Ležela v posteli a snažila se rozpomenout na dny, kdy jí bylo dobře. Proležela celý den, nic nejedla a lektvar, ani po čtyřech hodinách, nezabíral. Převalovala se z jedné strany na druhou, krčila nohy, natahovala se přes celou postel, pořád jí bylo špatně a bolelo ji břicho. Knížky se ani nedotkla. Uslyšela zaklepání, ale tentokrát už nedokázala mluvit. Dveře se otevřely, vešel Harry s tácem.
,,Přinesl jsem ti černý čaj, nesladil jsem ho, a suchý rohlík. Přeci jen jsi celý den nejedla, doufám, že to tvůj žaludek snese."
,,Děkuju, Harry, určitě si za chvilku dám," poděkovala Hermiona.
,,Vypadáš smutně," poznamenal Harry.
,,Neměl by mi jídlo nosit můj manžel?" zeptala se a tím mu odpověděla, co ji trápí. Harry pohlédl do země a snažil se najít utěšující slova.
Vzhlédl k ní a pravil: ,,Víš, Mio, Ron je v tomhle jinej."
,,Já vím, nechápu, že mě to tak překvapilo," řekla si spíše pro sebe Hermiona.
,,Večer všichni posedíme, stavím se pro tebe, kdyby ti bylo líp. Pomohl bych ti, abys třeba nespadla na schodech."
,,Jsi tak hodný, Harry. Škoda, že jsem pro tebe nebyla dost dobrá," pravila Hermiona. Harry vstal a došel ke dveřím, otočil se k ní a zašeptal smutným hlasem: ,,Byla jsi pro mě příliš dobrá, Mio." Hermiona se natáhla pro čaj a trochu si lokla, položila se zpátky na polštář. Byla unavená, zavřela oči a usnula.

,,Mio?" uslyšela hlas. Otevřela oči, ve dveřích stál Harry. ,,Tak jak ti je? Půjdeš za námi dolů?"
,,Je mi o trochu líp, přišel bys za pět minut? Jen se obléknu a upravím." Vzala si na sebe šaty a přes ně bílý svetřík. Harry jí pomohl ze schodů, vešli do obýváku a první, koho uviděla, byl Remus. Krátce na ni pohlédl, aby zjistil, jak jí je a hned sklopil zrak. Posadila se vedle Ginny, ta ji objala kolem ramen a řekla, že je ráda, že jí je už lépe.
,,Co kdybychom se zítra vydali do Londýna?" navrhla Molly.
,,To je skvělý nápad, potřebuju pár věcí na sebe," řekla Ginny.
,,Kdyby ti bylo dobře, mohla bys s námi, Hermiono," řekla Molly.
,,To by bylo fajn," hlesla Hermiona tiše, ale nikdo se nepozastavil nad tím, jak její hlas ztrácí jakoukoliv barvu.
,,Pomohl ti ten lektvar?" uslyšela Remuse ve své hlavě.
,,Upřímně, bohužel ne," odpověděla mu Hermiona.
,,Je mi to líto, myslel jsem, že zabírá vždycky."
,,To není tvoje chyba, prostě musím ještě ležet a odpočívat."
,,Ale stejně to nechápu, ten lektvar měl zabrat... Když je člověk nemocný a to ty jsi, jinak by ti nebylo špatně... Jinak bys... Jinak..." Cítila, jak se mu zastavil dech a chvíli jeho šok křičel v celém jejím těle. Pohlédl na ni, nevěřícné oči sledovaly tu bledou dívku, která seděla naproti němu. ,,To není možné..."
,,Remusi, prosím, nech to být. Ještě to není potvrzené a sama s tím bojuju, je to těžké, ještě kdybych slyšela tvůj strach. Neustála bych to. Jsme obklopeni lidmi, mou a tvou rodinou, teď na to nemysli," zašeptala v myšlenkách.
,,Hermiono, ale... To přeci není možné..." Zavřela silně oči a donutila Remusův hlas zmizet z její mysli. Bylo to příliš bolestivé.

Celý večer na sebe nepohlédli, vždy, když letmo pohlédla na jeho tvář, viděla, že se trápí. Bylo jí to líto, že se teď cítí hrozně. Nechtěla, aby to zjistil. Zatěžovat ho tím bylo to poslední, co si přála. Už to, že sama byla zmatená, ji unavovalo a bralo jí to sílu jakkoli jednat a přemýšlet. Ani jeden z nich neposlouchal, co ostatní říkají. Nikdo si toho nevšiml, Remus a Hermiona byli zamlklí docela často, takže to nikomu nepřišlo divné.

Vstali, popřáli si dobrou noc a každý zamířil do svého pokoje. Ron jí nic neřekl, Hermiona se oblékla do pyžama a lehla si vedle něj.
,,Dobrou, dneska jsem nějakej utahanej," řekl Ron a zavřel oči.
,,Dobrou," pravila Hermiona smutným hlasem a poprvé za den otevřela knížku. Věděla, že nebude moct usnout. Bylo něco k půlnoci, Ron už spal a tiše chrápal, když uslyšela Remusův hlas: ,,Musíme se sejít, ale ne v obýváku... Musíme se sejít ve sklepě." Hermiona opatrně vstala a bosá se vydala za Remusem.