Když jsem znovu otevřela oči, všude bylo bílo. Musela jsem je zase na chvíli zavřít, než se mi k záři přizpůsobily. Poté ale zář ustoupila a mně došlo, že to co jsem předtím považovala za oslepující světlo, byly jen bílé pokrývky a stěny.

Rozhlédla jsem se kolem. Ležela jsem ve velice pohodlné, měkké, hezké posteli s bílými přikrývkami. Na mé pravé straně se nacházelo okno, ze kterého sem teď proudilo světlo. Stěny pokoje byly také bílé a nebylo překvapivé, že mě to ze začátku oslepilo.

Podle stavu místnosti mě napadlo, že to asi musel být nemocniční pokoj - kapačku jsem v sobě sice neměla, ale postel byla na kolečkách, aby mě mohli lehce odvézt. Všechno také vypadalo velice čistě a úhledně.

Napadlo mě, že jsem jim musela tu postel ušpinit, potom jak dlouho jsem strávila v aréně a v šoku jsem si uvědomila, co se stalo.

Já vyhrála hry. Vyhrála jsem Hladové hry. Dostala jsem se z arény a už jsem tam nemusela nikdy vkročit. Byla jsem naživu. Byla jsem naživu, naživu, naživu!

Zdálo se to jako sen. Jeden tak hezký, že jsem se z něho nikdy nechtěla probudit. Ale události posledních pár hodin, ba dnů, přišly na mysl a prvotní nadšení mě zase rychle opustilo. Mí přátelé... všichni z nich zemřeli.

Mia, kterou jsem znala od svého dětství, ta s kterou jsem si po roky hrála, byla mrtvá. Má sestra ve všem jen ne krvi, teď ležela v rakvi, pěkně namalovaná, načesaná a poslána domů. Jako hadrová panenka, kterou se už snad i stala. Jen schránka toho čím byla.

Scott, se kterým jsem sice tak blízká nikdy nebyla, ale taky Scott, který nás vždy rozveselil.

Malá Chloey, která si to nezasloužila.

Mark... Mark, který si zasloužil vyhrát ze všech nejvíc. Mark, kterého jsem milovala víc, než kohokoliv jiného. Ze začátku se mi jen líbil, přiznávám... ale přes tu dobu, co jsme spolu v aréně - v té proklaté, hrozivé, šílené aréně - strávili, to přešlo v lásku. A stejně jako všech dalších 25 lidí, už byl jen nepohyblivá schránka, navždy zírajíc před sebe.

A Emily. Emily, kterou jsem znala krátce, ale myslela, že jí můžu věřit. Emily, kterou jsem obdivovala a měla ráda skoro stejně jako Miu a Kristie... Emily, která celou dobu lhala a vrazila mi nůž do zad. Emily, kterou jsem musela zabít.

Ó bože. Já ji opravdu zabila. Před očima mi probleskla vzpomínka na to, jak můj nůž vjel do její hrudi, jakoby to bylo máslo a otřásla jsem se. Hrůzou se mi sevřelo hrdlo. Jak jsem něco takového mohla udělat? Vždyť já ji zabila. Vzala jsem ji život, udělala z ní to, co ona udělala z Marka, Mii, Chloey a bůh ví koho ještě. Jak...

Ale s hrůzou také přišel vztek. Kolik lidí zabila? 5? 10? Víc?! A my jí věřili. Všichni jsme jí věřili a ona nás jen strčila pod kytičky. Proč bych se měla vinit za to, že jsem se bránila? Ona vystřelila šíp v tu stejnou dobu.

Ale stejně to byla má zbraň, co jí vzala život a to už jsem smazat nemohla. Nikdy.

Skulila jsem se do klubíčka. Všechna ta bolest, ta ztráta a ten vztek... myšlenky mi vířily jak ztřeštěné. Netušila jsem, jestli být naštvaná, šťastná nebo smutná. Nakonec jsem ale byla jen unavená. Unavená z celé události.

Minulost byla hrozná, nechtěla jsem ještě čelit budoucnosti. Nechtěla jsem se promenádovat v hezkých, až moc drahých šatech před celým Panemem a předstírat, že to bylo úplně jedno. Že nezáleželo na tom, že tam všichni zemřeli. Nechtěla jsem ani vidět ty lidi, kteří tohle brali jako zábavu.

Jak mohli? Jak? 25 dětí teď bylo mrtvých. A oni očekávali, že se stanu jejich hvězdou. Bože... ze samotné představy, že mě čekají rozhovory, se mi udělalo špatně.

Pevně jsem zavřela oči. Chtěla jsem jít domů. Nic víc. Jen aby za mnou už mohla celá tahle aféra být a... prostě už jsem chtěla být doma, v bezpečí a sama.

Je to jen pár dnů. Ujišťovala jsem se. Jen pár dnů.

***

Když jsem se probrala podruhé, někdo v pokoji byl. Instinktivně jsem ztuhla, nechávajíc oči zavřené a předstírajíc spánek. Srdce mi bušilo až v hrudi.

Co tu sakra dělali? Kdo to byl?

Ale pak mi došlo, že to nemělo smysl. Už jsem nebyla v aréně - byla jsem v bezpečí. Neměli důvod, aby mi ublížili. V duchu jsem proklínala Kapitol, že ze mě tohle udělali.

Otevřela jsem oči. Na židli v rohu místnosti seděla osoba s barvou vlasů velice dobře ladící zbytek místnosti.

Seltie.

S úsměvem jsem si sedla. A rychle si zase lehla, když mi došlo, že jsem pod pokrývkou nahá. Bože...

Má návrhářka vzhlédla od své knížky a úsměv mi opětovala. "Primrose."

Přitáhla jsem si přikrývku až po bradu a přikývla. "Seltie. Um... nemáš nějaké oblečení?"

Párkrát na mě zamrkala, ale pak se zasmála a s přikývnutím mi podala noční košili ze stolku vedle ní. Vděčně jsem ji přijala a přetáhla si ji přes hlavu. Když jsem si ale konečně sedla, došla mi jedna celkem alarmující věc.

Nic mě nebolelo. Nic - vůbec nic. Má ruka, kterou ještě včera (předevčírem? před týdnem?) probodl šíp, byla úplně v pořádku. Ani tam nebyla jizva. Vlastně... nikde nebyla žádná jizva. Nikde. Prohlédla jsem si ruce, ještě předtím poseté ránami od seker a nohy, ale... nic. Ani ty pitomé jizvy z dětství.

A z nějakého důvodu mě popadlo zoufalství. Proč mi je vzali? Proč je smazali? To přeci... ano, nebyly pěkné, ale byly moje. Ukazovaly, čím jsem si prošla. Proč to udělali? Vždyť jen před týdnem jsem Markovi řekla, že na jizvy by měl být člověk hrdý. A oni je všechny zničili.

Přemodelovali mě do perfektní panenky, abych se jim mohla ukázat - pěkná, úžasná, bezchybná. Jako všichni tady v Kapitolu. Mám se jim vystavovat jako hrdinka jejich zpropadených her, bez jakékoliv stopy po skutečnosti. Přeci by nechtěli, abych se divákům vystavila opravdová - poničená, zjizvená a poraněná. Nechtěli, aby všichni viděli, co přesně mi udělali.

Panika mi sevřela hruď. Tohle jsem nechtěla. Tak moc jsem to nechtěla. Ať to dají zpátky. Ne, ne ne, já je chci zpátky! Nejen, že jsem jim nechtěla ukazovat tu neumělou osobu, do které mě přetvořili, sama jsem je chtěla zpátky. Mé ruce bez zranění, jizev, ani pih a znamének, mi připadaly nenormální. Umělé. Cizí. Vzali a předělali mě bez mého svolení. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby mi zvětšili prsa.

Začala jsem si třít ruce. Možná to byl jen make-up. Možná. Byla to stupidní představa. Ale zoufalost ve mně začala stoupat a já se chytala každé naděje.

Seltie se zamračením přistoupila blíž. "Prim, co se děje?"

Vzhlédla jsem s hysterií v očích. "Proč jste mi vzali moje jizvy? Proč?! Já je chci zpátky. Dejte je zpět!"

Návrhářka o krok ustoupila. "Prim, přece bys je nechtěla - "

"Nevíte, co bych nechtěla! Chci je zpátky!" Přerušila jsem ji. Do očí se mi začaly hrnout slzy. Docházelo mi, že jsem asi přeháněla. Ale teď mi jen na mysl vyplouvaly vzpomínky na všechno, co se událo a tohle jakoby byla poslední kapka.

Seltie nevypadala, že by tušila co se mnou dělat. Když mi ale po tvářích začaly kanout slzy, přešla ke mně a opatrně mě objala. Málem jsem sebou začala cukat a snažit se utéct. Poslední kdo mě objal, byl Mark...

Ale neudělala jsem to. Protože tohle byla jen Seltie. Milá, klidná Seltie, na kterou jsem před chvíli bezdůvodně křičela. Takže jsem jí nechala mě obejmout, zatímco mi z očí tekly proudy slz. Seltie mě jemně hladila po zádech. Překvapilo mě to. Nikdy jsme k ní blízko neměla. Ale byla jsem vděčná za to, že mě přetrpěla.

Po chvíli ale mé hysterické vzlyky ztichly a já se odtáhla, zatímco jsem si utírala tváře.

"Promiň... je toho na mě moc."

Seltie se smutně ušklíbla. "Neočekávali jsme, že to bude tak hrozné." Když viděla můj zmatený výraz, rychle dodala. "Hry, myslím."

Protáhla jsem obličej. "Jakoby posílání dětí na smrt nebylo hrozné samo o sobě. Co jste očekávali?"

Neodpověděla. Jen přikývla a poplácala mě po ruce. Když jsem uviděla její zkroušený obličej, došlo mi, že ona nebyla ta, která mě sem poslala. Nemohla za to víc, než já.

"Promiň." Zamumlala jsem.

Seltie vzhlédla. "Neměla by ses za nic omlouvat. Samozřejmě, že jsi z toho rozhozená... hele, mrzí mě, že jsme to s tebou nekonzultovali, než jsme udělali ty operace. Bohužel už to zpátky dát nepůjde."

Polkla jsem. Nějak jsem to očekávala. Nakonec jsem pokrčila rameny. "Asi je to jedno. Jen je mi to líto."

Přikývla. Po další chvilce ticha, se však zvedla. "Pojď. Večer tě čeká rozhovor."

Zbledla jsem. Už teď? Nechtěla jsem tam vůbec chodit, Bože... S námahou jsem vylezla z postele. Nohy se mi třásly. Seltie mě jemně chytla za ruku a vyvedla mě z místnosti.

Jak se ukázalo, nacházely jsme se v budově pro splátce. V té, v které jsem předtím trávila čas, než mě poslali do arény. Seltie mě ale nezavedla do šaten, ale do jídelny. Až tady mi došlo, jak moc mi kručelo v břiše.

Věnovala jsem jí vděčný úsměv. Sedly jsme si k jednomu stolu a za chvíli se objevil pár avoxů s jídlem. Pohled na horké, dobře vonící jídlo mi přihnal sliny do úst rychleji, než by někdo řekl 'Hladové hry'. Bez váhání jsem se do něj pustila. A bylo to vynikající.

Pak mi ale na mysl přišla jedna věc. "Seltie, co se teď bude dít?"

Žena se podrbala na tváři. "Večer se uskuteční rozhovor, jak už jsem říkala. Po jídle tě zase budou hodiny připravovat." zasmála se, "Snad ti to nebude tak moc vadit. Tvůj přípravný tým se tě nemůže dočkat."

Pousmála jsem se. Katie, Mike, Sylvia - lhala bych kdybych řekla, že mi nechyběli. Zajímalo by mě, co udělali s mým - tedy Mikovým - náhrdelníkem. Teď jsem ho na sobě neměla. Vrátili mu ho už?

Seltie pokračovala. "Předtím ale ještě je nějaký čas... mám pocit, že tví trenéři a rodiče by tě rádi viděli. A ty je."

V šoku jsem vydechla. "Mí rodiče? Oni jsou tady?"

Jemně a trochu smutně se na mě pousmála. "Jelikož 13. kraj neměl žádné trenéry a dávat vás k sobě jim přišlo ne fér..."

Oči mi málem vypadli z důlků. "Chceš mi snad říct, že mí rodiče trénovali Emily s Mar-Markem? Že tu byli tu celou dobu a nikdo mi nic neřekl?"

Seltie mi konejšivě stiskla ruku. "Nemohli jsme ti to říct. Promiň - chápu, jak se teď asi musíš cítit, ale... Prezidentka to výslovně zakázala. Nikdo z jiných splátců nebyl trénován svými příbuznými. Ale teď je můžeš jít vidět. To je dobrá zpráva, ne?"

Polkla jsem. Ano asi byla. Ale začínala jsem z toho být dost unavená. Hlavou mi vířilo snad milion myšlenek. Pokud tu byli celou tu dobu... museli mě osobně vidět, pravděpodobně jim na mě i Haymitch s Cetkie donášeli informace (Nějak mi to ani nevadilo. Když už jsem and tím přemýšlela, jak asi bylo Cetkie a Haymitchovi?)... Ale taky to znamenalo, že museli znát Marka s Emily. Museli je znát. To jim nedošlo, že Emily byla prolhaná svině? Ale ne - nemohla jsem je vinit, nedošlo to nikomu.

Otočila jsem se na svou návrhářku. Bylo jedno, co věděli a co ne - chyběli mi. Chtěla jsem je vidět. "Jo, to je. Kde jsou?"

***

Oni tu byli. Oni tu vážně byli, oba dva sedíce na pohovce v obývacím pokoji 12. patra, přímo přede mnou. Seděli zády ke mně a k vchodu a povídali si s Haymitchem, který teď seděl v jednom z křesel a popíjel kořalku. Ještě si nás nevšimli.

Nejistě jsem se ohlédla zpět k Seltie. Ona mi věnovala povzbudivý úsměv a jemně mě popostrčila.

S hlubokým nádechem jsem vykročila k nim. Když jsem promluvila, hlas se mi trochu třásl. "Mami? Tati?"

Otočili se rychlostí blesku, a když mě spatřili, ihned byli na nohou. Matka přešla těch pár kroků a natáhla ke mně ruce. V očích se jí zračila nevěřícnost, jakoby nemohla uvěřit, že tu jsem. Nečekala jsem ani sekundu. Vrhla jsem se jí do náruče a stiskla ji, co nejpevněji jsem mohla. Oči už mě zase začaly pálit.

Byli tady. Měla jsem své rodiče zpátky, už jsem byla v bezpečí. Už to bylo v pořádku. Zabořila jsem jí hlavu do ramene. Tiskla mě stejně pevně, jako já ji. A jak se za chvíli ukázalo, nebyla jsem jediná, kdo brečel.

Obmotal se kolem mě druhý pár rukou a já se rozvzlykala. Chyběli mi tak moc, až to bolelo. Ale byli tu. Byli tu a to bylo nejdůležitější.

Matka se náhle odtáhla a vzala mi obličej do dlaní. "Prim." Trochu smutně se zasmála.

Úsměv jsem jí opětovala.

Otec mě pohladil po rameni. "Jsi v pořádku. Nevíš, jak moc jsme se o tebe báli." Matka přikývla.

Sardonicky jsem se zasmála. "Já se o sebe taky dost bála."

Oba dva se přidušeně zasmáli a objali mě znovu.

Pak na sebe ale upozornil poslední člověk v místnosti. "Odvedla jsi skvělou práci, to se ti musí uznat."

Otočila jsem se na Haymitche a vděčně se usmála. "Díky."

Matka mě vzala za ruku a dovedla mě ke gauči. "Musíš nám toho tolik říct."

Nechtělo se mi do toho. Nemyslela jsem si, že bych o tom mohla mluvit, takhle brzo. Nedokázala jsem o tom mluvit. O těch hrůzách, kterými jsem si prošla. Připadalo mi, že když to řeknu nahlas, stane se to realitou a to mě děsilo víc, než představa smrti.

Ale oni už začali mluvit. Ptali se na všechno, proklínali tvůrce, hry, Kapitol i prezidentku. Vyjádřili mi soustrast k smrti mých přátel. Jen jsem tupě přikyvovala. Na většinu otázek jsem jen přikývla, nebo zatřásla hlavou. Pokusila jsem se mluvit. Věděla jsem, že se o mě báli a přišlo jim to stejně hrozné - možná ještě horší -, než mně a zasloužili si aspoň něco. Ale jazyk jsem měla jak z olova. Nedokázala jsem vydat ani hlásku, a když jsem se o to pokusila, jen jsem znovu propukla v slzy.

Řešili se mnou všechno. Ale tématu splátců 13. kraje se vyhýbali jako moru. Jakoby se báli o tom mluvit. Jakoby si mysleli, že pokud o nich někdo cokoliv řekne, zlomí mě to. Celou dobu se na mě dívali se starostí v očích a měli k tomu důvody - byla jsem tichá jak myš, všechno moje prvotní nadšení ze znovu setkání ze mě vyprchalo jak pára - ale mě to pomalu začínalo štvát. Ano, bylo mi hrozně. To se dalo očekávat. Ale nebyla jsem z cukru.

Už řešili všechno - smutek ze smrti mých přátel, i zlost a nevěřícnost nad tím, čí syn vlastně Elijah byl. Tak proč ne i tohle.

"Seltie mi říkala, že jste trénovali 13. kraj." Promluvila jsem poprvé od té doby, co mě zatáhli na sedačku.

Haymitch vzadu tiše hvízdl. Rodiče si vyměnili pohledy. Matka mi jemně stiskla ruku. "Ano. Je nám to hrozně líto Prim. Neumíme si představit, co pro tebe musel znamenat."

Já to ale ignorovala. "Věděli jste to? Věděli jste, co chce Emily udělat?"

Otec si povzdechl. Matka uhnula pohledem. "Byla tak milá..."

Zavřela jsem oči. Ano, to byla. Samozřejmě, že byla milá. Každý kdo ji znal, by vám to řekl. Byla to její přetvářka od začátku do konce. Hrála až moc dobře.

Chvíli nikdo nic neříkal. Bylo slyšet jen ruch z ulic a naše dýchání.

Pohlédla jsem zpět na své rodiče. Oba vypadali tak provinile. Povzdechla jsem si. "Jo, to jsme si mysleli všichni."

Matka zamrkala. "Nevíš jak moc je nám to líto. Kdybychom to věděli... ale když jsme zjistili, co dělá, bylo už pozdě."

Zavrtěla jsem hlavou. "Není to vaše vina. Ona prostě byla mrcha."

Matka si pobaveně odfrkla. "To je možná moc slabé, ale jsem ráda, že aspoň nejsi sprostá."

Další chvíle ticha. A pak otec nadhodil téma, kterého jsem se celou tu dobu bála.

"To co ti udělala, bylo hrozné. Hlavně Markovi - znali se od dětství..."

Polkla jsem. A tady to bylo. Přece jsem o tom chtěla mluvit, ne? Ó bože...

Matka pokračovala. "Nevíš jak moc je nám to líto. Musela si ho mít opravdu ráda..."

Neodpovídala jsem. Samozřejmě, že ano, milovala jsem ho.

Nakonec mě matka znovu objala. Opětovala jsem to. Měla jsem je ráda. I když někdy byli otravní. Byla jsem nesmírně ráda, že jsou tady.

***

Seltie pro mě po nějaké době znovu přišla s tím, že už se musím jít připravovat. Rozloučila jsem se s matkou a otcem, i když jsem si byla jistá, že je brzo znovu uvidím a zamířila do šaten. Po cestě opuštěnou chodbou, jsem si však na něco vzpomněla.

"Seltie, kde je ten náhrdelník, co jsem měla ve hrách?"

Bělovláska se na mě otočila s trochu překvapeným výrazem. "Mysleli jsme si, že bychom ti ho dali na rozhovor. Chceš ho už teď?"

Přikývla jsem. Když ho vytáhla z kapsy a podala mi ho, vděčně jsem se na ni usmála. "Díky."

Seltie pokrčila rameny a pokračovaly jsme dál. "Odkud ho vůbec máš? Tví rodiče se mě na to taky ptali, takže od 'rodiny' to nemáš."

Zrudla jsem. Pohlédla jsem na náhrdelník v rukou. Nemělo by to nic znamenat, byl to jen dárek od kluka, kterého jsem znala pár dní. Ale byl to taky dárek od přítele. V hrách jsem se k němu spoustu krát obracela. Připomínal mi, že tam někdo je, komu na mně záleží. Že tam byli lidé, kteří chtěli, abych vyhrála.

A navíc, slíbila jsem, že mu to vrátím.

"Je od jednoho kamaráda." Zamumlala jsem nakonec.

Seltie nadzvedla obočí, ale nic dalšího neřekla. Místo toho mě vedla dál až do šaten. Jakmile jsem uviděla známé dveře, rozlil se mi po tváři úsměv. Dobrá. Za chvilku uvidím moje přátele - protože, i když jsme se znali krátce, byli to přátelé.

I když někdy mluvili s tím divným Kapitolským přízvukem. I když mi trhali chloupky. I když mluvili o sto šest. Byli to, co mi zbylo. Nehodlala jsem to zanedbat.

Seltie otevřela dveře. A mě uvítal pohled na můj povalující se přípravný tým. Sylvia byla stejně blonďatá a vysoká, jak jsem si ji pamatovala. Ve vlasech jí však teď vedle tyrkysových proužků zářily i růžové. Seděla na opěrce gauče a zírala do svého mobilu. Vedle ní ležela Katie. Na druhém uchu jí přibyla další náušnice. Skládala barevný papír v rukou do něčeho, co vypadalo, jako květina. Hlavu měla položenou v klíně posledního člena týmu. Mike byl zabraný do knížky a do očí mu padaly jeho zářivě zelené, neměnné vlasy. Nezměnilo se na něm vůbec nic.

Usmála jsem se. Byl to hezký pohled.

Ale z nějakého důvodu se mi z pohledu na Katiinu hlavu v Mikově klínu dělalo smutno. Netušila jsem proč, ale zajímalo mě, jestli spolu byli. Ta představa se mi líbila míň, než by asi měla, ale byla jsem moc unavená, než abych to řešila.

Seltie si odkašlala. V jednom okamžiku všichni škubli hlavou k nám. A než jsem mohla mrknout, už mě obklopily tři páry rukou a šťastné výskání naplnilo mé uši.

"Prim!"

"Jsme tak rádi, že tě znovu vidíme!"

"Jsi v pořádku?"

"To muselo být hrozné!"

"Jak to mohli vrátit?"

"Vypadala jsi tam skvěle, neboj!"

"Musíš nám toho tolik říct a my tobě!"

"Pročs nám neřekla nic o tom klukovi z třináctky?"

Hlasitě jsem si odkašlala, abych přerušila jejich štěbetání a vymanila se z jejich sevření, ze kterého se mi začalo dělat úzko. "Ehm, lidi, zpomalte prosím."

Párkrát překvapeně zamrkali. Pak zrudli. Katie se zasmála. "Promiň. Jen tě moc rádi vidíme."

Sylvia přikývla a poplácala mě po rameni. "Chybělas nám."

Usmála jsem se. "Vy mně taky. Všechno vám řeknu, jen prosím trochu uberte plyn."

Dívky přikývly, i když mě už tahaly ke gauči. Seltie se otočila k odchodu. Řekla mi, že se potom vrátí a opustila nás.

Mike pobaveně zavrtěl hlavou. "Budete mít čas jí všecko vykvákat při její úpravě. Jsem si jistý, že bude potřebovat asi deset koupelí."

Zčervenala jsem. "Nejsem špinavá." A byla to pravda. Tělo už mi nepokrývala vrstva špíny a krve.

Můj přípravný tým si vyměnil pohledy. Sylvie se na mě podívala, jakoby mě litovala, a pak společně s Katie zapluly do místnosti pro bůh-ví-co, co se na mě určitě chystaly napatlat. Mike se vydal za nimi, ale já ho zastavila. Přišlo mi, že teď by asi byla nejvhodnější chvíle.

"Miku?"

Zastavil se a nazdvihl obočí. Z nějakého důvodu jsem začala být nervózní. Kousla jsem se do rtu a natáhla k němu ruku s náhrdelníkem. "Slíbila jsem, že ti ho vrátím."

Pohlédl na něj a na tváři se mu rozlil úsměv. "Věřil jsem, že to dokážeš."

Překvapeně jsem zamrkala. "Vážně?"

Znovu se usmál, a přikývl. Pak mě ale vzal za nabízenou ruku a zavřel ji kolem náhrdelníku. "Nech si ho. Je tvůj."

"Ale -"

"To cos tam zvládla, bylo... fantastický. Neskutečný. Nemyslím si, že by to dokázal kdokoliv z nás tady..." Ohlédl se do pokoje, kam zapluly dívky a pokračoval, teď trochu tišeji. "Nevím, co jsme čekali. Všichni tady v Kapitolu - všichni co si na to pamatovali - z toho byli tak nadšení. Nechápu to. Nechápu, jak cokoliv z tohoto můžou považovat za dobrou věc, ale zeptej se kohokoliv přes třicítku a odpoví ti stejně."

Ušklíbla jsem se. "Myslím, že to platí jen tady u vás. Vy aspoň nemusíte žít ve strachu, že tam půjdete."

Povzdechl si. "Kdybych mohl, všechno bych to zrušil. Je to nechutné. Ve škole jsme se o tom učili, víš. Všichni by ti předtím řekli, jak 'hrozivé' a 'odporné' to bylo a jak je 'skvělé' co tví rodiče udělali, ale v okamžik, co to prezidentka Snowová zase obnovila, změnili názor. Všichni jsou to ovce."

Zakabonila jsem se. "Já o vás tady v Kapitolu nikdy neměla valný názor... vy tři jste skvělí. Ale omluv mě, když mě to co mi teď říkáš, vůbec nepřekvapuje. Souhlasím s tebou. Bylo to to nejhorší, čím jsem si kdy v životě prošla... Stejně je to ale tvoje." znovu jsem mu podala náhrdelník.

On chtěl namítnout něco dalšího, ale já mu amulet nacpala do ruky, zrovna v okamžiku, kdy z vedlejšího pokoje vyšly Sylvia s Katie s rukama plnýma přípravků. Když jsem uviděla všechny ty mastičky, mýdla, šampóny, laky a kdo-ví-co ještě, zbledla jsem. Tak tady si posedím ještě dlouho.

Mike po mně vrhl zrazený pohled, ale zastrčil náhrdelník do kapsy.

Katie začala vysvětlovat, co všechno mi chtějí provést a já krok ustoupila. "Ehm, jste si jistí, že je to potřeba?"

Sylvia se zahihňala. "Zlato, věř mi, že tomuhle se nevyhneš."

Zasténala jsem. Můj přípravný tým se mi jen smál.

Ach jo.

***

Šaty, které jsem měla na sobě, byly z jemné, šedivé, nafialovělé látky. Splývaly mi kolem těla a byly tak lehké, až jsem je skoro necítila. Jako vzduch. Mít je teď na sobě bylo po týdnech v aréně, kde jsem přežívala jen s jedním párem oblečení... divné. Ne nepříjemné, ale... znervózňovalo mě to. Nebyla jsem na to zvyklá. Látka byla až moc lehká. Polétávala ve vzduchu, jako by jím sama byla. Pořád jsem měla pocit, jako bych na sobě nic neměla a musela se už stokrát ujišťovat.

Ale hlavně jsem byla nervózní. Zbývalo mi jen pár minut, než měl začít rozhovor s Adamem Harrisonem před celým Panemem. Můj přípravný tým si nedělal srandu, s tím kolik toho na mě použil. A nakonec přinesli ještě pár věcí.

Hlavou mi ale stále taky vířily myšlenky na můj rozhovor s Mikem. Bylo hezké vědět, že byl na mé straně a že s tím nesouhlasil. Dost mě ale zarazil jeho pohled na Kapitolskou společnost. Ale myslím, že nás to trochu sblížilo. Vždycky byl milý, ale až teď jsem viděla, jaký opravdu byl.

Náhrdelník mi zase vrátil a teď jsem ho musela přijmout. Měla jsem ho teď na sobě. Určitě se na něj zeptají. A jelikož o tom, že byl od něj, dívky netušily, jsem scénu dělat nemohla. Hajzl.

Popravdě jsem trochu netušila, co si o něm mám myslet. Byl milý a určitě skvělý kamarád. Ale někdy mě tím až překvapoval. Nic jsem od něj neočekávala. A on mi dal opravdu nádherný náhrdelník, který se mu nikdy nemusel ani vrátit.

Adam Harrison, se stejně křiklavě růžovými vlasy jako předtím, vystoupil za potlesku na podium a přinutil mě tak dávat zase pozor. Otočila jsem se k Mie, abych jí řekla, jak je o dost hezčí, než bývalý uvaděč. Ale pak mi došlo, že tam není. A nikdy nebude. Málem mě to znovu rozbrečelo, ale udržela jsem to v sobě, už jen pro skvělou práci mého přípravného týmu.

No tak Mellarková. Nemůžeš se tu složit kvůli jedné pitomé myšlence. Nadávala jsem si.

Jemně a opatrně jsem si utřela oči a donutila jsem se myslet na nadcházející rozhovor. Protože Harrison už se dostal k mému upoutání.

"... a teď, dámy a pánové, přivítejme vítězku letošních 76. Hladových her. Dceru dvou předchozích vítězů - Primrose Mellarkovou!"

Dav propukl v bouřlivý potlesk a výskot. Zatnula jsem zuby. Tak do toho.

Vyšla jsem ve svých - naštěstí malých - podpatcích na podium a podala si s Harrisonem ruku. On mi ji s obřím, hodně krát nacvičeným úsměvem stiskl a otočil se znovu k davu.

"Tady ji máme, naši úžasnou vítězkyni! Sedni si prosím." Usadili jsme se do bílých kožených sedadel naproti sobě, přesně tak jako před hrami.

Adam počkal, až se dav uklidní, než znovu promluvil. "Rád tě tu vidím, Prim. Moc ti to dnes sluší."

Věnovala jsem mu úsměv, i když byl z velké části nucený. "Děkuji."

"Tak, řekni mi: vyhrála jsi Hladové hry. Jako první v nově obnovených hrách. Určitě jsi dokázala, že jsi dcerou svých rodičů. Jaké to je?"

Složila jsem ruce do klína. "Ulevilo se mi, to rozhodně. Je dobré vědět, že brzo pojedu domů."

Uvaděč se zasmál. "To samozřejmě. Snad se ti ale pobyt tady líbil."

Ano. Samozřejmě. Hrozně moc bych si to chtěla zopakovat, vždyť to byl nejlepší okamžik mého života! Bože...

Jen jsem přikývla.

On dál pokračoval. "Ze začátku jsi utvořila nečekanou skupinu. Co tě vedlo k tolika spojenectvím?"

Uhnula jsem pohledem. Co bych mu na to měla sakra říct? "No... přeci jen, 12. a 13. kraje jsou blízké. Ostatní dva splátci se připojili po cestě." Nemohla jsem ani říct jejich jména. Bože.

Přikývl. "Velice zajímavé. Ale muselo pro tebe být těžké. Všichni jste si zdáli být blízcí. Někteří víc, než to."

Polkla jsem. "Ano. To asi ano." Přišlo mi, že bych asi měla říct něco víc. "Nebylo lehké, je ztratit."

Věnoval mi smutný pohled. "To samozřejmě. Například ty a druhá splátkyně z 12. kraje - byly jste přítelkyně?"

Mia... Párkrát jsem zamrkala. No tak, dej se do kupy!

"Znaly jsme se od dětství."

Dav vydal překvapené 'Ach'. Hltali každé mé slovo.

Adam si povzdechl. "Ach, v tom případě buď ráda, že se světu ukázala jako bojovnice." Dav souhlasně zavýskl. Já se na uvaděče málem rozječela. Bojovnice? Bojovnice?! To jako, že bylo dobře, že tam umřela???

Ale věděla jsem, že musím zachovat klid. Nesměla jsem udělat scénu. Tak jsem se kousla do jazyka a čekala na další otázku.

Harrison se na mě usmál. "Ale samozřejmě, všichni bychom moc rádi věděli o jiné osobě. Přes hry ses velice sblížila se splátcem z 13. kraje. Řekni nám o Markovi McShotovi víc."

"On-" zajíkla jsem se. Nechtěla jsem o něm mluvit. Proč jsem o něm musela mluvit? "On... on si podle mě zasloužil vyhrát nejvíc z nás všech."

Dav ztichl ohromením. Uvaděč nadzvedl jedno ze svých upravených obočí. "Opravdu?"

Přikývla jsem. "Uměl bojovat. Pokud někdo měl schopnosti na výhru, pak to byl on. Kdyby byl chtěl, mohl by to podle mě dokázat. Emily byla jen moc rychlá..."

"Musela jsi ho opravdu milovat."

Sklopila jsem hlavu. Nedokázala jsem říct nic jiného. Dav znovu vydal dlouhé 'Aaach'. Užívali si to, hltali můj osobní život jako telenovelu. Bylo mi zle. Zle, zle, zle!

Adam Harrison si odkašlal, a dav se znovu ztišil. Chytl mě za ruku a jemně mě po ní poplácal. "Je mi to velice líto, Primrose."

Ale oba jsme věděli, že to nebyla pravda. Neznal ho, nikdo z nich ho neznal. A nikdo z nich se na něj nedívali jako na živoucí, normální, cítící osobu. Viděli jen ikonu, jen splátce. Jen někoho pro jejich potěšení.

Musíš jen přežít tenhle rozhovor. Jen tohle a zítra korunovace a pak můžeš jít domů a na všechno tohle zapomenout. Dodávala jsem si sílu. Jen to vydrž.

Harrison pokračoval v otázkách a já nasadila neutrální výraz. Tak do toho.

Mám skluz asi o týden... no, snad to v tomto měsíci doženu =D. Mělo tu být ještě asi dvacet jiných věcí, ale ty budou v další kapitole. Konec se nám blíží, a i když tento příběh zbožňuji, budu ráda, když ho budu moct ukončit =).

Omlouvám se za chyby a doufám, že se líbí.

Iren