Ráno jsem holkám řekli události předešlé noci. V noci jsme to nemohli moc řešit, ale teď u snídaně - která se skládala z toho chleba.

"To vytí naznačuje, že tu jsou vlci. A... říkali jste, že to bylo kolem půlnoci? No... možná jsou to něco jako hodiny." Navrhla Mia. "Jo, ale proč by pak někoho zabili? Vraždící hodiny nedávají moc smysl." Namítla Emily. "No, ty vlci a smrt mají určitě nějakou spojitost. Uvidíme co příští noc. Pokud se to bude opakovat, tak je to jasné - každou noc naše milá smečka psů zabije jednoho splátce. Encyklopedie, nevíte o nějakých vlcích z řecké mýtologie?"

Těmi 'Encyklopediemi' myslel mě a Miu. Jako jediné jsme totiž věděli alepspoň něco o řecké mýtologii. Zamyslela jsem se. Avšak, stejně jako včera v noci jsem si nedokázala na nic vzpomenout. Kéž bych tu teď měla svou velkou tlustou bichli o řecké mýtologii, kterou jsme měli doma. Mia si ale na něco vzpomněla.

"No... napadá mě jen jedno. Artemis se svými lovkyněmi většinou měla sebou smečku vlků. Ale to si nemyslím. Bylo by to nepravděpodobné..." Přišlo to jako blesk z nebe. Najednou jsem si vzpomněla na jednu legendu o prvním vlkodlakovi.

"A co Lykáón? První vlkodlak?" Ozvala jsem se tiše. Celou dobu jsem jen seděla a poslouchala je, ale teď jsem si to nemohla nechat pro sebe. Všichni na mě nechápavě pohlédli. Tak jsem začala vysvětlovat. "Lykáón byl dost krutý a zlý král. Měl 50 synů. Neuctíval moc bohy a když se to dozvěděl Zeus, vypravil se do jeho zámku v přestrojení, ale Lykáón poznal, že je to Zeus. Přesto mu to bylo jedno a naservíroval mu maso svého nejmladšího syna. Zeus se hrozně naštval. Teď se mýty moc neschodují - někdo říká, že Zeus Lykáóna a jeho syny spálil blesky, ale někdo zase, že ho a jeho 49 synů proměnil v vlky a Lykáóna v prvního vlkodlaka. To by přeci sedělo." Všichni jsme spracovávali tu informaci. Ticho prolomil až Mark, který si kousal kůžičku na nehtu. "No, to by rozhodně sedělo. Ale netušíme co sem tvůrci dali. Může to být jen smečka vlků, bez jiného cíle, než zabít všechny co jim zkříží cestu, ale mohli taky nasadit Lykáóna. Bude o dost nebezpěčněší, pokud má inteligentní mozek."

"Ale prosímtě... to by byla pitomost. Ten mýt... je tak 3000 let starý. Myslíš, že by někde vyhrabali jeho červi prolezlý tělo a oživili ho? Víš jaká je to pitomost?" Namítla Mia. Mark pokrčil rameny. "Mohli vzít normálního člověka, vymazat mu vzpomínky, přeprogramovat mu myšlenky... nevíš čeho jsou schopní. To popravdě nikdo neví." Na to jsme už nikdo neměli co říct. Jak jsme si taky povšimli, přes noc se oteplilo. Teď jsme tu všichni seděli jen v těch zelených tričkách.

Po této konverzaci jsme se přesunuli k vážnějšímu tématu. Co budeme dneska dělat? Chvíli jsme se dohadovali, ale pak jsem se dohodli na tom, že odejdeme z našeho 'tábora' a půjdeme dál do arény se trochu rozhlédnout kolem. Sbalili jsme si věci a vydali se na cestu. Mia se Scottem šli ve předu a tak se zabrali do rozhovoru, že nás ani nevnímali. Já jsem šla jako poslední s Emily. Mark šel veprostřed, ale nevypadalo to, že by se chtěl s někým bavit.

"Odkud vlastně znáš tolik o řecký mýtologii?" Zeptala se mě Emily. "Víš, doma máme knížku o mýtech. S Miou jsme to vždycky úplně hltaly." Emily přikývla. "No... rozhodně se nám to hodí. Jak velká je myslíš pravděpodobnost, že teď na někoho narazíme?" Otřásla jsem se. "Doufám, že malá." Emily se na mě konejšivě usmála. "Neboj. Pokud někoho potkáme... je nás pět. Máme na naší straně pravděpodobnost výhry." Odpověď jsem zamumlala a začala si hrát se svým přívěškem na krku. Zdálo se, že Emily si ho všimla až teď. "Odkud to vůbec máš?" "Ach..." musela jsem si pořádně promyslet co teď řeknu. Nemohla jsem jen tak vyžvanit, že mi to dal Mike. Tak jsem se nachýlila ke lži, "to mám z domova. Jako talisman, co by mi připomínal domov..." Ztichla jsem. Emily taky vypadala, že posmutněla.

Odkašlala jsem si. A pohlédla před sebe na ostatní splátce z mého spojenectví. Mark měl ruce v kapsách a vypadal dost zamyšleně. Mia a Scott o nečem horečně diskutovali a vypadalo to, že se o něčem hádají. Ale smáli se u toho, takže to nejspíš bylo jen pošťuchování. Najednou Mia zakopla o nějaký kořen, ale naštěstí jí Scott chytil, tak nespadla. Viděla jsem jak oba zrudli, ale pak se od sebe se smíchem odtáhli, se slovy, že prý ten druhý až moc smrdí. S úsmevěm jsem nad tím zakroutila hlavou. Ti dva by měli být spolu.

Šli jsme ještě nějakou dobu, když jsme uslyšeli vrčení. Instiktivně jsem se zastavili. Zrovna jsme stáli na místě, kde se stromy trochu rozestupovali, takže jsme se mohli postavit k sobě bez obav, že narazíme do stromu. Vrčení teď bylo hlasitější, doprovázeno dupáním. Postavili jsme se k sobě zády se zbraněmi připravenými k obraně. Popravdě, docela mě to zděsilo.

Najednou se z lesa vyřítila směčka psů... psů velkých jako popelářksá auta. Byli tři, všichni velcí, černí se svítícíma rudýma očima a bylo vidět, že mají jen jeden úmysl. Zabít nás.

"Pekelní psi!" Vyjekla jsem zdešeně. Jeden ze psů po mně vystartoval, ale já se rychle skrčila a sekla po něm. Bohužel nezpůsobila jsem mu nic vážného. Co hůř pro mě, naštvalo ho to a odhodil mě na strom. Pěkně tvrdě jsem se praštila do hlavy. Au. Před očima se mi dělali mžitky a šíleně mě bolela hlava, ale neomdlela jsem. Když ty černé fleky před očima konečně zmizely, uviděla jsem ostatní. Emily byla skrytá za jedním stromem a příležitostně vždycky na sekundu vykoukla a poslala na jednoho psa šíp. Povedlo se jí mu zabodnout šíp do oka a když se to stalo, pes se prostě rozpustil na prach. O toho  psa co napadl mě, se zajímal Mark a útočil na něj nožem. Mia, která předtím bojovala po Scottově boku s třetím psem ležela omráčená o pár metrů dál. A Scott ztratil svou zbraň. Psisko (Hehehe... Sherlock ALERT) se nad ním tyčilo v celé své výšce a bylo jasné, že pokud někdo něco neudělá, Scott se nedožije večera. Všimla jsem si, že Scottovo tričko je prosáklé krví. Musel ho škrábnout.

Nůž mi sice upadl a netušila jsem, kde teď je, ale stále jsem na zádech měla baťoh. S těmi vrhacými kolečky... jak těžké by bylo s nimi házet? Má to přece stejnou logiku jako nože, ne? Věděla jsem, že by to bylo riskatní, kvůli mému plánu, ale stejně tak jsem věděla, že je to jediná šance ho zachránit.

Bleskově jsem stáhla baťoh, z něj vytáhla jedno ozubané kolečko a postavila se. Chvíli jsme zbraň sledovala, než jsem si byla jistá jak ji hodit. Pak jsem se napřáhla a vodorovně položenou jsem ji se švihem vrhla na Pekelného psa. Už když jsem vypustila zbraň, věděla jsem, že zasáhne cíl. Žalostné vytí. A pak se pes rozpustil na prach. Otočila jsem se k Emily a Markovi, jen abych viděla, jak společně zneškodnili i posledního psa. Mia se vyhrabala na nohy. Všichni jsme stáli a těžce oddechovali. Pohlédla jsem na ostatní. Markovi se přes tvář táhl krvavý šrám, ale jinak vypadal v pohodě. Emily měla poškrábanou ruku. Mia měla ve vlasech listí a větvičky. Já jsem si nejspíš pohmoždila žebra, ale jinak v poho. A Scott - Scott ležel na zemi v rostoucí kaluži krve a nehýbal se.

"Scotte!" Vyjekla Mia a přihnala se k němu. Přihnali jsme se k němu. Klesla jsem na kolena vedle Scotta naproti Mie. Přes Scottovu hruď se táhly čtyřy krvavé škrábance, které pořád krvácely. Oči měl zavřené a nehýbal se, ale naštěstí dýchal. Emily si přitiskla ruce k ústům.

Mia s ním zatřásla. "Scotte! Notak! Blbče, vzbuď se!" Nakonec se jí hlas zlomil a ona se rozplakala. Netušila jsem, co mám dělat. Mia na mě zděšeně pohlédla. "Lékarničku! Rychle!" Zaječela na mě přes vzlyky a já rychle vytáhla z batohu bíly kufřík a podala jí ho. Mia se v tom chvíli zběsile přehrabovala, než rozčileně odhodila lékárničku stranou. "

"Nic! Nic, co by mu mohlo pomoct. Obvazy na to nestačí." Sakra... Scott přece nemůže umřít. "Ale tady zůstat nemůžeme." Ozval se Mark. Bezradně jsme se na sebe podívali. Mia po něm vrhla vražedný pohled. "A to ho tu chceš nechat" Emily zavrtěla hlavou. "Ne, samozřejmě, že ne. Ale Mark má pravdu. Tady ho nemůžeme nechat. Není to tu bezpečné. Vezmeme ho sebou a najedeme nějaké bezpečnější místo." Na tohle už Mia nic nenamítla. Obmotali jsme Scottovi kolem hrudi bundu, abychom ránu alespoň trochu zaškrtili, ale ne moc pevně, aby mohl dýchat. Mark ho vzal do náruče, protože byl jediný kluk a vydali jsme se pryč, zanechávajíc za sebou jen krev a tři mrtvé psy.

/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/\/

Po dvou hodinách jsme konečně našli říčku. Protékala na okraji malé mýtinky, která byla skryta hradbou stromů, ze všech stran. Mark Scotta položil jemně na zem a já s Miou jsme ho hned začaly nějak ošetřovat. Prohrabaly jsme lékarničku a rozhodly se, že by bylo nejlepší mu ty rány vyčistit a dát na to mastičku proti infekci a obvázat mu to obvazy.

Odvázaly jsme mu bundu z hrudi, Scott tiše kňučel. Ugh... chudák. Tričko jsme mu sundaly ještě dobře, ale pak nastal problém. Tílko měl nasáté krví a přilepené k ránám jako lepidlem. Pokusila jsem se látku trochu nadzvednout, ale kvůli zvukům, které přitom Scott vydal, jsem toho okamžitě raději nechala. Začaly jsme látku pomalu odmočovat vodou. Pomáhalo to. Šlo to pomalu a jen po malých kousíčkách, ale na konec se látka začala uvolňovat. Mark s Emily nám chodili pro vodu. Zbylé kusy látky jsme odřezaly, takže když jsme končily, Scott měl po tílku. Ups...

Zalapala jsem po dechu, když jsem uviděla ty rány. Přes hruď se mu táhly čtyři krvavé rány, po drápech toho psiska. Krev ze nich pořád valila, byla lepkavá a pach, který šel ze Scottova těla, mě málem donutil zvracet. Ne. Jsi dcera své matky. Ty to dáš. Nesmíš Scotta zklamat. Nemůžeš ho nechat umřít! Zaječelo na mě mé svědomí, vzchopila jsem se a s Miou pokračovala dál. Scott celou dobu tiše kňučel, i napříč tomu, že byl v bezvědomí a Mie tekly slzy z tváří, ale všichni jsme se drželi.

Dalo to práci. Ale nakonec jsme dokázaly Scottovi vyčistit a namazat rány a obvázat ho. Když jsme končily, byla jsem naprosto znavená a spocená, z toho všeho stresu, ale šlo to. Zabalili jsme Scotta do spacáku, aby mu nebyla zima a konečně si oddechly. Usnul. Jen jsme doufaly, aby se probudil. Mia se rozhodla zůstat u Scotta, zatímco já jsem se šla napít. Mark u mě byl rychleji, než jsem se vůbec mohla rozhlédnout, kde jsou láhve a podal mi jednu. Poděkovala jsem mu a napila se, sednouc si při tom na zem. Mark si sedl vedle mě. "Jak je na tom?" Povzdechla jsem si a podala mu zpátky láhev. "Pořád je bledej. Ztratil hodně krve. Teď spí. Udělaly jsme všechno co šlo, ale... nevím jestli se probere." "Udělali jste všechno co jste mohly. Neboj, on se probere." Ujistil mě. Pousmála jsem se v chabém pokusu o dík.

Až pak jsem si všimla náplasti, která se táhla od jeho právé lícní kosti, po bradu. "A co ty? Co ta rána?" zeptala jsem se a ukázala si na tvář. Mark se poškrábal na náplasti. "No nevím. Není to nic hrozného. Jen seknutí. Při nejhorším, tam budu mít jizvu. Ale doufám, že to tak špatné není." Přikývla jsem.

Mark si mě změřil svýma tmavě čokoládovýma očima. "Myslíš, že nám dlužíš vysvětlení." Nechápavě jsem nadzvihla obočí. "Myslím tím, když jsme bojovali s těmi psy, já s Em jsme byli až moc zaměstnaní jedním psem, Mia a Scott bojovali proti druhému, viděl jsem, jak pak Mia omdlela. Ale tebe jsem neviděl. A když jsme zabili toho našeho psa, ten třetí byl už mrtvý. A přesto jsem viděl, jak ještě před chvílí stál nad Scottem. Takže... jak se ti sakra povedlo toho psa zabít úplně sama?" Líce se mi rozhořely. Sakra, proč se na to ptá? Sám přeci ví, že mi tak moc nepomůže s mým účelem hrát slabou... A taky mě z nějakého nepochopitelného důvodu naštvalo, že Emily řekl Em... Když jsem dlouho nic neříkala, jemně mi položil ruku na rameno, což bylo překvapivé, on se moc ostatních nedotýkal. "Hej, neber to jako útok. Zachránilas Scottovi život. Jen by mě zajímalo co se tam stalo. Řekneš nám to všem najednou, ano?" "Já... prostě jsem na toho psa zkusila hodit jedno z těch koleček a on chcípl." Vysoukala jsem ze sebe s hranou nervozitou. Samozřejmě, že bych si nejraději normálně popovídala, ale to tu nešlo. Bohužel. Mark nadvzihl obočí. "Použila jsi na něj tu zbraň? Možná by si to s nimi měla zkusit. Možná objevíš skrytý talent."

"Hej vy dva, pojďte mi pomoc s tím dřívím!" Uslyšeli jsme Emily, která měla v rukou hromádku dříví na oheň. Tak jsme ji šli pomoc. Nedělali jsme si moc starostí s kouřem. No a co že nás uvidí? Byla pitomost se skrývat. Čtyři z nás byli pořád dost schopní v boji a i když byl Scott mimo, věděla jsem, že se ubráníme.

Po nějaké době jsme si řekli, že bychom se měli vydat na lov. Ale problém nastal s tím, kdo půjde. Někdo musel zůstat v táboře se Scottem, na co se rychle přihlásila Mia, my jí to nijak nevymlouvali. Ale když jsme se rozhodli jít my tři - já, Mark a Emily - zase jsme se začali dohadovat, že by to tu Mia nemusela zvládnout sama. Konečně se ozval Mark. "Zůstanu tady, vy dvě jděte něco ulovit. Nebojte, zvládnem to tady. A dva je nejlepší počet." Shodli jsme se, že to asi bude nejlepší, a s Emily si vzaly zbraně.

Za opasek jsem si zastrčila nůž a ty kolečka. Jedno jsem vzala do rukou a zkoumala ho. Pak mě to najednou trklo. No samozřejmě. Vrhací hvězdice. Věděla jsem, že existují, viděla jsem už stokrát, ale tady mi jako idiotovi nedošlo, že jsou to ony. Tyhle měli místo obvyklých 5 cípů 3, proto jsem byla mírně zmatena.

Rozloučily jsme se a vydaly se do lesa.

Nějakou dobu jsme šly v tichosti. Chtěla jsem nějak rozjet konverzaci, ale vůbec jsem netušila, o čem mluvit. Byl to takový ten hrozně nepříjemný pocit, když si chcete povídat, ale nemůžete přijít na nic, o čem byste mohli mluvit. Ani jsem si to neuvědomila a zvedla ruku k amuletu. Emily si toho všimla. Někdy si říkám, jestli okolo toho nemá nějakou úchylku - to už bylo dneska podruhé kdy o tom začala mluvit.

"Chybí tí?" Chvíli jsem na ni jen nechápavě koukala, než mi došlo, že mluví o mé rodině, kvůli té lži, kterou jsem jí ráno řekla. "Jo, docela jo." olízla jsem si rty, "Nejvíc asi bráška. Je mu jen 10... I když je hrozně otravnej, pořád ho zbožňuju. A taky kamarádka mě a Mii - Kristie. Vždycky nás zatáhla do nějakýho hroznýho průšvihu, ale naštěstí jsme uměli rychle zdrhat." Zasmála jsem se, ale pak jsem zesmutněla, když mi došlo, že už je pravděpodobně nikdy neuvidím. Achjo... Chyběl mi 12. kraj. Chyběl mi domov.

Emily se smutně usmála. "Jo, mě taky dost chybí. Já mám šest sourozenců, 5 sester a 1 bratra. Jsem z nich nejstarší, takže hodně pomáhám mámě. A věř mi, znám to. Jsou hrozně otravní, ale nejde je nezbožňovat." Obě dvě jsme si povzdechly. Kéž bychom tu nemuseli být. Nikdo z nás.

Najednou se Emily zastavila. Už jsem se jí chtěla zeptat, proč se zastavila, když mi naznačila, abych byla zticha a ukázala někam před nás. Pohlédla jsem tím směrem a vykulila oči. Deset metrů před námi, zády k nám, stál obří ďivočák. Vykulila jsem oči. Ještě nikdy jsem neviděla ďivočáka tak velkého. Měl dva metry a to jsem ho ještě neviděla zepředu. Ihned mi došlo, že to asi nebude normální zvíře. Zamyslela jsem se, jestli jsem někdy nečetla o nějakém kanci v řecké mýtologii. Něco jsem asi četla, ale už jsem si to vůbec nepamatovala. Super. Já jsem hlava děravá...

Emily si vzala luk a potichu vytáhla z toulce šíp a nasadila ho do luku. Zadržela jsem ji dřív, než ho stačila natáhnout. "Nemyslím si, že je to nejlepší nápad." zašeptala jsem úsečně, "Myslím, že jsem něco o velkým ďivočákovi už četla. Nebude nejmoudřejší po něm střelit. Může se jen víc naštvat. Navíc, spousta nestvůr mají obrněnou kůži." Emily sklopila luk. "Co si o něm četla?" Zašklebila jsem se. "Bohužel si to nepamatuju." Pořádně jsem se zamyslela. Myslím, že Herkules měl za úkol porazit jednoho kance. Ale taky jsem četla jednu pověst o jiném kanci. Kanci, kterého na zem poslala Artemis, protože král zdejší země dal všem bohům oběti, ale jí ne. O Kanci, který byl větší, než kterýkoliv jiný, jehož oči zářily krvavou rudí a všude přinášel jen zkázu. O Kalydonském kanci.

Ale pokud jsme narazili zrovna na něj... a sakra. "Já... asi si na něco vzpomínám." Řekla jsem šeptem Emily, která čekala, až něco řeknu. Nadzvedla obočí v němém ponouknutí, abych pokračovala. Řekla jsem ji, obě možnosti a taky to, že se víc přikláním k druhé možnosti.

Emily chvíli přemýšlela, ale pak znovu napla luk. Než jsem ji stačila zastavit, vystřelila. Šíp se zapíchl ďivočákovi do hřbetu, ale jak jsem předpokládala, jen ho to naštvalo. Otočil se a blýskl po nás svýma krvavýma očima. Emily už v tu chvíli poslala do vzduchu další šíp. Tenhle ho trefil přímo do oka. Rozzuřeně zařval. A vyběhl proti nám. Bleskově jsem po něm hodila jednu hvězdici. Ďivočák se naštvaně zastavil a zařval. A zrovna v tu chvíli Emily vyslala další šíp. Za sekundu měl ďivočák šíp v tlamě a naštvaně zařval (to dělal dost často). Ale to bylo to poslední co udělal, než se mrtvý zkácel k zemi.

S úlevou jsem vydechla. Byl mrtvý. Super. Oddechla jsem si. Pot ze strachu a stresu mi rašil na čele a já byla dost ráda, že jsme ho dokázaly zabít. Pohlédla jsem na Emily. Jako já těžce oddechovala. "V pořádku?" Přikývla jsem. Chvíli jsme přemýšlely, co bychom s tím ďivočákem měli udělat, než jsme se rozhodly, že když už jsme šly na lov, mohly bychom ho vzít sebou k ostatním - určitě na něm bude hodně masa a, přeci jen to bylo prase. Takže jsme každá popadly jednu nohu a začaly ho táhnout k táboru.

Ďivočák naštěstí nebyl tak těžký, i když to byla fuška.

Když jsme se objevily na mítince, pustily jsme ďivočáka na zem a obě dvě zmoženě lapaly po dechu. Mark jen zakroutil hlavou. "Řekl jsem vám, ať nám dojdete pro jídlo a vy sem donesete tohle."

Zrovna v tu chvíli se ozval chlapecký smích. Všichni tři jsme se otočili, jen abychom uviděly Scotta, který se opíral o lokty v polosedu a šklebil se na nás. "Super, už jsem měl hlad!" A s tím se zkroutil do dalšího záchvatu smíchu.

Hned na začátek bych se chtěla omluvit, Wattpad mi smazal polovinu kapitoly, takže jsem ji musela zase dopsat, tak jsem to raději stáhla z internetu. Vážně mě to mrzí, za ty nesrovnalosti. Teď už je kapitola v pořádku, takže se můžu konečně pustit na další kapitolu =) Snad se vám kapitola líbila. Omlouvám se za chyby a doufám, že se líbí. =D

Iren