Elliot

Úzkou kamenitou uličkou jsem spěchal k domu. Otevřel jsem dveře a vtrhl jsem dovnitř. Z nohou jsem si skopnul boty a hlasitě jsem zavolal, ''mami?!'' Nedostavila se mi žádná odezva, což mě vyděsilo, jelikož jsem svou matku neviděl celé tři dny a po mém návratu domů jsem neměl ani tušení, kde může být.

''Mami?!'' zakřičel jsem ještě o něco hlasitěji, ''jsi doma?!'' Znovu žádná odezva. V žilách mi proudil strach a obavy. Nakouknul jsem do kuchyně, obýváku, koupelny, ale nikde po ní nebyla ani známka. Má poslední zastávka byla v ložnici. Vešel jsem dovnitř. Hluboce jsem si vydechl. Úleva, která se mi nahnala do těla, když jsem ji uviděl ležet na posteli, byla nepopsatelná. Prohrábl jsem si vlasy a párkrát se zhluboka nadechl a vydechl.

''Mami?'' zašeptal jsem. Hrudník se jí zvedal v pravidelných intervalech. Oční víčka k sobě měla pevně přitisknuté, z čehož jsem usoudil, že spala. Překvapovalo mě to, jelikož nebyly ani tři hodiny odpoledne a má matka v takovou dobu vždy stála v kuchyni za sporákem a připravovala večeři, nebo se vracela z práce, ale únavu na sobě nikdy nedávala znát.

Už jsem se chystal k odchodu, ale můj zrak zahlédl prázdnou skleněnou flašku povalující se u nočního stolku. Nemusel jsem ani dlouho přemýšlet, ani jsem si nepotřeboval číst etiketu, abych poznal, jaká tekutina v lahvi dříve byla - vodka.

Pocítil jsem v sobě zklamání, ale nechal jsem to tak. Vyšel jsem z ložnice a zavřel za sebou dveře. Rozhodl jsem se odložit nepříjemný rozhovor, o mámině pití a o tom, kde se celou včerejší noc a dnešní ráno potulovala, na ráno, protože jsem věděl, že by se mi od mámy, která byla ještě určitě v podnapilém stavu, nedostavilo žádné rozumné vysvětlení.

Riley

''Slyšel jsem, že jsi prý tři na tři dny odjela do přírody stanovat,'' podotkl psycholog, na což jsem souhlasně kývla hlavou. Přehodila jsem si nohu přes nohu, ruce jsem si položila do klína a nervózně jsem jimi o sebe mnula. ''Byla jsi tam se svými přáteli?'' Znovu jsem pouze přikývla.

''Jaké to bylo?'' vyzvídal, ''jak ses cítila?''

Pokrčila jsem rameny. Chvíli jsem přemýšlela, jestli by nebylo nejlepší u tohohle gesta zůstat a prostě nadále mlčet, ale pak jsem nakonec promluvila a nuceně ze sebe dostala pár bezvýznamných slov, ''bylo to fajn. Cítila jsem se... volně.''

''Stále užíváš prášky?'' zvednul obočí. Se zájmem si mě zkoumal pohledem. V ruce svíral složku s papíry a pero pro případ, že bych řekla něco tak důležitého, že by si to musel zapsat. Tentokrát jsem nesouhlasně zkroutila hlavou. Překvapilo ho to. Vytvaroval udivený obličej a přeměřil si mě pohledem.

''Můžu znát důvod?'' zeptal se, ''připadá ti, že už je nepotřebuješ?''

''Nevím,'' pokrčila jsem rameny, ''myslím, že jsou zbytečné. Nepomáhají.''

''Proč si to myslíš?'' vyptával se.

''Když si je vezmu... pocity, které v sobě mám, se nezmění,'' odpověděla jsem.

''A je tady něco, co ti pomáhá?'' Jeho otázky mě začínaly zneklidňovat. Kousla jsem si do rtu. Netrvalo mi to ani sekundu, okamžitě jsem kývla hlavou. Sama pro sebe jsem se usmála. Cítila jsem v sobě horkost, vlévala se mi do tváří. Nemusela jsem si ani představovat, jak červené mé líce musely být.

''Chceš mi o tom něčem... nebo spíše někom povědět?'' zvednul obočí a usmál se na mě. Zčervenala jsem ještě víc. To to bylo na mně až tak viditelné, že to poznal i můj psycholog?

''Řekla jsem mu pravdu,'' přiznala jsem s malým úsměvem na rtech, ''a on mě neodsoudil. Pomáhá mi.'' Tyhle slova stačila. Nebylo nutné říkat nic víc, protože bylo lehce pochopitelné a rozpoznatelné, že ta osoba vlastní velkou část mého srdce... jestli ne celé.