Nakonec čekání na Rona vzdala, vypadalo to, že prospí celý den. Přešla do kuchyně, kde snídala Molly s Arthurem.
,,Dobré ráno, Hermiono," pozdravil ji pan Weasley.
,,Dobré," pousmála se a sedla si proti nim. Natáhla se pro bagetu, nůž a máslo. Zatím, co připravovala snídani, uslyšela ve své hlavě Remuse.
,,Dobré ráno."  Byl rád, že Nymfadora vstala.
,,Včera jsi mě tam nechal samotnou, myslíš, že mě baví být všude sama?!" Uslyšela druhý hlas, zněla dotčeně.
,,Omlouvám se, bylo mi vážně hrozně.",
,Tak proto jsi ani na mě nepočkal a odešel sis bůhví kam? Skvělý, Remusi, tohle se ti povedlo." K Hermionině překvapení necítila u Remuse žádnou zlost. Cítila smutek, hluboký a dlouhodobý. Snad i zárodky zoufalosti.
,,Nechtěl jsem, abys mě viděla."
,,Nechápu, proč po třech letech se schováváš, když je ti špatně. Myslíš, že bych se na tebe zlobila nebo ti nadávala?"
,,A co děláš právě teď? Myslíš, že kdyby mě nebylo tak špatně, že bych tam s tebou nezůstal?"
,,Upřímně? Nevím. Pořád mi říkáš, jak mě miluješ, ale já to nevidím." Cítila, jak to Remuse zraňuje, každou další větou se zvyšovala jeho nenávist k sobě samému.
,,Dobře, tak pokud mi nevěříš, budu se víc snažit být s tebou. Sedneme si a probereme to."
,,Já ale nechci nic řešit, už mě to nebaví, Remusi."
,,Kam jdeš?"
,,Na snídani." Hermiona už jen počítala vteřiny než se objevila Nymfadora ve dveřích a s širokým úsměvem všechny pozdravila. Posadila se vedle Hermiony a vzala si slaninu.

Za pár minut přišel i Remus, pohlédl na Nymfadoru a zvážil, jestli má zkusit si vedle ní sednout. Nakonec si sedl k Arthurovi, naproti Nymfadoře a Hermioně.
,,Tak co dneska podnikneme?" zeptala se Nymfadora.
,,Myslela jsem, že bychom podnikli výlet někam do přírody a pak bych se přemístila ještě s někým do Londýna, nakoupit na tu zítřejší oslavu," odpověděla Molly.
,,To je dobrý nápad, určitě bude krásné počasí." Začaly si povídat, zatímco Hermiona míchala lžičkou čaj a Remus si prohlížel kus slaniny, která mu tancovala na talíři, nakonec se rozhodl, že hýbající se jídlo není nic pro něj a vrátil ji. V tu chvíli na sebe pohlédli, Hermiona se pousmála.
,,Ahoj," pozdravila ho mile.
,,Tys to slyšela, viď?"
,,Lhala bych, kdybych řekla, že ne. Je mi to líto, za to můžu já."
,,Za to si můžu sám, ty za nic nemůžeš."
,,Přestaň s tím."
,,S čím?" zeptal se zmateně Remus.
,,Pořád obviňuješ jen sám sebe, je to vůči tobě samotnému nefér. Měl by ses mít rád, aspoň trochu."
,,Hermiono..." myšlenka se zarazila, protože mu došlo, že na to nemá co říct.
,,Musíš si přiznat, že mám na tom vinu i já, i Nymfadora. Kdybys to házel na sebe, dlouho bys to nevydržel."
,,Neraď mi a raději jez."
,,Teď se mě nezbavíš, přiznej to. Nebyla to tvoje chyba."
,,Mio...",
,Nebo to bude horší," vyhrožovala.
,,Dobrá, nebyla to jen moje chyba."
,,Jen nevím, jak to uděláme s místem, jestli to neudělat venku..."
,,Je pravda, že tady se budeme mačkat," uznala Nymfadora. Ještě jednou na sebe pohlédli.
,,Taky ti přijde tak vtipně rozpačité, že si nevšímají toho, že se bavíme jen spolu a neposloucháme je?" zeptala se Hermiona.
,,Je to těžké přiznat, ale ano. Je to hrozně zvláštní, jako kdyby vždy, když se spolu bavíme, jsme byli schovaní před světem."
,,Jsi optimista, mně se zdá, že nás nevidí ani normálně." Ucítila, jak se mu rozbušilo srdce stejným zoufalým pocitem jako předtím. Cítila, jak se snaží si nalhávat, že mají víc než jeden druhého. ,,Promiň, nechtěla jsem, aby ses cítil takhle," zašeptala v myšlenkách s velkým pocitem viny.
,,Za to přece nemůžeš, já zas nechtěl, aby ses cítila tak provinile." Hermiona se potichu zasmála a začala se snažit zapojit se do konverzace. Postupně přicházeli další rozespalí obyvatelé domu, ale Ron mezi nimi nebyl.
,,Tak v kolik vyjdeme?" zeptal se George.
,,Teď je devět, tak třeba za hodinu a půl. Připravíme s Hermionou jídlo," rozhodla Molly.
,,Já vám pomůžu," řekla Nymfadora a Hermiona v myšlenkách ,,zajásala".