Tentokrát to nebylo vlčí vytí co mě probralo, ale Markovo zděšené křičení. Rychle jsem si sedla a nechápavě se rozhlédla kolem. Když jsem spatřila proč mě Mark probral, mráz mi přeběhl po zádech. Z lesa se k nám pomalu blížili vrčící vlci, v čele s o dost větším a mohutnějším vlkem.

Rychle jsem se vyhrabala na nohy a vytáhla nůž. Přelétla jsem očima po vlcích. Většina ještě stála ve stínu stromů, ale měsíční svit a plameny ohně je osvětlovali alespoň tak dobře, že jsem na ně viděla. Jeden mohutný v čele, čtyři menší za ním, dva po každé straně. Dokupy pět vlků, na mě s Markem.

Nejistě jsem stála v obrané pozici, netušíc co dělat. Mark se taky nehýbal, rychle tekajíc očima po vlcích.

Hlavní vlk silně zavrčel a postoupil blíž k nám, sliny mu odletávaly z huby. Sice postupoval k nám, ale nezaútočil.

Stála jsem jako přimražená. Možná že když nic neuděláme, v klidu zase odejdou. Pohlédla jsem na Marka, který se právě taky podíval na mě a pak zase na vlka, který se přibližoval ke mně.

Ztůhlá strachem jsem sledovala, jak kolem mě procházel a očuchával mě. Ostatní se zastavili na okraji našeho tábořiště a zírali na nás.

Vůdčí smečky kolem mě prošel a celou dobu mě očmuchával. Neopovážila jsem se pohnout. Pohlédla jsem na Marka, který na mě zíral v šoku, ale nic neudělal.
Vlk se pak asi rozhlodl, že na mě nebylo nic zajímavého a místo toho se pohnul k našim zásobám.

Teď se pohnuli i ostatní vlci a začali nás zatlačovat na druhou stranu od zásob. S Markem jsme rychle odstoupili, doufali jsme, že když nebudeme odporovat, nezabijí nás.

Mark mě šťouchl do ramene. "Hej, Prim, nebavili jsme se náhodou předtím o tom, kdo by ti vlci mohli být? Říkalas přece že by to mohl být nějakej král, ne?"

Zamračila jsem se. "Jo... s Mi-Miou jsme myslely, že by to mohl být řecký král Lykáón, který naservíroval Diovi maso lidí a on ho a jeho syny pak proměnil ve vlky. Ale jestli je to on... přeci jen, nejsme v světě mýtologie Marku. Jsme v aréně, tvůrci mohli prostě vytvořit trochu vyspělejšího vlka jako hrozbu, nemyslíš?"

Mark se zamračil. "No ale můžeš to zkusit ne? Pravděpodobnost, že zemřeme je stejně devadesáti procentní."

Chvíli jsem na něj koukala, než mi došlo, že to myslí vážně a obrnila jsem se předtím, než jsem se s největší jistostí vydala na svou smrt.

"Králi Lykáóne?" Vykníkla jsem. Vlk trhl hlavou ke mně a zíral na mě svýma černýma očima.

Ztuhle jsem na něj zírala a kdyby nebylo Markova šťouchnutí do žeber, asi bych už nepokračovala. Uklidnila jsem se. Normálně jsem přeci dokázala přesvědčit tolik lidí. Tohle je jen vlk. Kterej mě asi zabije. Yeahh.

"Jsme moc potěšení vaší návštěvou. Ehm... Nemůžeme ani vysvětlit jaká pocta to je, konečně se s vámi potkat. Myslím si, že to že vás Zeus proměnil ve vlky bylo zcela nespravedlivé. Neměl právo vás potrestat, když jste mu naservíroval to nejlepší maso ze všech, obětoval jste jednoho ze svých pro boha a tak se vám odvděčil? Nespravedlivost, nadevše. Prosím, vemte si co chcete z našich zásob, dáváme vám vše."
 Pořád jsem se klepala nervozitou, ale hlas se mi vyrovnal.

Lykáón na nás chvíli koukal, pak pustil jednu z věcí, kterou držel v tlamě a zavyl. Ostatní vlci následovali jeho příkladu a zavyli také. Potom k mé úlevě odběhl pryč i se svou smečkou.

Chvíli potom co vlci odběhli pryč, jsme pořád s Markem stáli na stejném místě ztuhlí šokem.

Probrala jsem se ze své strnulosti. Zavřela jsem oči a roztřeseně si oddychla úlevou. Mark vedle přešel k jednomu většímu kameni, sedl si na něj a zabořil hlavu do dlaní.
Připojila jsem se k němu a sedla si vedle něj.

"My to přežili." Zamumlala jsem nevěřícně. Hystericky jsem se rozesmála. "Bože. My žijem. Oni odešli..." zašeptala jsem.
Mark jen mlčky přikývl, vypadajíc stejně zaraženě jako já.

Byla to dlouhá noc.

***

Ráno jsem se probudila dřív než Mark, oba dva jsme na zbytek noci vzdali hlídky. Vím, pěkně pitomé rozhodnutí, ale byli jsme až moc v šoku.

U snídaně - která se skládala z borůvek které jsme natrhali den předtím - jsme konečně probrali téma předešlé noci.

"Pořád nemůžu uvěřit, že nás nechali žít." Poznamenal Mark. "No, kdyby nebylo tvýho nápadu, asi by jsme nežili." Připomněla jsem mu. Mark protočil očima. "Jo, ale kdyby nebylo tvýho mluvení, taky bychom hebli. Nejsem dobrej na mluvení. Věř mi, nejsem ani dobrej na socializování s ostatními lidmi. Natož s vlky."

Povzdechla jsem si a opřela s hlavu o dlaň. "Hele, to je jedno, okay? Mě spíš šokuje, že prostě jen tak odešli. Neměli by nás zabít? Na to tu přeci jsou ne?"

Mark si nasypal do pusy hrst ovoce a pokrčil rameny. "Pravděpodobně jim ještě nikdo neprojevil úctu. Většina lidí ani neví, že to je Lykáón."

Tiše jsem s ním souhlasila. Měl pravdu. Lykáón nebyl známý, všechny knížky, které jsem o mýtologii četla se o Lykáónovi nezmiňovaly víc než párkrát a většinou jen ve zmínce s tím, že byl jeden z mnoha který bohům nabídl lidské jídlo -stejně jako např. Tantalos.

Po snídani jsme se rozhodli probrat co teď budeme dělat dál. Jak už jsme se rozhodli dřív, hledat Emily by se nám nepovedlo kvůli útesu a jít k moři už ani nemělo cenu.
Navrhla jsem mu, že by ale stejně bylo lepší se vydat co nejdál od profíků, co to šlo. On souhlasil, ale řekl že by bylo lepší vystavit si plán. Já sama jsem nepřišla na nic užitečného. Tohle místo bylo samo o sobě nejlepší co jsme kdy našli. Profíkům by trvalo dny než by se dostali sem dolů, problém byl s lidmi kteří se nacházeli na naší straně řeky. Tedy - Alice. Netušili jsme kde byla, předpokládalo se, že bude někde v horách, jak Emily podotkla že by bylo nejjednodušší, ale neměli jsme tu jistotu.

Nakonec jsme se shodli na tom, že zůstat na jednom místě je opravdu pitomost a budeme měnit místa jako předtím. Do poledne jsme se rozhodli zůstat tady a něco ulovit a po obědě si najít místo více na východ. Chvíli jsme se dohadovali kdo by měl jít na lov - králíci ze včerejška jsme nechali tam kde nás našli profíci a jídlo už nám došlo, kromě jedné plechovky jídla a láhví vody jsme neměli vůbec nic - a nakonec šel Mark, přičemž jsem já zůstala v táboře.

Mark odešel a já si sedla na kámen a opřela si hlavu o ruce. Po nějaké době jsem se začala nudit a tak jsem se rozhlédla kolem. Na zemi kousek ode mě ležel kus dřeva a tak jsem ho zvedla a prohlížela jsem si ho. Usmála jsem se.
Vzpomněla jsem si na to, když jsme s tátou vyřezávali figurky z dřeva. Máma se taky snažila, ale nevedlo se jí to. Stejně jako Finnick, který rozhodně tátův talent pro umění nezdědil.

Povzdechla jsem si. Chyběli mi.

Máma vždycky nosila vlasy svázané do copu a na rozdíl od ostatních matek nosila kalhoty. Většina matek v okolí nosila sukně. S mámou jsme většinou chodily do lesa lovit zvířata nebo zbírat bylinky a jahody. Učila mě lukostřelbu, ale nikdy se na mě nezlobila, když mi to nešlo. 

Táta byl vždy buďto v pekárně nebo u malířského plátna. Už od malička mě bral do pekárny a pekli jsme spolu. Když jsem byla menší moje výrobky nebyli moc dobré, ale můžu s hrdostí říct, že za posledních 5 let jsem dokázala upéct dobré pečivo. Zdobili jsme dorty - táta měl přirozený talent a i když mi to taky šlo, jeho dorty vypadaly vždycky líp. Pekli jsme spolu a zdobili dorty a od mých 14. narozenin mě učil i kreslit. Šlo mi to dobře a máma s Finnickem se mohli zbláznit. No on zase zvládl už v devíti letech střílet z luku. Moje chyba to nebyla.

Rodiče si k mému zděšení pár mých obrazů vystavěli po domě. Teď když jsem nad tím přemýšlela, rozehřálo mě to u srdce. Měli mě tak rádi a já je... já je už asi neuvidím.

A pak... Finnick. Ten kluk byl hrozný zlobidlo. Pamatovala jsem si, když se narodil. Bylo mi pět. Byl tak maličký, až jsem tomu nemohla uvěřit. Rodiče se pak dlouho starali hlavně o něj a já trávila spoustu času s jinými dětmi. Tehdy jsem se cítila odstrčená, ale pak mi došlo, že Finnick byl miminko, museli se o něj starat. Finnick a ty jeho zlaté vlasy a modré oči... vypadal jako andílek. Až na to, že s tím počtem věcí, které udělal, to byl spíš ďábel.

Tak moc mi chyběli. Ani jsem si neuvědomila, že mi po lících stékají slzy.

Se vzpomínkami na domov přišli i vzpomínky na mé nejlepší kamarádky. Kristie byla vždycky tak hyperaktivní. Malá s černými ježatými vlasy. Mia nás vždycky k něčemu přemluvila ale i Kristie byla v jádru celkem zákeřná.

Znovu jsem pohlédla na klacík v mých rukou. Byl pokropen slzami a až teď mi došlo, že brečím. Rychle jsem zvedla ruku abych si otřela oči, když jsem zavadila o náhrdelník na krku. Vzala jsem ho do ruky a nechápavě na něj zírala. Proč mi to Mike dal? Byla jsem jen splátkyně. Holka, která tu na 100% umře. A taky holka, kterou několikrát viděl ve spodním prádle. Ale stejně mi to nedocházelo.

Stiskla jsem kus dřeva v ruce a rozhodla se něco vyřezat. Mohla bych to tu nechat, kdyby se sem náhodou Emily dostala. Jednou jsem jí říkala o těhle figurkách. Došlo by jí to.

Nakonec jsem se rozhodla vyřezat maličkého vlka. Celou dobu jsem tiše vzlykala a nenáviděla se za svou slabost, ale nedokázala jsem se ovládnout. Takže když se Mark vrátil z lovu, figurka vlka seděla v mých rukou, ale slzy se valily dál.

"Rose?" Zeptal se tiše, když si přisedl vedle mě. Otřela jsem si oči hřbetem ruky a pohlédla na něj. "Jsem v pořádku. Jen jsem se ztratila v myšlenkách."

Mark nic neřekl, byla jsem za to ráda. Místo toho mi jemně vyňal figurku z ruky. "Vlk? Vážně?" Uchechtl se. Koutky se mi stočily do úsměvu. "Jo, nějak mi to přišlo výstižný. Chci to tu nechat... kdyby se sem někdy dostala Emily. Bavili jsme se o těhle figurkách a... no možná by nás podle toho mohla najít."

Mark dlouho mlčel, než mi figurku vrátil do rukou. "Jo, aspoň tohle můžem zkusit. Ale nemá cenu se honit za falešnými nadějemi, Rose. Víš to."

Naštvalo mě to. Copak se Mark vůbec nezajímal o to, jestli se s Emily ještě někdy potkáme? Nechtěl ji snad znovu potkat...? Vždyť se znali od dětství. Přeci musel mít o svou kamarádku strach. Rozhodla jsem se zeptat se ho.

"Proč to aspoň nezkusit. Marku, chováš se, jakobys jí už ani nechtěl znovu vidět. Vždyť jste byli přátelé od dětství, ne?" Najednou jsem uviděla, jak Mark mírně nakrčil obočí. Pak se jeho obličej zase vyrovnal a pokrčil rameny. "Nechci si zvedávat naděje, to je celé. Můžeš na místě našeho pobytu nechat ty vyřezávky, ale nech to jinak být. Mimochodem, netušil jsem, že máš takový talent."

Zrudla jsem. "Děkuju." Můj žaludek zakručel hladem. "Ehm, tak cos ulovil." Zeptala jsem se s úsměvem. Mark protočil očima a ukázal mi dvě veverky. Nadšeně jsem zatleskala a začala jsem veverky stahovat a dávat je na oheň. Všechny slzy už dávno zmizely.

Myslím si, že někdy v polovině knížky vystřídám pohledy, ale neřeknu vám teď čí pohled to bude XD. Na obrázku je sice stojan na lesní roh ale přesně takto by měla ta figurka vypadat, takže si ten hudební nástroj prosím odmyslete ;) Omlouvám se za chyby a doufám, že se líbí.

Iren