Elliot

Nabral jsem do sebe obrovský nádech a pak jsem hluboce vydechl - tohle jsem ještě nejméně pětkrát zopakoval, než jsem v sobě našel alespoň malou odvahu stisknout stříbrnou kliku na dveřích luxusní restaurace nacházející se uprostřed města vedle radnice. Riley se mě snažila uklidnit, ale jakmile zjistila, že to vůbec nepomáhá, vzdala to a jen vedle mě mlčky stála. Daroval jsem jí omluvný pohled, na což se na mě jen lehce usmála a tím mi dala najevo, že je všechno v naprostém pořádku.

Konečně jsem otevřel dveře a jako pravý gentleman jsem uhnul z cesty a nechal Riley vkročit dovnitř první. U bíle prostřených stolů sedělo pár lidí ve formálním oblečení a vychutnávali si jejich objednaná jídla.

Nervózně jsem si kousal do rtu a rozhlížel se kolem. Hledal jsem mého otce, který už na nás měl podle textovky, kterou mi poslal, čekat. Měl jsem sto chutí všechno vzdát, jednoduše se otočit na patě a zmizet odkud jsem přišel. Myslím, že by to bylo to nejlepší rozhodnutí, které bych v té chvíli mohl udělat, ale zabránila mi v tom Riley, která jako by mi četla myšlenky, lehce zakroutila hlavou. Tiše jsem si povzdechl a pokračoval ve skenování hostů a hledání mého táty. Také jsem trochu doufal, že si ze mě pouze vystřelil nebo, že musel odejít, protože se mu naskytlo něco důležitějšího. To se ale nestalo... měl bych dodat ke vší smůle?

Zaznamenal jsem muže ve středním věku v perfektně padnoucím obleku. Na hlavě mu zbývalo pouze pár našedivělých vlasů. I ze vzdálenosti, která nás dělila, jsem si mohl všimnout pár vrásek na jeho obličeji. Jeho tmavě hnědé oči byly úplně stejné jako ty mé. A já okamžitě věděl, že se vůbec nezměnil. Kýval na nás. Navázal jsem s ním krátký oční kontakt, ale pak jsem okamžitě ucuknul. Mohl jsem cítit, jak se mi začaly klepat ruce, a zrychlil se mi tep. Ještě jednou jsem do sebe nabral pár hlubokých nádechů, a pak se konečně s Riley po mém boku vydal k němu.

„Elliote," vydechl, když jsme se zastavili u stolu. Přeměřil si mě pohledem.

„Ahoj," pozdravil jsem nejistě a tiše, pochyboval jsem o tom, že mě přes randál v restauraci měl vůbec možnost mě zaslechnout. Třásl jsem se nervozitou.

Nastalo mezi námi ticho. Všichni tři jsme si jen vyměňovaly pohledy a držely jazyk za zuby. Pochopil jsem, že je má povinnost promluvit. Odkašlal jsem si, „tohle je Riley... má kamarádka?" řekl jsem nejistě, protože jsem neměl ani nejmenší tušení, co sakra jsme. „Riley, tohle je můj..." Mohl jsem se snažit sebevíc, ale to slovo nechtělo vyjít z mých úst. Nedokázal jsem to vyslovit nahlas a navíc v jeho přítomnosti.

„Ráda vás poznávám," zachránila mě Riley a potřásla si rukou s mým otcem.

Usadili jsme se za stůl. Posunul jsem si židli do těsné blízkosti Riley, protože jsem nutně potřeboval její podporu a vědomí, že tady nejsem sám.

„Dali jste si načas," pronesl, čímž mi naprosto vyrazil dech.

Pootevřel jsem ústa a chvíli na něj jen zmateně zíral. „Uh... promiň," řekl jsem nakonec. Otec jenom pokrčil rameny.

Ke stolu přišla číšnice a vzala si naše objednávky - spíš bych měl říct otcovy, protože ten se ujal slova a s naším svolením objednal jídlo pro všechny.

„Je dobré tě zase vidět," řekl s těžko viditelným úsměvem na tváři. Kývl jsem hlavou. Nemohl jsem pochopit co se to se mnou dělo. V hlavě jsem měl úplně prázdno,... žádné myšlenky, žádné pocity, jednoduše nic.

Otec se snažil navázat malou konverzaci, ale já stále nedokázal vytvořit smysluplnou větu, a proto se vždy slova ujala Riley, za což jsem jí byl neskutečně vděčný. Připadalo mi, jako by přesně věděla, jak se cítím.

Přinesli nám objednané jídlo a tehdy nastalo naprosté ticho. Slyšet bylo pouze řinčení příborů narážející o talíře a zvuky lidí v pozadí, kteří si na rozdíl od nás měli co říct. Nacpal jsem do sebe plněnou roládu i opékané brambory, a pak už jsem se jenom soustředil na to, abych se díval kamkoliv jen ne na otce.

Rukama jsem si nervózně přejížděl po stehnech a poklepával jsem pravou nohou. Riley si toho všimla. Její levou ruku bez váhání propletla s tou mou a pevně ji stiskla. Podívala se na mě a znovu mě obdarovala jedním z jejích úsměvů, který mě dokázal alespoň trochu uklidnit.

„Jak se má máma?" zeptal se otec. Pevně jsem stisknul Rileyinu ruku a našel v sobě zbývající odvahu.

„Proč ses neozval dřív?" změnil jsem téma. Neuráčil jsem se odpovědět na jeho otázku. Vlastně jsem ani nevěděl, jaká by byla správná odpověď. 'Dobře, jenom trochu víc pije.', 'Po nocích se toulá po barech a já o ní nemám žádné zprávy. Vrací se opilá někdy nad ránem.' Nemyslím si, že by jakoukoliv z těchhle odpovědí vzal dobře. Pravděpodobně by okamžitě vytočil matčino číslo a dožadoval by se vysvětlení.

„Omlouvám se," věnoval mi omluvný pohled, „nevěděl jsem, jestli je to dobrý nápad. Jestli vůbec toužíš po tom mě vidět." Pokrčil jsem rameny. Rileyin palec pomalu třel o hřbet mé ruky a já se alespoň na chvíli mohl soustředit na něco jiného, než byla posmutnělá tvář mého otce, který ale podle odlesku v jeho očích vůbec ničeho nelitoval.

„Proč jsi odešel?" Z ničeho nic se ve mně objevilo tolik nezodpovězených otázek a já nutně prahnul po odpovědích.

„Je to složité," zamumlal.

„Tak mi to vysvětli," nenechal jsem se odbít, „co jsi vlastně celé ty roky dělal?" Tázavě jsem zvednul obočí. Neplánoval jsem se zvednout dřív, než mi odpoví na mé otázky.

Otec si tiše povzdechl a povolil si uvázanou kravatu. Nebylo těžké si všimnout, jak ztěžka polknul. „Víš, Elliote, život není tak jednoduchý. Skrývá mnoho nepříjemností."

Obrátil jsem oči v sloup, „to já přece vím," pronesl jsem šeptem. Riley nás jenom tiše pozorovala. Stále pevně držela mou ruku a já tu její.

„Našel jsem někoho, koho miluju-" nenechal jsem ho domluvit.

„Ty někoho máš?" vykulil jsem oči. Otec souhlasně kývl hlavou. Začal jsem těžce dýchat.

„Už několik let," oznámil mi, jako by nic, „žijeme spolu a s... naší malou dcerkou." Kdybych právě jedl, pravděpodobně bych se zadusil. Pootevřel jsem ústa.

„Ale... ale máma říkala, že se chceš vrátit," zašeptal jsem, ale on to moc dobře slyšel. Vytvořil malý úsměv a já nechápal, jak se v téhle situaci může vůbec usmívat.

Zakroutil hlavou, „asi to špatně pochopila. Chtěl jsem se vrátit k tobě. Znovu s tebou navázat kontakt." Nedokázal jsem vnímat jeho slova. V hlavě se mi přehrávalo pouze to, že má dceru. Bylo to, jako by mi bodl nůž do srdce, úplně mě vyškrtnul ze svého života a taky to byla poslední kapka, kterou jsem mohl snést.

Postavil jsem se a Riley okamžitě taky. Rozpojil jsem naše ruce,... i když nechtěně.

„Udělal sis za mě náhradu," zamumlal jsem zklamaně a nevěřícně zároveň, „gratuluju, třeba život své dcery nezničíš tak jako ten můj."

„Elliote," odsunul židli a taktéž vstal.

„Byla chyba se s tebou vidět. Staré časy se nevrátí, pouze to přinese bolestivé vzpomínky. Mezi námi nikdy nic nebude jako dřív, je zbytečné se vůbec pokoušet navazovat kontakty. Vraťme to do starých kolejí. Od teď už se zase nemusíme vidět... tak to bude nejlepší," dokončil jsem. Naposled jsem se na něj podíval a pak rychlým krokem kráčel k východu. Nesnažil se mě zastavit. Nechal mě jít a tak to bylo dobře, alespoň jsem poznal, že to cítí stejně.

Slyšel jsem Rileyiny kroky za sebou, ale stejně jsem nezpomalil. Vyšel jsem z restaurace a zastavil jsem se až o pár metrů dál. Hlavu jsem zvednul k obloze a vypustil jsem ze sebe veškerý vzduch.

„Sakra!" zanadával jsem, „byla to chyba. Zatracená chyba!" Uvnitř sebe jsem cítil naštvání a rozhořčení. Riley mlčela, soustředěně mě pozorovala, a pak mě uvěznila ve svém objetí. To bylo předně to, co jsem potřeboval. Jedno pevné, silné objetí... od ní.