,,Hermiono," zašeptal nejněžněji jak dokázal. Pomalu otevřela oči, pousmála se, když uviděla jeho tvář. Najednou posmutněla, protože jí došlo, že se blíží chvíle, kdy se rozloučí. ,,Jsem rád, že jsme tak dobří přátelé," řekl Remus. Jako každé ráno, kdy se loučili bylo jeho zvykem ujistit ji, že to nebere nijak víc než přátelství. A Hermiona, protože si myslela, že ji Remus nemiluje, se snažila lhát, že to taky nebere vážně, ale věděla, že by se do něj zamilovala, i kdyby se nestalo to spříznění duší.
,,Měla bych si jít udělat čaj, už mi je zima, navíc se určitě někdo už vzbudí," řekla Hermiona a vstala. Došla ke schůdkům, které vedly ke dveřím od sklepa. Zarazila se a rozběhla se zpátky k Remusovi, který ještě ležel v posteli. Vylezla k němu a sedla si mu na klín, Remus na ni překvapeně pohlédl. Hermiona položila jednu ruku na jeho krk, aby se nemohl odtáhnout a  políbila ho. Odtáhla se od něj a zašeptala: ,,Zapomněla jsem ti popřát dobré ráno." Vstala a odešla. Zavřela za sebou dveře, opřela se o ně, povzdechla si a zavřela oči. Milovala jeho rty, milovala na něm všechno. Vešla do kuchyně a začala si připravovat čaj.
,,No jistě!" uslyšela naštvaný hlas za svými zády. Hned ji poznala, ani se nehnula. ,,Tak to mi vysvětli, Hermiono..." pokračovala Nymfadora. Hermiona se provinile otočila čelem k ní.,,Není ani v kuchyni, slyšela jsem hluk, tak jsem šla sem. Ale on tu není, jsi tu jen ty," řekla Nymfadora.
,,K-kdo?" zeptala se zmateně Hermiona, i když věděla o kom mluví.
,,Remus, nepotkala jsi ho, co?"Hermiona zavrtěla hlavou.
,,No jistě, to jsem mohla vědět. On se  v noci vytratí..."Hermiona se modlila, aby jí nenapadla nevěra. ,,No co, jeho problém. Děláš čaj? Uděláš mi taky, prosím?" zeptala se najednou.
,,J-jistě," hlesla Hermiona.
,,Omlouvám se, že jsem byla tak nepříjemná, jen mě tím naštval," řekla už normálním hlasem.
,,V pohodě, já to chápu."
,,Já vím, že chlapi někdy potřebují být sami, ale jeho toulky po nocích jsou hrozné. Někdy chodí do toho brlohu, i když není úplněk, čte si tam."
,,Ale je hezké, že tě nechce budit tím, že by rozsvěcel a raději si jde číst jinam," řekla na Remusovu obhajobu Hermiona a podala jí šálek čaje.
,,To je taky fakt," uznala Tonksová.

Vešla do ložnice, svlékla se jen do spodního prádla a stoupla si před zrcadlo, natočila se bokem a zkoumala své břicho. Věděla, že tak brzy ještě nic nebude vidět, přesto se prohlížela ze všech stran, natáčela hlavu a poté se po plochém břichu pohladila. Oči se jí naplnily slzami, došlo jí, že možná uvnitř jí samotné je možná lidská bytost. Položila obě ruce na břicho a zavřela oči. Cítila se tak jiná. Byla snad šťastná? Bála se, to ano, ale nějaký hlásek (a nebyl Remuse) jí říkal, že by se měla usmívat. Pohlédla na sebe znovu a uviděla krásnou dívku, celá zářila. Udělalo se jí nevolno a tak se posadila na postel a chvíli jen tak odpočívala. Ale úsměv z tváře nezmizel.

,,Severus psal, že potřebuje, aby někdo z nás byl pár dní v Londýně. Něco ohledně lektvarů, nestíhá a tak mu musí někdo pomoct," řekl Arthur Weasley.
,,Se mnou ať nepočítá," pravil i hned Ron.
,,Heh, já bych s ním asi taky nevydržel," přidal se Harry.
,,Já se za ním vydám," přihlásil se Remus. Hermiona na něj překvapeně pohlédla.
,,Přece neodejdeš..."
,,Myslím, že nám to oběma pomůže."
,,Ale já nechci, abys tu nebyl. Co tu budu sama dělat?"
,,Vždyť si můžeme povídat myšlenkami. Neboj, kdyby se ti cokoliv stalo, hned se přemístím zpátky k tobě," slíbil Remus.
,,Stejně se budu cítit strašně sama."
,,Máš tu Rona, to zvládneš. A kdybys zjistila něco nového, hned mi dej vědět, i když myslím, že nějaké důležité zjištění poznám v tvých pocitech..." Nechtěla, aby odešel zrovna v nejtěžších dnech, kdy se mělo rozhodnout o celé její budoucnosti. Navíc nesouhlasila s tím, že by to oběma mělo pomoct, měla stále pocit, že už jí už nepomůže nic.
,,Nemohla bych taky nějak pomoct?" vyhrkla Hermiona. Remus na ni šokovaně pohlédl, ale neřekl ani slovo.
,,Hermiono, ty zůstaň tady, nemusíš tam, když Ron zůstává tady," řekl pan Weasley.
,,Když už chceš tak pomáhat, tak mi přines něco k jídlu," pravil Ron. Hermiona beze slova vstala a odešla do kuchyně. Naskládala Ronovi na talíř sýr a salám, položila ho na stůl a posadila se. V tom přišla Ginny.
,,Mám to tam Ronovi hodit?" zeptala se.
,,Byla bys hodná. Já chvilku potřebuju ticho," odpověděla Hermiona. Ginny odešla a ani se nezeptala, jestli tu s Hermionou nemá chvíli pobýt.

Seděla tam dlouhé minuty, uběhlo dvacet minut a její manžel nepřišel zkontrolovat, jestli je v pořádku. Pak jí došlo, že kdyby se o ni trochu více zajímal, tak by přišel na to, že už ho nemiluje a že mu byla nevěrná. Byla skvělá manželka, jen co byla pravda. Nevěra většinou přichází až po letech a letech společného života, ale ona se stihla stát děvkou v rekordním čase. Přemýšlela o sobě samotné tak ošklivě, až jí vhrkly slzy do očí. Najednou se cítila vážně provinile, seděla v potemnělé kuchyni a nikdo si na ni nevzpomněl. A proč asi? Protože si to nezasloužila. Uslyšela kroky, zavřela oči, aby aspoň na chvíli zastavila slzy. Jemně položil ruku na její rameno, cítila sílu, kterou jí dával. Odtáhla se, vstala a odstoupila od něj.
,,Proč odcházíš? Nezvládnu to tady."
,,Musíme být nějaký čas bez sebe. Musíme se sebrat, začíná to ovlivňovat naše vztahy. Přece nechceš, abych něčím zkazil tvůj vztah s Ronem. Stejně tak já nechci přijít o Nymfadoru." Hermiona na něj šokovaně hleděla, věděla, že ji odmítá, ale nevěřila, že by jí to dokázal vpálit takhle do tváře, když na tom byla špatně.
,,Asi máš pravdu, neměli bychom se vidět... Hodně dlouho," zašeptala už nahlas a odešla do svého pokoje.