S přeplněnou hlavou výčitek a dalšími věcmi, došel domů, aniž by vnímal své zkřehlé nohy. Vše se motá jen kolem toho zpropadeného deníku, jenž se mu zarývá pod kůži čím dál tím víc.

Teď právě sedí u svého pracovního stolu s hlavou v rukách a dřevěnou desku smáčí slané kapky bolesti. Nechápe sám sebe. Proč vlastně pláče? Zatím k tomu důvod nemá. Zatím nemá důvod zaobírat se někým, kdo mu byl vlastně úplně cizí.

Jenže opak je pravdou. Už od začátku, aniž by si to uvědomil, Stilese obdivoval. Myslel si, že je silný. Myslel si, že Stiles je naprosto bez pochyby srovnaný s tím, jaký osud ho na Beaconhillské střední potkal.

A pak najednou přišlo obrovské bum. Zbyla po něm jen jedna prázdná lavice, v níž tiše trpěl všechno, co mu život přihodil pod nohy.

"Nemusíš brečet," ozve se hlas mrtvého chlapce ze směru Derekovy postele. Věděl, že je tu ještě dřív, než na něj chlapec vůbec promluvil.

"Nemusím, ale - ale tak nějak to všechno potřebuju rozdýchat," odpoví Derek, který se v židli narovná a jeho uslzené oči se přes dlouhou záclonu upírají na oranžovou barvu zapadajícího slunce.

Bojí se jen otevřít tu proklatou knihu. Bojí se dalšího člověka, který přinesl Stilesovi bolest. Přesto ví, že se musí pustit do dalších stránek.

"To chápu," odtuší Stiles, "měl by sis dát na čas pohov. Jak říkal Boyd, jsi bledý."

"Nemůžu si jen tak dát pohov," oboří se zelenooký, jehož zornice se upřou na hnědovláska, jemuž se na tváři objevují vrásky ze starosti, "musím to už konečně dočíst."

Pokojem otřásne ticho, které protíná jen tiché dýchání černovláska. Ruce má teď přišpendlené na deníku a silou vůle se snaží ho otevřít. Zatím to však vypadá na prohraný boj.

A nepomáhá tomu ani fakt, že z nějakého nesmyslného důvodu cítí Stilesův dech na svém krku. Celé tělo proti tomu protestuje husí kůží.

"Víš," šeptne mu hnědoočko do ucha, "ty jsi trochu jiný, než ti všichni, co jsou v tom deníku."

Derek se nevěřícně otočí, jenže po hnědovláskovi není ani památky. Jak mu něco takového mohl říct? Vždyť v tom deníku je taky. A je tam z nějakého strašného důvodu. Stiles možná myslel, že je ještě horší, než oni všichni.

Hlavu by si musel utrhnout, kdyby dál přemýšlel o těch neodůvodněných slovech. Proto tedy, co nejrychleji, otevírá deník a listuje na novou stranu.

Upřímně, už nevím, jak bych měl začít. Snad jen, že vám děkuji, že stále pokračujete ve čtení o mém spackaném životě. Ale dost sentimentu, měli bychom se přesunout k dalšímu člověku, kterého jsem si do našeho incidentu ani nevšiml.

Další šedá myš toužící po záři reflektorů. Stejně, jako já.

Je to tu zase. Ta zvědavost, kdo je dalším na seznamu. Kdo další přilil vodu do ohně a pomalu ho uhasínal? Kdo se podílel na vraždě Stilese Stilinského?

Uběhl jeden jediný den od incidentu s Dannym a jeho výmyslem. Jeden jediný den, kdy si všichni začali ukazovat na gay děvku z Beacon Hills.

Kdyby Dannyho teď potkal, asi by mu nezbylo nic, než ho poslat svými pěstmi do samotných pekel. To si totiž, podle Dereka a jeho nervových myšlenkových pochodů, zaslouží.

Měli jsme hodinu angličtiny, když po třídě začal kolovat papír. Bylo mi to jedno, seděl jsem ve svý lavici a snažil jsem se nevnímat nic a nikoho. Doufal jsem, že když já nebudu vnímat je, oni si nebudou všímat mojí maličkosti.

Jenže to mi ani z daleka nevyšlo. Hlavně kvůli tomu, že stále ještě v telefonech kolovala moje fotka s Dannym. Stále jsem cítil ty pohledy, ty jejich prsty, kterými si na mě ukazovali a smáli se. Někteří mi dokonce skládali poklony, že jsem sbalil jednoho z nejhezčích na Beaconhillské.

Sama královna školy, Lydie, za mnou přišla s tím, že jsem jí rovnou mohl říct, že mám radši banány, než broskve.

Lydie. Ta zatracená Lydie je na těch stránkách víc, než kdokoliv jiný. A Dereka to absolutně irituje, protože ví, jaká Lydie je. A že ji absolutně nikdo nechce odporovat, protože je prostě krásná.

Jenže kdyby se tenhle deník dostal na světlo, ani její krása by nestačila. Korunka královny školy by ji minula velkým obloukem. A spravedlnosti by konečně bylo učiněno za dost.

"Ani na to nemysli," okřikne ho Stiles, který si všiml jeho zamyšleného pohledu, "ten deník se nesmí dostat ven."

"Proč?"

"Prostě nesmí. Napsal jsem ho čistě jen z toho důvodu, abych je donutil přemýšlet nad sebou a svými činy!" vysvětlí mladý Stilinski a opět se vypaří jako pára nad hrncem.

Derek už se ani nepodivuje tomu, že mu Stiles vidí do hlavy.

Vypustil jsem je všechny i s jejich řečmi pryč. Jenže pak se mi na stole objevil ten proklatý papír. Papír se jmény. Dokonce i s mým ve speciální kolonce.

Pamatuje si na to. I on ho držel v ruce, i když na něm nebyl. Povedlo se mu totiž to, oč se Stiles celou dobu snažil. Povedlo se mu být šedou myší v rohu. Nepovšimnutou. Zhrzenou. A z části i obávanou.

Čítal celkem tři kolonky. V jedné byl dlouhý seznam chlapců, kteří měli nejvíc holek. Nechyběla jména jako Scott, Jackson, Aiden, Charlie, Isaac nebo Theo...zkrátka oblíbenci a miláčci školy.

V druhé kolonce bylo o něco méně dívek. Umíte si představit člověka, který byl hned první. Už tu dnes byla zmíněna. Pod ní se nacházely například Allison, Erica, Tracy či Kira.

Třetí, jak už jsem říkal, byla jenom pro mě. Díky fotce jsem dostal privilegium být zmíněn v tomto seznamu jako ten, kdo se sexem začíná. Doslovně tam stálo: Nováčci.

Viděl tu kolonku. Viděl i ten škrabopis. A místo, aby ten zpropadený cár papíru vyhodil, poslal ho dál. A ani se na Stilese nepodíval, protože mu to nepřišlo důležité.

Kdyby to však bylo dnes, asi by se zachoval jinak. Jinak, než se zachoval. Možná proto je na seznamu. Protože jako šedá myš jen přihlížel.

Nic to pro mě neznamenalo. Byl to jen stupidní seznam napsaný stupidním idiotem. To si o tobě totiž myslím. Neznal jsi mě, já neznal tebe, ale přesto jsi dokázal něco, o co se ti před tebou snažili celou dobu.

Poprvé jsem si totiž začal pohrávat s myšlenkou sebevraždy jako reálnou. Začal jsem přemýšlet o tom, jaké by bylo mít navždy pokoj od světa.

Derekovi přejede po zádech silný mráz, ovšem Stiles tu není. Ten mráz je totiž způsobený tím, že to Stiles přiznává. Tak jednoduše a prostě. I když to určitě nebylo tak jednoduché a prosté, udělal to. Jako by se o nic nejednalo. Jako kdyby nenapsal vůbec nic špatného.

A co se tedy vlastně stalo? Jednoduše a zkráceně - šel jsem po škole do obchodu koupit si nějaké jídlo, jelikož měl táta odpolední i noční, musel být zkrátka ve střehu dvacet čtyři hodin denně. A doma už v lednici nebylo nic, tak jsem šel nakoupit.

Panatuju si, že jsem si šel koupit zrovna zmrzlinu, přičemž jsem myslel na to, až si zapnu televizi a pustím si nějaký film.

Z přemýšlení mě vytrhl silný stisk na mém pozadí. Polekal jsem. Cítil jsem na krku a pravém uchu něčí dech. Smrděl po pivu.

Dotyčný mi řekl, že si z toho nemám nic dělat. Že jestli budu chtít, můžu ho pozvat k sobě a on mě naučí, jak být sexuálně aktivnější. Doslova mi řekl, že mi ukáže, jaký to je z někoho vymrdat duši.

Pustil moji zadnici, úlisně se zasmál a zmizel za dalším regálem.

Derek má jistotu v tom, že ví, o koho se jedná. Je jen jedna osoba, která by tohle někomu řekla. Existuje jen jeden člověk, který si o sobě myslí, že je sexuálním predátorem, a že mu neodolá absolutně nikdo.

A vy se ptáte, kdo že to byl? Jackson Whittemore. Ovšem on není důvod dnešního vyprávění. Na něj čekají jiné stránky.

Takže má jistotu i v tom, že nejen královna Lydie, ale i její král, Jackson, jsou na seznamu.

Vyběhl jsem z toho krámu bez nákupu a se slzami jsem běžel domů. Stále jsem cítil ten jeho odporný dech. Připadal jsem si, jako laciná děvka. Obyčejná špína. A to nejen kvůli Dannymu a jeho fotce.

Mohl za to i ten seznam. A kdo ho napsal?

"Kdo?" zeptá se Derek nahlas, aniž by si to uvědomil. Dech se mu zastaví a srdeční tep se zrychluje.

Dámy a pánové, chlapec z prvního ročníku, který nás ani pořádně neznal. Tedy alespoň mě ne. Zatleskejte tvůrci seznamu, Liamovi Dunbarovi. I já ti tleskám, Liame.

Dokázal jsi mě dostat na samotné dno mých sil, kdy mi nezbylo už vůbec nic, než život. Spackaný život plný narážek a drbů.

Absolutně nechápu ani tvůj motiv. Možná jsi chtěl být součástí velkého dramatu se jménem Stiles Stilinski. Nebo jsi možná chtěl být populárním děckem, jako oni. Jako ti, co jsou v této knize s tebou.

Liam Dunbar. Derek přemýšlí, jak může, ale jediná tvář, kterou si s tím jménem spojuje, je chlapec, který je průměrným lacrossovým hráčem a jehož rodiče jsou tak zazobaní, že ani nevědí, že nějakého syna vůbec mají.

Už chce deník zaklapnout, když v tom si všimne posledního odstavce. Odstavce, jenž mu dává jistotu, že šestý důvod nenese jeho jméno.

O autorovi seznamu jsem se dozvěděl tak, jako u většiny případů. Anonymní pisálek mi sděloval jména, ale své vlastní nikdy nezanechal. Proto se na dalších stránkách dozvíte jeho jméno. On je totiž taky jedním z vás...

***
Krásné pondělí vám přeju. Tak jsem se dokopala k tomu, abych se konečně trochu rozepsala. Opět jsem cítila jakousi nechuť k tomu něco napsat. V hlavě se mi tvořil roj nápadů, které jsem chtěla přenést na "papír", jenže jsem nenacházela správná slova, a tak z toho vždy sešlo. Ale jsem zpátky a nemůžu se dočkat až s vámi budu sdílet další osudy "svých" hrdinů.☺

A co na to říkáte? Počítali jste, že i Liam se bude podílet? A kdo je tím záhadným pisálkem, který dával Stilesovi echo? Další kapitola ho totiž odhalí.😉

Chci vám moc poděkovat, že se mnou stále zůstáváte. Já sama už bych to se sebou vzdala, ale vy ne. Jste tu stále se mnou. A za to vám moc moc děkuji.😍💝