Elliot

Ležel jsem na čerstvě posekané zelené trávě. Lehce jsem mohl cítit její čerstvou vůni, která mi udeřovala do nozder. Ruce jsem měl spojené na břichu. Oči jsem upíral na modrou oblohu, po které občas proplul bílý, nadýchaný mrak. Čerstvý vzduch byl jako očista pro mé plíce. Vždy když jsem se nadechl, cítil jsem se zdravě... jako by mě právě teď nemohlo nic zabít, jako bych byl právě na tomhle místě naprosto v bezpečí. Neplánoval jsem se ještě někdy pohnout. Všechny myšlenky šly bokem. Musely počkat na čas, kdy bude prostor přemýšlet. Teď nebyl. Teď jsem tady byl jenom já s prázdnou hlavou, volný a bezstarostný.

''Elliote!'' zaslechl jsem mé jméno, což mě donutilo zvednout hlavu a zjistit, kdo mě v téhle chvíli obtěžuje. Chad. V rukou držel dvě lahve vychlazeného, oroseného piva a se zvednutým obočím se na mě díval. ''Dáš si pivo?'' zeptal se po chvíli a svůj zrak přemístil na flašky v jeho rukou.

''Ne,'' odpověděl jsem a hlavu vrátil zpět do předchozí polohy. ''Díky,'' zamumlal jsem ještě, ale pochyboval jsem, že mě slyšel.

Snažil jsem se držet se dál. Od Stelly. A vlastně tak nějak od všech. Chtěl jsem být sám. Už když jsem sem přišel, nemohl jsem si nevšimnout pohledu, který po mně hodila. Každou minutou mě jenom usvědčovala v tom, že mě vážně nesnáší. Ale chci s tím vůbec něco udělat? Je to jenom Stella. Za pár týdnů si najde jiného obětního beránka.

Ucítil jsem smrad marihuany. Zakoulel jsem očima a podíval se, kdo je ten člověk, který si právě zapálil jointa. Stella s April. Seděly v tureckém sedu a střídaly si mezi sebou zapáleného jointa. Z úst vyfukovaly mlhový kouř a podle širokých úsměvů na rtech se zdálo, že se skvěle baví. Bodejť by ne. Slyšel jsem jejich hlasitý smích. Viděl jsem, jak se jim přimhuřují oči, zatímco odhalují dvě řady zářivě bílých zubů. Všimnul jsem si Chada, který na ně stejně jako já upřeně hleděl, ale on měl na rozdíl ode mě alespoň malý náznak na rtech. Viděl jsem Riley, která seděla vedle Chada s nerozluštitelným výrazem na tváři. Na chvíli mi připadalo, jako by tady duševně ani nebyla, ale po té se mnou navázala oční kontakt. Její zelené oči mě pálily stejně jako teplé slunce. Nepřipadalo mi, že by se chystala uhnout pohledem a možná to byla největší blbost, ale udělal jsem to já. Odvrátil jsem zrak a hlavu znovu položil na měkkou trávu.

Ticho, které se tady před chvílí rozléhalo, kazil smích Stelly a April a občasné Chadovi komentáře, které vlastně vůbec nedávali smysl. Přemýšlel jsem, jestli si taky nepotáhnul a nepřidal se do party s názvem 'pojďme se teď a tady zhulit'. Nepřekvapilo by mě to. Vlastně bych se divil, kdyby už teď neměl svého vlastního ubaleného jointa mezi rty.

''Můžu?'' Vystřelil jsem hlavu do vzduchu a leknutím trochu poskočil. Riley se nade mnou skláněla a dívala se na volné místo vedle mě. Rozpačitě jsem přikývl. Lehla si vedle mě, nohy skrčila v kolenech a stejně jako já se zadívala na modrou oblohu.

''Je to divné,'' pronesla z ničeho nic. Byl jsem zmatený. Ne, jenom z jejích slov, ale taky z toho, že se mnou vůbec mluvila, že se ke mně znala, že vedle mě ležela... bez donucení.

''Co je divné?'' zeptal jsem se. Cítil jsem, jak se její odhalená paže dotýká té mé a až tehdy jsem pochopil, že nás dělí nebezpečně malá vzdálenost.

''Všechno,'' odpověděla s malým povzdechem a já ji nechápal. Absolutně jsem jí nerozuměl, ale věděl jsem, že pokud by mi to chtěla říct, vysvětlit, objasnit, udělala by to hned.

''Jsou pěkně zhulené a opilé,'' narážela na Stellu a April, jejichž smích se neustále ozýval kolem. Jenom jsem kývl hlavou.

''Má tě ráda,'' řekla a já hbitě otočil svou hlavu a střelil jsem po ní nechápavým pohledem. ''Stella... řekla mi to. Miluje tě.'' Z její tváře nešlo vůbec nic vyčíst. Žádné emoce, pocity, nic. Jako by je skrývala hluboko uvnitř a nechtěla, aby je někdo, kromě ní, objevil.

''Je to Stella,'' objasnil jsem, ''nemiluje nikoho, jenom sebe.''

Mírně pokývla hlavou, ''to je pravda, ale právě teď tě údajně chce, což znamená, že by ses měl sbalit a utéct. Hodně, hodně daleko. Protože pokud Stella někoho miluje a chce, získá ho.'' Její hlas byl pro mé uši jako ta nejkrásnější melodie. Mohl bych ji poslouchat do nekonečna. Nikdy by mě to neomrzelo.

''Myslím, že na útěk už je příliš pozdě,'' kousl jsem si do rtu, ''začala mě nenávidět a zabíjet pohledem. Už není cesty ven.'' Zaslechl jsem, jak se tiše uchechtla. Přál jsem si, aby to udělala znovu.

Nastalo mezi námi ticho. Nebylo to jedno z těch trapných a nepříjemných, které byste chtěli přerušit nebo byste si celým srdce přáli zmizet. Bylo příjemné. Možná až moc. Každý z nás měl v hlavě své vlastní myšlenky a jednoduše jsme mlčeli. Nechtěl jsem, aby tenhle moment někdy skončil. Cítil jsem se tak příjemně jako už dlouho ne. Kdyby mi někdo řekl, že tohle byl můj poslední den života a zítra nadobro opustím svět, bylo by mi to jedno. Možná bych byl i rád, že jsem měl možnost prožít tuhle chvíli s Riley, která mě sekundu od sekundy překvapovala víc a víc. Potřeboval jsem, aby mě někdo štípnul a ujistil mě, že tohle celé není jenom pouhopouhý sen a vážně se to děje.

''Co posloucháš?'' po pár minutách prolomila ticho. Zvedl jsem obočí a znovu nechápal. ''Hudbu. Jakou hudbu posloucháš?'' vysvětlila.

Pokrčil jsem rameny a svůj pohled znovu zaměřil na nebe. ''Nic z toho, co by byl něčí styl a někdo by měl rád.''

''Třeba bych já měla,'' řekla. Dívala se na mě s malým úsměvem na rtech a mě bušilo srdce jako splašené.

''Někdy ti něco pustím,'' navrhl jsem, ale okamžitě jsem toho zalitoval.

''Beru tě za slovo,'' usmála se a já věděl, že teď už není cesty zpět. Nevěděl jsem, jestli být rád nebo ne. Všechny emoce se ve mně najednou smíchaly a já už ani nevěděl, co cítím.