Objevila se v chatě, šla do ložnice, kde spal Ron. Vyzula si boty a chtěla si sundat halenku a sukni.
,,Mám tvou mikinu," pomyslela si smutně, protože najednou se cítila o to víc sama.
,,Takže mi ji dnes večer vrátíš. Já ti aspoň povím, co jsem našel a ty se najíš," uslyšela ve své hlavě.
,,Dobrá."
,,A přestaň už přemýšlet, odpočiň si, brzy to skončí, neboj..." slyšela Remusův hlas. Pousmála se, svlékla si jeho mikinu a schovala ji ve svém kufru. Jen v noční košilce si lehla k Ronovi. Sice ještě chvíli přemýšlela, ale věděla, že už ji Remus neslyší. Nebyly to myšlenky, které by mu chtěla předat, a proto, že nebyly silné, zůstávaly jen v její mysli. Bylo pět hodin ráno, takže spolu strávili dvě hodiny, ale jí to přišlo mnohem déle. Venku již svítalo, ale v lese byla stále tma. Zavřela unavené oči a hned usnula.

Běžela krajinou, potemnělý les a síla volnosti. Běžela rychle, všechna její síla se soustředila do běhu. Bosé nohy kmitaly trávou, vlasy jí vlály ve větru a oči pozorovaly přírodu okolo. Každý strom znala, každý závan větru jí dával jasné signály, kam běžet, její instinkty k ní promlouvaly hlasitěji než kdy dříve. Její běh zvolnil a ona cítila jak se přeměňuje. Dopadla na všechny čtyři a pokračovala v běhu, stala se zvířetem. Bloudila lesem a přesně věděla, kam její kroky směřují... Doběhla k jezeru, jeho temná hladina k ní promlouvala. Napila se vody, ze které všichni pocházejí a díky které žijí. Zvedla hlavu od hladiny, kde uviděla svého druha. Pomalu se k němu otočila a pohlédla do jeho očí... ,,Remusi..."

Rychle otevřela oči a narovnala se. Došlo jí, že i v jejím snu byl on... Byla si jednou věcí naprosto jistá. Remusovi se zdálo to samé. Pohlédla na hodiny, uběhly tři hodiny. Ron stále spal, Hermiona vstala a oblékla se džínů a trička. Venku bylo první den hezky, rozběhla se po jehličí, doběhla až k jezeru. Bylo jiné než ve snu, ale znovu si vzpomněla na Remuse. Chtěla na to přestat myslet, chtěla se uklidnit a tak se svlékla a vlezla do studené vody. Ucítila chlad, který jí bránil v dalším pohybu. Chvíli jen tak stála ve vodě, pak si stoupla na špičky a začala plavat. Nadechla se a potopila. Po chvíli si zvykla na chlad a její myšlenky zase začaly utíkat k muži, který jí byl nyní hodně blízký. Bylo to všechno tak zvláštní. Na jednu stranu se bála, co se bude dít dál, ale na druhou stranu to bylo neskutečně krásné. Nikdy neměla žádnou spřízněnou duši a teď to dokonce nebyla jen metafora, bylo to myšleno doslova. Nyní měla někoho, kdo jí porozumí a komu ona bude skvěle rozumět. Bylo jí líto, že se o ni Remus bojí, ale nechtěla to vrátit. Byl to hrozný nezvyk, musela hlídat hlasitost svého vnitřního hlasu, aby ho zbytečně nezatěžovala svými myšlenkami a pocity. A věděla, že on se také hlídá, aby ji neotravoval. Bylo to úsměvné, protože si najednou uvědomovala, že některé myšlenky by člověka neměly napadat.

Vylezla z vody a oblékla se, sedla si k vodě a pozorovala vodní hladinu. Poslouchala přírodu, ptáci zpívali, stromy šuměly a vítr tiše ohýbal větve. Dopadaly na ni jemné paprsky slunce a hřály ji na ramenou. Vzhlédla ke slunci, zavřela oči a usmála se. Bylo to všechno jiné, měla aspoň něco, byla to jakási jistota, že vždy někdo uslyší její křik. A najednou jí došlo, čeho se Remus bál. Některé pocity chce člověk skrýt, někdy je bolest tak silná, že se musí prostě jen potlačit. Nechtěla ho zahltit svými problémy a cítila se za to zodpovědná, že se to stalo. Z její tváře zmizel úsměv. Chtěla jemu samotnému pomáhat, ale nechtěla, aby on cítil potřebu pomáhat jí. Položila se na zem a zavřela oči. Nedokázala přestat přemýšlet o Remusovi, a tak se rozhodla vrátit ke svému manželovi. Procházela lesem a snažila se nemyslet na ten sen, kdy byla tak volná. Ron seděl u stolu a znechuceně hleděl na kompot.
,,Dobré ráno," pozdravila ho Hermiona a sedla si naproti němu.
,,Brý," odpověděl otráveně Ron.
,,Jak ses vyspal?" zeptala se zdvořile.
,,Normálně, ale mám hroznej hlad," odpověděl.
,,Tak bys měl už konečně chytit nějakou tu rybu," poradila mu Hermiona, která hlad neměla.
,,Díky za skvělou radu! Jako bych to nevěděl..." Hermiona na to už nic neřekla a odešla do ložnice, sedla si na postel a přemýšlela.