,,Mohla ses chovat trochu víc mile," řekl vyčítavě.
,,Rone, není mi vůbec, ale vůbec dobře. Nemohla jsem se křenit každé poznámce tvé sestry," odpověděla.
,,No jasně, takže ti vadí, že je Ginny zpátky." Hermiona na něj překvapeně pohlédla, na chvíli zauvažovala, zda-li zabít sebe, nebo Rona.
,,Co to plácáš, Rone?",
,Proč se do mě obořuješ, když mám pravdu?!"
,,Já, narozdíl od tebe, nemusím předstírat, že se mi na našich líbánkách líbilo, protože si nic nenamlouvám."
,,No jasně, teď dělej, že to je všechno moje vina."
,,Tohle já nebudu poslouchat," řekla Hermiona a šla do koupelny. Převlékla se do noční košile, i když bylo brzo na to, aby usnula. Navíc jí bylo špatně. Takhle napružená se nikdy necítila, musela zatnout ruce v pěst a sednout si na okraj vany. Najednou ji zabolelo u srdce, musela se shrbit, aby se vůbec nadechla. Nával slabosti zapůsobil tak, že se sesunula na zem a schoulila se do klubíčka. Lapala po dechu, ale moc jí to nešlo. Po tvářích jí stékaly slzy, byla tak vyděšená. Nechtěla zemřít, ale bolest byla tak omračující, že si přála ránu z milosti. Trošku to povolilo, sice se nemohla nadechnout plně zhluboka, ale aspoň trochu vzduchu se jí dostalo do plic. Jistě, už vyšel měsíc. Hermiona se vyhrabala na nohy a ovinula se županem. Opláchla si tvář, aby se osvěžila a vešla do ložnice. Ron už ležel v posteli a četl si noviny. Hermiona si tiše lehla vedle něj, otočila se k němu zády a snažila se nemyslet na bolest. Zavřela oči a představovala si les, volnost a zářivou noc.
,,Víš, nejsem rád, že sis líbánky neužila. Fakt mě to mrzí," řekl Ron.
,,Cože?" zeptala se zmateně Hermiona.
,,Myslel jsem, že se ti tam bude líbit. Myslel jsem, že ti bude stačit, že jsme spolu my dva, nevěděl jsem, že potřebuješ obchody, pláž, chlapy v plavkách..."
,,Bože, už zase začínáš. Nic takovýho jsem nepotřebovala, jen mi lezlo na nervy, že jsme nic nejedli, mrzli jsme uprostřed lesa a tys nebyl schopný přiznat chybu."
,,Hážeš na mě to, že nejsi vůbec přizpůsobivá?"
,,Rone, vzpamatuj se. Líbilo by se mně tam, kdyby tam aspoň něco bylo, ale celé dny jsem hledala neexistující borůvky a zírala do zdi."
,,Ty na všem hledáš jen to špatný!"
,,Tak promiň, řekni jedinou dobrou věc na tom fiasku," řekla Hermiona, i když už vůbec neměla sílu mluvit, natož se hádat.
Ron na chvíli zmlknul a pak pravil: ,,Ty prostě potřebuješ mít poslední slovo."
,,Cože? Rone, co to povídáš? Teď jsem tě vůbec nepochopila."
,,Ty mě totiž nechceš pochopit," opáčil Ron jako třináctiletá holka.
,,No jistě, ty jsi přeci takový chudáček..." Ron už se nadechoval, že něco řekne, ale Hermiona ho předběhla: ,,Jsem unavená, proberem to jindy." Ron už na to nic neřekl, jen zhasl lampičku a otočil se k ní zády. Hermiona unaveně zavřela oči, ale nemohla usnout.

Bolest se zdála nekonečná. Vstala a začala chodit po pokoji, myslela si, že jí to nějak pomůže, ale jen se tím víc unavila. Zastavila se u okna a hleděla na les v dálce, po tváři jí stekla jedna slza, které nerozuměla. Snad měla signalizovat touhu po tom, aby mohla utéct do toho lesa a už nikdy nebýt uzavřená mezi čtyřmi stěnami, které byly čím dál menší... Potřebovala dýchat, potřebovala být svobodná. Bolest ustávala, když přemýšlela o útěku, naplňovalo ji to nadějí.

Hodiny ubíhaly, už bylo půl dvanácté, když bolesti zesílily tak, že se musela kousat do rtu, aby nekřičela. V ústech jí vyschlo, lehla si na koberec, protože nedokázala přejít k posteli. Bylo to šílené, když zavírala oči plné slz. V tu chvíli cítila Remusovu nenávist k sobě samému. Viděla, jak hledí na své ruce a přemýšlí, proč se vůbec narodil. Každý nádech byl pro něj jako bodnutí nožem, cítil se tak ztracený, když si zarýval nehty do druhé ruky. Ucítila krátkou bolest na ruce, cítila každý nehet zvlášť a věděla, že mu to nijak nepomohlo. Vstal a začal kopat do věcí okolo. V hlavě mu třeštilo tisíc myšlenek o smrti jiných, o krvi a mase, o sebevraždě, aby to už všechno přestalo. Slyšela hlasy, které ho nabádají zabíjet. I když měl lektvar, pořád měl nutkání zabíjet, jen toho nebyl schopen. Tiché hlasy, které dovádějí k šílenství. Roztrhaná těla, tak horká, plná krve a síly. Cítila jeho vnitřní boj, který byl zoufalý. Byl plný síly, mohl by zlomit vaz každé bytosti, kterou by potkal. Jenže byl svázaný, nemohl by nikomu ublížit, zabilo by ho to.
,,Kéž bych nikdy nežil!" Slyšela jeho zoufalý hlas ve své hlavě. Sama cítila, jak nesnesitelná bolest a touha ho užírá. Otevřela oči a propustila pár dalších slz, sebrala všechnu sílu a vstala. Přestala vnímat bolest a vyšla ven z ložnice, sešla schody do chodby, došla až ke konci a otevřela malé dveře. Byla tam tma, zavřela za sebou a sešla dalších deset schodů. Byla ve sklepě poprvé, protože tam chodil jen Remus. Ten právě teď seděl u zdi a překvapeně na ni hleděl.
,,Neměla jsi sem chodit, Mio," řekl slabým hlasem.
,,Musela jsem," odpověděla Hermiona a rozhlédla se. Měl tam postel, všude byly svíčky a deky a roztrhané hadry poházené po zemi. Hermiona udělala jeden krok k Remusovi.
,,Nepřibližuj se ke mně, prosím..." zašeptal.
,,Remusi, já ti věřím," řekla a přišla až k němu. Klekla si a pohladila ho po tváři.
,,Nechci ti ublížit."
Hermiona ho objala, cítil její tlukot srdce a uklidnil se.
,,Cítila jsem tolik zoufalství, cítím stále jak trpíš a nechci, abys byl sám." Remus prudce vstal a odešel dál od ní.
,,Prosím, odejdi. Já... Já nevím, čeho jsem schopný..."
,,Remusi, jsem tu na vlastní nebezpečí," řekla Hermiona. Stála uprostřed temné a chladné místnosti, bosá, v bílé noční košilce.
,,Vypadáš jako anděl," pravil tiše Remus.
,,A přitom jsem uvnitř stejně zkažená jako ty," zašeptala jemným hlasem. Odbila půlnoc. Remus k ní rychlým krokem přišel a hrubě ji políbil. Hermiona se tomu nebránila, přesně tohle si přála. Přitiskl ji ke zdi a líbal ji na krku. Hermiona měla zavřené oči, všechno se točilo, jako kdyby byla na nějaké droze. Zaryla své nehty do jeho zad, najednou se cítila tak silná, všechno jí bylo jedno. Začala rozepínat jeho knoflíčky u košile, odkryla jeho hrudník plný jizev. Každou chtěla slíbat, ale na to nebyl čas.