Když se Rose opět probudila, zaslechla nádhernou hudbu. Posadila se na posteli a mírně ji píchlo v poraněném boku. Stále se to dost špatně hojilo i přes všechnu snahu elfích lékařů. Spustila bosá chodidla na podlahu a zamířila ke dveřím, aby zjistila, co se v lesních síních děje. Dříve než však stihla vzít za kliku, dveře se otevřely. Arcalimon vstoupil do pokoje a upřel na ni svůj káravý pohled. ,,Máte odpočívat, "pravil.

,,Cítím se dobře," pravila Rose, ale v tu chvíli se jí zatočila hlava a nebýt pevných paží Arcalimona, setkala by se s podlahou. V objetí jeho paží jí bylo moc příjemně. Cítila se u něj v bezpečí a v klidu. To připisovala ale jen tomu, že ji zachránil a byl jediným elfem, kterého tady znala.

,,To vidím, " ušklíbnul se a vzal dívku do náruče. Opatrně ji položil na postel a přikryl ji přikrývkou, a pak se sám usadil do křesla, ve kterém seděl i při své minulé návštěvě. 

,,Jen jsem si chtěla jít poslechnout tu překrásnou hudbu. Máte tady nějakou slavnost?" neubránila se Rose otázce. Ta hudba byla překrásná a věděla, že i elfové mají své tradice, naprosto však odlišné od těch jejich lidských. Aby také ne, elfové žijí po tisíce let a jejich kultura je úplně odlišná.

,,To je Mireth en gilith, svátek svitu hvězd. Světlo hvězd je pro nás posvátné," promluvil Arcalimon a poprvé se na rusovlásku mírně usmál. Její srdce poskočilo nad jeho úsměvem a ona se mu neubránila taky. ,,Hvězdy jsou tu s námi od počátku věků, občas nějaká zhasne, ale jiná ji vždy zastoupí. Mezi elfy se traduje historka, že každá hvězda má duši. Když někdo zemře, jeho duši si ostatní hvězdy vezmou k sobě a vznikne nová. Tak nebude nikdy žádná duše osamělá," zaleskl se mu v očích mírný smutek. Poslední dobou hvězd na obloze přibývalo.

,,Jaké slavnosti se slaví mezi lidmi?" zeptal se najednou Arcalimon a vyrazil jí tím dech. Naprosto ji překvapil-

,,Nečekala bych, že někdo z elfů se bude zajímat o naše svátky."

 Arcalimon naklonil hlavu na stranu a mírně povytáhnul jedno obočí. ,,Proč Vás to tak udivuje? " podepřel si rukou bradu a zpříma na ni koukal.
,,Žijete ve svém světě, který je zcela odřízlí od toho našeho. Nechodíte mezi lidi a ani my nechodíme k vám. Naše tradice vám musí přijít hloupé, hlavně, když nejsou tak staré jako ty vaše. Co je lidský život oproti vaší nesmrtelnosti," ušklíbla se Rose. 

,,V prvé řadě nejsme nesmrtelní, to je jeden veliký omyl. Ano, elfové sice žijí stovky, ba i tisíce let, avšak můžeme zemřít něčí rukou, otrávit se, ... Je spousta způsobů jak ukončit na první pohled nekonečný život," pronesl Arcalimon. ,,Možná právě proto se zajímám, jak žijí obyčejní lidé. Život tady plyne jednotvárně a po takové době začne unavovat. Chci se dozvědět víc, poznat nové věci, o kterých nás zdejší učitelé neinformovali."

,,Kolik Vám je let? " neudržela otázku Rose. Byla od přírody zvědavá, i když to bylo trochu nezdvořilé.
,,Už 965 let, a stejně mě tady považují za mladíka, " zasmál se a rusovláska s ním. Cítil se s ní tak nenuceně, nemusel nic předstírat.
,,Na svůj věk vypadáte dobře," pronesla v drobném žertu Rose. ,,Jak to děláte?"
,,To víte, spousta zeleniny a bylinkových čajů udělá své," zazubil se Arcalimon a Rose se rozesmála. Arcalimon z ní nedokázal spustit oči. Byla tak nádherná, když se smála. Zase cítil ty podivné jiskřičky po celém těle, když se jí díval do očí.

,,Úsměv Vám sluší víc než slzy, " poznamenal. Dívčiny tváře nabraly odstínu jejích vlasů a sklopila pohled. Byla roztomilá a mladý elf netušil, co se to s ním právě děje. Tahle lidská dívka s jeho emocemi prováděla zázraky. Nikdy si nedovolil se nahlas zasmát.
,,Vím, že je to neslušné, ale jsem příliš zvědavý. Kolik je Vám let? " pozvednul obočí a doufal, že se jí nedotknul. Přeci jen to nebylo vhodné, ptát se ženy na věk.

,,17," pronesla a z pod řas upřela své smaragdy do jeho šedých očí. Kdyby neseděl, podlomila by se mu kolena. Srdce mu bušilo divočeji než kdy dřív a ona na tom nebyla jinak. Jeho modrošedé oči jí tolik připomínaly oblohu za soumraku a mu ty její zelené lístečky na mladých stromech.
,,To je nádherný věk. Jsou to ta nejkrásnější léta života," zasnil se elf. Ano, to bylo jeho dětství. Ona je ale už dospělá. Je to zvláštní, jak život elfů i lidí plyne úplně rozdílně.
,,Byla by," pronesla Rose a úsměv jí z tváře zmizel.
,,Omlouvám se, nechtěl jsem se Vás dotknout," uvědomil si Arcalimon svou chybu a smutně se podíval na tu křehkou dívku před sebou. Její štíhlé tělo halila bílá noční košile, která jí končila někde u kotníků. Rudé vlasy měla volně rozpuštěné a uchvacovaly ho stejně jako když ji poprvé spatřil.

,,To je v pořádku, " zatřepala hlavou a nasadila úsměv. ,,S rodiči jsme vždy slavili Vánoce a s nimi související Štědrý den, Boží hod a Svatého Štěpána," rozpovídala se o jejich svátcích, aby se zbavila chmurných myšlenek.
,,O těch svátcích jsem slyšel. My ani jeden z nich neslavíme. Neuctíváme žádného Boha."
,,U nás věřili všichni a od toho se odvíjely i další svátky, jako například Tři králové, Mikuláš nebo Velikonoce. Mým nejoblíbenějším svátkem však byl první máj. Všude byly květiny a barevné stuhy. Na náměstí hrála veselá hudba a všichni tančili..."
Arcalimon jí bedlivě naslouchal a už nyní byl rozhodnutý udělat vše pro to, aby byla znovu tak šťastná, jako při svém vyprávění.

---

Včera kapitola bohužel nevyšla, ale mám tu pro vás jednu dnes. Ledy na Arcalimonově srdci pomalu tají. Jak myslíte, že tohle celé dopadne?

Snad se vám bude dobře číst.

Mějte hezký den

Marrta20