Doopravdy tam seděl, v potemělé místnosti, úplně sám. Byl k ní otočený zády.
,,Remusi," zašeptala tiše. Ani se nepohnul.
,,Neměla bys mě takhle vidět," varoval ji. Hermiona k němu došla a dala si ruku před ústa. Jeho uši byly krvavé, jakoby mu něco propálilo oba lalůčky.
,,Proboha, Remusi."
,,Odejdi, prosím, nechci, aby mě takhle někdo viděl," řekl a poprvé na ni pohlédl. Vstal a odešel k oknu.
,,Remusi, já ti to ošetřím," řekla a přešla k němu.
,,Nechci, Hermiono. Jdi spát." Hermiona ho silně chytila za paži, otočila ho směrem k sobě a opřela ho o stěnu.
,,Hele, chci ti pomoct. Tak sklapni, sedni si a já ti to ošetřím!" řekla rozhodným hlasem. Remus na ni chvíli překvapeně hleděl. ,,Vždyť já vím, že jsem udělala blbost, chci to napravit," řekla klidnějším hlasem. Remus chápavě přikývl a přešel ke křeslu. Hermiona doběhla pro lektvar. Sedla si na opěradlo, nalila lektvar na kousek látky a řekla: ,,Teď to bude bolet."
,,Mně to neříkej, ty to ucítíš asi taky," opáčil Remus. Hermiona se tomu zasmála. Remus ji chytil za ruku. Hermiona přiložila látku na jeho ucho, oba ucítili štípání, zavřeli oči a bolest ustala. Remus otevřel oči a šokovaně pohlédl na Hermionu.
,,Vidíš, někdy je dobré mi věřit," pousmála se Hermiona a přesedla si na druhé opěradlo. Znovu se chytili za ruce a položila na ucho látku s lektvarem. Všechno ustalo, rány se zhojily a oni tam jen tak seděli. Remus pustil její ruku a tiše poděkoval. ,,Není zač. Omlouvám se, zapomněla jsem... Už si je na sebe nevezmu," slíbila Hermiona.
,,Je to dar od Rona, musíš je nosit... Naučím se ovládat."
,,To je neskonalá hloupost, nebudeš trpět kvůli mým náušnicím. Byla by to zbytečná bolest. A jak jsi to vůbec vysvětlil Nymfadoře?"
,,Nemluvil jsem s ní o tom, odešel jsem než přišla do ložnice," odpověděl.
,,Ještě jednou se omlouvám. Bohové, jsem tak pitomá."
,,Nemluv tak o sobě, nemůžeš za to," zašeptal Remus a zahleděl se na své ruce.
,,Mrzí mě, že to takhle dopadlo," řekla tiše Hermiona.
,,Mě taky."
,,Teď nesmíš brečet," přesvědčovala se Hermiona.
,,Proč bys brečela?" zeptal se Remus nechápavě.
,,Chybělo mi si s tebou povídat. Hrozně mě ubíjelo, když jsi kolem mě prošel beze slova," přiznala se Hermiona.
Remus ji znovu chytil za ruku a řekl: ,,Mně to taky chybělo, nebyl tu nikdo, kdo by mi propálil uši stříbrem," zavtipkoval. Hermiona se setřela slzy a pousmála se.
,,Je to mnohem horší, když se ignorujeme."
,,Já vím, ale nedokážu najít hranici. Chci ti být nablízku, ale bojím se, že překročím tu snesitelnou blízkost a dostanu se moc blízko."
,,Víš, byla jsem na tebe hrozně naštvaná, že jsi odešel. Vůbec mi nedošlo, co jsem provedla, ty náušnice..."
,,Vůbec jsem necítil, že jsi naštvaná. Ta bolest mě totálně ochromila."
,,Myslíš, že můžeme být přáteli po tom všem?" zeptala se smutně Hermiona.
,,Když budeme dodržovat hranice..." odpověděl Remus. ,,Jak to, žes Ronovi odpustila, že tě uhodil?" Hermioně zmizel úsměv ze rtů.
,,Nechci o tom mluvit," řekla.
,,Jen se ptám, protože to nechápu. Vždycky jsi tvrdila, že muž ženu nesmí uhodit a najednou se sama necháš mlátit."
,,Ale za to on nemohl, chovala jsem se hrozně. Navíc se mi omluvil."
,,Jestli ti ještě jednou ublíží..."
,,Ne, Remusi. To bylo jedinkrát a mohla jsem si za to sama," skočila mu kvapně do řeči Hermiona.
,,Tohle nikdy neříkej, nemá tě právo uhodit za žádných okolností," pravil Remus.
,,Já ho vyprovokovala."
,,Hermiono, hrozně mu ustupuješ. Jako by se ta Hermiona, kterou jsem znal, ztratila."
,,Já neustupuju, snažím se neničit novomanželskou pohodu. Jsem pořád svá, rozhoduju se sama za sebe."
,,Když myslíš..."
,,Musím jít spát, promiň," řekla, vstala a odešla. Vešla do ložnice, Ron nechrápal, takže si lehla čelem k němu a chytila ho za ruku, automaticky ji stiskl.

Probudila se na stejném místě, ale Ron byl otočený zády k ní a chrápal. Smutně se otočila na druhý bok a natáhla se pro krabičku s náušnicemi. Jen si je prohlížela a přemýšlela o tom všem. Vstala a došla do koupelny, napustila vanu a lehla si do horkých bublinek. Na chvíli zavřela oči, bílé plátno v její hlavě se rozsvítilo a začal se promítat film o tom, jak se chovala dřív a jak nyní. Nechtěla si přiznat, že by se po svatbě nějak změnila a už vůbec, že by ustupovala před Ronem. Byli si souzeni, Ron byl prostě ten pravý. Každý věděl, že spolu budou. Čekal na ni poklidný život po boku svého muže, možná i otěhotní a dá Ronovi syna. Dítě... Hermiona se narovnala, skrčila nohy a objala rukama svá kolena. Mohlo k tomu dojít, že otěhotní. Teď, když byla vdaná, se od ní očekávalo, že přivede na svět potomka. Bude to šťastné dítě, bude mít tolik tetiček a strýčků. Vždy chtěla mít rodinu, ale najednou si představila, že třeba za půl roku zjistí, že je těhotná. Připadala si najednou moc mladá. Nebyla připravená na roli matky a zvlášť ne s Ronem. Viděla se, jak s dvaceti kily navíc, vaří pro Rona oběd. V jedné ruce drží svého syna, aby aspoň na půl hodiny usnul a druhou hlídá vařič. A to vše samozřejmě, až bude Ron spát na pohovce. Ano, dítě je dar, ale najednou se situace změnila. Vždyť by měla být šťastná, že má manžela, se kterým bude moci vychovávat své děti. Třeba jich bude stejně jako u Weasleyů a možná jich budou mít i víc... Například deset! Vylezla z vany a sedla si na postel vedle Rona.