Lucie utíkala skrz náměstí, vyhýbala se lidem a snažila se neohlížet za sebe. Stále zkoušela uchopit to, co se stalo. Její slzy mizely z tváře s každým uběhnutým metrem. Když uslyšela houkačky, rozběhla se ještě více. Nádraží bylo skoro na dohled.

Nesmí mě chytit, řekla si.

Její mysl byla rozházená na tisíc kousíčků. Uvědomovala si všechny následky, bylo těžké říct, že je nevinná, ale věřila tomu, že udělala správnou věc. Vběhla do útrob nádraží a v rychlosti zkoumala tabuli. Byla o něco klidnější. Teď bude vypadat, že jen nestíhá vlak. Seběhla schody a mířila až na konec podchodu. Začala popadávat dech, její nohy se pletly a sotva se dokázaly pohybovat.

Vyběhla schody a naskočila do přistaveného vlaku. Když dopadla na sedadlo, měla pocit, že vydechne celé plíce. Samou indispozicí nedokázala cítit úzkost. Opřela se a začala kašlat, přičemž se snažila v batohu šmátrat po láhvi s vodou. Nenašla nic jiného, než-li plastovou láhev s kapičkou jablečného džusu na spodku.

Mezitím se v kavárně konalo pozdvižení. Zrzek ležel na lůžku a mířil dovnitř sanitky. Jeho oči byly zavřené, ale vědomí bylo stále přítomné. Dva policisté vyslýchali všechny svědky. Výpovědi si důkladně zapisovali do deníčku. Kavárnou se hnala divá melancholie. Prázdné výrazy charakterizovaly celé prostředí a sotva odpovídaly.

„Co jste viděl?" zeptal se strážník muže oblečeného v modré kostkované košili.

„Viděl jsem, jak si spolu ti dva povídali, smáli se a pak ho ta holka vzala tou sklenkou po hlavě. Absolutně jsem nepochopil proč," odpověděl s neskrývaným hněvem. Všichni něco viděli, každého bylo potřeba se otázat. Výpovědi se začaly značně lišit, což strážníky značně znepokojovalo.

„Jo, normálně ho flákla a pak si do něj ještě kopla. Chudák kluk," zavrtěl muž hlavou a nabídl rámě své ženě. Najednou se z davu ozval někdo, kdo ještě nepromluvil. Odstrkoval lidi a mířil až k policistům.

„Nechte tu holku být. Měla k tomu dobrý důvod," pronesl s očekáváním nesouhlasných výkřiků, které se ve velké míře dostavily.

„O jakém důvodu to mluvíte, pane?" otázal se strážník s neskrývaným zájmem ve tváři. Lidé onoho muže pozorovali s naprostým nepochopením jeho výstupu.

„Ten kluk se jí vysmíval," řekl, ale nápor slov vycházejících z hloučku ho značně zpomalil, „a hrdě ji oznámil, že někoho dohnal k sebevraždě. I s těmi ostatními kumpány."

Strážníci si věnovali vážné pohledy, kývli na sebe a jeden z nich se vydal vstříc skupině hochů. Nevnímali jej, pouze se ne zrovna pozitivně, bavili mezi sebou. Strážník si výrazným odkašláním získal jejich pozornost. I hned začal hovořit. Nechtěl čekat na jejich předstírané oplakávání.

„Pánové," začal a na konci slova si unaveně povzdechl, „nějaký pán nám řekl, že jste vy i váš kamarád pomohli nějaké slečně k sebevraždě. O tom prosím pěkně víte co?" dokončil větu s hmatatelnou autoritou ve tváři. Všichni chlapci začali uvažovat stejně. Jejich uvědomění si všeho špatného šlo jen těžko přehlédnout. Vše se snažili zakrýt společným vykřikováním.

„To je sprostá lež! Co si jako myslíš, že tu o nás budeš roznášet? My nikoho nezabili!" zakřičel hoch a hrdě propaloval hlouček pohledem. Muž, který vznesl obvinění, vystoupil vpřed. Jeho hrdému výrazu se vysmál.

„Ale ona udělala poslední krok, a to se cení. Neřekl tohle váš přítel?" odvětil přesvědčeně. Věděl, že už nemají kam utéct.

Lucie vyskočila z vlaku, naprosto ignorujíc jakýkoliv ze schodků. K běhu nyní měla naprostý odpor, její plíce se stále regenerovaly, ale ona vše ignorovala. Její rudé varovné světlo v mysli houkalo už moc dlouho. Rozbila v případě nouze sklo a běžela z posledních sil. Už si ani nebyla jistá kolikrát touto cestou utíkala. Dnes se tento úsek stane jednou z mnoha nočních můr, které ji strašily, i když bděla. Nezastavovala, rukama máchala dopředu, rozrážela vítr a odstraňovala otravný pramínek vlasů z tváře.

Po dvou schodech se dostala až ke vchodu. Zběsile mačkala zvonek, jak kdyby jí něco užíralo chodidla. Dveře po pár vteřinách věnovaly Lucii otravný zvuk. Rozrazila je a skákala po několika schodech nahoru. Nemyslela na sebe, na zrzka ani na všechny státní orgány, které po ní teď půjdou. Chtěla jen vidět jeho. Přeskočila dva schody a dopadla koleny na rohožku. Vchodové dveře se do široka otevřely. Paní Míchová stála v nich a instinktivně vzala Lucii dovnitř. ležela na zádech a snažila se propadnout dech zpět do svých plic.Za chvíli se za ní sběhla celá rodina, jenž ji pozorovala a kladla otázky.

„Já... já... vám musím něco říct... o S-áře," vydechla ze sebe a pomalu se začala dostávat do sedu.