Práce, nákup... Přišla do prázdného bytu, na stůl položila všechny spisy, které měla přes víkend projít a opravit. Posadila se do křesla, nalila si džus do skleničky a pustila se televizi. Chtěla jít ven, hrozně se opít a tancovat, ale neměla sílu. Již necítila žádné spojení s Remusem, i když na něj myslela, cítila, že její myšlenky neslyší. Každý den to bylo čím dál těžší bez něj být. To, že byli od sebe daleko, pro ni bylo nesnesitelné. Cítila se zbytečná. Neměla za kým jít, s kým by si jen tak popovídala. Tolik ji zajímalo, jestli si na ni někdy vzpomněl. Byl to měsíc, už měsíc měla schovaný papír, který potvrzoval, že je zase svobodná.

Svlékal si košili, když vešla do ložnice Nymfadora. Stál zády k ní, zavřené oči, sbíral všechnu sílu, aby se tvářil, že je v pohodě. Díkybohu Nymfadora nikdy nepoznala, že se cítí hrozně.
,,Nechápu ji, měla všechno," řekla a lehla si do postele.
Remus se k ní otočil a zeptal se: ,,Kdo?"
,,Přece Mia. Ron je z toho na prášky a ona si odejde jen proto, že chce být volná. Nechápu, je tak hloupá."
,,Hloupá?" nechápavě pohlédl na Doru a lehl si vedle ní.
,,Jo. Představ si, že bych odešla od tebe jen proto, že už k tobě necítím to, co na začátku vztahu. Vždyť je jasný, že to jednou vyprchá."
Remus překvapeně mlčel a pak se zmohl na: ,,Jak to teď myslíš?"
,,Vášeň a láska je strašně pomíjivý. Lidi spolu zůstávají, aby založili rodinu, ne aby prožívali svůj sen."
,,Myslíš tím, že už mě nemiluješ? Že tě nepřitahuju?"
,,Ale ne, to až po čase. Ale náš vztah dospěl k tomu mít dítě a ne se romanticky brouzdat bosí v trávě. Jsme spolu, abychom se usadili a začali být zodpovědní."
,,Ale vždyť..."
,,Neříkám, že tě nemiluju. Jen říkám, že je to jiné než na začátku," řekla a chtěla ho políbit. Jejich rty se dotkly a Remus ucítil bolest, v hlavě mu probleskla Hermionina tvář, rty, které byly hebké... Odtáhl se od Nymfadory a vyděšeně otevřel oči.
,,Co ti je?" zeptala se. Remus se zamyslel.
,,Já... Já nevím, je mi nějak divně."
,,Ale ne, Remusi, tak dlouho jsme spolu nespali. A zrovna dneska je dobrej den pro otěhotnění."
,,Chceš se mnou spát jen proto, abys otěhotněla?" zvedl obočí Remus.
,,Bože, Remusi, ty seš dneska urážlivej. Dohodli jsme se na tom, že..."
,,Ne, ne, ne. TY ses dohodla," skočil jí do řeči Remus, vstal a odešel z ložnice. Sešel schody a vešel do místnosti, chladné místnosti, kde se v každém rohu objevovala Hermiona. Posadil se na postel a schoval tvář ve dlaních. Udělal chybu. Nechal odejít dívku, kterou miloval. A nechal ji žít v představě, že s ní spal jen tak bez citů. Vyznala mu lásku, on jí ne. Ona měla odvahu odejít, on zbaběle zůstal. Nezasloužila si, aby ji ranil takový hlupák, jakým se nyní cítil být. Nevěděl, jak se jí daří. Byl bez ní tak sám, osamělý ve společnosti všech lidí. Přecházeli ho, neviděli, jak hrozně trpí, když nemůže tajně pozorovat její pohyby a smích. Chtěl slyšet její hlas, tak dětsky sopránový, tak jemný a tichý. Chtěl, aby ho jemně kousla do rtu, když spí. Odešla, neprozradila ho. Bylo to pro něj horší, kdyby to na něj práskla, Nymfadora by ho vyhodila a on by teď nemusel přemýšlet, jestli zůstat s důvodem, který za ztracení Hermiony nestál.

Posadila se na okenní parapet a pozorovala svítání, na ulici jen pár lidí, který přes týden nestihli udělat svou práci a spěchali do kanceláře. Rozespalé oči těkaly z jedné osoby na druhou, jako by snad doufala, že se mezi nimi objeví. Přála si, aby se zjevil odnikud a začal se rozhlížet, uviděl by ji v okně a vydal se k ní. Všechna patra by vyběhl, zaklepal na její dveře. Nic takového se nemohlo stát, věděla to, ale i tak seděla a napjatě vyčkávala.

Seděl sám v kuchyni, míchal šálek čaje asi už půl hodiny. Nechtěl se usmívat, nechtěl ani sedět na té hloupé židli a už vůbec nechtěl vychladlý čaj. Objevila se další osoba, vzhlédl.
,,Dobré ráno, Severusi," řekl tiše.
,,Zklamal jsi mě," pravil Snape a nalil si do hrnku kafe.
,,Co prosím?" vzhlédl k němu.
,,Moc dobře víš, o čem mluvím. Čekal jsem, že se zachováš lépe," pokračoval aniž by na něj pohlédl.
,,Severusi, já mám závazky a..."
,,Ach, jistě, Grangerová neměla, omlouvám se ti. Zapomněl jsem, že to máš o mnoho těžší. Byla vdaná, ty ne. Je to vážně tak těžké?"
,,Zaprvé, nevím, co ti je do toho. Zadruhé, rozhodla se tak sama, beze mě."
,,Takže teď budeš dělat uraženého, že tě nepřemlouvala, abys utekl s ní? Viděl jsem ji, nikdy by nevěřila, že bys k ní mohl cítit, co ona k tobě."
,,Jasně, dobře, zklamal jsem tě. Zklamal jsem i ji. Choval jsem se jako idiot, už s tím nemůžu nic udělat!"
,,Jak to?"
,,Je pozdě," odpověděl Remus.
Severus se ušklíbl a řekl: ,,Člověk by řekl, že je po svatbě pozdě a někdo, koho oba dobře známe, dokázal, že není nikdy pozdě na to zachovat se čestně." Remus se zarazil, chvíli jen tak seděl a přemýšlel. Severus měl pravdu.
,,Jenže já nejsem tak silný," zašeptal po chvíli.
,,Možná, že by ses to měl naučit. Ona si zaslouží, abys na sebe taky vzal vinu."

Chodila ode zdi ke zdi, oči podlité krví. Měsíc zářil přímo do jejího okna.

Opřel hořící čelo o chladnou zeď.

Po tváři jí stékaly slzy.

Snažil se nekřičet.

Bez něj to bylo nesnesitelné.

Potřeboval cítit její přítomnost.

Chtěla ho držet aspoň za ruku.

Jen jeden její úsměv by rozzářil ponuré dny, které nyní zažíval.

Tolik toužila se cítit znovu naživu a bez něj to nešlo.

Zavřel oči, aby si vybavil její tvář.

Viděla jeho představu, tak vzdálenou.

,,Hermiono, vy už máte ty podklady dneska?" podivil se její šéf.
,,Ano, neměla jsem o víkendu co dělat..." řekla Hermiona.
,,Takže takhle vy trávíte celé dny? Jen pracujete?"Hermiona jen přikývla. ,,Víte, mohlo by to být ode mě troufalé a pokud je, tak se předem omlouvám, ale... Když nemáte celé večery co na práci, nešla byste třeba na večeři? Myslím... Jakože se mnou..." Jemně se usmála.
,,Víte, je to od vás moc milé, ale... Musím odmítnout."
,,Nevadí, myslel jsem si to," pravil a pokusil se o úsměv, který vypadal zklamaně a rozpačitě.

Vyšla z jeho kanceláře, bylo to zvláštní. Odmítla muže, který byl hezčí a o trochu mladší než Remus. Seděl za svým stolem a mile se jí zeptal, nemusela ho hned odmítat, možná mu měla dát šanci. Byl k ní hodný, vzal ji, i když neměla žádnou praxi. Otočila se, zaklepala znovu na jeho dveře a vešla. Zrovna si zapálil cigaretu. Překvapeně k ní vzhlédl.
,,Platí ještě ta nabídka večeře?" zeptala se Hermiona a cítila se jako malá holka. Koutky jeho úst se zvedly.
,,Samozřejmě."

Nalila si skleničku vína a stoupla si před zrcadlo. Naklonila hlavu na jednu stranu, poté na druhou. Zhluboka si lokla vína a hned uslyšela svůj vlastní hlas.
,,Nesmíš se opít, chovala by ses pak hloupě!" Přikývla své vlastní myšlence a položila skleničku na stůl. Znovu na sebe pohlédla a dala si před sebe černé šaty.
,,Depresivní, vypadáš jako zoufalka," řekla si pro sebe a hodila je na křeslo. Další před sebe dala modré s flitry. ,,Sakra, tyhle nos až ve čtyřiceti... Ne, nenos je NIKDY..." Zamračila se. Oblékla si bílé šaty s malými potisky kytiček. Zadívala se na sebe a pokusila se usmát. Nelíbilo se jí vypadat šťastně, už ty šaty vzbuzovaly pozitivní dojem. Napila se vína a vyčesala si vlasy do drdolu, poté je znovu rozpustila a poté je sčesala na jednu stranu a udělala si cop. Byla připravena, začala být roztřesená a netrpělivě začala pochodovat po bytě. Najednou se ozval zvonek, vyhlédla z okna a mávla, že už jde. Když zavřela okno, začala panikařit.,,Bolerko mám, kabelku...kabelka...tady. Voňavka, hlavně voňavka." Vyběhla ze dveří, seběhla schody a elegantně zpomalila. Vyšla z hlavního vchodu, stál tam, nasadila úsměv.
,,Dobrý večer, Hermiono," pozdravil ji a podal jí růži.
,,Dobrý večer. Děkuji, ta růže je nádherná." Nabídl jí rámě a vydali se do restaurace.

Celý večer si povídali a Hermiona se bavila, dokonce zapomněla na to, jak hrozně je nešťastná. Vyzval ji k tanci, trochu nemotorně se točila v rytmu valčíku. Procházeli se ještě hodinu venku a on ji vyprávěl, jak se dostal k poslouchání jazzu. Došli k jejímu domu a stoupli si naproti sobě.
,,Děkuju, za krásný večer," pravil.
,,Ne, to já děkuju," řekla Hermiona. Nahnul se k ní a letmo ji políbil na tvář.
,,Mohla bych vás pozvat na kafe..."
,,A já bych musel odmítnout, protože jste skvělá a tak rád bych byl ten, kterého byste mohla milovat, ale... Nejsem. Asi ještě dlouho budete myslet na jiného." Hermiona sklonila hlavu a zadívala se na chodník.
,,Je mi to tak líto, je mi s vámi tak hezky. Zapomínám na svá trápení."
,,Třeba jednou, až ho přestanete milovat, tak se naše cesty střetnou. Opatrujte se, Hermiono, a dělejte v práci, že se neznáme. A ani se na mě neusmívejte, abych si nemyslel, že mám šanci," řekl a povzbudivě se usmál. Hermiona se pousmála a objala ho.