Hermiona sešla schody, vešla do obývacího pokoje. Remus už tam seděl, jen kývl hlavou na pozdrav a trochu se usmál. Hermiona si sedla vedle něj.
,,Červené?"
,,Ano, to mám radši," odpověděla Hermiona.
,,Já taky," řekl Remus.
,,Dneska to bylo zvláštní, co?" zeptala se už v myšlenkách. Remus jí podal skleničku a odpověděl: ,,To ano, bylo to hodně zvláštní..."
,,Nečekala jsem, že se to může vyvinout v něco tak absurdního. Myslela jsem, že jsem ztratila manžela a on byl přitom doma."
,,Také jsem se o něj bál, i když poté, co tě uhodil..."
,,Remusi, o tom já nechci mluvit."
,,Já taky ne, jenže mi to hned vyvstane na mysl, když si na něj vzpomenu."
,,Měl bys na to zapomenout, už jsem mu odpustila," zašeptala myšlenkou Hermiona a napila se vína.
,,A skutečně jsi mu odpustila?" zeptal se jeho hlas.
,,Remusi, i kdybych mu neodpustila, tvoje věc to není. Mohla jsem za to já."
,,Ale..."
,,Ne! Nebudeme si kazit chuť vína myšlenkami ohledně mého manželství," zarazila ho Hermiona a znovu se napila. ,,Napil ses vůbec?"
,,Přece bys mě nechtěla opít?" zeptal se a pousmál.
,,A kdyby jo?" Zvedla jedno obočí. Chvíli na sebe jen hleděli, pak se Remus usmál a zhluboka si loknul vína.
,,Zítra je úplněk," řekl tiše Remus, jeho hlas byl smutný.
,,To je mi líto," odpověděla Hermiona a překvapilo ji, jak je najednou složité mluvit nahlas.
,,Neříkám to proto, abys mě litovala. Bojím se, co to udělá s tebou..."
,,Neboj, já to zvládnu," řekla s lehkým úsměvem Hermiona a napila se vína, aby mohla skrýt, že je také vyděšená. Nechtěla, aby měl výčitky svědomí, když za nic nemohl.
,,Dám ti nějaký lektvar, asi uspávací, abys to zaspala," pravil Remus.
,,Myslíš, že bych si ho vzala?" zeptala se a položila skleničku na stůl.
,,No jistě, proč by sis to ulehčovala, když můžeš trpět..." zašeptal zvláštním hlasem a zahleděl se na své dlaně, aby jí nemusel hledět do očí.
,,Remusi," začala Hermiona, chytila ho za ruku a pokračovala: ,,To, co se stalo, je zvláštní, ale myslím, že to má svůj význam a pokud mi dáš lektvar, abych mrhala tím darem..."
,,Chci tě chránit," skočil jí do řeči Remus.
,,Takže mě necháš spát zatímco ty budeš přečkávat noc?"
,,Nemůžu tě nechat vzhůru, já prostě nevím, co všechno budeš cítit, jak ti bude potom, jestli to vůbec přežiješ..."
,,Přeháníš, Remusi," řekla a pustila jeho ruku.
,,Nepřeháním, Hermiono. Pamatuješ si na naše první spojení? Byla jsi tak vyděšená, já prostě vím, že teď by to bylo ještě horší. Nemyslím si, že je to dar. Je to prokletí, dokud tě ho nezbavím, budu se snažit to aspoň zmírnit těmi lektvary."
,,Nemyslíš si, že je to dar?" odcitovala ho. ,,Myslíš, že není dar cítit podporu, předávat někomu sílu a cítit, že on ti ji dává taky? Není dar, když se ráno probudíš a cítíš, že nežiješ sám za sebe? Že tu někdo, kdo by poznal, že ti netluče srdce? Je snad špatné chtít, aby ti někdo rozuměl i beze slov? Myslela jsem si, že jsi chytřejší než já, ale pokud to nebereš jako dar, pak jsi slepý, Remusi," pravila Hermiona.
Remus na ni chvíli jen hleděl a pak zašeptal: ,,Nemůžu si zvyknout na to, že jsi dospělá. Máš pravdu, je to dar, ale za takovou cenu. Já nechci, aby se ti cokoliv stalo," řekl a v myšlenkách dodal: ,,Nechci tě ztratit." 
Hermiona se slzami v očích zahrála úsměv a řekla: ,,Neztratíš mě, jsem připravená. Sám jsi řekl, že jsem dospělá."
,,To ale neznamená, že jsi dostatečně silná. Je to něco jiného mít v sobě vlka a něco jiného být jen člověk a soucítit s vlkem. Co když bude tvé tělo slabé?" a dodal: ,,Teprve nyní vidím, jak moc jsi křehká."
,,Remusi, chci to risknout. Beru to jako znamení, ať už si o tom myslíš cokoliv, něco nás spojuje a já to nechci přetrhnout dokud to bude možné udržet. Pokud se mi něco stane, nebudeš na tom mít žádnou vinu, to si pamatuj. Je to mé rozhodnutí."
,,Je to naše souznění," zašeptal Remus.
,,Remusi, pokud se mnou nesouhlasíš, tak mne ignoruj, dělej, že mě neznáš, nenáviď mě... Jen mi neber můj dar."
,,Nedokážu tě ignorovat a už vůbec bych tě nedokázal nenávidět. Vím, že musím respektovat tvé rozhodnutí, i když se hrozně bojím." Hermiona zavřela oči a pokusila se mu předat co nejvíce naděje a síly, protože nechtěla, aby byl zasmušilý. Otevřela oči dřív než on, takže mohla vidět ten krátký upřímný úsměv, který přešel v další a další starosti.
,,Došlo mi víno," řekla Hermiona. Remus dolil jak jí, tak sobě.
,,Musím přiznat, že jsi tvrdohlavá a že víš, jak na mě."
,,Takže si můžu zatleskat a vítězně tančit na stole?" zeptala se Hermiona a zasmála.
,,Ne, vzbudila bys celý dům a já bych musel všem vysvětlovat, že si víno skrblím jen pro nás dva."
,,Je hezké, když říká: jen pro nás dva," pomyslela si Hermiona. ,,To bylo slyšet, co?" zeptala se již nahlas.
,,Ano," přikývl Remus a pravil: ,,Ale je to promlčené, neboj."
,,Děkuju," řekla Hermiona.
,,Takže doufám, že zůstane promlčené, když si pomyslím, že jsi dnes nádherná," zašeptal jí Remus v hlavě.
,,Škoda, tohle téma by se mi líbilo," pomyslela si s úsměvem Hermiona.
,,Kdybych mohl vyprávět o tvé kráse, nestačila by na to ani celá noc," přiznal Remus. Hermiona se k němu nahnula, ale zarazila se.
Chvíli si jen tak hleděli do očí a pak Remus zašeptal: ,,Jsme oba opilí, měli bychom jít spát." Hermiona se usmála a špitla: ,,Tušila jsem, že to řekneš. Ale to víno někdy dopijeme."
,,Slibuju," řekl Remus.
,,Víš, jsem ráda, že jsme chvíli poseděli. Docela dost jsem to potřebovala." Hermiona vstala jako první a pravila: ,,Dobrou noc, Remusi."
,,Dobrou," popřál Remus. Hermiona vyšla schody pomalu, nikam nespěchala.
,,Počkej, Mio!" uslyšela ve své hlavě. Stála už u dveří, když se otočila a za ní stál Remus.
,,Je to skutečně dar," zašeptal a políbil ji na čelo. ,,Ale i tak o tebe budu mít vždycky strach." Hermiona nestačila nic říct, rychlým krokem odešel a ona stála na chodbě sama. Nakonec otevřela dveře a vešla do ložnice za svým Ronem. Nechrápal, takže když si vedle něj lehla, mohla v klidu přemýšlet o tom nejcudnějším polibku na čelo.