Probralo mě zaklepání na dveře. Zasténala jsem a překulila se v posteli tak, že jsem byla zády ke dvěřím. "Pět minut," zasténala jsem. "Prim, vstávej, musíš do arény." Ozvalo se z pod dveří. Šokovaně jsem otevřela oči. To nebyl Seltiin hlas. Byl to mladý klučičí a hodně povědomý hlas. Chvíli jsem přemýšlela, než mi došlo o koho se jedná. Mike.

Ale co ten tu dělá? Já myslela, že mě má odvést Seltie... Vstala jsem, jen v pyžamu - které se skládalo z trička a šortek - jsem přešla ke dveřím a s frustrovaným výrazem jsem otevřela dveře, jen abych si potvrdila svůj odhad. Z chodby se na mě usmíval zelenovlásek.

Věnovala jsem mu nechápavý pohled. "Myslela jsem, že mě bude odvádět Seltie." "No..." protáhl, "to měla, ale bylo jí špatně, takže to je na mě. Snad ti to nevadí." U poslední věty trochu zrozpačitěl.
"Ne, neboj, nevadí mi to." Ujistila jsem ho.

Mike měl naprosto psí oči. Nádherné hnědé oči, kterým jste prostě nemohli říct ne.

Řekla jsem mu, ať na chvíli počká a zavřela jsem mu dveře před nosem. Rychle jsem se převlékla do prvních věcí, co mi přišli pod ruku a vyšla jsem ven. Mike stál za dveřmi a čekal na mě. Když jsem vyšla věnoval mi smutný úsměv. "Škoda, že to uběhlo tak rychle." Poznamenal zatímco jsme se vydali na cestu. Povzdechla jsem si. Včera jsem si myslela, že jsem připravená. Spletla jsem se. Byla jsem vystresovaná. Těhle pět dní... to byla hračka. Dneska jdu do arény. A já si nebyla jistá, jestli to zvládnu.

Přeci jen, jde tu o život. Pokud tam umřu, doufám, že to bude rychlé. A pokud vyhraju... no na to jsem raději nechtěla myslet. Ano, byla bych na živu. Ale co Mia, Mark, Emily, Scott a Chloey?

Uvědomila jsem si, že jsem dlouho nic neřekla a Mike stále čekal na mou odpověď. Co nejrychleji jsem odpověděla. "Jo-jo to máš pravdu. Vůbec netuším, co tam budu dělat." Mike mi věnoval povzbudivý úsměv. "Neboj. Znám tě a vím, že jsi odvážnější, než dáváš najevo. Věřím, že budeš naživu minimálně do druhého dne." No, to mi moc náladu nezvedlo. Ale byla jsem ráda, že se mě snaží povzbudit. Pousmála jsem se na něj. Zbytek cesty ke vznášedlu jsme si odbyli v tichosti.

Mike mě dovedl na plácek, kde už stálo vznášedlo se spuštěným žebříkem. Chytila jsem se ho, v záměru vylézt nahoru, když jsem cítila jak mnou projel chlad a nebyla jsem schopna se pohnout.

Co to sakra...? Paralizující žebřík? Ti lidi v Kapitolu už nevědí co by vymysleli...

Žebřík mě vytáhl nahoru, ale stále jsem se nemohla hýbat. Potom ke mě přišla nějaká žena se stříkačkou. Kdybych mohla, zeptala bych se jí co to je, ale nemohla jsem to udělat, tak jsem jí jen sledovala, jak mi vstřikuje stříkačku do ramene. Ucítila jsem bodavou bolest. Po nějaké minutě jsem konečně rozmrzla. Yeah!!!

"Co to bylo?" Zeptala jsem se okamžitě. "Sledovací zařízení. Aby tvůrci věděli, kde jsi, až budeš v aréně." Odpověděl mi Mike, který se objevil za mnou.

Posadili jsme do sedaček a já ucítila, jak se vznášedlo zvedlo do vzduchu. Vzlétli jsme. Na stole přede mnou ležela snídaně. Věděla jsem, že se musím najíst, abych měla nějakou sílu. Ha, očekávala jsi, že teď řeknu, že jsem byla moc nervózní a prostě nedokázala na jídlo ani pomyslet? No tak to ses pěkně spletla. Já, když jsem ve stresu, tak jím ještě víc, než obvykle. Takže jsem vzala do ruky crosaint a začala jsem ho zamyšleně chroupat.

Přeci jen, Mike měl pravdu. Pokud se budu řídit Haymitchovými pokyny, měla bych přežít masakr u Rohu hojnosti. Ach, ty o tom vlastně nevíš...

Haymitch nám včera u večeře řekl, že hry začnou, když budeme všichni stát na kovových podstavcích kolem Rohu hojnosti a odpočítají nám 60 sekund. Kolem Rohu a v něm budou suroviny, zbraně, léky... všechno co bychom mohli potřebovat. Ale vždy se tam seběhne krvavá řežba. Haymitch nám řekl, abychom se drželi dál a jakmile zazní gong, otočili se a utíkali pryč od Rohu co nejrychleji to půjde.

Navíc, měla jsem dobré spojence. Bylo nás šest. Já jsem sice hrála slabotku, ale s vrhačskými noži mi to šlo. Emily byla se svým lukem a šípy vražedně dobrá. Dej Markovi do ruky meč a za chvíli bude po tobě. Scott byl se svým kopím taky dobrý. Chloey se mohla zdát, jako nejslabější článek, ale dokázala se s prakem uchránit. A Mia byla dobrá v sebeobraně. A všichni jsme měli něco v hlavě.

Další důležitá věc: Důvěřovali jsme si. Scott byl nepostradatelná část našeho spojenectví. Všechny nás rozesmíval, udržoval mezi námi veselou náladu. Mia dokázala všechno zabít. Slovně. Ne, prakticky. Byla dost drzá a docelá drsná, ale byla to moje nejlepší kámarádka. A celkově, i když byla taková jaká byla, nešlo tu růžovlásku nemilovat. Chloey byla náš andílek. Vryla se do všech našich srdcí, byla pro nás jako mladší sestra. I když to nikdo neřekl, všichni jsme o ní měli strach. Ale přesto to byla ta nejůžasnější osůbka na světě. Emily byla vrozená pohodářka. A taky byla velice chytrá. A Mark... i když byl zamlklý a kromě mě s Emily k němu neměli ostatní takový vztah, brali ho. Všichni jsme ho brali mezi sebe. A já... nevím, jaká byla má povaha. Nejspíš jsem prostě ta, co všechno sní. Alespoň něco.

Měli jsme vysoké šance na to, že to tam nějak zvládneme. Pořád mě ale zatěžovali obavy - co když zbydeme jako poslední? Protože já bych to nedokázala.

Dále, nesměla jsem dát najevo jaká jsem. Musela jsem hrát ten slabý článek. A věděla jsem, že to bude těžké. Udržovat si tu pozici 24 hodin denně, bude o dost těžší, než hrát to jen občas. Ale věřila jsem, že to zvládnu. Až bude pravý čas, odhodím to pryč. Ale ten ještě nepřišel.

Než jsme dojeli, stihla jsem sníst svoji snídani a vypít snad litr vody. Mike na mě obdivně zíral. "Být na tvém místě, nedokázal bych do sebe narvat ani sousto." Zasmála jsem se. "Promiň, ale moje první priorita je jídlo a když jsem ve stresu, jím ještě víc." Mike se na mě jen nevěřícně díval a kroutil hlavou.

Okna vznášedla byla začerněna, takže jsem neviděla ven. To, že jsme přistáli jsem poznala jen podle mírného otřesu vozidla. Vystoupili jsme a Mike mě zavedl do místnosti, která měla nejspíš sloužit jako šatna. Na stole ležel černý vak. Nejspíš oblečení co na sobě budu mít v aréně.

Mike přešel k vaku a rozepnul ho. Oblečení se skládalo z: černého tílka, zeleného trička, bílé zimní bundy, černých kalhot a hnědých bot z měkké kůže výhodných na běhání. S Mikovou pomocí jsem se do toho oblékla.

"Všechno ti sedí?" Ujišťoval se. Přikývla jsem. "Přesně moje velikost." Mike si pro sebe přikývl. "Jak myslíš, že bude vypadat aréna?" Zeptala jsem se ho nervózně.
Mike našpulil rty. "Podle oblečení tipuju, že tam bude docela zima. Ale je to zároveň outdoorové oblečení, takže tam nejspíš budou lesy." Zhluboka jsem se nadechla. Super. Zima. Nesnášela jsem zimu.

"Jsi nervózní?" Věnovala jsem mu beznadějný pohled. Mike rozpřáhl ruce v nabídce objetí. Vděčně jsem ho objala zabořila mu hlavu do ramene. Cítila jsem, jak mě jeho ruce pevně sevřely. Byla jsem ráda, že je tady. Nevím proč, ale byla jsem radši, že tu byl on, než Seltie. Asi proto, že chápal mojí situaci. A brala jsem ho za opravdového přítele. Mike byl... no prostě Mike.

Po nějaké době jsme se od sebe odtáhli. "Víš..." začal, "každý splátce sebou do arény může mít něco, co by mu připomínalo domov. A já si myslím, že by sis tohle mohla vzít." Vytáhl z kapsy náhrdelník. Do zlatého zdobenéno kola byl vsazen velký modrý amulet, který se matně zlatě třpytil. Překvapeně jsem na něj hleděla.

"Pochází to ze starověkého Egypta. Je to tak... 4 tisíce let staré. Je to rodinná památka. Ten kámen se jmenuje lapis lazuli a je to zasvěcené bohovy noční oblohy. Myslím, že by sis ho měla vzít." Prohlásil a strčil mi talisman do ruky. S vykulenýma očima jsem na to zírala a nemohla uvěřit, že by mi mohl dát něco takového. Pohlédla jsem na něj. "Miku, tohle nemůžu přijmout." Zavrtěl hlavou. "Ne. Vem si ho. Až vyhraješ, vrátíš mi ho. Slib mi, že mi ho vrátíš." Otevřela jsem pusu, jelikož jsem chtěla něco namítnout, ale on pokračoval dřív, než jsem mohla vydat hlásku. "Věřím, že mi ho vrátíš."

Cítila jsem, jak mi po tváři teče slza. Jedna jediná slza... dojalo mě to. Věděla jsem, že za těmi slovy se skrývá víc. Věřil, že to zvládnu. Že vyhraju. Sevřela jsem náhrdelník v dlani a uzavřela jsem tak s ním ten tichý slib. Já mu ho vrátím.

Přešla jsem k němu blíž a znovu ho objala. "Díky Miku." Odtáhla jsem se od něj zrovna když se ozval ženský hlas. "60 vteřin do startu."  Pohlédla jsem na něj. "Bylo mi ctí, mít tě jako první splátkyni." Pousmála jsem se. "Jsem ráda, že jsi byl v mém přípravném týmu." Přikývl.

Přešla jsem do kovového válce a okamžitě se za mnou zavřely prosklené dveře.

"20 vteřin do startu."

Připnula jsem si talisman na krk, a s otázkou v očích jsem pohlédla na Mika.

"10 vteřin do startu."

Smutně se pousmál. Pak jsem se rozjela nahoru.

První co jsem uviděla byl sníh. Na pár sekund mě oslepilo světlo, takže jsem to musela rozmrkat, ale když jsem byl konečně schopna vidět, zjistila jsem, že stojíme na velké mítině ohraničené zasněženými stromy. V dálce se rýsovaly zasněžené hory.

Všech 26 splátců stálo na kovových podstavcích rozestavěných v kruhu kolem obřího zlatého Rohu hojnosti, který byl vyplněný zbraněmi, zásoby a léky. Kolem v různých vzdálenostech byli rozházené další věci, hodnota klesala s vzdáleností.

"Dámy a pánové, vítejte u 76. Hladových her!" Ozvalo se a začal odpočet. 60 sekund.

Rozhlédla jsem se kolem. O pár míst dál stála Mia. Taky jsem zahlédla Scotta. Nejhorší však bylo to, že po mé levé straně stál Elijah. Po levé Alice. Super...

30 sekund.

Pár metrů přede mnou jsem zahlédla dva černé baťohy. Byli hned vedle sebe. Vím co mi řekl Haymitch. A bylo to riskantní, hlavně s mými sousedícími splátci. Měla bych utíkat do lesa a snažit se najít zbytek ostatních. Ale moje nohy se samovolně natočily k Rohu hojnosti.

Ani jsem si neuvědomila jak dlouho se se sebou přu, než jsem zaslechla odpočet.

10,

9,

8,

7,

6,

Rozhodla jsem se. Popadnu ty baťohy a utíkám pryč.

5,

4,

Nebylo to moc nebezpečné?

3,

2,

Ne. Nebylo.

1,

Arénou zazněl hlasitý gong. Sprintem jsem vyběhla k baťohům.
Netrvalo dlouho a uslyšela jsem bolestné výkřiky. Popadla jsem je a každý jsem si nasadila na jedno rameno. Pak jsem se otočila.

Všechno se událo strašně rychle. Sekyra letící proti mně. Můj tvrdý dopad na zem a zvuk svištící zbraně nad mou hlavou.

Pohotově jsem se zvedla a sprintovala jsem k lesu. Zahlédla jsem záblek růžové. Mia. Utíkala jsem k ní. Stála pár metrů od kraje lesa a pobízela mě. Ani jsem se nezastavila, když jsem se dostala až k ní a ona se ke mně rychle připojila. Doběhli jsme dál do lesa, kde už čekali ostatní.

Zastavili jsme se a já jsem málem dostala infarkt. Baťohy jsem už dávno hodila na zem a teď jsem se opírala o kolena a zhluboka dýchala. Páni... takhle rychle jsem v životě ještě neběžela.

Když jsem se uklidnila, rozhlédla jsem se kolem. Mia neměla nic. Mark měl přes rameno přehozený baťoh. Emily držela nůž. Ne moc typická zbraň pro ní, ale měla alespoň něco. Scott neměl nic. A já dva baťohy s bůh ví čím. Pak jsem se ale zarazila. Bylo nás... 5. Počkat! Kde je Chloey?

"Kde je Chloey?!" Zopakovala jsem své myšlenky nahlas. Ostatní si vyměnili smutné pohledy.

Nakonec mi odpověděla Emily, která měla v očích slzy. "Nezvládla to."

Zhroutila jsem se v záchvat slz.

Omlouvám se za tak smutný konec. Takže, teď už jsou všichni v aréně. Co si o tom myslíte? Chci váš názor, protože nevím, jestli je to dobré. Na obrázku je náhrdelník, který dostala Prim od Mika. Omlouvám se za chyby a doufám, že se líbí.

Ginny Weasleyová