Když jsme padali dolů, měla jsem pocit, že asi zemřu. Skvěle. Sice mě nezabijí Profíci, ale rozmáznu se jako placka na nějaké skále.
Jediný problém, nebyla jsem schopna myslet na cokoliv jiného, než jen: 'ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ'

Žádné heroické myšlenky, prostě jsem ječela jako idiot. No, naštěstí pro mě - Mark vedle mě na tom nebyl o moc líp.

Pod námi byla mlha, takže jsem vůbec netušila do čeho padáme. Už jsem se připravovala na smrt, když jsem zajela do něčeho šíleně studeného a mě došlo, že jsme spadli do vody. Díky bohům, za tu řeku. Myslím, že divnější větu nikdy nikdo neřekl.

Náraz donutil mě a Marka rozpojit ruce, a teď jsem netušila kde je. Rychle jsem začala plavat nahoru nad hladinu.

S lapáním po dechu jsem se vynořila a rozhlédla se kolem. Mark se vynořil chvíli po mně. Spadli jsem z pěkně vysokého útesu přímo do řeky. Začali jsme plavat ke břehu. Mark se vytáhl nahoru a pomohl mi na břeh.
Oba dva jsme se svalili na zem, lapajíc po dechu a prskajíc vodu.

Zírala jsem nad sebe a popadala dech. Nějak jsem nemohla uvěřit, že jsem naživu. Povedlo se nám utéct Profíkům a přežili jsme to. Díky bohu.

Oblečení jsem měla prosáklé vodou a lepilo se na mě jako chobotnice. Zavrtěla jsem sebou a snažila se nějak zbavit toho nepříjemně velkého kamene, který mi tlačil do zad... počkat! Můj baťoh!

Rychle jsem si sedla a sundala si batoh z promočených zad. Z batohu teď byla mokrá koule, obsah musel být zničený. Dříve než jsem ale mohla začít prohledávat škody, uslyšela jsem bolestivé zasténání.

Otočila jsem se, překvapená, co se stalo, když jsem uviděla, že Mark pořád leží na zemi. Šíp mu trčel z ruky, jak ho předtím ta zrzka trefila a on se teď snažil šíp nějak vyndat. Vykulila jsem oči a přelezla k němu.

"Marku, musíš přestat. Jen se zraníš a jednou rukou to nezvládneš." Pokusila jsem se mu to jemně vysvětlit. Náš kraj se zabýval lékařstvím. Věděla jsem co dělat. Nejhorší věc přitom, když se do vás něco zabodlo a zůstalo to tam, bylo vyndavat to, předtím než přišli doktoři a sami to opatrně vyndali, když byl pacient v narkóze a očistili pak ránu. Bohužel, my nebyli v nemocnici, byli jsme v aréně a museli jsme to vyndat. Doufala jsem, že něco z lékarničky tu koupačku přežilo.

Mark na mě pohlédl s bolestí v očí a zatnul zuby. "To se ti lehko řekne! Ty nemáš pitomej šíp v ruce." Zamračila jsem se na něj. "Pomůžu ti to vytáhnout, když mě to necháš udělat!" Mark byl chvíli zticha, ale pak bolest vyhrála a on přikývl.
Ulevilo se mi.

Rychle jsem popadla můj baťoh, kde byla lékárnička a po nějaké době hrabání, jsem vytáhla bílou krabičku. Otevřela a s potěšením jsem zjistila, že se tomu nic moc nestalo. Ta krabička naštěstí nepropustila moc vody dovnitř, takže obvazy nebyli skoro promočené. Vytáhla jsem jeden obvaz, vzala jsem desinfekci a rychle jsem ji nastříkala na obvaz. Pak jsem se podívala na Markovo zranění.

Šíp mu probodl biceps, a byl tam celkem hluboce zaryt. Opatrně jsem kolem šípu a rány obalila ten obvaz a koukla se na Marka. "Vytáhnu to, okay?" Dívala jsem se na něj, dokud nepříkývl.
"Ok, tak na tři." Znovu přikývl a já viděla jak se zhluboka nadechl.

"Raz."

"Dva."

"Tři."

Prudce jsem vytrhla šíp ven a Mark zaječel bolestí. Takhle bolestný křik jsem ještě neslyšela. Rychle jsem přiložila obvaz na ránu a začala mu obvazovat ruku. Markovi stékaly po lících slzy.

Ihned potom, co jsem ránu obvázala, jsem se začala dívat po nějakých lécích proti bolesti. Už jsem si myslela, že nic nenajdu, když na mě vykoukla známá krabička léků. Vyndala jsem jednu pilulku a podala jí Markovi.

"Proti bolesti."

Splátce přede mnou jí vděčně spolkl a pokusil se posadit. Zašklebil se bolestí, ale nakonec se zvedl a rozlédl se kolem. "Uh... my to přežili." Pousmála jsem se. "Jo, přežili jsme to. Co se ale myslíš, že stalo s Emily?" Mark pokrčil rameny. "Netuším. Myslím, že jsem ji viděl utíkat pryč a žádné výstřely z děl jsem neslyšel, takže určitě pořád žije. Teda, pokud jsme něco nepropásli." Přikývla jsem, měl pravdu. Já sama jsem nic neslyšela, takže určitě musela žít. Jen jsem doufala, že jí třeba profíci nechytili a jí se podařilo utéct. To, že nebyla mrtvá nic neznamenalo. Profíci jí mohli chytit a kdoví co s ní mohli teď dělat.

Odtáhla jsem si mokré oblečení od těla, ale jen se zase přitisklo ke mně s hlasitým 'plask' Zrudla jsem, když jsem si všimla jak se na mě Mark dívá.

Po nějaké době ticha, jsem si odkašlala. "Co teda budeme dělat teď?"

Mark se podrbal na tváři zdravou rukou. "Netuším. Ale nemyslím si, že s touhle rukou zvládnu něco udělat. Takže bych asi zůstal tady, pokud ti to nevadí? Nahoru se nedostaneme, takže jít za Profíkama jít nemůžeme."

Povzdechla jsem si. "Jo, ale náš plán dostat se k moři nemá cenu. Co bychom tam dělali, no? Emily je pryč, nemáme co dělat jiného, než jen přežívat, dokud se něco nestane. Navíc, běžela od nás, nenašli bysme ani Em, ani Profíky. A pochybuju, že by se vrhali z útesů, jen protože jsme sem zahučeli my." 

Mark se ušklíbl. "No, Kapitol si nenechá ujít dobrou show. Tohle je muselo nadchnout. Ale nikdo nezemřel, takže nedošlo ke krvavé řežbě, což znamená, že budou chtít víc. Jen si počkej a za chvíli se s nimi zase setkáme."

Otráveně jsem si vzdychla. "Kéž by ne."

Rozhlédla jsem se trochu kolem. Seděli jsme na břehu řeky, pod stromy a dívali se na rychle tekoucí řeku. Na druhém břehu se do výšky zvedaly skály a kvůli mrakům mlhy, jsme nemohli vidět až na vršek útesů, z kterého jsme spadli.
Vypadalo to tu celkem hezky a poklidně.

Vzpomněla jsem si, že jsem pořád nezkontrolovala obsah baťohu a tak jsem se do toho pustila. Zakrvácený šíp ležel na zemi pár metrů od nás, nepovšimnut.

Baťohu se nic moc nestalo. Jen byl mokrý. Lékárnička taky přežila. Zbraním se nic nestalo, a flaškám vody také ne. Bohužel, ostatní věci na tom nebyli tak dobře. Bundu jsem měla - stejně jako zbytek oblečení, celou promočenou a nejhůř na tom bylo jídlo. Z potravin zbyla kašitá hromádka. Fujjj. S odporem, jsem jídlo vyndala a vyhodila někam pod keř. Mark se něměl k prohlédání svého baťohu a tak jsem se toho uzmula já. On měl pár plechovek, kterým se naštěstí nic nestalo, ale ostatní jídlo jsem taky vyhodila.

Položila jsem naše bundy na zem, aby oschly na slunci a pak se zarazila. Nebyla tu zima - díky bohu - ale nebylo příjemné být v tak mokrém oblečení. Nejraději bych se převlíkla, ale neměla jsem tak nějak do čeho. A být tu ve spodním prádle... no... i když to znělo divně a stejně by mě viděl celý Panem, klidně bych se svlékla nebýt Marka vedle. Ehm... tak zůstanu v mokrém. Skvěle...

S povzdechem jsem si zase sedla vedle Marka a podala mu flašku s vodou. On ji němě přijal a k mému překvapení, ji po dopití šel dolít vodou z řeky.

Blížilo se už k odpoledni a já byla šíleně unavená.

***

Zůstali jsme u břehu, bylo to tu celkem poklidné. Nad námi oběma se vznášely obavy, ale nikdo z nás už se o Emily ani slovem nezmínil. Přes celý den nikdo nezemřel, takže jsme aspoň měli naději, že je v pořádku.

Ovšem, když se těsně před stmvíváním ozval výstřel z děla, byla jsem krajně nervózní.

"Bože, Marku, co když je mrtvá? Co když už ji nikdy neuvidíme?" Mark jen pokrčil rameny. "No... stejně není moc velká šance, že jí ještě potkáme. Možná dneska nezemřela, ale stejně ji už nemusíme nikdy vidět. Navíc... možná je lepší, že jsme se rozdělili. Jsme tu jen my tři, Alice a Profíci. Už se celkem menší počet. Kdybychom se teď rozdělili, alespoň už bychom nemuseli k ostatním nést zdopovědnost."

Vykulila jsem na něj oči. "A-ale... já se nechci rozdělovat." Zakňučela jsem vystrašeně. Mark rychle zavrtěl hlavou. "Tak jsem to nemyslel. Jen jsem konstatoval. Věř mi, dva lidi je dobrej počet."

Povzdechl si a pohlédl na setmělou oblohu, na které se teď objevil znak Panemu. Tiše jsme sledovali jak hymna dohrála a objevila se tvář chlapce z 11. kraje s tím divným obočím. Znovu znak a tma.

Vydechla jsem úlevou. Emily stále žila. Pořád tu byla naděje, že se znovu uvidíme. Ale netušila jsem, jestli bych zvládla udělat cokoliv, kdyby se postavila proti mně. Nedokázala bych jí zabít, i kdybychom byly poslední dvě v aréně.

Mark si vzal první hlídku a já se rozhodla jít spát. Byla jsem ráda, že jsme to přežili, ale mrzutá nálada mě pořád nepřešla.
Snad bude zítřek lepší.

Kéž bych jen věděla, jak moc jsem se spletla.

Vím, že je to trochu kratší kapitola, ale mě samotné už to ani nevadí XD. Omlouvám se za chyby a doufám, že se líbí.

Iren