Doporučuji vám pustit si píseň, kterou jsem přiložila. Dodává to tu správnou atmosféru.

***

Jak začít? Nemám ponětí. Všechno tohle píšu v jeden večer. Tedy spíš noc. V noc, která se pro mou duši stala osudnou. V noc, kdy jsem přestal cítit cokoliv. V noc, kdy zemřel můj duch.

Jeho ruce jsou takřka celé pokryté krví. Jak jeho, tak osoby ležící pod ním, která se snaží bránit. Ovšem marně, neboť Derek si vybíjí veškerou zlost. Zlost, kterou pociťuje sám za sebe. A také za Stilese.

Nevnímá okolí, které se změnilo v doslovnou divočinu zápasících šelem. Nevnímá, že jeho sestra Laura čelí Lydii. Nevšímá si ani Ericy, která mlátí Allison hlava nehlava. Dokonce ani nebystří, že se do soubojů připletl i Theo, který se měří se Scottem.

Nevnímá nic, jen Jacksona a jeho ohavný obličej, který bude mít jisto jistě celý od modřin a krve.

Zničehonic se jeho tělo rozklepe, neboť jej ovinul tak nesnesitelný chlad, že přestává do Jacksona bušit a uvědomuje si, co vlastně dělá.

Jako ve zpomaleném záběru zvedá hlavu a prohlíží si okolí, které se jen hemží bijícími se studenty. V sobě cítí určitý zmatek, ale také pochopení. Utiskovaní se konečně staví svým agresorům. Ukazují jim svou sílu.

Otáčí hlavou stále dokola až jeho zrak zůstane přišpendlený na obličeji mladíka, který mu nedá spát.

Stilesovy kaštanově hnědé oči se upírají do jeho. Jsou zaslzené a plné studu. A to Dereka probouzí zpět do reality. Až teď si zpětně uvědomuje, co s ním vztek udělal. A do jaké pozice ho dostal.

Sklopí hlavu k bezvládnému Jacksonovi, který leží na zemi, s obličejem úplně od krve a svými dlaněmi se brání. Tak, jak nejlépe umí.

Chodbou se prožene neskutečný chlad následovaný hvízdem z píšťalky. A právě ona píšťalka probouzí i ostatní studenty do reality, jejíž tváři teď budou muset čelit.

Ovšem Derek nemůže říci, že by toho litoval. Postavil se sám za sebe. Konečně jim dokázal, že si s ním nebudou zahrávat.

"Sourozenci Haleovi, Reyesová, Martinová, Argentová a Whittemore," zakřičí ředitelka školy, "okamžitě na ošetřovnu a pak rovnou do ředitelny. Pohněte. S vámi ostatními si to vyřídím potom."

***

Od Eričiny párty uběhly dva týdny a já se zkrátka ještě nemohl vzpamatovat z toho, co všechno se událo. Hlavu jsem měl doslova přeplněnou dvěma věcmi. Derekem Halem a sebevraždou. Nic jiného mě tolik nesužovalo a zároveň nelákalo. Nic.

A pak se naskytla příležitost odjet pryč a prozkoumat bohatší část Beacon Hills. Rodinní známí odjížděli na týden pryč za hranice a nabízeli odměnu za hlídání jejich psů.

První, komu se ozvali, byl můj otec s nabídkou pro mě. Váhal jsem. Celý den jsem si v hlavě představoval, co za další katastrofu mě potká, když se alespoň na chvíli budu cítit dobře. Přesto mě ten pocit lákal.

Několik hodin denně mezi smetánkou v nejbohatší části města. Tam mě přece nic zlého nemůže potkat. A tak jsem přikývl s vidinou oddychnutí a zároveň i slušného peněžního ohodnocení. Zásadová chyba mého života.

"Suspendovali vás na týden?!" začne křičet Talia Hale přes celou kuchyň, když jí obě děti sdělí verdikt ředitelky školy. Domů pospíchali rychle, jak mohli, aby jí to sdělili, než by se toho zhostila škola.

Verdikt pro sourozence Haleovi byl následovný: týdenní vyloučení ze školy plus měsíc poškola. Derek si to představolal hůř, proto ihned kývl. Jeho sestra však nespatřovala důvod pro trest a tak vedla s ředitelkou ještě hodnou chvíli konverzaci o slečně Martinové a jejích kumpánech.

Narozdíl od sourozenců Haleových, byla Lydia vyloučena hned na dva týdny. Ovšem bez zbytečné poškoly. Jacksonův trest byl jeden z nejmírnějších - pouhá poškola. A co se týče Ericy a Allison, obě budou sdílet poškolu s Derekem a Laurou.

"Prosím, nekřič," promne si čelo jejich otec opřený o kuchyňskou linku, "jistě k tomuhle chování muselo něco vést. Někdo je očividně provokoval. Je to tak?"

"Samo sebou, že jo!" vypískne Laura nasupeně.

Derek se konverzace neúčastní. Jen čeká na další trest od rodičů. Co se týče jejich otce, žadný trest by je nestihl, neboť by je řádně vyslechl a pobavil se s nimi o následcích jejich chování. Ovšem krkem rodiny je jejich matka. A ta rozhoduje o jejich trestech.

"Jak nemám křičet? Tohle vyloučení bude zmíněno v přihlášce na univerzitu! Copak si to nikdo z vás neuvědomuje?"

Ačkoliv nemůže uvěřit svým uším, neozývá se. Přesto by se jí chtěl zeptat, zda je pro ni důležitější jejich vzdělání, než jejich psychický stav. A ten Derekův je na pokraji opětovného vybuchnutí.

"Vlastně," ozve se Laura potichu, čímž zapříčiní hrobové ticho v místnosti a vyžádá si tak veškerou pozornost členů domácnosti, včetně Dereka a malé Cory, "já na univerzitu nehodlám jít."

Derek ani nečeká a rovnou vstává od stolu aniž by si někoho všímal. Ví, že Lauru teď čeká dlouhosáhlá debata o tom, že univerzita jí pojistí místo kdekoliv. A on o tom nechce slyšet vůbec nic.

"Až skončíte s přednáškou o univerzitě, přijdu si vyslechnout trest za svoje chování," křikne v odpověď, když se ho jeho rodiče jednohlasně optají, kam to jde.

Jde do pokoje, kde se pustí do další kapitoly. Kapitoly, o které ani netuší, že ho srazí na kolena.

***

Dojel jsem tam v sobotu ráno. Hospodyně, která si také na ten týden brala dovolenou, mě provedla po dvoupatrovém domě s deseti pokoji, třemi koupelnami a obrovskou zahradou, kterou sdíleli se sousedy.

Od hospodyně jsem se dozvěděl, že sousedovic rodina má velmi úzké vztahy s našimi známými. A taky že mají adoptovaného syna. Jeho rodiče prý zemřeli při autonehodě v den, kdy přišel on na svět.

Neznal jsem nikoho takového a tak jsem si oddechl. Jen kdybych já tupec tušil, co za hada byl jejich syn.

Každopádně jsem byl nadšený. Psi byli řádně vycvičení, a tak byla jedna báseň je hlídat. A odváděli mě od myšlenek na školu, ze které jsem se tam vracel velice rád.

Až do dnešního, čtvrtečního, večera.

Nemá ani tušení, o koho by se mohlo jednat. Nikdy neslyšel o žádném chlapci, který by byl adoptovaný. Tu čtvrť také nikdy nenavštívil.

Proto písmenka hltá s větší vervou, než obvykle a občas dokonce zapomíná i dýchat. Jeho srdce obaluje jakýsi strach z toho, co se stalo. Do konce deníku totiž zbývá už jen pár stránek a on si je jistý, že ani na jedné z nich nebude popsané nic dobrého.

Z dolního patra občas zaslechne rozzlobený hlas matky, či Laury, která hájí své rozhodnutí celkem pádnými argumenty.

"Nenávidím tyhle stránky," ozve se znenadání Stilesův hlas a následně se jeho silueta objeví na Derekově posteli.

Zelenooký na něj proto upře pohled, zůstává však šokován tím, co před sebou vidí.

Stiles je celý zmáčený, na krku se mu rýsují prsty po drsném stisknutí a pod očima má kruhy černější, než je samotná noc. Ten pohled ho děsí.

"Co - co se ti stalo?" zakoktá se, přičemž se jeho ruce rozklepou ještě větším strachem.

"Čti a dozvíš se," odpoví monotónně hnědooký, načež se z postele vypaří jako pára nad hrncem.

A Derekovi nezbývá nic jiného, než číst dál.

Přišel jsem zrovna z procházky se psy, kteří ihned zalehli do pelechů a usnuli. Není divu, celé odpoledne jsem s nimi skotačil venku.

Jenže já chtěl vyzkoušet jednu věc, o níž mi hospodyně vyprávěla.

Známí měli na zahradě výřivku. A já ještě v žádné nebyl. A tak přišel čas vyzkoušet něco nového.

Když jsem k ní došel a svlékl se jen do spodního prádla, objevil ses tam ty. A já zůstal sedět jako přikovaný k zemi a nemohl jsem ani promluvit.

Už tehdy jsi věděl, že si to vezmeš, aniž by ses mě zeptal, že jo?

Derek se zhluboka nadechne a vyskočí ze židle, která se s hlasitým žuchnutím sveze na zem. Srdce mu bije na hrudní koš tak, jako by si mělo probít cestu ven. Jako by chtělo vyskočit pryč z jeho těla a už nikdy se tam nevrátit.

Chápe to. Pochopil to v momentě, kdy dočetl tu poslední poznámku. To by také vysvětlovalo ty odporné modřiny na krku.

Sedl sis ke mně a vypadalo to, že se prostě jen budeš kochat nádhernou nocí. Hvězd totiž na tomhle místě svítilo víc, než u nás dole.

Opřel sis hlavu a pohledem jsi zavadil o mě. Měl jsem z tebe strach. Díval ses tak...úlisně.

Zeptal ses, jestli mi ta výřivka vyhovuje a jestli se mi líbí ve vaší čtvrti. Prohodil jsi to tak klidně a nezaujatě, že jsem si myslel, že nakonec nic nebude tak strašný.

Upřímně jsem ti odpověděl. A ty ses vyptával dál. Vypadalo to, jako by ses o mě zajímal a mě bavilo ti odpovídat. Jelikož jsem stále vzpomínal na Dereka a na náš rozhovor, kdy se mě ptal.

Jenže pak se všechno rozplynulo v mlze, když sis položil ruku na moje stehno a pomalu jsi ho hladil. Do ucha jsi mi pošeptal, jestli si pamatuju na tvojí nabídku onehdy v supermarketu.

Řekni, Jacksone, líbilo se ti mě provokovat? Líbilo se ti mě zahnat do kouta? Nevím, ale určitě vím, co se ti líbilo nejvíc.

Po té otázce jsi mě začal líbat na krku a já se snažil oddálit. Ale moje tělo jako by ztuhlo, když jsi rukou šmátral tam, kde jsi neměl.

A pak, když jsi mi vjel pod boxerky, ses úchylně uchichtnul přímo na můj krk.

To, jako by mě probralo z tranzu, jsem tě odstrčil a chtěl jsem vylézt ven. Jenže, když jsem se otočil zády, chytil jsi mě jednou rukou za krk a tou druhou mě přinutil lehnout si na břicho.

Prosil jsem ať to neděláš. Prosil jsem tě, jenže když sis na mě lehl a rukama mi sundával boxerky, věděl jsem, že to uděláš, a že se můžu snažit sebevíc.

Bylo ti jedno, jestli mě to bolí, přirážel jsi a skučel slastí, zatímco já umíral. Ležel jsem hlavou na trávě a s každým škubnutím jsem si dal do spánku. Bylo ti jedno, že ze mě teče krev. Bylo ti jedno, že při tom nevydávám žádné zvuky. Byl jsem ti ukradenej celej.

Zelenoočkovy slzy skapávají na popsaný papír, zatímco dočítá odstavec. Snaží se sám sebe přinutit, aby nevydal jedinou hlásku, i když chce tak moc strašně křičet. Chce tak moc strašně řvát, že ho měl zabít, když měl možnost.

Měl Jacksona zabít a pomstít Stilese. Protože to, co se mu stalo, si nezaslouží nikdo. Nikdo si nezaslouží zažít tohle peklo.

Když bylo po všem, odešel jsi, jako kdybych tam ani nebyl. Jako bys právě neudělal to, cos udělal.

Sledoval jsem tě, jak odcházíš a pomalu jsem sklouzával zpět do té zpropadené výřivky. Nechtěl jsem tam zapadnout celý, a tak jsem se vyhrabal na pevný povrch a ztěžka utíkal pryč.

Stačil jsem popadnout věci a utíkal jsem. Pryč z té zahrady. Pryč z toho domu. Pryč z té čtvrti.

Jenže pak, jako kdyby toho bylo málo, jsem spadl. Jako kdybych byl na dně málo. A upřímně, ani jsem nechtěl vstávat. Chtěl jsem jenom počkat, až něco pojede a přejede mě to.

A pak jsem ucítil nutkání sepsat všechno, co se mi stalo před tím, než se zabiju. A tak jsem se naposledy zvedl a šel domů.

Uvnitř jsem však necítil nic. Bylo tam prázdno.

Jako kdybych už zemřel.

Rychle se zvedá ze židle a utíká do koupelny, kde do záchodu vypustí zbytky ještě ze včerejšího oběda. Z očí se mu stále řinou slzy, zatímco se snaží neudávit svými vlastními zvratky.

Dokáže vstřebat hodně, ale tohle ne. Dokázal by vstřebat, kdyby ho Jackson zbil. Dokázal by vstřebat i to, že po něm vyjel a když ho Stiles prosil, přestal. Jenže tohle nejde vstřebat. Ani náhodou.

Když jsem dorazil domů, byla ještě hluboká noc. Táta spal a tak jsem se potichu vplížil k sobě do pokoje a začal psát. Od Lydie až po sem. Až po Jacksona.

Přece jen jsi mi ale pomohl, Jacksone. Pomohl jsi mi udělat to nejdůležitější rozhodnutí v životě. A dokonce, aniž bys o tom věděl, jsi mi vnuknul nápad, jak to udělat.

Zítra se naposledy vydám do školy. Abych ještě naposledy spatřil Dereka. A pak...

Pečlivě si omyl pusu a se srdcem až v krku stojí ve dveřích svého pokoje, kde sleduje Stilese jen ve spodním prádle, jež má od krve.

Po propadlých tvářích se mu kutálejí slzy, zatímco pohled upírá na poslední slova na stránce. A pak... Nenapsal to přímo, ale Derek ví, co přijde pak.

A nejhorší na tom všem je, že Stiles ve škole v ten den byl. Ale neukázal se ani na jedné z vyučovacích hodin. Kdo ví proč. A na konci poslední hodiny přišla ta zpráva.

Všechna zlost a smutek se najednou hromadí v jeho hrdle a on si potřebuje zakřičet. Potřebuje to ze sebe dostat ven.

Proto otevírá ústa a z jeho hrdla se ozve nelidský výkřik plný utrpení a zloby.

A pak.. přichází tma...

***
Zdravím vás všechny u téhle ne moc pozitivní kapitoly. Doufám přesto, že jste si tento můj počin užili a že jsem vás nepřivedla do obrovských depresí.

A co na to říkáte? Čekali jste to? Myslím, že ti, co viděli seriál nebo četli knihu, jistě ví, že to mohli očekávat. Znásilnění pro seriál 13RW není ani zdaleka vzdálený. Mě samotnou tyhle věci pořád děsí...Každopádně co myslíte, že bude dál?

Před námi je poslední důvod Stilesova počínání. Poslední osoba, která definitivně uhasila jeho oheň. Kdo myslíte, že to je?

Také prozradím, že tím povídka neskončí. Mám náplánovanou ještě jednu kapitolu, která už nebude důvodem. A po ní (podle možností) možná i epilog. Uvidíme.

Mimochodem, příští kapitola také objasní, jak se Stiles zabil. Nějakě teorie?

Jinak vám chci moc poděkovat. Je těžké číst depresivní příběhy a o to jsem šťastnější, že se mnou i nadále zůstáváte. Velmi si toho vážím.😍