Remus vzal dva talíře s jídlem a Hermiona vzala pití. Sedli si na schody na terase a jídlo položili vedle sebe. Hermioně byla zima, protože noc byla chladná, ale snažila se, aby to na ní Remus nepoznal. Ten na ni pohlédl a sundal si triko s dlouhým rukávem, pod kterým nic neměl.
,,Zvedni ruce," řekl.
,,Ne, prosím tebe, vždyť bys umrznul. Oblékni se."
,,Jsem vlkodlak, Hermiono, zvedni ty ruce," vysvětlil Remus a oblékl jí své triko.
,,Tak děkuju, hodně mi to pomohlo, protože jsem si vzala jen oblečení na pláž."
,,A kde vlastně jste?"
,,Je to nějaká chata uprostřed děsivých lesů. Včera jsem měla jeden kompot, protože Ron si myslel, že něco chytí v řece. A dnes to samé, proto jsem se už podruhé přemístila sem." Remus se tomu tiše zasmál a nevěřícně zavrtěl hlavou.
,,Ron je tedy romantik, vzít svou novopečenou manželku na chatu."
,,No a jak to, že ty ve tři ráno vyhlížíš po kraji?" zeptala se Hermiona.
,,Dorůstá," odpověděl Remus.
,,Co?" Remus ukázal na měsíc.
,,Aha, promiň," hlesla omluvně Hermiona.
,,Právě proto jsem se tak bál, jestli jsem ti neublížil, mám teď období, kdy mám víc síly. Tělo se připravuje na proměnu."
,,Takže máš kvůli tomu problémy se spánkem?" vyptávala se se zaujetím.
,,Jsem víc neklidný, je pro mě těžší usnout, ale kdybych chtěl, tak už spím. Dneska jsem ještě k tomu přemýšlel..."
,,Taky o tom útoku?" zeptala se skoro neslyšitelným hlasem Hermiona.
,,Ano. Ty taky?" Hermiona sklonila hlavu a přikývla.
,,Jsem z toho ještě špatná. Můžu se tě na něco zeptat? Bude to ale hloupé..." řekla Hermiona nejistým hlasem.
,,Ptej se, sice mě trochu děsíš..."
,,Můžu si o tvé rameno opřít hlavu?" Remus na ni chvíli nevěřícně hleděl a pak bylo vidět, jak se snaží potlačit smích.
,,Klidně." Hermiona si položila hlavu na jeho rameno, Remus ji objal kolem ramen. Jen tak seděli a mlčeli, ale bylo to jiné ticho než s Ronem, bylo plné něčeho nevyřčeného. Hermioně se hlavou honilo na milión otázek, na které by se ráda otázala, ale nedokázala to. Nechtěla tuhle chvíli kazit a tak mlčela. Remusovy myšlenky se také točily okolo Hermiony, ale nechtěl nic říkat, aby všechno nezkazil. Nakonec promluvila Hermiona.
,,Jaké to je být vlkodlakem?" zeptala se a dodala: ,,Pokud je ti ta otázka nepříjemná, nemusíš odpovídat." Remus na ni pohlédl a pravil: ,,Až moc rád odpovím, víš, jsi jedna z mála, kdo se mě na to zeptal. Všechny to sice zajímá, ale nikdo si netroufne to přiznat. Ani Nymfadora se mě nikdy nezeptala."
,,To není možné, přece ji zajímá, co se v tobě děje..." řekla nevěřícně Hermiona.
,,Ano, zajímá, ale nikdy se nezeptala. Víš, zeptali se mě na to před tebou dva lidé. James Potter a Sirius. A teď po tolika letech ty."
,,Takže. Jak to probíhá?" Bylo jí hloupé se takhle na rovinu zeptat, ale byla hrozně zvědavá.
,,Není pravda, že bych se přeměňoval jen o úplňku, někdy mě ovlivňují i jiné planety. Tak týden před proměnou se cítím neklidný, je to takové to chvění v celém těle. Jak už jsem ti říkal, je pro mě těžší usnout a v noci se budím, někdy v horečkách."
,,To ani ve spánku nemáš pokoj?" zeptala se smutně Hermiona.
,,Ne, dokonce je to někdy horší než ve dne. A pak přijde přeměna, ale jak víš, vždy si beru lektvar. Až tedy na tu noc před čtyřmi lety, kterou si nikdy neodpustím."
,,Nemohl jsi za to. A jaké to je, když si nevezmeš lektvar?"
,,Nejdříve se začnu celý třást, prochází mnou horkost. Cítím jak ve mě roste zvíře, je to příšerná bolest, ale uvnitř mě je něco, co se na přeměnu těší. Něco špatného, něco, co touží po svobodě."
,,Pamatuješ si všechno?"
Remus zavrtěl hlavou a řekl: ,,Přeměna je mi známá do posledního svalu a kapky krve, moc dobře znám tu touhu, která je ve mě. Když potom pátrám v mysli, vidím útržky, ale většinou je vše zastřeno mlhou. Ráno se probudím a jsem hrozně unavený, všechnu mou sílu si odnese ta noc přeměny a já jsem najednou slabý."
,,A jaké to je s lektvarem?"
,,Je to horší. Nejsem nebezpečný pro okolí, ale... Je to jako kdyby tě spoutali zrovna, když na tvé tělo padne šílenství," pravil tiše a sklonil hlavu. Hermiona zvedla svou hlavu z jeho ramene a nahnula se k němu. Tolik si přála mu porozumět. Chytila ho za ruku. V tu chvíli jí celým tělem projela hrozná bolest, musela zavřít oči a najednou ucítila vůni lesa, slyšela každý šelest a nejhorší byla touha po krvi. Cítila své srdce jak bije jen proto, aby mohla zabít. Kohokoliv, cokoliv. A cítila, jak sama sebe nenávidí... Nedokázala vykřiknout, ale vyděšeně otevřela oči a pustila Remusovu ruku. Vyskočila a seběhla schody, stále na něj vyděšeně hleděla a couvala pryč.
,,Hermiono..." zašeptal také vyděšeně.
,,Co...Co to bylo?" zeptala se se slzami v očích.
,,Já nevím, asi nějaké..."
,,...Propojení," dořekla za něj. Remus přikývl. ,,Cítila jsem všechno, co cítíš ty. Bylo to hrozné, tolik jsem se nenáviděla za to, čím jsem. Nekonečná bolest a touha..." Remus vstal a sešel schody, Hermiona o to víc popošla.
,,Omlouvám se, nevěděl jsem, že se něco takového může stát. Ublížil jsem ti hodně?" zeptal se. Hermiona se rozplakala a zašeptala: ,,Doopravdy se tak nenávidíš?" Remus na ni překvapeně pohlédl a pak pravil: ,,Upřímně? Ano, nenávidím se. Každá má myšlenka na smrt jiných, zabíjí mne samotného."Hermiona se rozběhla k němu a objala ho.
,,Remusi, jsi úžasný člověk a žádná věc to nezmění. Nemůžeš za to, co jsi a pokud trpíš o to víc, když se nemůžeš proměnit, jsi statečný." Remus od ní poodstoupil.
,,Raději se mě nedotýkej, nechci ti už ublížit," řekl nešťastně. Hermiona k němu udělala krok a zavřela oči, zašeptala do temné noci: ,,Neublížíš mi, chci ti pomoct." Remus na Hermionu chvíli hleděl, byla od něj jen kousek, zhluboka se nadechl a objal ji. Oba ucítili, jak jejich těly probíhá krev rychleji, srdce také zrychlilo. Cítili bolest, ale za chvíli začala odeznívat a oni ucítili silné souznění. Hermiona ucítila jak její síla mizí, podlomila se jí kolena a upadla do bezvědomí.