Hastings byl nezvykle tichý. Bylo pozdě a zdálo se, že večeře, kterou si užili v centru, je oba příjemně unavila. Poirot si stále vychutnával dozvuky fenyklu a citrusů; tu bohatou pikantnost, která se celým jídlem táhla. Pohlédl na Hastingse. Chystal se poznamenat o vlivu cizí kuchyně a přetrvávajícího horka na anglický temperament, ​​když ho napadlo, že to ticho možná nebylo způsobeno ani jedním ani druhým. Zdálo se, že Hastingse se zmocnilo něco jiného. Jakási zádumčivost. Měl sklené oči a pomalu kolébal svým drinkem, druhým toho večera, se spoustou sody, ale téměř nedotčeným. V poslední době měl Hastings docela sklony k této zádumčivosti. Bylo to jistě trochu nezdvořilé, že to přijmal  tak ochotně, tady a teď, v Poirotově společnosti. Ale nejen to, Poirot pocítil, že se v něm probouzí zvědavost.

,,Děje se něco, mon ami?"

,,Ne, ne... vůbec ne."

"Ale vaše mysl není tak úplně přítomna, že?"

Hastings krátce zabručel. Poirot věděl, že se chystá něco říct. Některá z těch drobných a bezvýznamných poznámek, možná o počasí, možná o trzích, nevyčerpatelných tématech dnešních dnů, ale on jen seděl a s mírným zamračením se díval z okna.

,,Přiznávám, že naše případy v poslední době postrádají jiskru a to správné napětí," začal Poirot. ,,Dva podvody a jedna větší krádež. Skutečně, není to vše, co by jsme si mohli přát..."

Hastings vteřinku zauvažoval.

,,Je to jen letní pauza," řekl. ,,Brzy se určitě něco stane."

,,Je to důvod pro to abych tady zůstával, hm? Tentokrát jsem to měl prohlédnout. Příští rok odjedeme na jih, právě tak jak si to zvykl činiti ostatní."

,,Nejsem si jist, že vám se bude líbit tamní slunce."

,,Ah, ale teplo Středozemního moře," řekl Poirot, ,,je jedinečné a žádoucí!"

,,Nemyslím si, že by mi nějak vadil ten klid." Něco oživlého se mihlo přes Hastinsovi rysy a on skolonil tvář ke své sklenici.  ,,Když svět takhle zpomalí, tak má člověk prostor se zamyslet..."

Odmlčel se na chvíli a pokrčil rameny.

,,Tohle období je na hrozné na myšlení." potřásl Poirot hlavou. ,,Třeba je to dobře, že naši kriminálníci odpočívají. Není pravděpodobné, že by teď byli na vrcholu svých schopností."

Hastings se mírně pousmál, ,,Přesně."

Poirot se otočil, aby na něj lépe viděl. Co to upoutalo jeho pozornost? Co za myšlenky mu mohli přinést tyto jednotvárné týdny? Nebo možná právě to byl ten důvod - absence stimulů, jediného skutečného rozptýlení. Absence práce. Né, že by Hastings měl sklony ztěžovat si na volný čas. Naopak posledních pár dní by mu mělo být docel pochuti. Poirot si vzpomněl, jak před tím se svojí obvyklou chutí jedl. Ikdyž, jednou nebo dvakrát se zarazil, jako by ho něco trápilo. Jako by ho houževnatě pronásledovala nějaká nepříjemná myšlenka.

Poirotův pohled se přesunul a on se zamračil. Hastingsův límeček byl ještě pořád skrčený. Jak měl Hastings ve zvyku hned po návratu si ho rozepnul. Tentokráte trochu rázněji než bylo potřeba. Poirot se natáhl zahákl svůj prst za límeček a pomalu ho narovnal podél Hastingsova krku.

Asi na to měl být připravený, ale přesto jeho ruka zastavila na chvíli vznášejíc se mezi nimi. Ta náhlá něha. Ten sentiment stoupal ním jako bolest a činil ho bezmocným. Proti tlumenému světlu, s úsměvem na tváři vypadal skvěle. Zcela důvěrně známý. Zcela nevhodně na někoho, kdo naplnil Poirota a takovým chvěním touhy. Na moment na něj Poirot nemohl ani pohlédnout. S lehkým nádechem natáhl ruku a prsty přejel po záhybech límce. Hladil chladivé prádlo, jehož jemné záhyby mu prozradili, že už je nošené pár dní. 

Snažil se uklidnit. Soustředit se na svůj úkol. Tyhle moderní střihy by žádný kultivovaný muž neměl nosit. Leda snad do pouště či džungle. Nebyli pěkné na pohled. Ale Hastings by si v tomhle nenechal poradit. Klidně si chodil po světě v tomhle... A přesto dokázal na Poirota zapůsobit takovým způsobem. Tak že jeho srdce po něm toužilo v těchto nestřežených, náhlých a bezohledných záchvatech, kdy jeho krev toužila po Hastingsovi jeho věku nanejvýš nehodným způsobem. Bylo by to drôle, tohle poblouznění, kdyby to nebylo tak mocné. Bylo mu lehce stydno, on slavný detektiv... Možná by to bylo okouzlující, kdyby se odvážil překročit práh své vlastní vášně. Kdyby se odváži překonat to neomluvitelnou hranici límce.

,,Řekněte Poirote..." Hastingsův hlas byl tichý a pro něj netypicky váhavý.

,,Ano?" Poirot zarazil svůj proud myšlenek a podíval se mu do očí.

Zachránit situaci se mu úplně nepodařilo, ale prozatím by to mohlo stačit. Stáhl ruku z Hastingsova krku a cítil, že stále není úplně stabilní. Tyto rozmary jeho srdce byly opravdu politováníhodné. Tyto výpadky a záchvaty vzrušení by si zakázal, jen kdyby věděl jak. Zdálo se, že v těchto dnech, v sezóně ticha, je něco, co podporuje jeho pocity a sentimentalitu. Schoval ruku za záda, aby si byl jist, že jeho vzrušení zůstalo bez povšimnutí. Ale stačilo, že to on sám, Poirot, věděl. Že musel trpět tyto vrtkavé pocity. Tyto útoky na jeho klid. Ten stále těžký tlukot srdce.

Hastings znovu utichl. Poirot si ho pomalu prohlížel a vybavoval si jejich předchozí rozhovory. Byly to obvyklé výměny, lehké a příjemné, docela vhodné k jídlu. Nic, co by člověka znepokojilo. V novinách nebyly žádné důležité zprávy, v poště také nic důležitého. Pokud jde o Hastingsovu nešťastnou vášeň, od jeho poslední návštěvy v Ascotu uběhly týdny. Už by se vzpamatoval z obvyklých záchvatů lítosti. Ale tato zadumaná mlčení... Vskutku, zvláštní.

Hastings dlouze vydechl.

,,Víte, Poirote, kdybyste někdy potřeboval... řekněme, kdybyste měl problémy s účetnictvím, rád vám pomohu."

,,Comment?" Poirot zmateně zamrkal. Náhlá změna tématu ho překvapila, nechytal o čem se to baví.  ,,Problémy – s účetnictvím?"

,,Však víte, cokoliv týkající se účetních knih, jakékoliv nesrovnalosti..."

Poirot na něj překvapeně zíral. Mimořádný návrh a ve svých důsledcích velmi střízlivý. Samozřejmě, už cítil, jak těžký, zrádný tlukot jeho srdce utichá. Quelle idée, že by s jeho záznamy mohlo být něco v nepořádku. 

,,Co za... nesrovnalosti by to mělo být?"

,,Víte, měl jsem dojem, že..." Hastings zaváhal a odkašlal si. Zakroužil rukou v pátravém gestu a zahleděl se na Poirota. ,,Konec konců, když zvážíme okolnosti, mohl by jste být..." Otálivé ticho leželo mezi nimi, významné a delikátní. Ticho rozpaků.

,,Je to docela okouzlující, že mi nabízíte svou pomoc," prolomil ho nakonec Poirot, ,,ale nejsem si tak úplně jistý, co vlastně navrhujete."

Hastings ho bedlivě pozoroval. Po chvíli se otázal: ,,Vy vážně nevíte, na co narážím?"

"Obávám se, že ne, mon ami. Ale pozoruji, že jste opravdu znepokojen. Jděte přímo k věci, prosím vás."

,,Oh... Dobře." Hastings zvedl svou sklenici a upil. ,,Upřímně řečeno, už mě to nějakou dobu trápí. Jen jsem si nebyl jistý..."

Poirot důrazně přikývl, pobízeje ho, aby pokračoval.

,,Známe se opravdu dlouho," navázal Hastings. ,,Řeknete, že si lichotím, ale já už za ta léta vím, jak funguje vaše mysl. V posledních týdnech by neměla vůbec pracovat. A přesto všechno pracujete na případech, kterých byste se jindy ani nedotknul. Pracujete s nadšením a to mi připadlo zvláštní..."

Poirot ho pozorně sledoval. S náznakem mrzutosti, ale opravdu zaujatě. Stále nemohl pochopit, co mohlo Hastingsovi vnuknout tento zvláštní nápad, a tato malá záhada probudila jeho zvědavost. Očividně mezi nimi došlo k nějakému nedorozumění. Nějaký malý incident, který zachytil Hastingsovu nezměrnou představivost. Ale co to bylo?

,,Celé léto jste byl takový," pokračoval Hastings. ,,Jako byste byl uprostřed nějakého velkého pronásledování. Znám příznaky a poznám, že se něco děje. I když bědujete, že nemáte co dělat, můžu s jistotou říct, že jsi se nenudil ani jediný den."

,,Pochopil jsem," řekl Poirot měkce. ,,Domníváte se, že něco musí být v nepořádku."

,,Z počátku to nedávalo hlavu ani patu. Ale pak..."

Poirot ho pozoroval pozorněji, než kdy dřív. Všiml si záblesku napětí, naléhavého výrazu, který přešel přes jeho rysy.

,,Náhodou jsem našel vaši poznámku" řekl Hastings. ,,Tu kterou si necháváte na stole. Však víte..."

Poirot se na něj stále díval s rostoucím úžasem. Naturellement. Už to začínal chápat, stále nevyřčený závěr, ke kterému Hastings došel. Neuniklo mu bolestné váhání ani tón studu v jeho hlase. Škoda, jeho jménem.

,,Musím říct, že je to docela značná suma." Hastings se mu podíval do očí. ,,Nepříjemné. Umím si představit, jaké bezesné noci to musí přinášet, když jste takhle v mínusu. Nic bych neřekl a možná jsem neměl, ale..."

,,Problém, který vás trápil takovou dobu, je konečně vysloven." Poirot cítil podivné pobavení a nevíru s odstínem zloby. Potlačil to.

,,Podívejte, Poirote, nepotřebuji vědět víc, než už vím, ale mohu vám pomoci, když mě necháte." 

,,Váš prvotní instinkt, jako vždy," řekl Poirot. ,,Pomáhat. Přijít na pomoc těm v nouzi."

,,Ale jděte..."

,,Ale vypadá to, že tentokrát jste udělal polovičatou práci."

,,Co tím myslíte?"

,,Řekněte mi, snažil jste se potvrdit si domněle žalostný stav mého kreditu? Třeba navštívit banku?" Poirot promluvil mírným tónem s očima upřenýma na Hastingse. „Úředník by mohl vědět o našem přátelství, mohl jste od něj získat alespoň náznak..."

Hastings vypadal zaraženě, ,,Dobře, ale to by bylo trochu za hranou, nemyslíte?"

,,Nebo jste si mohl pozorněji prohlédnout tu poznámku s tak odsouzeníhodnými čísly. Možná by jste byl překvapen kdyby jste zjistil, že je to vlastně memento." Poirot se odmlčel nechávajíc slova se vsáknout. ,,Nevadí mi, přiznat, že jsem to nebyl já, ale můj otec, kdo si půjčil a jeho dluh jste viděl zapsaný. Stejně jako mi nevadí říci, že už je splacen. Ten papír, mi slouží jako připomínka. Upomínka k opatrnosti, chcete-li. Raději ho mám po ruce."

Hastings byl potichu. Červená mu stoupala z pod límečku a hnala se do tváří. Poirot mohl vidět, jak znovu spěšně a zmateně prochází své úvahy.

,,Ale... co ten zbytek?"

,,Ah, ale co s tím? otázal se Poitrot. ,,Vzrušení a napětí? Nic čím byste se měl trápit, to vás ujišťuji."

Hastings na něj zíral zvažujíc jeho slova. Pokud se dalo usuzovat z jeho výrazu, nepřesvědčilo ho to.

,,Ale... Něco tu je. Jsem si jist, že tu je něco, co mi neříkáte."

,,Možná je," odpověděl Poirot.

Na chvíli se odmlčel. Přemýšlel nad tím, zda je připraven vtipkovat s Hastingsem o těchto věcech, jako to udělal teď, kdy byl náhle ochoten přiznat se k něčemu, o čem neměl ani přemýšlet. V té představě, že by přijal své city, byla zvláštní ironie. Tento neklid srdce, který ho v těchto dlouhých, nečinných dnech pronásledoval výrazněji a pravidelněji. Tak znovu, co na tom bylo, že by se přiznal? Bylo by jen vhodné, aby Hastings věděl, že jeho obavy nebyly jen výmyslem. Rozhodl se radši rychle uklidnit svou mysl.

,,Vidíte do Poirota," pokračoval. ,,A máte pravdu, měl jsem vnitřní révolte. Stále trvá. Nejsem si jistý, jestli to někdy přestane. Nicméně to není problém ekonomický, mon ami." Když viděl, jak Hastings svěsil hlavu, rychle dodal: ,,Ne, ne. Samozřejmě si vážím vaší nabídky. Jsem vám vskutku vděčný."

,,A mohu vám jakkoliv pomoci?"

,,Ne," odpověděl Poirot. ,,Stačí říci, že tento problém není v našich rukou. A teď, mon ami, už se tím dál nezabývejme. Jsem si jistý, že mi dovolíte dolít vám drink?"

Malé, i když docela zvláštní, přiznání. Musel se k němu hodně vzmoci. Bylo to něco, na co nebyl připraven. Vzal si od Hastingse sklenici a přistoupil ke skříňce s alkoholem. Znovu vzrušeně přejel rukou po karafách a začal je jednu po druhé narovnávat. Vášeň byla skutečně úžasná věc. Zkoušky, v kterých by obstála, aniž by ubývala, aniž by se sama zničila. Ani když byl svědkem klopýtající, potácející se situace, jako byla tato. Přesto, že Hastings jednal jako blázen, který to myslel dobře – opravdu, nikdo se nechoval tak hloupě jako Hastings – jakkoliv logicky se vzpíral své vášni, nevyléčilo ho to. Nikdy by se nedokázal vyléčit z toho, co jeho srdce chtělo s takovou přísností. Tak nesmírně, že ho to skoro přimělo promluvit. Zvedl ruku a nechal zátku s cinknutím zapadnout zpět na místo. S dlouhým, tichým nádechem zavřel skříň a vrátil se k Hastingsovi.

,,Díky." Hastings si vzal svůj drink a bezmyšlenkovitě upíjel. Jeho výraz se změnil. Jeho předchozí živost se znovu usadila v zadumání. ,,I když nestojíte o mou pomoc, přál bych si, abyste mi to řekl." 

,,Mon ami.  Jsem si jist, že nevíte, o co mě žádáte."

,,Něco mi říká, že bych tímto měl být uražen." Hastings se na něj dlouze zadíval. Ticho kolem bylo náhle intenzivnější. Lehce bolestivé.

Před Poirotem se otevřela myšlenka. Monstrózní, vábící. Pokušení, které bylo tiché, ale přesto se mu z něj zastavil dech. Mluvit. Přiznat se. Ne zmateným způsobem polopravd, ale s vážným úmyslem. Mluvit o tom tak, jak to bylo třeba udělat, půvabně, s neomylným rozlišením. Jak velký okamžik úlevy by to byl. Destruktivní, zcela destruktivní, ale přesto úlevný. Z těchto dlouhých nocí pomalého rozhovoru. Z malých, neškodných okamžiků, které ho naplňovaly otupělým očekáváním. Sebemenší pohledy, doteky. Jméno, které šeptal, s tisíci skloňování, bez dechu, podrážděně, něžně, znovu a znovu pro sebe, udivený, proč si jeho srdce vybralo právě jeho, a bezmocný, víc než cokoli jiného. Bezmocný.

Poirot zmrzl. Byla to fraška, ne? A docela neslušná. Skutečnost, že vůbec povolil tuto myšlenku, byť jen krátce, svědčila o jeho podivném stavu vzrušení, ve kterém se dnes večer nacházel. Znovu ji vytěsnil z mysli.

"Pochop," řekl tiše. "Existují tajemství, která si Poirot musí nechat pro sebe."

Tykal mu. Občas v nestřežených okamžicích , večerech, kdy spolu dlouho seděli a pili či při  některých niternějších rozhovorech se jim to stávalo. Bylo to v něčem povznášející.

,,Moje slova, už to chápu!" Hastings na něj zíral s vykulenýma očima s náhlou naléhavostí, která Poirota málem přinutila couvnout. ,,Celou dobu jsem měl pravdu...!"Poirot si ohromeně prohlížel jeho tvář.

,,To jste celý vy, chcete mě zbavit té myšlenky! Dáváte mi prapodivná... nejasná vodítka o nějakém imaginárním tajemství. Jste ale jen příliš hrdý na to, abyste přiznal, že jste udělal chybu. Raději byste zaměstnal můj mozek nějakou záhadou, než abyste přiznal, že jsem zjistil, co se skutečně děje."

Z jeho slov zněl nestoudný triumf. Vypadal vzrušeně, plně přesvědčený. Poirot nedokázal odvrátit podráždění, které se na něj valilo a svíralo ho.

,,A teď, když je to venku, předpokládám, že mou pomoc přijmete. Přiznávám, že moje konexe nejsou, co bývaly, a je to značná částka, ale..."

,,Mýlíte se," řekl Poirot. ,,Jako vždycky, tragicky špatně, mon ami. Skoro bych si přál, aby to bylo tak jednoduché."

,,Ale je!" řekl Hastings nadšeně. ,,Je, a nemůžete mě přesvědčit o opaku. Podívejte se na sebe. Ne, já vím, že mám pravdu. Teď jsem si tím jistý."

,,Říkám..."

,,Mně to nevadí, opravdu. Není třeba být nervózní."

,,To je hněv, Hastingsi. Jsem naštvaný a jsem zděšen, ano, zděšen, že jsem otrokem pobláznění takovým imbecilem!"

Ticho mezi nimi padlo jako opona. Hastings měl otevřená ústa a Poirot téměř slyšel, jak jeho mysl pracuje. Slyšel svá vlastní slova znovu a znovu, stejně jako věděl, že je Hastings obrací, opakuje. Dobře věděl, že jsou významná, ohromující, ale ještě nepochopená.

Na okamžik byl připraven to zrušit. Ponořit se po hlavě do nějaké ohromující lži. Udělat vše, co je v jeho silách, aby si to nestihl uvědomit, nenechat to zakořenit. Vymazat to, dokud ještě byla šance. S trochou štěstí by uspěl. Ale nedokázal se k tomu přimět. Ne. Teď, když už to bylo řečeno, musel tomu čelit.

"Ty..." začal Hastings. "Vy..."

"Ano," řekl Poirot úsečně.

"To je určitě... To musí být..."

,,Oui."

Poirot se zhluboka nadechl. Třásl se napětím. Závažnost jeho selhání byla nepopiratelná a bylo to tím nejsmutnějším způsobem, jakým mohlo. Ztratil kontrolu nad sebou samým. Bylo to neodpustitelné. Tato nešťastná slabost ho konečně přemohla – a jakým způsobem, v jaké totalitě. Sledoval Hastingse, jak se zhluboka napil svého nápoje, tváře mu planuly jasně rudě. Jindy by ho Poirot jistě litoval.

,,Musím přiznat..." Hastingsův hlas se mírně zlomil. Otočil hlavu, aniž by se na Poirota tak docela podíval.

"Přijměte moji omluvu," řekl Poirot tiše. Nastalo ticho, krátké a hluboké. ,,Mluvil jsem ve spěchu, jak jste si nepochybně všimli."

,,Ano..." Hastings se snažil soustředit, ale červeň v jeho tvářích se stále prohlubovala. Poirot si povzdechl.

,,Toho, co jsem řekl, lituji. Hluboce. Nebylo mým úmyslem způsobit vám nějaké znepokojení."

,,Samozřejmě že ne..."

,,Alors." Poirot se na něj podíval. Jeho hlas byl tenký, moc mu nevěřil. ,,Pak myslím, že si rozumíme."

Pomalu se otočil a přešel místnost. Byl tu další, jiný náznak lítosti. Chuťově jemnější, ale kousavější. Pokud by byl člověk odsouzen k tomu, aby vyznal pravdu srdce, kdyby se to nějakou nešťastnou událostí stalo nevyhnutelným, tím spíše by to muselo být provedeno vhodným způsobem. S rozmachem romantiky. S opravdovostí vášně. S chutí, která by sublimovala vřavu sentimentu. Ne tak, jak to udělal on. Ne neochotně, nemotorně. Taková nedůstojná nehoda.

,,Je to docela zábavné," řekl s bledým úsměvem. ,,Všechno to začíná tou tvou fantasmagorií, ale nakonec najdeš cestu k pravdě. Zdá se, že jsem tě to naučil dobře."

Hastings mu úsměv opětoval, slabě, zdvořile, ale stále byl pevně v sevření toho vnitřního pozdvižení. Poirot pocítil záchvěv unavené náklonnosti. Těžkost srdce, která neměla být tak sladká, jak byla. Hastingsova sentimentální povaha mu vynikla v šeru, v tom nezkrotném vzrušení, tak přirozeně, tak jasně jako vždy.

,,A teď mi dovolte popřát vám dobrou noc." Došel ke dveřím. Ohlédl se a pokývl hlavou.

,,Dobrou noc..."

Jeho noční toaleta ho osvěžila, přestože postrádala svou obvyklou účinnost. Pocit vody na jeho tváři a krku, slabá, ale vonná kolínská mýdla. Jeho oči zabloudily po nahodilé změti Hastingsových toaletních potřeb, tak jak to často bývalo, a najednou to cítil úplněji, chladněji – se svou vlastní porážku. Nikdy předtím to neudělal . Stovky a stovky momentů předtím, okamžiky pokušení, dokonce i slabosti, nikdy nebylo o nic jiného než to. I když jeho oči chtěly prodlévat. I když se jeho ruka toužila dotknout. A nikdy se nevzdal, nikdy se nevzdal té moci, samotné integrity, která byla nyní poražena. Na ne déle než na okamžik, ale přesto byl poražen.

Ztlumil světla kromě malé lampičky na nočním stolku. Chvíli seděl na kraji postele a hleděl na třpytivé vzory peřiny. Koneckonců bylo docela možné, že Hastings zapomene. Ne rychle. Ne vědomě. Ale ve zvyku a rutině. Ve všednosti, v obyčejnosti byl silný základ. V každodenním životě posíleném léty sdílení ubikací a vlastní práce. Převládlo by to. Bezpochyby by to zvítězilo.

Ozvalo se zaklepání na jeho dveře. Neslyšel kroky, takže unaveně a překvapeně vzhlédl. Další zaklepání, tentokrát mírnější. Vstal, utáhl si župan a uhladil si ho na hrudi.

,,Entrez," řekl.

Dveře se pomalu otevřely a dovnitř proniklo rozptýlené světlo, než vešel Hastings. Byl stále takový, jak ho Poirot opustil, s mírně nakřiveným límcem a zrudlým obličejem. Vypadal klidněji, i když se ještě úplně neuklidnil.

,,Hastingsi... co je?"

,,Promiň, starý muži." Hastings se usmál. Něco tomu chybělo, jeho přirozená zdvořilost. Obvyklá upřímná lehkost. Jeho rysy přešlo napětí jako pocit viny.

,,Právě jsem se chystal odejít do důchodu," opáčil Poirot.

Na okamžik se zdálo, že Hastings zakolísal, pak se ale narovnal. Zavřel za sebou dveře a přistoupil k Poirotovi. Nebyl to strach, co se v Poirotovi zvedlo, a přesto měl pevně zaťatou čelist.

,,Ještě minutku," řekl Hastings znovu s tím náznakem úsměvu, který byl povrchní, mechanický.

Ne, že by tu nikdy předtím nebyl. Ale nikdy v takovou hodinu. Nikdy bez naléhavosti nebo účelu. Nikdy s tím zvláštním neklidem mezi nimi. Poirot ho sledoval, jak přichází. Ve sporém světle nemohl číst Hastingse jako obvykle. Ne tak docela pochopil jeho výraz, ale díky těm stínům vynikly jeho oči ještě víc, ten hluboký, zkoumavý pohled, který dělal známost jeho rysů ještě nápadnější.

Byl to lehký šepot doteku. Stopa rtů, která přetrvávala, když se k němu Hastings sklonil a políbil ho na tvář. To aroma dechu a likéru bylo nesrovnatelné. Vůně, která stoupala z jeho šatů, mluvila o kůži, o všem, co bylo zakryto, co Poirot nikdy nemohl dýchat, ani se dotýkat. Ještě teď mu visely ruce po stranách. O to by nežádal, nedovolil by si to žádat. Vydržel by to navždy, to vzrušení. Touha by se spokojila s tím, že by je v příštích letech pomalu, záměrně ztrácela, tak jak to poprvé zapustilo kořeny. Necítil by to. Nepoznal by lehkost těch rtů, nejistý klid jeho hlavy, která se opírala o jeho vlastní.

Nic z toho neneslo sublimovaný nádech romantiky. Ani nemilosrdnou vznešenost vášně. Jen bolestnou touhu, která se jím začínala šířit. Náklonnost, hluboká jako jeho duše. Způsobilo to, že mu vyschlo v krku a ruka se zachvěla, když se mezi ně natáhl. Dotkl se Hastingsovy tváře a přejel mu prsty po čelisti. Pomalu, jemně si ho přitáhl k sobě. Viděl němou otázku, záblesk váhání v Hastingsových očích. Pak se o něj opřel. Zkoušel ho pomalu, střežený tlak jeho rtů, vzdech, který vydechl, ostrý a teplý, do něj. Tenký, žhavý zvuk, takový, jaký chtěl, bude chtít vždycky. Cítil starý zpustošený instinkt, nával netrpělivosti, který ho překvapil. Tyto pomalé doteky stačily k probuzení. Tyto první výměny vášně, která byla nevýslovná ve své novosti. Zatím se zdráhala ukázat.

Bylo to zvláštní. Že by se dva lidé mohli znát. Že mohou sdílet důvěrnou známost, osvědčenou, společnost, která zažila roky a prošla mnoha nebezpečnými cestami. A ještě najít mezi sebou něco cizího. Něco, co bylo v blízkosti toho druhého ještě nepoznatelné. V jeho chuti a pocitu. Jeho zvuk. V těch několika horečných snech to tak nikdy nebylo. Nikdy ho neopustil s tímto chvějícím se nadšením. S pocitem nedůvěry a jinou, hlubší touhou.

Hastings zamrkal stále čerstvým překvapením. Byl ve skandálním stavu, horký na dotek s neohroženým zábleskem v očích.

,,Mon ami..." řekl Poirot, když popadl dech. ,,Udivuješ mě."

Hastings se usmál. Naklonil hlavu na stranu. ,,Opravdu?"

,,Ach ano. Odvážná věc, co jsi udělal. Ta nejodvážnější."

,,No, potřeboval jsem..." začal Hastings, ale hlas se mu vytratil.

Něco v těch slovech přimělo Poirota se odmlčet. Zchladilo mu to krev, i když jen trochu. Podíval se na Hastingse pozorněji.

,,Potřebuješ?" zeptal se tiše.

Nastalo ticho a pak sotva pokrčení rameny, odhazovací gesto. A podle toho Poirot věděl. Rozuměl. Kdysi ho bolelo, teď to viděl. Byla tam lítost. Vzpomínka, která přetrvávala po celá léta, dřímala jako stará tříska pod kůží. Hastings o tom samozřejmě nikdy nemluvil. Ale byl tam ještě jeden. Byl okamžik, kdy Hastings, mladší, nebyl tak odvážný.

Najednou pochopil. Se slabým bodnutím žárlivosti. S jemným soucitem. Malé známky, kterých si všiml u Hastingse, ale ještě jim nerozuměl. Dumání, které bylo v poslední době pravidelnější a výraznější. Ticho. Ty nepřítomné pohledy. Ve světle toho všeho to dávalo smysl. Hastings k němu přicházel stejně jako on, naléhavě, až příliš rychle. Kdyby se rozhodl, nedržel by se zpátky, nepřijal by nic menšího. Těm, kteří poznali skutečnou ztrátu, přišli tyto věci přirozenější.

,,Musíš mi odpustit," řekl Poirot. "Neviděl jsem, nevšiml jsem si. Tolik věcí. Jsem jen starý blázen."

Hastings se na něj díval. Jeho úsměv byl slabý, ale oči se mu zaleskly.

,,V tom případě... mě považujte za poblázněného."

‧͙⁺˚*･༓☾　　☽༓･*˚⁺‧͙