Doporučuji pustit si tu písničku. Zahráli to neskutečně!

***

Stojí před zrcadlem a pohled upírá do svých kalně zelených očí. Jako by s dnešním dnem měla odejít nějaká část jeho duše. Dnes je totiž den D. Den, kdy Stiles Stilinski dojde odpočinku. Je jeho pohřeb.

Černý oblek zahaluje jeho unavené tělo, zatímco si snaží upevnit černou kravatu kolem krku. Ruce se mu třesou z veškerého přemýšlení, jímž se včerejší noc zaobíral. Proto má také tmavé kruhy pod očima.

Cítí se stejně jako před tím kolapsem. Zničený veškerým proudem času. Jako by zestárl v jednu chvíli o spoustu let.

Sice dnešní den prakticky nic nezmění. Stiles už je po smrti měsíc. Jenže dneškem, jako by všechno, co doposud prožil, mělo skončit.

"Občas mám pocit, jako bych se ztrácel sám v sobě," pronesl Stiles potichu, zatímco pozoroval noční oblohu. Derek by v tu chvíli nedokázal ani slovy popsat, jak moc mu v ten okamžik rozuměl.

Teplý vánek raného září ovanul jejich tváře, mezitím co sledovali ponuré hvězdy. Přes všechna ta světla na ulicích byly sotva vidět.

"Jednou jsem četl knížku," namítl Stiles a pohled upřel na zelenoočka, jež ho už hodnou chvíli pozoroval, "jmenovala se posmrtný život."

"To nezní moc optimisticky," reagoval na to mladý Hale, který se zahleděl do hnědých očí svého společníka. Viděl v nich bolest a taky věděl, čím vším je způsobena. Přesto tam neviděl onu podstatnou myšlenku, která zaplňovala hnědoočkovu mysl.

"To je pravda," zasmál se Stiles a pohled upřel před sebe, "ale je zajímavý číst myšlenky autora. Nebo spíš probádat jeho fantazírování o posmrtným životě."

"Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel," přiznal Derek s úsměvem. Kdyby jen tak věděl, proč se s ním o tom Stiles bavil.

"Já o tom přemýšlím pořád. O tom, jak svět vidí ostatní. O tom, co si myslí, že je před naším narozením a po naší smrti."

"Jsem spíš zastáncem faktů," upřel znovu pohled na hvězdnou oblohu, "ideologie není špatná, pokud jí není hodně."

Kdyby jen tak věděl, jak moc se rozcházel se Stilesovými myšlenkami.

"To ti neupírám," uchechtnul se ne moc vesele Stiles, "ale pověz mi - kde je lidská duše před tím, než se narodíme? A kam putuje, když zemřeme?"

Podíval se na Stilese, jako by snad spadl z višně. Jenže mladý Stilinski sledoval oblohu s myšlenkami na to, co se stane s jeho duší po tom, co zemře.

A Derek vůbec poprvé odhodil fakta do kouta a začal o té myšlence přemýšlet. Protože...něco na tom Stilesově tvrzení bylo..

Jejich auto míjí domy plné veselých lidí, stromy, které se občas prohýbají v závanu větru, či obyčejné chodce, kteří si vyšli na zimní procházku.

Všichni jsou unešení z toho, že včera začalo sněžit. Sice je teprve říjen, ale počasí jako by se zbláznilo.

Derek seděl za svým stolem, s odhrnutou záclonou, a sledoval padat onen bílý poprašek, který ihned zmizel. Doufal, že na zemi zůstane alespoň bílý povlak.

Nějakým zvláštním způsobem se mu jeho přání splnilo.

Zavře oči a vidí před sebou tu noc, kdy se se Stilesem poprvé (a vlastně i naposledy) pořádně bavil. Kdy ho Stiles políbil. A kdy spolu mluvili o spoustě věcech, díky kterým, ačkoliv si to neuvědomoval, začal přemýšlet odlišněji. Jeho život se už neskládal jen z faktů, z nichž do té doby čerpal.

Ne. V jeho mozku se probudila k životu nová komora. Fantazie.

"Jsi v pořádku?" zeptá se Laura jemně, zatímco projíždí opatrně silnicemi.

Ona a Derek míří na Stilesův pohřeb. Sice měla jít celá rodina, ale nakonec z toho slehlo. A i Derekova účast byla v ohrožení díky babičce a dědovi. Naštěstí i Laura nechtěla jet za Beacon Hills a tak se nabídla, že tu zůstane s Derekem a půjde na poslední rozloučení s mladým Stilinskim.

Unaveně odvrátí svůj pohled od okna a obdaruje Lauru jemně vyčítavým pohledem.

Přerušila totiž jeho vzpomínání, v němž se od včerejška utápí.

"Jsem tu s tebou, Dereku," namítne Laura, když si všimne zelenoočkova pohledu. I v ní jako by se něco tříštilo, když sleduje svého zničeného bratra.

Derek se znovu otočí k oknu zrovna ve chvíli, kdy auto najíždí na příjezdovou cestu kostela.

Tam někde uvnitř bude v rakvi on. Jeho spřízněná duše, která se vydá na poslední odpočinek.

S těžkým srdcem se zmůže jen na chabou odpověď, která Lauru ještě víc vykolejí: "Já vím."

"Ty budeš hodně všímavej, že jo?" optal se Derek s dávkou nadsázky, když dopolemizoval o Stilesově teorii. Věděl, že o tom bude moci přemýšlet ještě spoustu let. Ještě spoustu let bude mít na to, aby se dopídil nějakého závěru o své duši.

"Všímám si jenom věcí, který mě doopravdy něčím zajímají," odpověděl mu Stiles naprosto upřímně. Derek to viděl v jeho hnědých očích a všiml si i jistého náznaku. Jako by se ten kluk, zírající na něj, nějakým způsobem zajímal i o něj.

"Čeho třeba ještě?" zvědavost v Derekově hlase byla nepřeslechnutelná. A Stiles ji moc dobře slyšel, neboť se nepatrně pousmál.

"Třeba u mýho psa," namítl pobaveně hnědoočko, "jmenuju se Chlupáč, i když vlastně není ani nijak huňatej. Zkrátka jsem si u něj všiml, že když ho ani já a ani táta nepozorujeme, strašně rád si hraje s huňatýma hračkama."

"Jako vážně?" položí Derek nevěřícně dotaz. Pobavení v jeho hlase vystihuje celou atmosféru jejich konverzace.

"Jo," zasměje se Stiles a sklopí hlavu k zemi. Zelenoočko bystří, že z chlapcových úst onen úsměv mizí a nahrazuje ho zase jakási beznaděj. Beznaděj, jež byla pro onoho chlapce zkázou.

"Všímáš si i mě?" snížil Derek hlasitost tónu svého hlasu a snažil se pokračovat v konverzaci. Uvnitř sebe se však za ten dotaz fackoval. Nechtěl se zeptat zrovna na tohle, i když na to celou dobu, co spolu o všímavosti hovořili, myslel.

Stiles zvedl svůj pohled od země a vyplašeně se na Dereka zadíval. A Derekovi bylo jasné, že odpověď zní ano. Problém by v tom, že on si Stilese nevšímal. Ne tak, jak si Stiles všímal jeho.

Vystupuje z auta s pohřebním výrazem, pričemž sleduje situaci před kostelem. Je to až komické, kolik lidí se zde sešlo, i když Stilesovi nepomohl vůbec nikdo. Tak stejně jako právě v tuto chvíli nikdo nevěnuje pozornost muži, jenž sedí na lavičce sám s tváří zabořenou v dlaních.

Derek neváhá ani minutu a rozchází se k němu. Během cesty míjí několik známých tváří ze školy. Je tu i samotný profesor Harrison, který, jak si Derek pamatuje, Stilese v lásce zrovna dvakrát neměl. Přesto v něm smrt onoho chlapce probudila jeho smrsklé staré srdce k životu.

Je tu i Scott s Allison a jejich rodiny, kteří ho pozorují, jako boží zjevení. Nechápe, jak mohou mít ještě drzost dorazit za to, co všechno způsobili.

Jeden z něj udělal terč posměšků mezi kluky a druhý mu narovinu řekl, že má umřít. Povedený pár.

Derek se zastavuje u lavičky a usedá vedle Noaha Stilinského. Ten muž mu k srdci přirostl víc, než kdokoliv jiný za poslední týdny. Možná je to tím, že i přes tu tvrdou roušku muže zákona, je v něm zakořeněný milující otec.

"Pane Stilinski," šeptne k muži. Slova ho vyčerpávají a hlas se mu pokaždé láme. Zatím si však neuvědomuje, co ho bude uvnitř kostela čekat. A jak se s tím bude moci poprat.

Stilinski zvedne hlavu a upře na Dereka překvapený pohled. Viděli se naposledy před týdnem, kdy ho pan Stilinski objal a následně ho pozval dovnitř. Tam mu sdělil, že kostel konečně přijal jeho žádost na vykonání poslední služby pro Stilese.

Derek natáhne ruku a pohlédne do těch utrápených očí. "Upřímnou soustrast," vyloví ze svého hrdla poslední slova a čeká, až se pan Stilinski rozkouká a jeho gondolenci přijme.

"Nevím, jestli bych to měl dnes říkat," natáhne pan Stilinski ruku a přijme Derekovu gondolenci, "ale musím ti to říct, než mu řeknu poslední sbohem."

"O - o co se je-jedná?" zakoktá se Derek překvapeně. Co mu pan Stilinski neřekl?

Noah Stilinski se nadechne a ztěžka vydechne. Derek pociťuje svou i jeho nervozitu a na pokožce se mu vytváří husí kůže. Samou nervozitou by na toho muže nejraději zakřičel. Klidní se však.

"O tebe," odpoví muž.

Hrobové ticho. Tak by se dala popsat situace mezi nimi dvěma po tom, co Derek vyslovil onu otázku. Rád by řekl, že to ticho bylo příjemné, ale bohužel, tohle se mu zdálo jako nekonečná propast, do které se propadal a nemohlo ho nic zachránit.

Hleděl do těch hnědých očí a utápěl se v nich. V tom žalu, který z nich přetékal. V tom tajemství, které mu nikdy nesdělil slovně. V té odhodlanosti k činu, jež ukončil jeho trápení.

A pak, jako z čistého a jasného nebe, se začal přibližovat k těm rtům, které se pro změnu nakláněly k němu. Chtěl je v tu chvíli okusit jako to nejsladší ovoce. Chtěl okusit, jak chutná Stiles Stilinski.

Jejich rty se spojily jen na kratičký moment. Jen na letmé otření a přesto to v něm rozproudilo krev rychleji a jeho srdce se rozbušilo mnohem více. Nedokázal pochopit, co se vlastně stalo. A nedokázal ani pochopit, proč Stiles utekl pryč.

Kdyby tam totiž zůstal sedět, Derek by ho políbil znovu...a znovu...a pak znovu. Protože v životě nic lepšího nepoznal...

"Jde o to, že mám jisté podezření," vysloví Noah opatrně. Dereka zaplavuje strach. Myšlenky o deníku se dostávají do popředí a on neví, zda to tajemství dokáže střežit. Zda dokáže střežit to, že on a dalších devět lidí, se podíleli na vraždě neškodného chlapce.

"J-jaké?" vypískne Derek co nejtiššeji, když vzápětí ucítí jakýsi ledový závan na svém krku. Je mu jasné, z čeho to je. Stiles je tu s ním. Tak, jako celou dobu. Sice si mysleli, že nedořešené věci s tátou, pošlou jeho duši na odpočinek, ale jak se ukázalo, nic se nestalo.

Noah si unaveně promne čelo, což donutí Dereka vydechnout přebytečný vzduch v plicích, který dosud držel v sobě. Do mysli se mu totiž vkradla myšlenka na deník a na tajemství v něm ukryté.

"Stiles mi jednou vyprávěl, že je ve škole jeden kluk," pustí se do vyprávění Noah, přičemž Derek zpozoruje, jak se jeho hlas zlomil v momentě, kdy vyslovil jméno svého syna. "Kluk, který je prý jiný, než ostatní v jeho třídě."

"Bylo to krátce před tím, než...," objasní Stiles tichounce do Derekova ucha. Zelenoočko se ošije a věnuje překvapený pohled Noahovi, jehož tvář s každou minutou zahalují vrásky.

"Prý je tichý a na oko velmi nepřátelský," pokračuje Noah s pohledem upřeným někam do dálky, jako by vzpomínal na ten okamžik, "jenže můj syn si ho všímal víc a víc. Prý se snažil být šedou myší ukrytou ve svém koutě, ale měl smůlu. Stiles si ho všiml."

Derekovo srdce obalí pevná pěst, která začne tento křehký sval drtit. Dech se mu zasekává v hrdle a oči se nezastavitelně zaplavují slzami.

"Zeptal jsem se ho tenkrát, jestli k němu něco cítí," nevšímá si Noah plačícího Dereka, "bylo mi totiž jasné, že je Stiles od jisté doby jiný. Že ho zajímají více kluci, než holky."

"Věděl to ještě dřív, než to došlo mně," doplní opět hnědoočko.

"Stiles to popíral, jen mi řekl, že mu ten kluk se zelenýma očima přijde jiný. Mnohem víc zajímavý, než ostatní. Ale já věděl svoje. Byl do toho kluka zamilovaný. A delší dobu."

Z Derekova hrdla vyjde přiškrcený vzlyk, což vyústí v to, že si zakryje ústa dlaní. Vodopád slz pluje z jeho očí po tvářích, přes jeho ruku až na kalhoty černé barvy. V sobě cítí bezmoc, neboť s tím nedokáže nic udělat. Už nedokáže Stilesovi zabránit v tom, aby se o toho kluka nezajímal. Aby ho nemiloval.

"A od té doby, co ses před mými dveřmi objevil ty, mi vrtalo hlavou, jestli to náhodou nejsi ty," vylijí se slané kapky i z Noahových očí, "dnes jsem si to potvrdil. Máš tu spoustu spolužáků, spoustu lidí, které znáš a přesto jsi tu se mnou. Přesto jsi nezaváhal a zamířil přímo za mnou. Ty jsi ten kluk, do kterého byl Stiles zamilovaný. A já ti děkuji."

Derek překvapeně zvedne své uslzené oči a v němém dotazu je upře na muže. Ten mu ovine svou paži kolem ramen a rozpláče se.

"Děkuju ti za to, že i když sis ho možná před tím nevšímal, poznal díky tobě lásku. Tu jinou, než jakou poznával doma nebo ve škole. Poznal, jaké to je někoho milovat a poznal, jaké to je mít důvod se o něco snažit."

"Ne-nezasloužil si, aby-aby zemřel," vyjekne Derek z jehož hrdla se na povrch drají další a další vzlyky.

A ještě víc se umocní, když si ho Noah opět přivine do své náruče a jeden druhému dokazují, jak moc silní do téhle chvíle byli. Jak moc se do téhle chvíle drželi zpátky. Ale už není proč držet smutek v sobě. Je potřeba ukázat ostatním, že Stiles byl důležitou osobou a stále je důležitou osobou. Alespoň pro některé.

***

Sedí vedle Laury a pevně svírá její ruku, zatímco sleduje pana Stilinského u řečnického pultu v kostele. Vedle pana Stilinského stojí farář a zapaluje jednu ze čtyř svící u Stilesovy zavřené rakve, přičemž vysvětluje, k čemu jsou svíce určené.

Tak moc rád by vstal a otevřel tu truhlu, v níž se nachází jeho vyhaslý poklad. V níž je ukryto vše, po čem Derek kdy toužil.

Z druhé strany lavice sedí Erica s Boydem, kteří zadržují vzlyky díky svým dlaním. I když je Boyd silný a namakaný chlapec, v jeho tváři, očích i slzách je vidět bolest ze ztráty drahocenného přítele.

Derekovo srdce je rozlomené na padrť v momentě, kdy pan Stilinski promluví. Nebylo by to nic tak neobvyklého, kdyby zelenoočkovy zornice nezabraly hnědookého chlapce stojícího vedle něj.

"V první řadě vám všem chci moc poděkovat za to, že jste se přišli rozloučit s mým jediným synem," ačkoliv z jeho očí tečou slzy, hlas má pevný. "Nikdy jsem si nemyslel, že tu budu stát znovu a už vůbec ne, že tu budu posílat svého jediného syna k věčnému odpočinku."

Z Eričina hrdla se vydere hlasitý vzlyk, který se nese celým kostelem. Derek se ale drží. Venku nechal odplavit část žalu, jež ho ráno sžíral.

"Stiles byl už od malička jiný, než všichni ostatní. Byl mnohem víc zvědavý, byl obětavější, než děti v jeho věku, zajímal se o věci, které jsou pro děti v jeho věku nepochopitelné. Pamatuji si, že když mu bylo osm, pomohl mi vybrat iniciátory jedné krádeže. Jen tak od pohledu. Od té doby jsem se s ním chodil radit s každým případem. A nebudu lhát, jeho tipy byly většinu času správné," vypráví Noah s těžkým srdcem.

Sleduje Stilese, který se se slzami v očích usmívá na svého otce. V těch kapkách, které stékají po jeho tvářích vidí něco, jako vzpomínky, které nepadají na zem, ale vznáší se. Směrem k nebi.

"Když odešla moje žena Claudia, byla to pro nás oba silná rána," zlomí se mužův dosud silný hlas, "Stiles se do sebe více uzavřel. Ne přede mnou, ale před světem. Sám se mi svěřil, že zažil svůj první panický záchvat po tom, co jsem mu oznámil úmrtí jeho matky. Zavřel se u sebe v pokoji a celý den nevyšel ven. Nechtěl jít, nechtěl pít, nechtěl nic."

Lauřin stisk se zesílí, když ucítí, že její bratr samým smutkem stisk povolil. Je tu s ním. A bude.

"Po pár letech jsme dospěli k názoru, že je na čase se přestěhovat a Stiles trval na tom, že musíme sem. Vždycky ho tohle město něčím přitahovalo. A já mu chtěl vyhovět, a tak se to stalo a my sem přijeli. Stiles se těšil do školy, až pozná nové lidi, a třeba jednou i někoho, s kým prožije celý život," Noahův pohled vyhledá Dereka, který mu věnuje beznadějný úsměv. Všechny vnitřnosti má nacpané v krabičce od zápalek a z jeho očí znovu vytrisknou slané kapky bolesti. I Stilesův pohled se totiž zabodl do černovláska.

"Nevím, co se mu v posledním roce života stalo a co ho donutilo změnit názor na tohle město, přesto vím jedno..." odmlčí se muž a přejede pohledem všechny přítomné, "když mě prosil abychom odjeli pryč, měl jsem ho poslechnout. Ani jednoho z nás tu totiž nic dobrého nepotkalo."

Noah odchází z pódia a Derek se začne rozhlížet. Stiles totiž v momentě, kdy muž vyslovil onu poslední větu, zmizel. Ne jako pára nad hrncem, prostě zmizel ze sekundy na sekundu.

Pohledem přejíždí všechny, přičemž se setkává pohledem s Lydií, jejíž oči jsou unavené z tolika slz. Potkává se s pohledem Allison, jejíž vina je do očí bijící. Se Scottovým sklopeným pohledem či s Dannyho pohledem, jehož zorničky zahaluje silná vrstva slané kapaliny, která se přehoupává přes víčka a putuje si po jeho tvářích.

Stiles však nikde není...

***

Ceremoniál už skončil před hodinou a všichni lidé, včetně Stilesova otce, už odešli. Stojí tu sám u čerstvě zasypaného hrobu a stále dokola si prohlíží nově vytesaný kámen se Stilesovým jménem a daty. To druhé datum mu přijde tak absurdní. Datum úmrtí pro někoho tak mladého.

Lauře řekl, že jestli chce, může se s ostatními vydat na oběd. Sice protestovala, ale on ji slíbil, že nic neprovede a ona na něm poznala, že potřebuje být sám. Vše si ujasnit v hlavě.

Jenže on tu není pro to, aby si to vše ujasnil. Čeká na Stilese, protože už ví, proč je jeho duše stále tady. Už pochopil, že jediným důvodem, proč je Stiles stále na tomhle světě, je on. A ví, že nikdo jiný, než on, to změnit nedokáže.

Ve své mysli ho celou tu hodinu volá. Volá jeho jméno a prosí ho, aby se mu naposledy zjevil. Tohle totiž bude jejich poslední konverzace. A on si toho je vědom. A hnědooký mladík nejspíš taky.

Není si jistý, zda ho dokáže pustit po tom všem, co se dozvěděl. Není si jistý, jak tohle všechno zvládne až u něj Stiles nebude. Až ho neuvidí. Neuslyší. Neucítí.

Zátylek mu ovine silný mráz, při kterém se ošije. Ovšem také mu to značí jedno.

Stiles je tu.

Ihned, co si to uvědomí, se otočí a spatří hnědovláska stát nebezpečně blízko. Obdivuje každý kousíček té nebeské tváře, na níž se mu naskýtá pohled. A obdivuje ty dvě hnědé duhovky. Tak krásné a tak pravdivé.

"Myslím, že bychom si měli promluvit," namítne Derek pevně, i když se v něm hroutí vše při myšlence na to, že ho vidí naposledy.

"Taky si myslím," odvětí Stiles vážně, přičemž o krok ustoupí. Derek by si ho nejraději přitáhl do své náruče a obdarovával by ho polibky. Dravými, silnými a plnými lásky.

"Už vím, proč tu jsi. Respektive, proč jsi ještě neodešel," objasní Derek a začne si mnout prsty. Jeho srdce chce křičet, aby to nedělal. Aby ho nepouštěl. Je však oslabeno natolik, že se zmůže na pouhý šepot.

"Taky už to vím," namítne Stiles a věnuje Derekovi vědoucný úsměv. Zelenoočka to překvapí a proto vyzdvihne obočí k nebi, což Stilese pobaví. Nedokáže však zakrýt slzy ve svých očích.

"Stilesi," vydechne Derek ztěžka, "chtěl bych, abys tu byl se mnou. Do konce života. Chtěl bych tě tak moc políbit, jako bych to udělal tu noc, kdybys neutekl."

"Taky bych si to moc přál. Ale nejde to-"

"Ano, já vím, protože jsi...mrtvej, ale je tu ještě něco, co ti chci říct, než tě nechám odejít."

Stiles se zatváří překvapeně, ovšem Derek se nenechává vyvést z míry. Je si jistý, že než ho pustí navždy pryč, musí mu to říct. Kdyby to totiž neřekl nahlas a před ním, nikdy by si to neodpustil.

"Miluju tě, Stilesi," vydechne odhodlaně, přičemž kouká do hnědých očí svého společníka, "miluju tě tak moc, až to bolí. Jenže právě proto...," odmlčí se a do jeho očí se znovu nahrnou slzy. Tentokrát smutku bez bolesti.

"Právě proto co?" optá se Stiles a přistoupí k černovláskovi.

"Právě proto tě nechávám jít," vzlykne Derek a naposledy si z blízka prohlédne onu nádhernou tvář. Ty rty, které jednou jedinkrát patřily jen jemu. I teď cítí tu hebkost a tu sílu z té noci. I když se jen o sebe otřely.

"Taky tě miluju," vydechne Stiles a od nohou se jeho postava začne vytrácet z povrchu zemského. I Stilesovy oči jsou zaplavené přívalem slz. Přesto se usmívá. Dojde totiž klidu. "A pamatuj Dereku, budu tu vždy s tebou, i když už mě neuvidíš. A jednou," začne se ztrácet i vrchní část Stilesova těla, "se znovu shledáme."

Derek by rád ještě něco řekl, jenže jako v mžiku se Stiles vypařil a jediné, co po něm Derekovi zbylo, jsou vzpomínky. Vzpomínky na všechno, co během té doby zažil. Vzpomínky na chlapce, kterého poznal až po jeho smrti. Do kterého se zamiloval pozdě. A s nímž se uvidí až na věčnosti.

Derekovy nohy nevydrží nápor a proto si klekne před hrob a zadívá se na náhrobní kámen. Opět sleduje ta vyrytá písmenka, jenž tvoří ono jméno.

Přes slzy sotva vidí a celý vnitřek jeho těla zaplavuje úzkost a smutek. Přesto je v něm ale jedna jediná myšlenka, která mu dodává naději. Jediné světlo v jeho temném životě.

Setře si slzy z tváří i z očí, i když se dál prodírají ven další, a s úsměvem na rtech vysloví onu myšlenku, která ho bude doprovázet až do konce jeho dnů:

"Jednou se spolu opět setkáme, Stilesi Stilinski."

Konec

***
Tak dámy a pánové, právě jste dočetli poslední kousíček skládačky jménem A BALL OF REASONS. Snad se vám epilog plný slz a loučení líbil. Teď je na čase, abychom se i my rozloučili s tímhle příběhem.

Co bych o tom mohla povědět? Je to jako kdybych se loučila s někým, kdo byl mému srdci blízký. Asi si nikdy nezvyknu na ty konce u příběhů, do kterých jsem vložila kousek svého já.

Chci vám všem strašně moc poděkovat za podporu a za to, jak jste příběh se mnou a s postavami prožívali. Tohle téma je jedno z nejnáročnějších (ať už na čtení nebo na psaní) a já nevím, zda jsem se toho vůbec zhostila věrohodně.

Proto bych vás ráda poprosila o zpětnou vazbu. Jak se vám celkový příběh líbil? Co se vám na příběhu nelíbilo? Co byste udělali jinak? Co byste naopak udělali stejně jako já? Budu ráda za každý komentář.

Pokud někdo z vás neviděl seriál, tak vřele doporučuji. 13 Reasons Why je jeden z mála případů, kdy televizní zpracování předčilo knižní (to ale neznamená, že kniha je špatná, jen postavy mi přišly trochu ploché).

Ještě jednou vám moc děkuji za všechno!!❤❤❤