Rose se probudila s úsměvem na tváři. Zdál se jí krásný sen o Arcalimonovi, jak ji nesl elfí zahradou v náručí až k ní do pokoje, kde ji uložil a se slovy: ,,Sladké sny, Rose."
Zatřepala hlavou a vstala z postele. Protáhla se a zamířila do rohu místnosti, kde bylo umyvadlo. Opláchla si obličej a hřebenem pročesala své dlouhé kadeře. Ve skříni pak objevila další šedé šaty, které si ihned oblékla. Zakručelo jí v žaludku, a tak se rozhodla jít hledat něco k snědku. Nedomyslela ale fakt, že se v podzemní říši vůbec nevyzná.

Chodby podzemního království byly jedním velikým bludištěm, a tak není divu, že Rose brzy ztratila ponětí o tom, kde se vlastně nachází. Nořila se čím dál hlouběji do útrob síní lesní říše. Ztratila se, moc dobře si to uvědomovala. Dostala se až k žaláři. Neměla tam co dělat, a tak se otočila a zamířila do jiné chodby. Byla tam stále větší tma a dívka začala mít strach. Stěny na ni působily stísněně. Nemohla dýchat. Tep měla zrychlený. Nervozita a úzkost ji naplňovaly čím dál více. Strachy se jí třásly ruce. Na rozcestí se zastavila a rozhlédla se. Před ní byly 3 temné chodby.
Sesunula se podél zdi a objala si kolena. Začala se třást a slzy jí stékaly po tvářích. Měla tak veliký strach. Nikdo ji tu nenajde, zůstane tu do konce života sama.

Strávila tam minuty, hodiny, ... Začala být unavená z neustávajícího pláče, takže se schoulila do klubíčka a její pláč utichl teprve ve chvíli, kdy jí natolik ztěžkla oční víčka, a ona upadla do blaženého nevědomí, které jí přinesl bezesný spánek, který tak moc potřebovala.

Arcalimon měl o Rose veliký strach. Když šel ráno do jejího pokoje, aby ji dovedl na snídani, nikdo mu na klepání dlouho neodpovídal. V obavě o dívčino zdraví otevřel dveře a zjistil, že dívka se v pokoji nenachází. Bylo mu jasné, že musela sama opustit svůj pokoj a ztratit se někde v lesních síních. Bylo to tu hotové bludiště pro toho, kdo to zde nezná a občas i pro stálé obyvatele.

Neváhal dlouho a vydal se ji hledat. Čas běžel jako voda a on ji stále nemohl objevit. Lhal by, kdyby tvrdil, že nemá vůbec strach. Ba naopak byl starchy o Rose bez sebe. Nikdy se o nikoho nebál tolik jako o ni. Prošel už všechny síně i chodby a dokonce i žaláře, ale nikde ji nespatřil. Zbývalo už jediné místo, kde by mohla být... Temná sklepení, ve kterých se i málokterý elf vyzná tak, že by jimi prošel bez úhony. Arcalimon měl však tu výhodu, že celé sklepení propátral v dětství skrz na skrz. S notnou dávkou odvahy se vydal do temných chodeb. Bylo těžké zde něco vidět, ale bystrým očím elfa nic nemohlo uniknout. Byli schopni vidět i za té největší tmy. Divil se Rose, že by sem vůbec dobrovolně vešla. Toto místo musí na každého smrtelníka působit více než děsivě.

Ze srdce mu spadl obrovský kámen, když spatřil záplavu rudých kadeří a drobné tělo schoulené u stěny. Rychle překonal vzdálenost mezi nimi a kleknul si k ní. Když viděl, jak se její hruď zvedá pomalými nádechy, tak se mu ulevilo. Zvedl si ji do náruče a v tu chvíli se probudila. Škubla sebou a snažila se mu vytrhnout, on ji však nepustil. Nechtěl ji pustit, když ji teď konečně našel.

,,Klid, Rose, to jsem já, Arcalimon, " promluvil na ni a to ji uklidnilo. Pohlédla mu do očí a po tváři jí stekla první slza, než ho pevně objala kolem krku a z hrdla se jí vydral první vzlyk. Plakala, omlouvala se mu, že odešla pryč sama, a děkovala mu za to, že ji našel.
Arcalimon ji nechal, ať se vypláče, a pak ji zanesl do jejího pokoje. Postaral se o to, aby jí donesli večeři a hodně silný bylinkový čaj na uklidnění, po kterém spokojeně usnula. Ještě dlouhou dobu se díval, jak spí. Nechtěl místnost opustit, jakoby měl strach, že mu znovu zmizí. Nakonec zůstal v křesle celou noc a odešel až nad ránem.

--- 

Dnes mám pro vás ještě jednu kapitolu. Jak se vám příběh zatím líbí? 

Za jakýkoliv komentář budu velmi ráda

Mějte hezký den

Marrta20