"Jak se jmenuješ?" Vypálila jsem na něj první otázku. On si povzdechl, ale nakonec mi na papír napsal odpověď.

Thomas. A ty bys tohle neměla dělat. Jsi šílenější, než kdokoliv jiný, to se ti musí uznat. Věř mi, že bude pro oba lepší, když mě necháš jít.

Protočila jsem na něj očima. "Já vím. Proč-proč tu jsi?"

Moji rodiče. Matka na tom byla špatně, ona je totiž trochu postižená a měla záchvat. Potřebovali jsme léky, tak jsem je ukradl, ale chytili mě. Moji rodiče se Kapitolu nikdy nelíbili, takže ze mě udělali avoxe.

Zírala jsem na to s otevřenou pusou. "To mě mrzí. Kdo jsou tví rodiče?"

Annie a Finnick Odairovi. 

Nevěřila jsem tomu. To přeci... nemohla být pravda. On nemohl být syn Finnicka, toho Finnicka po kterém, měl můj bratr jméno. A rozhodně nemohl být tady. Věděla jsem, že Annie čekala syna. Ale, netušila jsem, že ho někdy potkám. Muselo mu teď být kolik... třicet? Můj vztek ke Kapitolu - ne počkat, k Snowové - ještě vzrostl.

Thomas si všiml mého frustrovaného výrazu, jelikož začal něco psát.

Jo, můj otec byl Finnick. Nečekal jsem, že bych tě mohl kdy potkat. A proto, by bylo lepší, kdybys mě konečně pustila. Někdo nás uvidí, a bude to malér.

Našpulila jsem rty. Pak jsem si povzdechla a přikývla. "Asi máš pravdu. Ale tohle... jen kvůli tomu, že jsi potřeboval léky, ti udělali tohle?" Jen přikývl a smutně se pousmál. Pak se otočil na patě a odešel pryč, nechajíc mě tady úplně samotnou a šokovanou.

|*-*| |*-*| |*-*| |*-*| |*-*| |*-*| |*-*| |*-*| |*-*| |*-*| |*-*| |*-*| |*-*| |*-*| |*-*| |*-*| |*-*| |*-*|

Cetkie nás po večeři svolala k televizi. Měly se vyhlašovat výsledky našich tréninků. Každý splátce byl ohodnocen body od 1 do 12. 12 bodů byl nejlepší výsledek. 1 nejhorší. Sedli jsme si před televizi, po pravé ruce jsem měla Miu a po levé Seltii.

Byla jsem nervózní. Najednou se zapnula televize a začala znít hymna Panemu. Pak se objevil komentátor letošních her, Adam Harrison. Byl to docela mladý muž. Jeho vlasy byly zbarvené do děsivě křiklavě růžavého odstínu. A rozhodně tmavšího, než měla Mia. Tohle byla taková ta tmavě křiklavá růžová. Vlasy měl z jedné strany vyholené a jeho oči byly - ježiši maria! - fialové. Ano, měl oči do fialova. Na jednom uchu se mu houpala naušnice a na sobě měl černý oblek. Lhala bych, kdybych řekla, že nebyl pohledný.

"Dámy a pánové, vítejte u prvního ročníku po 30 letech, 76. Hladových her. Jak víte, dnes splátci nastoupili před tvůrce her a ti je náležitě ohodnotili. Pojďme se podívat, na jejich výsledky."

Na obrazovce se objevil obličej chlapce z 1. Kraje. Očekávala jsem, že třeba ukáží číslo, které dostal, ale obrazovka se přepla na záběr jeho, jak rozsekává mačetou voskové figuríny. Ukazovali záběry z jeho představení před tvůrci! Cetkie překvapeně zalapala po dechu. Vykuleně jsem na to zírala. Rodiče mi říkali, že představení před tvůrci jsou soukromá, aby ostatní nemohli vidět naše výhody.

To Snowová, došlo mi. Změnila hry. Poprvé, je znovu uspořádá, a teď nechala všem vyzradit naše výhody. No... ty moje nikdo neuvidí, jen se mi vysmějí, ale hej mindráku, nekaž mi tuhle chvilku!

Chlapec z 1. kraje byl s tou mačetou docela dobrý. Po chvíli se u něj objevilo žluté zářící číslo 9.

Charibda se nad hlavou oháněla železnou koulí s bodci zavěšené na řetězu. 10.

Elijah začal vrhat kopí. Dostal 12 bodů. Nejvyšší počet. Wow.

Pak přišla na řadu Chloey. Jak se dalo předpokládat, vzala si prak. Nakročila se, do praku vložila kuličku, chvíli s ním kývala po pravé straně a pak švihla rukou dopředu a pustila konec. Kulička za chvíli vyvrtala díru ve středu terče. Dostala 7.

Scott vrhal kopí. Byl v tom docela dobrý, to se musí uznat. Taky dostal 9.
Pak přišla na řadu Mia. Jak říkala, prala se s jedním chlápkem, co tam postával. Ani ne za pár minut, ho porazila. Viděla jsem, jak si nervózně hryže ret. Pak se obejvilo číslo. 10.

"Super!" Vyjekla jsem a najdšeně ji objala. Bylo na ní vidět, jak je šťastná. Všichni jsme ji pogratuvali.

Pak jsem se na obrazovce objevila já.

Byla jsem značně nervózní, jelikož nejmenší počet bodů, bylo 4. Musela jsem mít míň. Nebo alespoň stejně.

Jak jsem s úlevou zjistila, vypadala jsem jako hrozné nemehlo. Kopí mi z roukou skákalo z jedné strany na druhou, bylo vidět, jak se mi chvějí ruce, že jsem nejistá. Zatajila jsem dech. Pak se objevilo číslo. 3.

V duchu jsem so oddechla. Mark i Emily nemohli dopadnout hůř, než já. Takže se mi to povedlo. Dostala jsem nejmenší počet bodů.

V místnosti nastalo ticho, Mia mi věnovala smutný pohled. "Mrzí mě to." Jen jsem zavrtěla hlavou, ať to nechá být. Teď přišel na řadu kraj, který mě nejvíce zajímal. 13. kraj.

Až teď, když jsem poprvé uviděla Markovo příjmení, jsem si uvědomila, že jsem ho předtím neznala. Mark McShot. Překvapivě se to k němu hodilo. Měl docela hezké jméno...

Jak se dalo předpokládat, vzal si meč. No páni... byl v tom opravdu dobrý. Jak jsem si všimla, byl v tom lepší, než dával před námi najevo. A byl až vražedně dobrý. Dostal jedenáctku.

Pak přišla Emily. Vzala si luk a šípy. Každá její střela trefila cíl. Přesně do středu. Vypadala hodně vyrovnaně. 12.

Pak se znovu ozvala hymna Panemu a obrazovka zhasla. Všichni jsme byli ještě dost zmatení z té náhlé změny. Všichni nás viděli. Představení před tvůrci, bylo vždycky soukromé, mělo zajistit to, abyste se mohli předvést a pokusit se tak sehnat sponozory vyšším počtem bodů, ale přitom neprozradit ostatním vaši schopnost. A teď to všechno přišlo vniveč.

Odebraly jsme se s Miou do našich pokojů. Když jsem si sedla na postel, jako bych se zasekla. Dneska se toho událo strašně moc.

Nejdřív zjistím, že je tu syn Finnicka a Annie a udělali z něj Avoxe. Pak všichni ostatní viděli, jak jsem se ztrapnila. Bylo mi na nic. Začínala jsem být na Haymitche naštvaná, jelikož mi z toho bylo dost blbě. Z toho, že mě viděli všichni z Panemu, moje rodina. Museli z toho být strašně vystresovaní. Viděli svou vlastní dceru, jak se naprosto ztrapnila a jak dostala nejmíň bodů ze všech.

Měla jsem pocit, jako bych nemohla dýchat. Přiběhla jsem k oknu, ale nešlo otevřít. Sakra... potřebovala jsem odtud vypadnout. Potřebovala jsem na vzduch.

Vydala jsem se k výtahu. Neměla jsem ponětí, kam to sakra jdu, ale někam jsem musela. Nikdo mě neviděl, což byla dobrá věc. Nastoupila jsem do výtahu a na chvíli se zastavila. Kam chci jít?

Na ostatní patra jsem mohla jen těžko. Prohlížela jsem si tlačítka. Bylo tu přízemí označené tlačítkem 0. Každé patro mělo svoje číslo od 1 do 13. Co mě ale zaujalo, bylo tu další tlačítko. 14. Zamračila jsem se a zmáčka ho. Výtah se rozjel nahoru. Po chvíli se ozvalo cinknutí a výtah se zastavil. Dveře se otevřely a mě přivítal chladný noční vzduch. Byla jsem na střeše. Překvapeně jsem kolem sebe rozhlédla. Wau. Netušila jsem, že tu střecha vůbec je.

Naštěstí bylo docela teplo, takže jsem se netřásla zimou. Přešla jsem k okraji střechy a zhlédla dolů.

Okna v pokojích tlumily hluk z ulicí Kapitolu, takže jsem až teď slyšela hluk aut a hudbu, která všude pohrávala. Dívala jsem se na Kapitol, město osvícené spoustou cedulí a světel. Další důkaz toho, jak byl Kapitol bohatý. U nás ve 12. kraji, jsme měli elektřiny málo. V porovnání s tímhle rozhodně málo. Ve Sloji, jak jsem slyšela od Kristie, elektřina skoro nebyla. A ve Vesnici Vítězů, rozhodně nebyly obří svítící nápisy a cedule.

"Primrose?" Ozvalo za mnou. Polekaně jsem se otočila. Nečekala jsem, že bych tady mohla někoho potkat. Stál tam Mark. "Marku," Vydechla jsem.
"Co tady děláš? Teda... jako jasně, můžeš tady být, vlastně sem může každý, nevím co to plácám, asi proto, že 13. patro je ke střeše nejblíž, takže vůbec nevím, proč tady ještě pořád plácám nesmysli, ehm... asi bych měl zmlknout." Zkonstatoval. Zasmála jsem se.

Mark přešel ke mně a stejně jako já se opřel o zábradlí. "Ne, teď vážně. Co se stalo, že sis vyšla na střechu?" Povzdechla jsem si začala střídavě proplétat a rozplétat prsty. "Prostě jsem nemohla dýchat. Víš o tom, že v naších pokojích nejdou otevřít okna? Asi... asi toho bylo na mě prostě moc a potřebovala jsem na vzduch." Mark přikývl s trpkým výrazem. "Jo, těch oken jsem si všiml. Taky jsi byla překvapená z toho, že ukazovali to, co jsme dělali před tvůrci?" "Jo, docela mě to naštvalo. Ale myslím, že bych ti měla pogratulovat. 11 je hodně dobré hodnocení." Odvětila jsem s mírným úsměvem. Mark mi věnoval omluvný pohled. "Mrzí mě, že jsi dostala tak málo. Vážně si asi měla zkusit něco jiného, než bylo vrhat kopí." Jen jsem zavrtěla hlavou, ať to nechá být. Dost mě štvala ta jejich lítost. Tohle jsem chtěla. Chtěla jsem dostat co nejméně bodů, ale to oni samozřejmě nemohli vědět.

Měla jsem pocit, jako by ve mně všechno praskalo. Jako bych to musela někomu říct. Přemýšlela jsem o tom, jestli mu můžu důvěřovat. Přeci jen, tohle bylo hodně důležité. Nemohla jsem to říct jen tak někomu. Nevěděla to ani Mia.

"Marku... můžu ti věřit?" Zeptala jsem se váhavě. "Jelikož toho moc nenamluvím, tak myslím, že ano. Stalo se něco?" Pobídl mě. Zhluboka jsem se nadechla. "Víš... vlastně tu nejsem jen kvůli tomu vysílání. Vlastně... mě to vysílání ani moc netrápí. A rozhodně ne můj počet bodů." Mark mě poslouchal a mírně vraštil obočí, ale nic neříkal. "Myslím tím... vlastně jsem přesně tohle chtěla. Nejmenší počet bodů. Jestli mě chápeš..." Poslední větu jsem nechala viset ve vzduchu a čekala co řekne.

"Jen to hraješ." řekl na konec, "Předstířáš, že jsi slabá. No... tohle mě vážně nenapadlo." Zakoulela jsem na něj očima. Pak jsem však zvážněla. "Jo, jen to hraju. Kdybych chtěla, mohla bych dostat víc bodů. A tohle - že ukázali co jsme dělali - mi vlastně pomohlo. Ale stejně to není moc příjemný, když se ztrapníš před celou zemí." Mark přikývl. "Jo, není to nejpříjemnější pocit. Ale říkalas, že jsi tady i z jiného důvodu." Zkousla jsem si ret teď už to bylo vážné. "Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš." Dodal, když uviděl, že váhám. "Ne já... chci ti to říct." Odvětila jsem.

"Slyšel si někdy o Finnicku Odairovi?" Přikývl. "Vítěz 64. Hladových her. Potom pomáhal tvým rodičům porazit prezidenta Snowa, ale zemřel. Proč?" Nabrala jsem vzduch do plic. "Nejspíš jsem pravě potkala jeho syna."

Mark vykulil oči. "Cože?!?" Vyjekl. Jen jsem přikývla. "Ale... on má syna? Myslel jsem, že ne... ale stejně... neříkej mi, že je to jeden ze splátců!" Vyjekl v hororu. Rychle jsem zavrtěla hlavou, zhrozená z té představy. "Ne to rozhodně ne! Vždyť si to spočítej. Aby mohl být jedním ze splátců, Finnick by musel zázračně ožít, najít si holku, vyspat se s ní, a pak by to asi možné bylo, ale to se nestalo. Nejstarším splátcům je 20. A Finnick zemřel před 30 lety. Ne, splátce to není."

Mark se zamračil. "Tak jak si ho tady mohla potkat?" Podrbala jsem se na zátylku. "Udělali - udělali z něj avoxe." Dostala jsem ze sebe tiše. "A sakra..." zaklel černovlásek vedle mě. "Počkej - tak jestli je to avox, jak ses s ním domluvila?" Zeptal se zmateně. "Papír a tužka." Odpověděla jsem prostě. Přikývl. Chvíli bylo mezi námi ticho, než jsem si na něco vzpoměla. "Teď mě napadlo - avoxové nemusí sloužit jen na jednom patře - teda ti samí. Možná si ho potkal. Zelený oči, blonďák, je mu kolem třiceti..." Zkusila jsem to. Mark na chvíli přemýšlel. "Je docela svalnatej a má takovej ten face jako 'Jsem strašně arogantní idiot, ale jsem sexy'?" Rozesmála jsem se. Panebože... to je idiot... Mark se mírně pousmál, ale to bylo všechno. Jak jsem však věděla, u něj to znamenalo to samé, jako záchvat smíchu.

"Ano to je on." Přikývla jsem, když jsem se dosmála. Mark si pro sebe pokýval hlavou. "Hm... zajímavý." Ale znělo to, jako by to říkal spíš pro sebe.

Povzdechla jsem si. "Prostě... jsem strašně naštvaná. Z toho, že z něj Snowová udělala avoxe. Přijde mi to nespravedlivé. Udělat z někoho sluhu a ještě mu znemožnit mluvení? Jen kvůli tomu, že něco udělal?" Mark pokrčil rameny. "Alespoň není mrtvý." Protočila jsem oči. "Jsi stejný jako Mia." "No tak to promiň? Já narozdíl od ní nevykřikuji do světa barvami." Jen jsem se nad jeho odpovědí pobaveně ušklíbla a nechala to být.

Nějakou dobu jsme tu jen stáli a koukali dolů na osvícený Kapitol. "Mám dojem, že když jsi mi řekla něco takhle důležitýho, asi bych byl sobec, kdybych ti to nějak nevynahradil." Promluvil do ticha Mark. Pohlédla jsem na něj a naklonila hlavu do strany. Jeho černé oči, které tak moc připomínaly dvě propasti, byly přilepené k městu pod námi.

"Chceš vědět proč jsem takhle uzavřenej?" než jsem mohla odpovědět, pokračoval, "Ve 13. kraje není život zrovna nejlehčí, nikdy nebyl a nikdy nebude. Narozdíl od vašeho kraje, se ten nás nespecilizuje na léčitelství a moc doktorů tam taky nemáme. A úmrtnost při porodech je hodně vysoká. Moje matka, zemřela při mém porodu. Nepamatuju si na ní. Vůbec. Dlouhou dobu jsem žil jen s mým starším bratrem a otcem. Jak asi víš, 13. kraj je ten nejchudší. Nemyslím si, že je to u vás lepší, takže si myslím, že si to asi dokážeš představit. Zaměření našeho kraje je těžba. Už dávno jsme s jadernými zbraněmi skončili. To je teď specilizace Kapitolu. U nás se těží nerostné suroviny. Všechno. Uhlí, železná ruda, ropa, zemní plyn, zlato, stříbro, bla bla bla... I když bylo bráchovi jen 16, už nastoupil do dolů. Potřebovali jsme peníze. Otec sice chodil do práce, ale moc nevidělával. A pak..." hlas se mu zadrhl. Fascinovaně jsem ho poslouchala. To o jeho bratru jsem věděla. Ale o jeho matce? Mark se zhluboka nadechl a pokračoval. "Výbuch v dolech. Jeho tělo nikdy nenašli. Stejně jako ostatních sto dělníků. Nikdo to nepřežil. Nevím co se podělalo. Ale můj brácha to prostě nezvládl." Cítila jsem, jak se mi lítostí hrnou slzy do očí. Markův pohled zůstával přilepený k městu. "Nemohli jsme ho ani pohřbít." Viděla jsem, jak mu slzejí oči. Bylo mi ho neskutečně líto. "A pak můj otec začal pít. Úplně sekl s prácí, takže jsem musel začít živit rodinu sám. Víš, u nás neplatí žádné věkové limity. Vzali do dolů každého. Všichni jsme na tom stejně. Potkával jsem tam i děti, které byli mladší, než já." "Ale počkej. Vždyť je ti jen 14. Jak bys mohl zvládat práci v dolech?" Nezdvořile jsem ho přerušila. "16." opravil mě. Vykulila jsem oči. Tak to jsem se v odhadu hodně spletla. Haha...

Mark si povzdechl a pokračoval. "No, co jsem říkal, začal jsem pracovat v dolech. Pak na mě můj otec začal schazovat vinu za všechno. Nejdřív to byly jen nadávky. Prý, že jsem nemožný, že můžu za to, že umřela moje matka, že můžu za to, že zemřel můj bratr, protože kdybych se nikdy nenarodil, moje matka by nemohla zemřít při mém porodu a můj bratr s otcem a matkou by se uživili natolik, aby brácha nemusel do dolů." Přikryla jsem si ústa rukou. Ne. Ne ne ne. Ať nepokračuje. Ať mi neřekne, že to zašlo ještě dál! "Pak-pak začal pít víc a... začal mě bít." Jeho poslední slova se změnila v šepot. "Sem na střechu chodím pořád. Trpím klaustrofóbií. Kvůli němu." Teď jsem tu bulela jak malá holka. Otírala jsem si oči ja nejvíc jsem mohla.

Pak najednou pohled v jeho očích ztvrdl. "Chci vyhrát hry. Abych mu ukázal, že stojím za víc, než za zlámanou grešli. Že nejsem tak slabej. A že nejsem jeho sluha. A pokud tady zemřu, alespoň se nebudu muset vracet."

Otevřela jsem pusu a nevěděla co říct. Tak jo. Teď se mi hodně otevřel.

Poprvé od té doby co začal mluvit se na mě podíval a všiml si, že brečím. "Ty brečíš?" Zeptal se nejistě. Otřela jsem si oči. "Promiň. Jsem měkota. Titanic jsem viděla snad stokrát a pořád u toho brečím." Koutky jeho úst mírně vylétly nahoru, ale okamžitě se zase vrátili dolů. Pak se mu na tváři objevil smrtelně vážný výraz. "Titanic byl velice dojemný." "Hej!" Vyjekla jsem se smíchem a plácla ho po ruce. Jen na mě koukal.

Povzdechla jsem si. "Moc mě to mrzí. Netušila jsem to. Prostě... slibuju, že jestli tvého otce potkám, zařídím, aby ho zavřeli." Natáhla jsem se k němu a položila mu ruku na rameno. Odtáhl se, tak jsem ji rychle vrátila, celá rudá. Smutně se usmál. "Jaká je vůbec šance, že ho kdokoliv z nás dvou potká? Jsme v Hladových hrách. V Hunger Games. Nemyslím si, že naše šance na přežití jsou nějak moc vysoké." Zklopila jsem pohled. Měl pravdu. Tohle byly Hladové hry. Byla dost velká šance, že zemřeme. Nemuseli jsme se vrátit domů. A pokud ano, nebyli bychom oba živý. Bylo mi z toho špatně.

"No tak, už jsme tady 4 dny. A ještě nám zbývá zítřek a další den do té doby, než půjdeme do arény. Ještě je čas. A kdo říká, že umřeme hned?" Vzhlédla jsem. Mark byl o něco větší, než já, ale zase byl menší, než Emily. Chvíli jsme byli oba dva zticha.

"No..." prolomil ticho po chvíli, "Ulevilo se mi, když jsem to mohl někomu říct. Díky, že jsi poslouchala. Ale musíš mi něco slíbit." Na chvíli se odmlčel a pohlédl na mě s opravdu vážnou tváří. Přikývla jsem. "Jo?" "Prosím slib mi, že to nikomu neřekneš." Pohotově jsem přikývla. "Samozřejmě. Neboj se. Moc si cením toho, že ses mi takhle otevřel a slibuju, že to nikomu neřeknu." "Díky Rose." Vydechl skoro šeptem. Má hlava vystřelila vzhůru. "Cože?"

"Jsi přeci Primrose, ne?" Odvětil prostě. Přikývla jsem. "To ano, ale... ještě nikdo mi tak neřekl." "Vážně?" nadzvedl obočí, "To je škoda. Přeci jen, pojmenovali tě po tvé... tetě jestli se nepletu. Ale ty nejsi ona." Cítila jsem jak rudnu a otočila jsem se raději zpátky k městu, aby nevěděl, jak se mi po tváři rozlívá úsměv. Potom, co jsem dokázala svůj úsměv nějak zkrotit, jsem se na něj znovu otočila. "No asi máš pravdu." Kdyby se jmenoval Jack, už bychom byli jako ti dva z Titanicu. Pomyslela jsem si. Pak jsem tu myšlenku zapudila.

Mark přikývl. "Tak tedy, dobrou noc Rose." Usmála jsem se na něj. "Dobrou Marku." Viděla jsem, jak mu v očích pobaveně zajiskřilo. Pak se otočil a odešel.

Zůstala jsem tam stát a poprvé jsem začala přemýšlet o tom, jestli to co k Markovi cítím, není něco víc, než jen přátelství.

Oh yeah!!! Další kapitola!!! Tak jo, očekávám, že budete chtít Markova tátu zabít, já taky =D ale... no jo, musela jsem přidat napětí. =D Jak jste mohli vidět, Mark se nám tu docela otevřel a Prim už začíná mírně pochybovat... no ale uvidíte v dalších kapitolách, jak se to bude vyvíjet dál =D. Písnička nahoře je Untitled od Simple Planu, rozhodně si ji pusťte, já ji úplně zbožňuju =D. A na obrázku je Colton Haynes, neboli ten človíček kterého jsem dosadila do obsazení na Thomase Odaira. Možná, že v příštích kappitolách budu přidávat obrázky herců, které jsem na některé postavy vybrala. Omlouvám se za chyby a doufám, že se líbí.

Ginny Weasleyová