Den 3
Bali, všude možně, 33 stupňů

Rychlé poznatky, které jsem zapomněla napsat předtím.

- Mají jiný kalendář, takže v Indonésii je rok 1941 - ano, cestování v čase je možné!

- Často se ptají, odkud jsme, a jako odpověď jim stačí Čeko.

- Moje výuka indonéštiny začala! V celé Indonésii se mluví asi sedmdesáti jazyky a já umím první dvě slovíčka, ani nevím jakého jazyka.

- Chodíme na večeři k té nejvíc přátelské muslimce na světě. Zároveň jsme si dneska dlouho povídaly s holčinou, která je taky muslimka, ale do mešity nechodí, šátek nenosí a ženám v burce přezdívá "ninja". Sama řekla, že se žen v burce bojí. Takže není muslim jako muslim.

Dnešní den začal poměrně pozdě, ani jedna jsme nezvládly vstát na budík a po včerejším výkonu nám to ani nevadí. K snídani jsme mimo kokosu, ananasu a dračího ovoce měly mangostín. Nemá s mangem nic společného a možná mi chutná i víc než mango. Je hodně sladké, šťavnaté, ale malé. 🤭 Vypadá trochu jako lesklý česnek.

Vzaly jsme si taxi a nechaly se odvézt na tzv. Abanboned Aircraft. Jednoduše řečeno je to letadlo, které si někdo postavil na zahradu. Jak se tam dostalo, netuším. Proč tam je, netuším. Ale návštěva rozhodně stála za to!

Pak jsme se přesunuly na zdejší pláž Green Bowl beach. Abyste pochopili... Bali je ostrov útesů. Takže dojít na pláž není sranda, všude vás čekají desítky a desítky schodů. Navíc je každý schod jiný, jeden má deset centimetrů, druhý padesát (le stavebničení level Asie). Taxikář nás ještě varoval před ošklivými a zlými opicemi, na které jsme ale nenarazily. Takže když zvládnete schody a opice, čeká vás neskutečná odměna.

(Trochu optický klam, ale jsou to schody nahoru, ne dolů. :D Jinak cestou jsme potkaly slečnu, úplně uřícenou, která se na moment zastavila, po čele jí tekl pot a ona ze sebe pomalu a udýchaně vypravila : ,,Do...don't go there. Too many stairs." Při cestě zpátky jsme vypadaly úplně stejně. #bezfyzicky a #budememitpeknyzadky

Nevím, co bych k tomu napsala. Dneska moji rodiče ze sebe oklepávali sníh, já písek. Voda nádherná, teplá a čistá, stejně tak pláž, která je sice menší, tak maximálně sto padesát metrů, ale stejně jsme si to tam zamilovaly.

Jakmile jsme nabraly dech, jely jsme do chrámu Uluwatu, kde se měl konat typický balijský tanec Kecak při západu slunce. Do tohoto chrámu člověk musí mít sarung, což je prostě fialová látka kolem pasu na zakrytí kolen. Někdo, kdo má zakrytá kolena, dostane jen oranžový pásek.

Celý chrám stojí na útesu, takže výhledy zaručené.

No, a pak nastal čas na samotný tanec a západ slunce.

Po představení jsme zjistily, že se nemáme jak dostat domů, spíš pro nás nechtěl přijet levný taxík. Tak jsme musely sednout do jednoho dražšího, a chvíli jsme se bály, že nás veze úplně jinam. Naštěstí to ale dobře dopadlo, daly jsme si večeři u paní muslimky, došly si pro ananas a mango a šly pod sprchu dostat písek z partií, kde celkem překáží. :D

UPDATE: Ruce jsme včera dvakrát namazaly mastičkou na oči a skoro všechno zmizelo, zadek mě ale bolí pořád. Sedět dneska na tvrdých lavičkách byl zážitek, stejně jako každý retardér! Ale co už, to přejde.

Mějte se hezky, zase zítra a nezmrzněte!