Nedokázala se soustředit, přemýšlela o tom, co jak na tom Ron je a jak ho zachrání. A pak najednou viděla dny, kdy jí nějak ublížil a kdy si přála, aby na chvíli zmizel. Dnes by se za to nakopala, protože nyní Ron vážně zmizel. A i když se na moc věcech neshodli, přeci jen ho měla ráda a nechtěla, aby se mu něco stalo. Nedokázala to pochopit, stalo se to všechno tak rychle. Bolelo to a hnalo jí to slzy do očí. Nikdy by nevěřila, že se tohle stane. Nemohla ani pohlédnout na svůj prstýnek, musela by zase do kolen. Molly šla s Arthurem před ní, také plakala. Pan Weasley ji držel kolem ramen a vedl ji. Když uviděla Doupě, vzpomněla si na den, kdy tam byla poprvé. A jak ji Ron poprvé políbil. Jak ji požádal o ruku. Svatba, která nebyla dokonalá, ale měla své kouzlo.
,,Dnes něco vymyslíme, zatím to Ginny a Harrymu nebudeme říkat," pravil pan Weasley.
,,Moje holčička! Ještě že tu nebyla," zavzlykala Molly.
,,Zaútočíme spíše v noci," řekl Bill.
,,Jenže nevíme, kde mají sídlo. Jak to zjistíme?" zeptal se Fred.
,,Severus nám poradí, zítra ho zavoláme do Doupěte," odpověděl Remus. Najednou se Arthur zarazil a otočil se k ostatním. Ukázal na okno a vytáhl si hůlku. Hermiona to nepochopila, ale najednou jí Remus pošeptal: ,,Okno jsme zavírali, kdyby náhodou přišel déšť."
,,Bille, pusť Hermionu, já ji pohlídám," řekl Remus a připravil si hůlku. Bill Hermionu pustil a doběhl za Fleur. Arthur vstoupil jako první, za ním Bill a dvojčata, pak teprve Molly, Nymfadora a Remus s Hermionou. Každý šel do jiné místnosti.
,,Už jsem se bál, že se nevrátíte," uslyšela Hermiona z jiného pokoje. Výkřik, šťastný výkřik. Remus se s ní otočil a vešli do obýváku. Ron tam stál v objetí své matky.
,,Rone..." zašeptala slabým hlasem Hermiona.
,,Co tady děláš? Mysleli jsme, že tě unesli," začal pan Weasley.
,,Utekl jsem do bezpečí," odpověděl Ron. Remus pustil Hermionu, protože si myslel, že půjde obejmout svého manžela, ale ona stála na místě.
,,Ahoj, Mio, je dobře, že jsi to zvládla," řekl Ron a udělal krok směrem k ní. Hermiona couvla a nakonec se otočila a vyběhla po schodech nahoru. Vydala ze sebe poslední síly, aby utekla před svým manželem, který přežil.
,,Jsi v pořádku?" uslyšela ve své hlavě.
,,Upřímně, ne... Jsem šokovaná, že Ron utekl a ani se neohlédl. Já neměla hůlku, nebýt tebe, zemřela bych," odpověděla mu Hermiona a lehla si na postel.
,,Asi ho nenapadlo, že bys mohla nechat hůlku doma..."
,,Asi ho nenapadlo, že by mohl bránit svou ženu."
,,Vím, že se cítíš ublíženě a je mi to líto, protože bys měla být ráda, že se Ronovi nic nestalo, ale za tu cenu, že tě nechal v boji. Víš co?"
,,Co?"
,,Měla jsi pravdu, dneska v noci si otevřeme víno. Chci, aby ti bylo aspoň trochu líp."
,,Vážně?"
,,Tedy, pokud chceš. Vím, že to byl náročný den..."
,,Ne, moc ráda si s tebou dám skleničku vína." Uslyšela, jak někdo zaklepal. Dveře se otevřely a v nich stál Ron. Hermiona se narovnala a upravila.
,,Co se stalo, Mio?"
,,Rone, já se o tom s tebou nechci bavit," řekla Hermiona a vstala z postele.
,,Hele, jde o to, že se mi nic nestalo? Chtěla jsi snad, aby mě unesli?"
,,Jak se tohle opovažuješ říct?! Samozřejmě, že ne. Jen jsem čekala, že se mnou zůstaneš."
,,Jako, že jsem tě měl neustále hlídat? Snažil jsem se přežít, tak promiň, že jsem nedokázal předpovědět, že si doma jako jediná zapomeneš hůlku. To by mě ani ve snu nenapadlo, že slečna Důležitá něco zapomene!"
Hermioně se naplnily oči slzami, když řekla: ,,Myslíš si, že jsem neschopná, když jsem jednou něco zapomněla? Protože pokud ano, tak tě musím upozornit, že jsi zapomněl na to, že jsem tvá manželka... Takže nejsem slečna Důležitá... Jsem paní, ať už se ti to líbí, nebo ne," řekla a odešla z pokoje.