Položil se vedle ní a přivinul ji na svou hruď. Byli oba rozpálení, políbil ji do vlasů a Hermiona po chvíli spokojeně usnula. Remus pozoroval jak pravidelně oddechuje, pousmál se kdykoliv nakrčila nos a pootevřela ústa.
,,Je tak rozkošná," pomyslel si.
Hermiona se ze spaní usmála a špitla: ,,Ty taky..." Došlo mu, že podvědomě slyší i ve spánku jeho myšlenky. Přitiskl ji k sobě víc, aby jí nebyla zima.

Ubíhaly hodiny a on jí musel vzbudit.
,,Hermiono," zašeptal a políbil ji.
Otevřela oči a rozespale se usmála.,,Ano?" zeptala se.
,,Měla bys za chvíli jít. Už je půl páté," řekl. Hermioně se naplnily oči slzami. ,,Ne, neplakej. Nevyháním tě, jen nechci, abys měla problémy. Nejraději bych tu s tebou byl celý den."
,,Já vím, máš pravdu. Nemůžeme tu zůstat. Jenže je to tak těžké tě opouštět.",,Cítím se taky hrozně, tak lehce se stávám závislý na tvé přítomnosti," přiznal. Políbila ho. ,,A neboj, neberu to jinak než ty... Bylo to jen proto, že jsme tak spříznění... A jsme teď oba zmatení z toho..." lhal, protože nechtěl ničit její vztah a svůj vlastně také ne.
,,To je dobře," zalhala Hermiona. ,,Taky to tak beru." Každé slovo, které řekla bylo tak bolestivé a nepravdivé. Vstala a nahá se vydala pro své pyžamo. Remus také vstal a zezadu ji objal.
,,Jsi nádherná," zašeptal. Hermiona se k němu otočila a políbila ho.
,,Myslíš, že ještě můžu zůstat?" zeptala se. Vzal ji do náručí a položil na postel. Pomilovali se a Remus si nevšiml, že Hermiona pláče. Chtěla být s ním, a jestli to znamenalo, že bude skrývat to, co k němu cítí, udělá to. Remus se také necítil dobře, že se s ní miluje, aniž by jí řekl pravdu o tom, že to pro něj není jen fyzické a že by si s ní rád povídal celé dny, držel ji jen tak za ruku ...

Objímala ho, hleděla uslzenýma očima do stropu a pak zašeptala: ,,Už bych měla jít." Vstala a oblékla si kalhoty od pyžama, Remus vstal a podal jí košili. Vklouzla do rukávů, najednou k ní přistoupil a začal jí zapínat knoflíčky, jemně a pomalu. Pozorovala, jak je soustředěný. Zapnul poslední knoflík a políbil jí na čelo.
,,Opatruj se," řekl tiše. Hermiona se smutně pousmála a odešla. Vyběhla schody a vešla do ložnice, pohled na spícího Rona ji zlomil. Došlo jí, že k němu necítí to, co k Remusovi a bylo to od ní špatné. Vběhla do koupelny a napustila si vanu, plakala za zvuku tekoucí vody. Remus ji nemiloval, měl Nymfadoru a ona mu nesměla říct, co k němu cítí. Nemělo se to tak zkomplikovat, vždyť Rona milovala. Nebo aspoň si to myslela. Nechápala, co se děje a snažila se cítit vina za to, že svého manžela nemiluje tak hodně, jak si myslela na začátku vztahu. Bohužel se cítila příšerně kvůli Remusovi a tomu, že neopětuje její city. Všechny zábrany, které stavěla, aby byla spořádaná a dokonalá manželka, najednou padaly jako domino. Byla jiná než dřív, Remus jí změnil život. Sjela pod vodu a chvíli jen tak zadržovala dech a otevřela oči. Pozorovala rozmazaný strop koupelny. Najednou se jí udělalo špatně, šokem vdechla vodu do nosu, vynořila se nad vodu a rozkašlala se. Vylezla z vany, vzala ručník a položila ho na zem, sama si na něj lehla.  Zavřela oči a snažila se na nevolnost nemyslet. Chvíli jen tak ležela, pak už jí začala být zima. Osušila se a oblékla do pyžama. Položila se vedle Rona, který stále spokojeně spal. Chytila ho za ruku a po pár minutách usnula.

,,Poslední dobou vstáváš později než Ron, a to už je co říct," zasmála se Ginny.
,,To víš, vždycky si v noci čtu a pak jsem nevyspalá," zalhala Hermiona. Vstala od prázdného stolu a vydala se do obývacího pokoje, tam seděl Ron, Harry, pan Weasley, Remus, Molly a dvojčata. ,,Dobré ráno," pozdravila všechny.
,,Dobré ráno, Hermiono, pojď, posaď se," pozdravil ji mile pan Weasley. Měla ho moc ráda, byl to skvělý tchán. Kolem ní prošla Ginny a sedla si mezi Harryho a Rona. Tam si mínila sednout Hermiona.
,,Už tu není místo, nevadí, já jsem si stejně chtěla jít číst," řekla Hermiona.
,,Vždyť si můžeš sednout vedle Remuse. Že, Remusi, nedržíš nikomu místo?" Otočil se pan Weasley na Remuse. Ten na něj pohlédl a zavrtěl hlavou.
,,No vidíš, Mio, přeci jen si sedneš," řekl Harry. Hermiona zahrála úsměv a posadila se vedle Remuse. Měla pocit jako kdyby nyní mělo všem dojít, že spolu něco měli. Začínala být paranoidní.
,,Je ti už líp?" zeptal se Remus v její hlavě.
,,Ano, děkuju."
,,Poznám, když lžeš. Tolik bych si přál ti pomoct."
,,Já to zvládám, vážně. Všechno zvládám."
,,Hermiono, jestli někdy..." Hlas pomalu mizel.
,,Hermiono, posloucháš mě?" uslyšela jiný hlas, který se dral do popředí. Pohlédla před sebe a viděla Ginny.
,,Co prosím?" zeptala se zmateně.
,,Že za půl hodiny se vydáme do toho Londýna, tak abys s tím počítala," řekla Ginny.
,,Aha, jo, jistě, dobře," zablábolila Hermiona. Rozhovor, který právě probíhal mezi ostatními v obýváku, neposlouchala.
,,Kdyby ti bylo hodně špatně, vždycky víš, že tu jsem," pravil Remus.