"Dobrý den, vážení občané Panemu. Jmenuji se Elizabeth Snowová. Dnes podávám toto hlášení, protože jsem se rozhodla, znovu uspořádat Hladové hry. Jako vnučka prezidenta Cornelia Snowa, cítím potřebu tyto hry znovu uspořádat. Vím, že předtím nastaly rebélie, ale zaručuji vám, že ty se teď nebudou opakovat. Hry by si měly konat ve stejnou dobu jako předtím. Děti se budou vybírat ve věku 10-20. A do her se zapojí i 13. kraj. Měly by se konat i čtvrtohry a ostatní ročníky, by měli být stejné. Vyjímkou je náš 76. ročník, tedy letošní. Do arény půjdou děti vítězů. U krajů, kde vítězi nebyli - kupříkladu 13. kraj - vybereme dvě osoby zcela náhodně, bez ohledu na pohlaví. Krásné Hladové hry a ať vás vždy provází štěstěna."

Hlas naší nové prezidentky utichl a obrazovka zčernala. Jen jsem nevěřícně zírala před sebe. Nechápala jsem to. Cože? Další Hunger games? Pořád mi to ještě nedocházelo. Až po nějaké době mi konečně došla pravda.

Hunger games se budou znovu konat. Vše co se stalo, bylo na nic. Moji rodiče bojovali zbytečně.

Ale pak mi došla ta krutá skutečnost. Budou se vybírat děti vítězů. A ve věku 10-20 let. A sakra.

Ale nejdřív, bych se měla představit. Jmenuji se Prim Mellarková a jsem dcera Katniss Mellarkové - dříve Everdeenové - a Peety Mellarka, vítězů 74. Hladových her a hlasů revoluce. Teď mi je 15. A mám jít do Hladových her. Jupí.

Mám ještě bratra, Finnicka, ale tomu bylo 9. Je na Hunger games moc mladý. Mě a bráchu pojmenovali rodiče po dvou lidech, kteří při revoluci zemřeli, ale byli jim moc blízcí. Primrose Everdeenová, byla matčina sestra. Vždycky, když o ní mluvila, rozplakala se. Finnick Odair, byl výherce 64. Hladových her, a pocházel z 4. kraje, ale byl to jejich dobrý přítel.

Matka se okamžitě sesypala a začala brečet. Otec ji začal utěšovat se zachmuřeným výrazem na tváři. Finnick, měl na tváři nechápavý výraz. A já? Já jen zírala z jednoho na druhého a nevěděla, co mám dělat.

"Co tohle znamená?" Zeptala jsem se, i když jsem odpověď už dávno věděla. Otec mi věnoval smutný pohled. "Vyberou tě, Prim."

Do sklizně zbývaly 2 týdny. Byl to krátký čas, ale rodiče se rozhodli, že se musím připravit jak nejlépe to půjde. Takže jsem celé 2 týdny běhala po lese a snažila se na Hladové hry co nejlépe připravit. Vstup do lesa, byl ještě před nedávnem beztrestný, ale potom, co se Elizabeth Snowová asi před měsícem stala prezidentkou Panemu, se všechno změnilo. Naše předchozí prezidentka Paylorová z 8. kraje, zemřela na rakovinu srdce. A po ní nastoupila Snowova vnučka. Paylorová vládla jen 30 let. Elizabeth Snowová byla ve středních letech. Bůh ví, jak dlouho nám bude vládnout.

Potom, co otec s matkou svrhli systém Hunger games a vlády se ujala Paylorová, uspořádaly se ještě jedny Hladové hry, pro příbuzné vysoce postavených Kapitolanů. Ty hry vyhrála Snowova vnučka. Prý byla vražedná.

Ale zpět k těm 14 dnům. Možná si myslíš, že jsem byla nadaná na lukostřelbu. Bohužel... ne. To Finnick. Byl pro luk a šípy jako narozený. Nemusel se ani moc snažit a trefil cíl. Já na to byla levá. Kdykoliv jsem se pokusila vzít do ruky luk, už jsem věděla, že mi do ní nějak nepasuje. A když jsem vystřelila... no většinou se tak nějak stalo, že jsem trefila něco, co bylo úplně jinde, než terč.

Za to jsem byla hodně dobrá ve vrhání nožů. To mi šlo perfektně. Přišlo mi tak snadné a přirozené, vzít do ruky nůž, chytit ho za špičku ostří a hodit ho na cíl. A taky jsem po otci zdědila umění kreslit. V maskování jsem byla skvělá.

Celé dny jsem proběhala v lese, rozpoznávala jedlé rostliny od nejedlých, vrhala nože a kladla pasti.

Rodiče do mě vkládali velké naděje. Já jen doufala, že přežiju.

V den sklizně jsem si na sebe oblékla své nejlepší šaty - červené s černými pruhy a do mých černých vlasů jsem si dala červený skřipec. Ohledně mého vzhledu, po matce jsem zdědila vlasy. Po otci oči. Finnick zdědil stejné modré oči, jako já, ale jeho vlasy byly blonďaté.

Musím přiznat, že Finnick byl ten nejlepší bratr, kterého jsem kdy mohla mít. Byl o 6 let mladší, ale nevadilo mi to. Byl skvělý. Nedokázala jsem si představit, že bych ho ztratila.

Seděla jsem na posteli v mém pokoji a přemýšlela. Věděla jsem, že mě vyberou. Bylo to jisté na 100%. Věděla jsem, že jsem udělala všechno co jsem mohla. Ale stejně jsem měl pocit, jako bych byla nepřipravená. Jako bych mohla udělat víc. A samozřejmě jsem se bála. Co když umřu hned u Rohu hojnosti? Co když se davu nebudu líbit? Přeci jen, to moji rodiče jim zrušili tuhle zábavu.

Ano... Kapitolané. Bylo mi z nich nanic. I když, jsme teď nebyli nejchudší kraj, jak to bylo za mládí mých rodičů, neměli jsme moc jídla. Ne tolik, jako Kapitol. Ne, že bychom tu umírali hlady. Ale stejně jsme chodili lovit. Předtím, to nebylo trestné. Až, když začala vládnout Snowová. Všechno se jen zhoršilo. Jako by nám chtěla dokázat, že Kapitol je nejlepší a vždycky to tak bude, zvýšila pracovní kvóty, zakázala vstup do lesa, obnovila tresty, zvýšila ceny potravin... Matka říkala, že pokud to takhle půjde dál, bude to stejné, jako za vlády prezidenta Snowa.

Kapitolané měli všechno. A nemuseli do her. Jaká nespravedlivost.

Přemítala jsem o nespravedlivosti světa, když se ozvalo lehké zaklepání na dveře. "Dále," Vyzvala jsem dotyčného. Dveře se otevřely a dovnitř nakoukla matka. "Můžu?" Přikývla jsem a ona vešla, přičemž za sebou zavřela dveře. Pak si sedla vedle mě na postel. "Prim vím, že je to pro tebe těžké. Bohužel, tě vyberou. Ale hlavně se nestresuj. Zlato vím, že jsi hodně chytrá, abys tam přežila. Věřím, že to zvládneš. S noži, ti to jde skvěle a co jsem viděla, máš talent. Hlavně se nestresuj. Věřím, že to zvládneš. Nevím, kolik času budeme mít na rozloučení, nebo jestli nám vůbec nějaký dají. Věřím, že Snowová nebude moc přívětivá. Ale hlavně si pamatuj, že tě já a táta milujeme, ano? A prosím, pokud by se stalo, že bys měla příležitost, nepokoušej se Hladové hry zrušit. Ano? Přineslo mi to jen spoustu problému. Hele, jelikož nemáš moc štěstí a jsi moje dcera, prezidentka se tě bude snažit schodit. Ale já ti věřím, jasný? Prim, moc pro nás znamenáš. Víš, že bych si přála, abychom mohli s Peetou jet s tebou, ale mentor je bohužel Haymitch."

I když, ji bylo přes čtyříctku, vypadala mladě. Její stáří, nasvědčovaly jen vrásky, kolem jejích očí. Podle mě, byla má matka nádherná. Ale takovými věcmi, teď nebyl čas se zabývat.

"Pokusím se přežít." Odpověděla jsem s chabým úsměvem. To, že mentor byl Haymitch, ani nebylo tak překvapivé. Trénoval děti na hry spoustu let. Moc mi to ani nevadilo. Matka si povzdechla a pevně mě objala. Její objětí jsem opětovala. Objímaly jsme se dokud nepřišel otec a neřekl nám, že bychom už měli jít.

A tak jsme si vydali na náměstí. Finnick mě celou dobu držel za ruku s ustaraným výrazem na tváři. Snažila jsem se tvářit, jako že se nic neděje. Vypadalo to, že se trochu uklidnil. Přišlo mi docela ironické, že já uklidňuji je, když jediná z nás čtyř, která do her jde jsem já.

Hlavní náměstí, bylo opsypané kameramany a vyzdobené plakáty. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, uviděla jsem, že jsou děti v jakémsi výběhu ohraničeném provazem, podle věku. A spoustu dětí stálo frontu na to, aby se zapsaly.

Stoupla jsem si do fronty. Jak jsem viděla, nebyla jsem jediná, kdo byl nervózní. Tohle bylo něco naprosto nového, a ti co zažili předešlé Hladové hry, byli jen dospělí a ti vypadali zkroušení, že je to tu znovu.

Žena u stolu, mě píchla do prstu a přitlačila mi prst do příslušného políčka. Potom mě pobídla, abych šla dál a zavolala dalšího. Stoupla jsem si na místo v hloučku 15 dívek. Kolem mě nestál nikdo, koho bych znala. Vlastně, neměla jsem moc kamarádek. Vlastně jen dvě. Miu a Kristie. Ty dvě byly jak sestry. Byly to skvělé kamarádky. Bála jsem se, že by mohli vylosovat jednu z nich. To bych nezvládla. Jak zněla pravidla, v kraji, kde chyběl jeden splátce, se měl vybrat jeden naprosto náhodně, nezáleželo na pohlaví. Mohl to být kluk, ale taky to mohla být dívka.

Rozhlížela jsem se kolem sebe a snažila se ty dvě v davu najít, až jsem narazila na křiklavě růžové obarvené vlasy. Mia si vždycky barvila vlasy na růžovo. Jí se tu už vymluvit nedalo. Začala jsem se prodírat davem, směrem k Mie. Musela jsem pár dívek odstrčit, abych se tam dostala, ale pak už jsem se davem dostala až k Mie, vedle které, jak jsem si všimla, stála i Kristie. Byla velice drobná, takže jsem ji v davu snadno přehlédla. Kristie, měla černé, střapaté vlasy, a byla docela hyperaktivní.

"Mio, Kristie," ozvala jsem se, když jsem stála vedle nich. Obě dvě se na mě otočily a pak už mě obě dvě začaly mačkat v objetí. "Prim," vydechla Mia, když se ode mě odstáhly, "moc nás to mrzí. Vážně, bychom byly radši, kdybys tam nemusela, jen kvůli tomu, že jsi dcera vítězů." Přikývla jsem a pokrčila rameny. "To je jedno. Musím nahoru, ale... chtěla jsem se s vámi rozloučit." Kristie se zasmála. "Víš, že za tebou příjdeme?" Nadzvihla obočí. "Jo, ale není jistý, jestli nám vůbec dají nějaký čas na rozloučenou." Odvětila jsem. Kristie s Miou si rychle vyměnily pohled. "To myslíš, že tě nechají odejít bez rozloučení? Máma říkala, že to vždycky bylo tak, že se splátci mohli rozloučit." Namítla ustaraně Mia. Povzdechla jsem si. "Jo, ale stát by se to mohlo. Už musím jít. Mějte se tu pěkně. Snad se ještě někdy uvidíme."

Ještě naposledy jsem se na ně smutně usmála a odešla na podium. Spousta lidí, na mě zíralo, ale já upírala pohled přímo před sebe. Dorazila jsem až k Cetkie Trinketové, která na sobě měla dost extravagantní úbor. Ale, vždycky když jsem ji viděla, na sobě měla něco extravagatního, takže to bylo vlastně jedno. Dneska měla růžovo-žlutý kostýmek a na vlasech žlutou paruku.

S Cetkie a Haymitchem, jsem se samozřejmě znala. Byli to přátelé mých rodičů a někdy se stavili. Haymitch, bydlel vedle nás. A asi bych mohla připomenout, že ti dva se jaksi dali dokupy. Ale neodbíhejme od tématu.

Cetkie mě dovedla na místo, kde jsem měla stát a věnovala mi smutný úsměv. Byla jsem strašně netrpělivá. S kým půjdu do arény? Jen jsem doufala, že to nebude nikdo z lidí, které jsem znala. V mém životě, však nikdy nebylo moc štěstí. Ale věřila jsem v to, že pokud jsem předtím štěstí moc neměla, jednou se mi to muselo nějak vynahradit.

Trvalo to snad věčnost, něž konečně začala sklizeň, ale když nadešla, překvapil mě klid, který ve mně panoval. Cetkie přešla k mikrofonu a odkašlala si. "Dámy a pánové, jsem velice potěšena, že se tu mohu s vámi znovu setkat. Pravidla letošních her určují, že by se splátci měli vybírat z dětí vítězů, ale jak víte, máme jen jednu splátkyni. Proto vylosujeme jednoho odvážného splátce, nebo splátkyni, který půjde do arény tady s Primrose Mellarkovou." Na to se odmlčela a zatleskala. Nikdo však její potlesk neopětoval.

Cetkie na tohle byla asi zvyklá, protože to neřešila a přešla k velké skleněné nádobě, plné lístků. Bylo ticho, jako by tu ani nikdo nebyl. Napjatě jsem sledovala, jak Cetkie strčila do nádoby ruku a chvíli se v ní přehrabovala, než vytáhla jediný lístek. Zatajil se mi dech. Ale to asi všem kolem.

A pak Cetkie přečetla jméno.

"Denny Jacobson."

Zalapala jsem po dechu. Denny byl Miin mladší bratr. Bylo mu jen 10. Vyděšeně jsem sledovala, jak se bledý jako duch, vleče k podiu. A pak jsem zahlédla růžový záblesk a výkřik. "Počkejte!" Dál se prodírala davem, který ji okažitě udělal cestičku. Proběhla až k Dennymu a zadržela ho dřív, než mohl udělat další krok. "Hlásím se jako dobrovolnice!" Vyjekla. Nastal mírný zmatek. Dobrovolník. Nemohla jsem tomu uvěřit. A ne, nemyslím to, že tu byl dobrovolník. Nemohla jsem uvěřit tomu, že tu stála Mia a odhodlaně upírala pohled na Cetkie, která vypadala překvapená situací, ale po chvilce se srovnala a pronesla. "Dobrovolník! Skvělé! Pojď sem na pódium."

Oči se mi zalily slzami. To mi přece Mia nemohla udělat. Nemohla jít taky do arény. To prostě nešlo. Ale Mia už vystoupala schody a stoupla si vedle Cetkie z druhé strany. "Jméno, drahoušku?" Zeptala se jí. "Mia Jacobsonová." Odpověděla.

Bylo to tak šílené. Jako by se historie opakovala. Má matka udělala prakticky to samé. Šla jako dobrovolnice, místo své sestry.

Zbytek sklizně už jsem nevnímala. Starosta pronášel nějaký proslov, ale já ho neposlouchala. Spíš jsem myslela na to, co se stane. Jdu s Miou do arény. Moje nejhorší noční můra se splnila.

Potom, nás Cetkie vyzvala, abychom si potřásly rukami a odvedla nás do Starostova domu za námi. Každou z nás odvedli jinam. Věděla jsem, co teď mělo následovat. Měly jsme se rozloučit. Byla jsem ráda, že nám dali nějaký čas. Nebylo to jisté.

Sedla jsem si na modrou sedačku a čekala jsem, jestli se se mnou vůbec někdo přijde rozloučit. Přemýšlela jsem. S rodiči jsme samozřejmě probírali taktiku, kterou budu používat ve hře. To, jak budu vystupovat. Ale všechno záleželo na rozhodnutí mentora. Kterým byl Haymitch. Já sama o sobě jsem to hodlala neřešit.

Nečekaně se otevřely dveře a dovnitř se vřítil Finnick, který mě okamžitě začal pevně objímat a rozbrečel se přitom. To objetí jsem mu oplatila. Cítila jsem, jak mi do očí taky dostaly slzy. Matka a otec si sedli každý z jedné strany a taky mě objali. Takhle ve společném objetí, jsme tu seděli ještě dlouho. Matka se rozbrečela. A to už jsem to nevydržela, a i když jsem nechtěla mít před kamerami napuchlé červené oči, rozbrečela jsem se. Už toho na mě bylo moc. Měla jsem se vydat do arény, z které se nemusím vrátit. A do arény se mnou má jít taky moje nejlepší kamarádka. Co když ji budu muset zabít?

Doba, kterou jsem mohla se svou rodinou strávit, mi přišla strašně krátká. Nechtěla jsem je opouštět, ale věděla jsem, že musím. Tak jsem ještě jednou všechny pevně objala a řekla jim, že je miluju a oni odešli.

Zhrouceně jsem se vrátila na sedačku a složila hlavu do dlaní. Co budu dělat?

Nečekala jsem, že ještě někdo přijde, a proto mě docela překvapilo, když se dveře znovu otevřely a v nich se objevila Kristie. Narovnala jsem se a překvapeně se na ní podívala. Neměla jsem, ale čas nic říct, protože už mě drtila v objetí.

Pak se ode mě odtáhla se smutným pohledem na tváři. "Prim... slib mi, že se pokusíš nebýt ta, která ji zabije." Hlas měla tak tichý, že to byl spíš šepot. Přikývla jsem. "Budu se snažit. Ale nevíš co se stane. Co když mě nakonec zabije třeba ona?" Smutně se sesunula vedle mě. "Vážně je mi to líto. Ze všech těch lístků, musela vytáhnout zrovna jejího bratra a ona tam musela běžet. Mrzí mě to. Jen jsem snad doufala... že by mohl být nějaký způsob, jak jednu z vás nahradit někým jiným." Přiznala se. Povzdechla jsem si. Samozřejmě, že jsem si to taky přála. Ale nemohla jsem s tím nic dělat. Kristie mě naposledy objala, a pak odešla pryč. Něco mi říkalo, že ji nejspíš vidím naposled v životě.

Ze Starostova domu, mě Mírotvorci odvedli na nádraží. Jak se dalo čekat, bylo tu spoustu kamer. Ale... co naplat, že jsem předtím brečela. Možná to ještě využiju.

Nastoupily jsme s Miou do dveří vlaku, kde nám ještě naskenovaly obličeje a pak už se za námi zavřely dveře a vlak se rozjel. Cetkie nás zavedla do jídelního pavilonu a řekla nám kde jsou naše pokoje, s čímž někam zmizela. A tak jsme s Miou osaměly.

Chvíli mezi námi bylo ticho. A pak mi Mia věnovala omluvný pohled. "Musela jsem to udělat. Denny by se nejspíš nevrátil a na to, ho mám až moc ráda." Pokrčila jsem rameny. "Nemohla jsi za to. A navíc, můžeme být spojenci, ne?" Zeptala jsem se jí s nadějí v hlase. Mia se na mě zazubila. "Samozřejmě. Pokud mě nezabijou hned u Rohu hojnosti." Rozesmály jsme se. Náladu v místnosti to rozhodně odlehčilo. Mia byla vždycky takový vtipálek.

Sedly jsme si na sedačky a čekaly, co se bude dít. Po nějaké chvíli do místnosti vkráčel Haymitch, opilý, jako vždy. Jeho vztah k alkoholu se nijak nezměnil. Věnoval nám smutný pohled a prohlásil. "Vy dvě nemáte moc štěstí." A omdlel.

První kapitola je na světě. Abych se přiznala, neměla jsem v úmyslu psát tuhle povídku, ale jedna dívka, mě k tomu tak trochu donutila, takže tady to je =D. Nevím, jak to budu stíhat, když píšu dvě povídky najednou, ale snad to nějak půjde =D. Písničku nahoře najdete na YouTube pod názvem: The Hanging Tree (Original Hunger Games Remix) - Tyler Ward And Alyson Stoner - Official Music Video. Omlouvám se za chyby a doufám, že se líbí.

Ginny Weasleyová