4. den v aréně se schýlil ke konci a čekalo nás vyhlášení mrtvých. Ten den se táhl dlouze ale zemřeli jen 2 lidé. Mia a chlapec z 3. kraje, kterého zabila Emily...

Pořád jsem netušila, co si o tom myslet. Ano, byla to dobrá věc, že je o jednoho méně. Větší šance na přežití. Ale stejně mi to nepřišlo tak moc... no přiměřené. Mohli jsme přeci udělat spojenectví, ne? Bylo by nás víc, ten kluk mohl být dobrý, když přežil takhle dlouho - dostal se do posledních 11 lidí. Bylo mu 11...

Teď mi vlastně došlo, že je nás už jen 10. Bože...

Ale zpět k tomu klukovi - nemuseli jsme ho přeci zabíjet, ne? Emily řekla, že bylo lepší se vyvarovat hrozby, ale přeci jen, bylo to kruté... Ale to celé tyhle hry, ne? Tak proč se tím zabývat, co?

Vzala jsem si 1 hlídku do půlnoci. Z přemýšlení mě vytrhlo vytí a výstřel z děla. 1 mrtvý, 9 zbývá. Vzbudila jsem Emily na hlídku a šla spát.

Ráno mě probudil Mark se zatřásnutím. Se zívnutím jsem se posadila a zjistila, že je celkem teplo. Takže dneska si nechám asi bundu v baťohu.

Sedli jsme si k snídani a já svým dvoum spojencům, řekla o výstřelu v noci.

"No nikdo z nás to nebyl a pak tu jsou už jen Profíci a Alice. Buďto Alice nebo někdo z profíků. Takže určitě jsme se aspoň zbavili potencionálních nepřítelů." Pokrčila rameny Emily. Mark se podrbal na bradě. "No já doufám, že to byl Elijah. Ten kokot je jediný, co ty tupce drží pohromadě."

Pousmála jsem se.

Mark ale pokračoval. "Ok, ale co chcete teď dělat? Všichni víme, že tvůrci chtěj krvavou řežbu. Dřív nebo později, nás naženou k sobě. Otázka je ale, měli bychom je zkusit najít my? Nebo si počkat, než oni příjdou k nám a nechat je aby nás zastihli úplně nepřipravené?" No na tom něco bylo. Samozřejmě, že by bylo dost blbý, kdyby nás napadli v okamžiku, kde bychom to vůbec nečekali. Ale, že by se mi rovnou chtělo jít bojovat, to taky neříkám.

Řekla jsem jim své myšlenky a Emily přikývla. "Navíc ani nevíme, kde Profíci teď jsou." Mark přikývl, že rozumí co tím myslíme. "Jo jasně. Proto navrhuji, abychom se šli podívat směrem k moři. Pokud tam budou Profíci, máme bod. V noci je můžem všechny povraždit. Pokud tam nikdo nebude - zase máme bod. Moře je dost dobrý na spoustu jídla a určitě tam budou téct nějaké řeky. Které budou sladkovodní - řeky přece nejsou slané, no ne? Takže bychom si tak mohli najít dobrý místo."

"A pokud tam už profíci budou?" Mark nad mou otázkou pokrčil rameny. "Využijeme moment překvapení a zaútočíme na ně. Nebo můžeme vždycky v noci nechat Emily, aby jednoho z nich odpráskla lukem a pak vždycky zdrhneme a v noci se zase vrátíme." Nemohla jsem si pomoc ale nad absuritou téhle myšlenky jsem se rozesmála. Oni na mě chvíli koukali, než se Emily rozesmála taky. Mark si jen založil ruce a s deprimovaným výrazem čekal, až se zklidníme.

"Promiň." Zasmála jsem se. "Ale to je prostě... hrozně absurdní. Po prvním pokusu by nás našli a zabili." Povzdechl si a pokrčil rameny. Emily ho naštěstí zachránila. "Ale vydat se k moři není tak špatný nápad."

Po tomto argumentu jsme se shodli na tom, že se alepsoň vydáme k moři. Dojedli jsme, zbalili si věci a vyšli před jeskyni.

"Ehm a teď kam?" Ozvala jsem se. Mark se rozhlédl a pak mi odpověděl. "Hele, říkala jsi, že si moře viděla na východ. A slunce vychází od... támtudy. Takže, tam." A úkázal na stranu, kde zrovna nad lesy vycházelo slunce. Tak jsme se vydali tím směrem.

Mark šel ve předu, jako vždycky sám a já s Emily za ním.

"Hej," ozvala se jemně Em, " v pohodě?" Hodila jsem po ní nevěřícný pohled. "Vážně? Ptáš se mě jestli jsem v pohodě?" Pokrčila rameny. "Tváříš se smutně." Odfrkla jsem si. "Samozřejmě, že jsem smutná. Včera mi umřela kámoška." Emily se zašklebila. "Promiň. Chápu to. Mia taky byla moje kamarádka. Ne tak dobrá, jako jste byly vy dvě samozřejmě, ale měla jsem jí ráda. Pro tebe to musí být hrozný." Povzdechla jsem si. "Snažím se na to nemyslet, ale hrozně mi chybí."

Emily mě pohladila po rameni. "Hej. Zvládneme to. Ok? Je mi to líto. Netuším co jí to popadlo. Ale aspoň je teď se Scottem, ne?" Přikývla jsem i když mi pořád bylo celkem blbě.

Pokračovaly jsme dál, někdy si povídaly, někdy šly tiše, Mark pořád asi metr před námi.

Po nějaké době jsme se rozhodli zastavit na oběd u jednoho spadlého stromu, na který jsme si sedli.

Nebyla to ani půl hodina, když jsme uslyšeli šustění. Rozhlédla jsem se kolem a automaticky popadla nůž. Mark i Emily udělali to samé.

Stoupli jsme si, rozhlížejíc se kolem. Šustění přestalo, ale pořád jsme byli připravení zabít, cokoliv co by na nás vyrazilo. Už to vypadalo, že to byla jen nějaká lesní zvěř a já povolila svou bojovou pozici, když se ze křoví vyřítilo stvoření tak hnusné, že i Voldemort je oproti tomu fešák.

Od pasu nahoru, to byla žena, s žlutýma hadíma očima a tesáky. Od pasu dolů to byli dva hadi. V ruce držela síť a trojzubec a mířila přímo na mě. Drakéna. Fujjj.

Vyjekla jsem a hodila po ní nůž. Ona ho bohužel vykryla trojzubcem. Mark se na ní vrhl s mečem, ale ona ho úspěšně vykrývala. S Emily jsme si vymněnily pohledy, než jsem se já vrhla na tu příšeru a začala do ní sekat a Emily do ní střelila šíp.

Tahle Drakéna ale byla nějak silná, protože dokázala Marka dost dobře vykrývat, šíp se jí naštěstí nepodařilo vykrýt, tak se jí zabodl do břicha, ale pořád žila a sekala po nás drápy, nebo trojzubcem.

Pak mě napadla úplná blbost a sekla jsem jí po obličeji. Drakéna zařvala, když jsem jí sekla do oka, ale to jí jaksi nezastavilo, nechala Marka Markem a otočila svou pozornost plně na mě. A sakra.

Drakéna zařvala a sekla po mě svými drápy, čímž mi vyrazila můj poslední nůž z rukou. Byla jsem neozbrojená. Začala jsem rychle couvat, Drakéna se plazila za mnou. Emily se snažila po ní střelit šípy, ale ona všechny vykryla a Mark ani nevím kde byl. K mému štěstí jsem zakopla o kořen a spadla na zem. Drakéna se tyčila nade mnou se zlým úšklebkem na tváři. Rozpřáhla se k seknutí.

Věděla jsem že zemřu. Tak tohle je můj poslední moment. Zemřu rozpáraná na kusy Drakénou. Zděsilo mě to, ale stejně tak jsem to i nějak přijala. Pokud tu zemřu, zemřu. Zaťala jsem zuby a připravila se na bolest.

Když v tom momentě, jsem uslyšela bojový pokřik, Mark přiskočil k Drakéně a jedním plynulým pohybem usekl Drakéně hlavu. Bezhlavé tělo se sveslo na zem a rozpustilo se na prach.

Vydechla jsem úlevou. "Prim! Jsi v pořádku?!" Vyjekl Mark a klekl si přede mě, koukajíc na mě svýma hnědýma očima zamlženýma obavami. Zrychlilo se mi dýchání. Bože... já málem umřela. Já málem umřela.

Nemohla jsem to ani ovlivnit a roztřásla jsem se. Mark mě opatrně objal. Zabořila jsem mu hlavu do ramene a tiše se rozplakala. Bylo toho na mě moc. Ta Drakéna mě málem zabila a chyběla jen sekunda, než by mě rozpárala.

Nevím, jestli jsem brečela spíš z šoku, nebo z úlevy, ale stejně jsem si nadávala.

Emily si sedla vedle mě a jemně mě hladila po zádech. Po nějaké době jsem se zvládla uklidnit a omluvila se jim. Emily se na mě povzbudivě usmála. "Hej, to je v pořádku. Jsme spojenci. A tví přátelé. Každý by byl otřesený po tomhle." Vděčně jsem se na ní usmála. "Díky. Jsem hrozná slabotka."
 Prim protočila očima. "Ale prdlajs." Zasmála jsem se nad její odpovědí.

"Takže tu asi zůstaneme? Necítím se na další pochod." Podotkl Mark. Přikývli jsem a rozhodli se zůstat na místě.

Udělali jsme malý tábor a sedli si na kmen, na kterém jsme i předtím seděli.

***

Odpoledne proběhlo v klidu, ve kterém jsme si ošetřili zranění z boje a nic moc jiného se jinak asi nic nedělo. Překvapilo mě, že tvůrci na nás neposlali víc věcí, ale vysvětlilo se to výstřelem z děla, někdy v polovině odpoledne.

"5. den v aréně, je nás posledních 8 a pořád žijeme. Hallelujah!" Zasmála se Emily. Zamračila jsem se. "Tohle už určitě musel být někdo z profíků. Zajímalo by mě, jak dlouho bude trvat, než se jejich počet sníží na náš počet..." Mark si zívl a odvětil. "No, když si to tak vezmeš, je jich 4 nebo 5, pokud umřela Alice. Takže... ještě maximálně 2." Překvapeně jsem zamrkala. No jo. My jsme tři, alice a profíci. Nebo žádná alice a jen mi a profíci. Uh...

Nakonec jsme večer něco snědli, ale byli jsme si vědomi, že bychom měli jít příště na lov. A pro vodu. Zase. Ale byla jsem si jistá, že s novými zbraněmi - díky bohu za ně - se bude dobře lovit.

Emily si pak všimla Markovi jizvy. Začala se sním okamžitě bavit o tom, kde to získal a jakto, že si toho předtím nevšimla. Musím přiznat, že jsem... trochu žárlila. Cítila jsem se trochu blbě, že se s ním tak vybavuje.

Notak, Prim, zklidni se. Prostě se s ním baví...  Jo, ale štvalo mě, jaký zájem o něj prokazovala. Já jsem mu tu jizvu pomohla najít a já si toho všimla první, ne?? Emily si sem jen tak nakráčí a začně se o něj najednou zajímat? Grrr... A ještě ke všemu, se ho dotkla! Hajzlll! Mrcha jedna, smrt na ní! Ne počkat... to ne. Kde se tyhle myšlenky berou? Nemiluju přece Marka... ne? Co si to namlouvám. Jsem v tom až po uši. A rozhodně nemůžu za to, že teď žárlím. Měla bych se uklidnit. Emily se s ním zná už od malička. Tak proč by se neměla s ním bavit? Hm? Stejně... pracky pryč!

Ach jak patetická můžu být...

Všichni tři jsme byli celkem napjatí, kdo z našich nepřátel dnes zemřel. Byla jsem velmi ráda, že se tam dnes neobjeví moje jméno. Věděla jsem, že to nevyhraju. Jednou tu zemřu. Ale nechtěla jsem aby to bylo takhle. Takhle patetická smrt...

Když se začalo stmívat, ztichli jsme (spíš oni dva) a podívali se na oblohu. Po hrozně dlouhé době se konečně objevil znak Panemu a začala hrát hymna.

Bloncka z 2. kraje.

A ten debil ze 4. kraje.

Znak Panemu a hymna.

Tma.

Polkla jsem a podívala se na ostatní. Mark se zamračil. "Ach proč nikdo nevyslyší mé prosby a nezabije Elijaha?" Vyprskla jsem smíchy. Pak jsem se ale uklidnila a smutně si povzdechla, kývajíc hlavou v souhlasu. Bylo by to o dost lehčí, kdyby to někdo udělal.

Emily se protáhla. "Tak páne a dámo, já jdu spát. Beru si poslední hlídku. Vy si to nějak rozdělte." S tím odešla na druhou stranu ohně a lehla si, zády k nám. Pohlédla jsem na Marka ale nic jsem neřekla. Netušila jsem co.

"Chceš první nebo poslední?" Zeptal se po chvíli. Usmála jsem se na něj. "Vezmu si prostřední. Stejně jsem včera měla první." Tiše přikývl. Po chvíli mě napadlo, že bych mu asi měla poděkovat.
Přeci jen mi zachránil život.

"Ještě jsem ti nepoděkovala za to předtím. Díky, žes mě nenechal zemřít." Mark na mě pohlédl a uviděla jsem, jak se jeden jeho koutek pomalu zvedl nahoru do malého úsměvu. "Nemáš za co. Přeci jsem nemohl nechat tu hnusnou potvoru tě rozpitvat. Sorry, ale vážně jsem nechtěl zvracet nad vidinou nečeho tak nechutného." Zasmála jsem se.

"Stejně děkuju. Myslela jsem si, že tam hebnu. Možná že by pro tebe s Em bylo lepší, kdyby ste mě nechali hebnout. Jsem jen přítěž." Svěsila jsem hlavu. Protočil oči. "Hele, Rose, ty nejsi přítěž. Držíš se dobře. Jen nás tu jen 8 a ty pořád žiješ. To je dobrý. Dost dobrý." Věnovala jsem mu vděčný úsměv a pak se vydala ke spánku. Přeci jen, musím v prostřed noci vstávat. Grrr...

Tak jo, mám novou zprávu! Začala jsem psát další příběh =D yeahhh... ale ne sem na Wattpad, píšu to na Archive Of Our Own a anglicky, takže nenutím číst, ale potěšilo by mě kdybyste se koukli. Je to ffka na Teen Wolf =D snad tu mám nějaké fanoušky TW. BTW, jmenuji se tam Stigitsune shipper, takže si myslím, že mě tam snad najdete.

Taky se omlouvám za dobu trvaní, taky teď pořád lítám z místa na místo =D.

Omlouvám se za chyby a doufám, že se líbí.

Iren