Byla deset metrů od Doupěte, dveře se otevřely a ven vyšel Remus.  Oba na sebe pohlédli, ani jeden se nedokázal usmát.
,,Neměla jsem chodit," pomyslela si Hermiona.
,,Jsem rád, že tu jsi. Jen je to situace, na kterou si těžko zvykám. Nevím, jak se mám chovat, když spolu můžeme komunikovat takhle..."
,,A myslíš, že já to vím?" zeptala se ho v myšlenkách a konečně se trochu pousmála. ,,Neber to všechno tak vážně," dodala.
,,Nevěřím ti, že bys to nebrala vážně. Jsi také zmatená." Hermiona nakonec přikývla.
,,Chtěla jsem ti to ulehčit," řekla už normální řečí a sedla si na schody od terasy.
,,Přinesl jsem ti nějaké jídlo," řekl Remus a sedl si vedle ní.
,,Jsi hodný. A našel jsi něco o tom, co se nám stalo?"
,,Hledal jsem docela dlouho, ale nic jsem nenašel. Upřímně, je málo zpovědí vlkodlaků a jejich pocitů. Když se mi to stalo, nedokážu si představit, že bych o tom někomu řekl, nebo o tom dokonce napsal knihu."
,,Chápu, takže jsme v tom sami... Vracím ti tvou mikinu, teda...tričko... Ať už je to co je to. Děkuju."
,,Není zač, hlavně, že ti nebyla taková zima." ,,Tolik bych jí chtěl říct, ale nedokážu najít slova," pomyslel si Remus.
,,Slova jsou u nás dvou k ničemu, mysli na to, co bys mi chtěl říct," odpověděla Hermiona.
,,Jen jsem si všiml, že někdy se slyšíme, i když to není tak důležité. Tak mě napadlo, jestli bychom to neměli zkusit nějak tlumit."
,,Jakože bychom zkoušeli, co ještě slyšíme a proč, a pak bychom se to pokusili neslyšet?" zeptala se Hermiona nahlas.
,,Ano, nebo s tím nesouhlasíš?" zeptal se zmateně Remus.
Hermiona se zamyslela: ,,Stejně nevíme, jestli to nepřejde samo... Ale asi je to jediná věc, co s tím můžeme dělat." Remus přikývl a nahlas jí odpověděl: ,,Přesně tak, je to jediné, co mě napadlo."
,,Tak jo, čím začneme?"
,,Víš, nic o tom nevím, takže to celé bude takový menší experiment."
Hermiona se pousmála, sklonila hlavu a zeptala se: ,,Taky se bojíš?"
,,Samozřejmě."
,,Teď mě tak napadá... Není to moc běžné, že by lidé spolu mohli takhle komunikovat, navíc cítit to, co ten druhý. A místo toho, abychom se v tom snažili zlepšit, to chceme potlačit," řekla Hermiona trochu zklamaně.
,,Mio, taky je mi to líto. Děláme to jen proto, že jsem vlkodlak a už minulou noc jsi poznala, že pocity uvnitř mě, by tě zraňovaly a braly ti sílu.  A to nechci."
,,Já vím, ale..." zarazila se, protože to nechtěla doříct... ,,Ale budeš tak sám..."
,,Už před tím jsem to zvládal sám, být vlkodlakem je prostě odsouzení být sám se svými pocity."
,,Sakra, to jsi ale neměl slyšet," špitla se zaslzenýma očima Hermiona.
,,No vidíš, už proto tě toho chci zbavit," řekl Remus a chtěl ji chytit za ruku. Zarazil se, Hermiona k němu vzhlédla a pak zašeptala: ,,Myslím, že teď se cítíme oba rozpolceně, takže mě klidně chyť." Vzal její ruku do své, oba čekali, že se jejich zmatení a smutek znásobí, ale dotek toho druhého jim dodal sílu. Překvapeně na sebe pohlédli, ale neřekli ani slovo, dokonce myšlenky na chvíli ustaly a přestaly vířit jejich hlavami. Najednou se Hermiona začala smát.
,,Co se děje?" zeptal se nechápavě Remus.
,,Sedíme tady, já tajně utekla od svého manžela, abych se najedla a popovídala si se spřízněnou duší a ty, jehož přítelkyně spí a nemá tušení, že jsme přátelé."
,,A co je na tom vtipného?" zeptal se nechápavě Remus.
,,Právě, že nic. Vůbec nevím, proč jsem se začala smát." Remus se nad tím zamyslel, také se zasmál a objal ji kolem ramen. Hermiona se usmála, najednou se cítili tak skvěle. Remus ji pohladil po vlasech a Hermiona se o to víc k němu tiskla. Zvedla hlavu a pohlédla mu upřeně do očí, pohladil ji po tváři a nakonec položil svou ruku na její šíji. Hermioně se zatajil dech a jen čekala, až se Remus přiblíží o trochu blíž. Pohnul se směrem k ní, o to víc jí stiskl krk, pomalu se k ní nahnul a milimetr před jejími ústy se zarazil, chvíli ani jeden nedýchal, jen si stále hleděli do očí. Mohl se jeden k druhému pohnout o malý kousíček blíž, ale ani jeden to neudělal. Hermiona se kousla do rtu, Remus zavřel oči.
,,Odtáhni se od ní, ovládni se," slyšela jeho hlas ve své hlavě. Zhluboka se nadechla, aby něco řekla, ale v tu chvíli ji jemně pustil a odtáhl se. Sklonil hlavu a skryl tvář v dlaních. Hermiona tam seděla a nedokázala říct ani slovo.
,,Tohle by byla chyba," řekl tiše, ale nepohlédl na ni.
,,Já vím," špitla Hermiona a také sklopila zrak.
,,Neměli bychom se vídat, budeme to muset ignorovat." Hermiona zavřela oči, aby se nerozplakala, pak řekla vyrovnaným hlasem: ,,Máš pravdu, bude lepší, když nebudeme přátelé a budeme si držet odstup. Tak já... Já už raději... Přeci jen je pozdě..." pravila Hermiona a zvedla se. Pohlédl na ni, ale nic neřekl. Hermiona se snažila nedat na sobě znát, že uvnitř všechno křičí. Ve chvíli, kdy jí zmizela půda pod nohama, se jí po tváři rozkutálely slzy.

Objevila se v ložnici, Ron spal, Hermiona si otřela slzy a odběhla pryč. Nedokázala být s Ronem v jedné místnosti, necítila se vůbec dobře. Něco v ní umíralo, lehla si na pohovku a nechala své slzy kapat na deku. Měla Remuse ráda už předtím, než se to všechno stalo, byli si tak blízcí a pak došlo k tomu porozumění a všechno se změnilo. Nechtěla, aby se cítil tak sám. . Bylo jí ze sebe samotné tak špatně, protože měla manžela a přitom by Remuse klidně políbila, to on to musel zastavit. Ron tam spal, nevěděl ani o jednom z jejích výletů, už tak krátce po svatbě mu zatajovala spoustu věcí.

Usnula až za svítání. Probudil ji hlad, otevřela uplakané oči. Ani se nepřevlékala a vydala se k jezeru. Ještě rozespalá skočila do chladné vody. Udělalo se jí špatně, protože takový šok nečekala. Vylezla na břeh a chvíli jen tak nahá ležela a zhluboka se nadechovala. ,,Mio!" slyšela naštvaný hlas. Narovnala se a otočila se za hlasem, Ron na ni překvapeně hleděl.
,,Co si myslíš, že tu děláš?!" vyjekl na ni jako smyslů zbavený.
,,Co bych dělala? Koupala jsem se," odpověděla Hermiona.
,,Co kdyby tě tu někdo viděl?!"
Hermiona se hlasitě zasmála a pak vykřikla: ,,Rone, prober se, tady nikdo není! A i kdyby, je to moje věc jak budu chodit oblečená a jestli vůbec oblečená budu!"
,,To teda není tvoje věc! Budeš se oblíkat, tak jak já budu chtít! Okamžitě se obleč!" Hermiona si oblékla spodní prádlo a přišla těsně k Ronovi.
,,Ty mi nebudeš poroučet, jak se oblékat, protože jsem svéprávná bytost." Ron na ni naštvaně pohlédl a uhodil jí do obličeje, Hermioně se podlomila kolena a spadla do trávy.
,,Bože! Mio! Jsi v pořádku?" zeptal se a klekl si k ní.
Odstrčila ho od sebe a křikla: ,,Nesahej na mě!" Vstala a rozběhla se pryč, přiběhla do chaty, oblékla se a zamkla se v koupelně. Slyšela, jak přiběhl i Ron, zaklepal na dveře. ,,Mio, otevři! Omlouvám se, tohle jsem nechtěl. Promiň." Hermiona nic neodpověděla, nechtěla ho ani vidět. ,,Vždyť víš, že bych ti nikdy neublížil. Všechno je to z toho prostředí. Přemístíme se domů už dnes večer, nechci, abys tu hladověla. Promiň, Mio, prosím." Hermiona otevřela dveře.,,Mio..."
,,Nic neříkej, už o tom nechci slyšet, zapomeneme na to," pravila chladným hlasem a šla si sbalit kufr.
,,Zachoval jsem se hrozně. Vždyť víš, že tě miluju..."
Hermiona jen řekla: ,,Ano, vím, že mě miluješ a proto už o tom nemluv."