Jeho ruce zachvacuje silný třas, zatímco jeho nohy neúprosně míří do učebny v horních patrech. Míjí lidi kolem sebe jako kdyby to byly jen pouhé šmouhy na papíře. Cítí, jak ho batoh, jež se mu vyjímá na zádech, stahuje dolů a zároveň mu propaluje díru do zad.

Není to však batoh, nýbrž věc ukrytá v něm. Deník.

Ztěžka natahuje vzduch do plic v nepravidelných intervalech. Je to, jako kdyby ho zachvátil panický záchvat. Možná taky ano.

Po kapitole, kterou totiž přečetl naposledy, se na Beacon Hills nebude dívat stejně nikdy. Už nikdy se nebude dívat na chodby střední školy jako na bezcenné a bláhové. Ne, když po nich chodil on. Ne, když po nich kráčel Stiles.

Zachází na schodiště přesně v momentě, kdy se mu hlava začne motat. Naštěstí se však chytá zábradlí a snaží se popadnout dech. To však nezabírá. Ať si namlouvá, jak chce, že stránky určené jemu nebyly tak strašné, ví, že se měl zachovat jinak. A ví, že mu Stiles, nebo alespoň jeho duch, lhal o tom, že by se zabil i přes to, kdyby se s ním Derek bavil víc.

Jeho zorné pole ze všech stran zabere mohutný mladík černošské pleti. I on je pro Dereka jako šmouha, přesto ho poznává. Stojí před ním Boyd a vypadá nadmíru znepokojeně. Jako by se snad o Dereka bál.

"Co - co - se - se - děje - děje," slyší Derek každé jeho slovo dvakrát.

Snaží se otevřít ústa a odpovědět mu, ale nejde to. Nedokáže ze sebe vyloudit ani hlásku. 

Ne, když ví, že i on zabil Stilese. Tím nejhorším možným způsobem.

***

Osmička. Jedno z mých oblíbených čísel. Číslo, které bych do tohohle deníku nejraději ani nepřidával. Ovšem takhle matika nefunguje a osmička tu musí být, aby čísla dávala smysl. Stejně tak tu musí být osoba, jíž jsou stránky věnovány. Ona je totiž součástí mého příběhu a bez ní by nedával smysl.

Hodně jsem přemýšlel, co na tyhle stránky napsat, protože jsou jedny z nejdůležitějších. Tady totiž odkryju osobu, nad kterou jsem přemýšlel od rána do večera, a která nezapadala do žádné škatulky ve škole. Ta osoba byla součástí školy, ale jako kdyby zapadala ke všem a zároveň k nikomu.

Neví jak, ale na chvíli ztratil vědomí. To by vysvětlovalo i fakt, proč leží na zemi v jedné z volných učeben a u něj klečí Boyd se smrtelně vyděšeným pohledem.

"Co - co se stalo?" vyloudí ze sebe ztěžka, zatímco cítí na hrudi neskutečný tlak. Přesto se mu však dýchá podstatně lépe.

Boyd si projede dlaní po své holé hlavě a stále se na Dereka ustrašeně dívá. Zelenooký v jeho očích poznává jakýsi známý strach. A to ho zneklidňuje.

"Sakra, myslel jsem, že jsi umřel," vypískne Boyd, "přisahám, že na několik sekund se ti zastavil tep!"

Nevěřil by tomu, ovšem Boyd je kamenná maska už od prváku. Nikdy nad ničím neprojevil ani sebemenší známku emoce, pokud se tedy nejednalo o pohrdání.

Jenže teď Dereka doslova trhá svým pohledem na malé cucky a on si připadá stále menší a menší. A zároveň cítí jakýsi neklid ve svém nitru.

Nejspíš se právě znovu narodil.

Kde začít? Já sám pořádně nevím, kdy jsem si HO začal všímat. Ano, čtete správně. HO.

Nejspíš to bylo při tý roztržce v půlce druháku kvůli tomu, že jsme se nedokázali dohodnout na nějakým školním výletě. Všichni se totiž strašně moc hádali, jen on seděl ve svojí lavici a koukal z okna. Naprosto nezaujatě všema kecama.

Byl šedou myší a zároveň byl stále tam a vy jste ho viděli. Občas mi i připadalo, jako byste se na něj báli promluvit. To proto jste se s ním nikdo nebavil? A proto jste ho nikdo nešikanoval? Báli jste se...

Ze začátku jsem nechápal, jak může být spokojený s tím, že je šedou myší v koutě, ale jak sami víte, i já jí chtěl později být. A tehdy jsem k němu poprvé ucítil víc, než jen sympatie.

Chtěl jsem ho poznat a přátelit se s ním. Jenže i já se ho bál a nikdy jsem neměl odvahu jít za ním a jen tak si s ním poklábosit.

Jak už jsem tu i zmínil, myslel jsem si, že to on je mým informátorem, a že se o mě alespoň trochu zajímá. Docela se mi ta představa líbila. Jenže pak se ukázalo, že ne a moje naděje na kamarádství s ním pohasly.

Pokud jste četli pozorně stránky pro Thea, víte koho jsem podezříval. A taky víte, komu patří tyhle stránky.

Jsou věnovány tobě, Dereku.

Oba chlapci se na chvíli odmlčí, přičemž Derekovy myšlenky se vrací zpět ke stránkám, jež ráno přečetl. Ke stránkám, které patří jemu. Kde je vyjmenován důvod, proč i on patří na ten zpropadený seznam.

"Dostal ses ke svým stránkám, že jo?" protne ticho Boyd tichým a jemným hlasem.

Derek se podívá do Boydovy tváře a opět se cítí jako omámený. Neví, co si s tím pocitem beznaděje má počít. A neví, co si má počít s faktem, že si ten zesnulý chlapec krade jeho bušící srdce. Kdyby mohl, rozdělil by ho na dvě části, načež by jednu z nich daroval Stilesovi.

Jen, aby tu byl s ním.

"Jo," vydechne zelenooký. Ztěžklé nohy přinutí pracovat a nakonec se zvedne a sklopí hlavu k zemi.

Stydí se za sebe. Stydí se za to, že měl v rukách moc něco udělat, ale on se nestaral. Bylo mu to jedno. Je ze sebe znechucený.

"Víš," protne znovu hrobové ticho Boyd, "tvoje stránky jsem nikdy pořádně nepochopil. On...neudělal jsi nic a přesto mi tam zapadáš. Nemyslím mezi ty lidi. Myslím do toho příběhu."

Jeho hlas protkaný jakousi nejistotou drtí Dereka zevnitř i z venku. Proto neodpovídá. Neví, co by mu na to měl odpovědět. Není si sám jistý, jak si interpretaci těch stránek vysvětlit.

"Měli bychom jít," namítne čokoládový mladík, přičemž přejde ke dveřím a naposledy se otočí na zelenoočka. Ten si jen povzdychne a se stále rozklepanýma nohama následuje Boyda do třídy.

Do třídy plné zmijí.

Jak jsem zmiňoval na předešlých stránkách, poprvé za celou tu dobu jsem viděl příležitost se s Derekem pořádně pobavit až na Eričině párty. A nevím jak, ale odhodlal jsem se k tomu, abych ho oslovil jako první.

Sice jsme se bavili o naprosto nepodstatných věcech, ale i tak jsem si připadal, jako kdybych se propadal do propasti, ze které není úniku. Do propasti, ze které se ani nechci dostat.

Jenže pak přišla Lydie a zruinovala úplně všechno. Nemohl jsem se mu podívat ani do očí a bez jediného pohledu na něj jsem utekl. Bez jediného pohledu do tvých nádherně kalných očí.

Běžel jsem daleko. Co nejdál až jsem nakonec dorazil do parku, kde jsem si sedl na lavičku. V hlavě jsem neměl nic jiného, než jen ostudu. A hlavně to, jestli i ty tomu všemu věříš. Všem těm pomluvám a všemu, co se předešlý školní rok událo.

Brečel jsem snad hodinu. Utápěl jsem se ve vlastním smutku a hlavně v myšlenkách na vraždu, které mě napadaly před koncem školy intenzivněji, než kdy před tím.

Už jsem se chtěl sebrat a odejít domů s tím, že do školy ani nenastoupím. Jenže pak mě někdo vyrušil. Pak jsi mě zastavil přede mnou samým. Objevil ses tam jako nějaké znamení a mě nezbývalo nic jiného, než jen sklopit hlavu.

Styděl jsem se na tebe totiž jen podívat.

***

Do třídy vešli asi pět minut po začátku hodiny a Derek, bez jediného pohledu na všechny, usedl do své zadní lavice a sesunul se co nejvíc dolů.

A v té pozici také sedí celou dobu. Pohled má upřený jen na Stilesovu prázdnou lavici a v hlavě mu běží, jaké by to bylo, kdyby tu byl. Ovšem nemyslí si, že by se to nějak změnilo.

Stilese by dál šikanovali a jemu by to bylo jedno. Nikdy by se totiž nedozvěděl o Stilesových sympatiích. Nikdy by se nedozvěděl, kdo všechno byl zakomponovaný do jeho příběhu a kolik lidí se podílelo na jeho vraždě. Včetně něj.

Jeho kukadla najednou zabrousí ke dveřím, které se jako ve zpomaleném záběru otevřou a v nich se objeví on. Objeví se v nich Stiles.

Na židli se okamžitě vyšvihne do vzpřímeného sedu a s otevřenými ústy pozoruje Stilese, jak komunikuje s Harrisonem.

"Omlouvám se, že jsem se spozdila," šeptne omluvně Stiles a Derek přimhouří oči. Slyšel správně nebo ten chlapec opravdu řekl spozdila.

Samým šokem si několikrát promne oči, načež pořádně mrkne a pak uvidí, kdo tam skutečně stojí. Cítí zklamání? Ano, cítí, protože na malou chvíli cítil, že se probudil ze špatného snu a Stiles je živý a zdravý.

Bohužel tomu tak není.

"Dobrá, Erico" ukáže Harrison na její lavici, ovšem, než stačí říci něco dalšího, zvonek oznámí konec hodiny a jemu nezbývá nic jiného, než si nahlas povzdychnout.

Všichni, včetně Dereka, vstávají ze svých míst. Zelenooký zbystří, že Lydia, Jackson a Allison si ho prohlíží pohrdavým pohledem. Naopak Scott McCall, jehož nádherně křivou tvář teď zdobí několik ohyzdných modřin, se mu bojí jen podívat do očí.

Nevšímá si toho a pokračuje až ven ze třídy. Instinktivně, když vyjde ze dveří, se otočí, zda náhodou neuvídí chlapce, jenž se schovává za vínovou kapucí a kráčí s hlavou sklopenou k zemi.

Toho však už nikdy neuvidí.

Sedl sis ke mně a já na sobě cítil jakési uvolnění. Nedokázal jsem si to vysvětlit, ale v tvé přítomnosti jsem se cítil bezpečně. Jako by si na mě už nikdy nikdo neměl dovolit.

Začal jsi mluvit o tom, co sis i ty prožil na začátku také díky Lydii. Že i ty ses pokoušel skrýt se přede všemi a nakonec se ti to povedlo. A že vůbec netušíš jak.

Já ti na oplátku řekl, jak se cítím. Jak ze mě vyprchává naděje. O sebevraždě jsem ti však nic neřekl. Nejsem si jistý, jak bys reagoval. Jsem si jistý jen jedním, asi by ses mi to pokusil nějak rozmluvit. A i když si určitě myslíš, že kdyby ses ke mně choval jinak, že by se něco změnilo, věř mi, že nezměnilo.

Byl jsem rozhodnutý. Jen jsem potřeboval vědět, jak to udělám a kdy přijde ten správný čas. A ten nebyl v ten večer. Ne, když jsi tam byl se mnou.

Povídali jsme si tak strašně dlouho. A tentokrát o důležitých věcech. O svých rodinách, vyprávěl jsem ti o matce a o tom, jak moc mi chybí. Kdybys jen tak věděl, že jsem se v mysli těšil na to, až ji znovu spatřím.

Srdce mi bušilo strašně rychle, až jsem si chvílemi myslel, že mě trefí mrtvice. Nebylo to však nepříjemné a já začal pociťovat něco jiného, než jen náklonost, sympatie či obdiv. Bylo to něco, co bych slovy nedokázal popsat ani teď.

Ale myslím, že pro to existuje jedno slovo.

Láska.

Dochází do spodního patra, kde si stoupne před svou skříňku, jíž následně otevírá. Vše dělá instinktivně. V hlavě totiž nemá nic jiného, než stránky a slova z nich. A taky to, že to mohl zastavit, kdyby se za něj postavil. Alespoň jednou.

"Komu jsi byla kouřit tentokrát, že jsi se spozdila?" vypískne Lydia otázku, která Dereka znovu probudí do reality.

Rychle se otočí, aby věděl komu byla slova určena.

Lydia stojí u své skříně ve společnosti své asistentky Allison a Jacksona, který se směje nejhlasitěji. Opodál stojí Theo, jenž kroutí hlavou v nesouhlasném gestu.

A o dvě skříňky dál stojí Erica, která na Lydii upírá nevěřícný pohled. V hloubi duše cítí, že by se konečně mohl ozvat. Předbíhá ho však Erica.

"Přijdeš si vtipná, šlapko?" opáčí Erica s úsměvěm, přičemž s prásknutím zavře dveře od skříňky.

Derek sleduje, jak se kolem nich staví studenti ze všech ročníků, včetně jeho sestry Laury, a pozorují tu nadcházející bitvu mezi dvěma nejkrásnějšími dívkami na škole.

Lydia se pomalu rozejde k Erice, která se stále usmívá. Ovšem královna střední školy má na tváři výhružný výraz.

"Cos to řekla?"

Erica se nad její otázkou uchichtne. "To, co jsi slyšela. Já nejsem ta, která je zhrzená kvůli tomu, že jí někdo odmítl."

V Derekovi hrkne, protože přesně ví, na co Erica naráží. A nějakým způsobem to v něm probouzí hněv.

Lydia Martin stojí na svém místě, zatímco Stiles je mrtvý. Jen díky ní a většině jejích přátel.

"Mohla bys s tímhle sklapnout," ozve se Scott pobouřeně, což Dereka vyhecuje ještě víc.

"Že by jsi sklapl ty? Nebo máš těch modřin málo, ty sráči?" vykřikne na něj zelenoočko, čímž opět upoutá pozornost všech, včetně Lydiiny.

"Tebe se na tvůj názor nikdo neptal, Hale," vyklene rusovláska obočí nahoru.

"Tebe na tvůj taky ne a stejně ho všem cpeš," přidá se k Derekovi jeho sestra, která si stoupne vedle něj. Derek se najednou cítí mnohem silněji. Ví, že tu není sám. Že jsou tu lidi, kteří stojí na jeho straně. A že nepodporují to, co se tu děje.

"Přesně a teď laskavě vypadni od mojí skříňky nebo ti zlámu nohy," mrkne Erica a obejde ji. Ovšem Lydia, jako pravá mrcha chytá Ericu za vlasy a stahuje jí k zemi.

Potřeboval jsem se přesvědčit, zda jsem opravdu zamilovaný. Navíc, ten okamžik mě k tomu vybízel. A já neodolal a políbil jsem tě.

Bylo to, jako kdyby mě zaplavila vlna tsunami. Jemně a zároveň drsně. Pomalu a zároveň rychle. A já věděl co to pro mě znamená.

Jen další problém. Proto, když jsem se od tebe odtrhl, utekl jsem pryč. Nechtěl jsem být zamilovaný. Láska je totiž naděje. A já věděl, že tys o mě do té noci ani nevěděl. Bylo pošetilé být do tebe zamilovaný, když jsi byl vysoko. A já na tebe nemohl dosáhnout.

A co že Derek provedl? Nic. Překvapení? Myslím, že jste šokováni, ale je to pravda. Derek se provinil pouze tím, že se mnou v tu noc mluvil.

Dereku, ty na tenhle seznam nepatříš...ale patříš k tragédii mého života. Tím, že si mé pošetilé srdce vybralo právě tebe.

Sleduje, jak k Lydii míří Laura, která rusovlasou dívku obdarovává pěstí do obličeje. K nim se blíží Jackson, který drsně drží Ericu za ruku. Ta řičí bolestí.

A to je jediný signál, který Derekovi stačí. Rozebíhá se k Jacksonovi, a než se lacrossový král vůbec stačí vzpamatovat, Derekova pěsto zavadí o jeho perfektní lícní kost...

***
A je to tady dámy a pánové. Právě jste dočetli nejočekávanější kapču celý povídky. Snad jste si ji užili a těšíte se na další, protože scéna ze školní bitky bude určitě pokračovat.🤗

A co na to říkáte? Čekali jste, že by Stiles mohl uvést zrovna tohle na Derekových stránkách? A co vůbec říkáte na Boyda a jeho změnu? Nebojte, s Boydem ještě pár scén zažijeme. A co ten konec? Konečně je tu taky Laura, která se určitě alespoň ještě jednou objeví.😍

Jsem moc zvědavá na vaše dojmy a pocity. Já se s vámi zase loučím a snad brzy nashledanou.❤❤❤

PS: Jak se vám líbí nový cover? Makala jsem na něm skoro do tří do rána (já se musela pochlubit).😂