,,REMUSI!" zakřičela, i když do toho Remuse nechtěla tahat.
,,Hermiono? Proboha, jsi v pořádku?" Určitě cítil to zoufalství a bolest, která ji zbavovala mysli. Nedokázala s tím bojovat sama, nyní už ne.
,,Nejsem v pořádku... Remusi... Prosím..."
,,Mám na tebe počkat dole?" navrhl.
,,Ano, prosím..." Hermiona schovala test a vyšla přes ložnici na chodbu. Šla pomalu, protože kvůli slzám neviděla na cestu. Trvalo jí snad celou věčnost než vstoupila do sklepa. Zase známý chlad a vlhký vzduch. Sešla posledních pár schodů.
,,Hermiono?" Hermiona pomalým krokem došla k Remusovi, objal ji. Hlasitě se rozvzlykala.
,,Remusi..." zašeptala mezi vzlyky.
,,Mio, co se děje?" zeptal se zmateně.
,,D-dělala jsem si test."Remus jen zvedl obočí. ,,Těhotenský test."
,,A jak to dopadlo?" zeptal se velice tiše. Hermiona se znovu rozplakala, opřela se čelem o jeho hruď a chvíli jen tiše brečela. Remus ji jemně hladil po vlasech a druhou rukou ji k sobě tiskl.,,Ššš... Neplakej, Mio..." šeptal. ,,Bude to všechno v pořádku."
,,On... On je..." Po tvářích jí znovu začaly proudem téct slzy. ,,On je negativní..."
,,Jakože nejsi těhotná?"Hermiona přikývla.,,Ale vždyť to sis přála," pravil Remus. ,,Všechno je tím jednodušší."
,,Ale ty to nechápeš. Já si myslela, že budu mít miminko!" vykřikla Hermiona, vytrhla se z jeho objetí. ,,Já vím, že jsem si chtěla užívat života, ale to s Ronem stejně nejde. Mohla jsem mít někoho, pro koho bych mohla obětovat všechno. Já prostě vím, že bych na to měla. Zvládla bych to."
,,Ach, Hermiono..." Hleděl na ni s tím největším pochopením. ,,Je mi to tak líto, že sis myslela, že jsi těhotná. Je mi líto, že jsem o tom přemýšlel jako o něčem, co je skoro jisté."
,,Myslela jsem si, že uvnitř mě je dítě. Naše dítě." Remus k ní přišel a objal ji kolem ramen, dovedl ji k posteli. Vzal deku a přehodil ji kolem jejích ramen. Posadil se a ona si lehla a položila hlavu do jeho klína.
,,Moc se ti omlouvám, měl jsem tu být s tebou celý ten týden, kdy ses se vším musela srovnat sama. Také jsem si myslel, že budu otcem a doufal jsem, že za ten týden na tebe přestanu myslet, ale o to víc jsem nás oba trápil. Vím, že bys byla skvělou matkou, ale už takhle jsi nádherná osoba, která mi vždy pomohla."
,,Vážně si o mě myslíš, že jsem nádherný člověk?" zeptala se Hermiona smutným hlasem.
,,Nejen jako člověk, ale i jako žena jsi překrásná," odpověděl bez zaváhání Remus a pohladil ji po vlasech, které se rozprostíraly po jeho stehnech.
,,Děkuju," zašeptala Hermiona, přestala slzet, cítila klid a smíření.
,,Byl jsem vždy na všechno sám, nikdo mně nerozuměl a nebylo to proto, že by nechtěli... Jenže ty cítíš vše co já, víš přesně, co se ve mně odehrává a myslím, že jsi to věděla i bez souznění."
,,Tolik mi pomáháš, Remusi, to já bez tebe jsem ztracená. Jen pro tebe nejsem neviditelná. A to jsem se snažila tě do toho netahat, ale teď vidím, že bych to bez tebe nezvládla, asi bych se složila. Jsem ti za tolik věcí vděčná," špitla a zvedla ruku, aby ho mohla pohladit po tváři. Jemně se zasmála.
,,Co se děje?" zeptal se Remus překvapeně.
,,Máš strniště, to se mi na tobě děsně líbí," vysvětlila Hermiona. ,,Škrábe to a lechtá."
Remus se pousmál a zeptal se: ,,Mohla by ses na chvíli zvednout?"Hermiona se narovnala a Remus otřel svou tvář o její. Ucítil jak se její tvář napjala úsměvem, udělal to samé na druhé tváři. Hermiona se stále usmívala, i když přestal, přiblížila se k němu a jen jemně ho políbila na rty a znovu si položila hlavu na jeho klín.
,,Stejně mě to mrzí," řekla Hermiona už méně smutným hlasem.
,,Já vím," pravil Remus a začal ji znovu hladit po vlasech. ,,Ale aspoň budeš mít čas na sebe."
,,Čas na sebe? Jakože třeba si můžu chodit na kosmetiku a o víkendech vesele vyšívat?"
,,Ne, myslel jsem něco více zábavného."
,,Jako třeba pařit do rána, pít alkohol a tancovat... Bohužel jako vdaná tohle nemůžu."
,,Hele, co kdybych tě někam vzal? Řekla bys, že jedeš za Lenkou Láskorádovou a já bych něco potřeboval zařídit v Londýně."
,,A kam bychom šli?" zeptala se Hermiona.
,,Nech se překvapit, teda pokud bys se mnou někam šla. Pochopím, když odmítneš."
,,Nechci odmítnout, chci být s tebou a ráda se nechám překvapit," řekla rozhodně Hermiona. Remus se usmál.
,,To jsem rád."
,,Nechceš si taky lehnout, celou dobu sedíš..." pravila Hermiona a narovnala se. Políbila ho, rozložila deku, položila hlavu na polštář, přitáhla k sobě Remuse a přikryla je. Přitulila se k němu a spokojeně zavřela oči.

Dlouze ho políbila a vyšla ze dveří. Otočila se ke schodům a zarazila se. Jeho oči ji tiše pozorovaly. Nedokázala nic říct.
,,Není to tak... Není to jak to vypadá," řekla tichým hlasem Hermiona. Nic na to neřekl, otočil se a odešel do kuchyně. Hermiona vyděšeně hleděla na to, jak mizí ve dveřích. Vydala se za ním.
,,Není to tak jak to vypadá."
,,To už jste říkala, Grangerová," řekl, aniž by na ni pohlédl a nalil si kafe.
,,Prosím, neříkejte to," zažadonila zoufale Hermiona.
Snape se k ní otočil čelem a klidným hlasem prohlásil: ,,Není to moje věc, Grangerová, je to váš život. Nikomu to neřeknu."
,,Děkuju vám. Víte, jsem poslední dobou zmatená a věřte tomu, že..."
,,Nechte toho, prostě to nikomu neřeknu, nemusíte se mi tady obhajovat jako u soudu. "Hermiona na to nic neřekla, odešla do ložnice a zalezla si do postele. Věřila Snapeovi, že to nikomu neřekne, ale cítila se hrozně už kvůli tomu, že to vůbec někdo věděl. Najednou nebyly žádné výmluvy, nemohla mu zapřít, že je to nevěra. I když se snažila obhájit, nešlo to, protože byla prostě nevěrná. Porušila manželský slib, nebyla dobrou manželkou, byla sobecká. Ač se snažila svést to na to, že s Ronem nešlo normálně žít, byla to její chyba, že se za něj vdala, aniž by se ujistila, že to, co k němu cítí, je opravdová láska. Podívala se na spícího Rona. Nemilovala ho, ale neměla ho podvést. Jak se mohla snížit k něčemu takovému? Jak mohla znehodnotit sebe samotnou? Snažila se neplakat, ale nešlo to zarazit.