Dny, které jsem s tebou strávil mi nikdo nevezme. Byl jsem šťastný, vážně, byla jsi úžasná. Ale nebyla jsi se mnou, nebyl jsem to já, lhal jsem jak tobě, tak sobě."
,,A tvé skutečné já ti pomohla najít...ona?" zeptala se, ale asi si ani nepřála slyšet pravdu. Remus chvíli mlčel, snad se snažil najít jinou odpověď než pravdivou, ale nakonec to vzdal. ,,Ano."
,,Takže kdybys jí nikdy nepoznal, byl bys pořád stejný?",,Asi ano, stále bych byl s tebou a možná bych ani nezjistil, že nejsem doopravdy šťastný."
,,Díky, že jsi upřímnej aspoň teď. Potřebovala jsem to slyšet, protože jsem se neměla, jak se z toho vyhrabat. A jo, byla jsem hysterická, ale je to proto, že vůbec netušila, že je něco špatně."
,,Já vím. Je to špatně a já jsem udělal chybu. Budu toho navždy litovat. Přeju si, abys našla muže, který pro tebe bude skvělým partnerem."
Nymfadora se smutně pousmála a špitla: ,,Myslím, že jsem na cestě ti odpustit, takže bych měla odejít, než mě stihneš něčím naštvat."
,,Opatruj se, prosím," řekl a chtěl ji obejmout. Udělala krok zpět.
,,Vidíš, už mě štveš," pravila a usmála se. Po tváři jí stekla slza. ,,Sbohem, Remusi." A zmizela.