Lapala jsem po dechu. Tohle bylo poprvé, co jsem kdy aktivně bojovala s někým jiným na život a na smrt, a i když jsem po ruce měla ostatní dva spojence, byla jsem vyčerpaná. Alice byla mrtvá. Ležela v kaluži vlastní krve, nevidoucíma očima zírala před sebe a byla bledší, než křída.

Stáli jsme tam a po nějakou dobu nikdo nic neřekl. Nechtěla jsem se na ní dívat, ale oči mi zůstávaly přilepené na jejím mrtvém těle. Bylo to hrozné. Chtělo se mi zvracet. Stejně jsem však zírala na ten mrtvý pohled v očích. Na temnou barvu krve. Na to jak se vůbec nehýbala...

Donutila jsem se zavřít oči. Dýchání už se mi zklidnilo. Zatřásla jsem sebou a otočila se. Chtěla jsem navrhnout, že bychom už mohli jít, ale hlas se mi zadrhl v hrdle.

Mark na Emily zíral s nekrytou zděšeností. Na jeho tváři se zračila směsice šoku a znechucení tak silná, až jsem zůstala překvapením přibitá na místě. Než jsem však mohla vůbec uvažovat o tom, proč se tak tvářil, Emily na něj namířila svůj luk.

A já mohla jen ohromeně sledovat, jak z něj vystřelila, přímo na mého přítele. Bylo to jako ve zpomaleném filmu.

Šíp se svištěním proletěl vzduchem.

Markovi oči se rozšířily.

Emily se pousmála.

A pak se šíp zabodl přímo do splátcova břicha a on vydal bolestivé zachrchlání. Přitiskl ruce k ráně a klesl na kolena. Konečně se mi vrátil hlas a vyděšeně jsem vyjekla.

Život se mi v jednom okamžiku obrátil vzhůru nohama. Moje mysl to nějak nedokázala pobrat. Co se to dělo? Proč to Emily - sladká, milá, podporující Emily - udělala? Proč? Proč by střelila po klukovi, kterého znala od dětství? A co měl znamenat Markův výraz?

Než jsem se však mohla vzpamatovat, Emily se už otočila na podpatku a odběhla. Moje oči se však ihned nasměrovaly na Marka. Bezmyšlenkovitě jsem k němu přiběhla.

"Marku! Oh bože, Marku!" Ležel na zemi a vydával bolestivé zvuky. Jemně jsem mu vsunula ruku pod záda a opřela ho o sebe, takže teď napůl seděl. Zakňučel bolestí. Z břicha mu trčel šíp, ale vytékalo překvapivě málo krve. Pak jsem si vzpomněla na to, že pokud v sobě má někdo něco - nůž, nůžky, šíp, jakoukoliv zbraň - neměl by to vytahovat. Zbraň zadržuje krev od toho, aby vyproudila ven a poraněný vykrvácel. Ustaraně jsem na něj pohlédla. Chtěla jsem mu pomoct. Nemohl přeci teď takhle zemřít. Nemohl mě tady nechat jen s ní!

"Marku, Marku, bože co se to stalo," vydechla jsem. Oči mě pálily.

Rozkašlal se. "Emily se stala, kráva blbá."

Chabě jsem se pousmála. Pak jsem si však všimla, že se snaží vytáhnout si z rány šíp. Rychle jsem ho chytla za ruce. "Nedělej to, zadržuje to krev! Když ho vytáhneš, vykrvácíš!"

Vtom se však začal trpce smát. "Vážně? Jako bych už dávno neumíral. Ne-nemá to cenu, Rose. Co-copak nechápeš, že tu u-umřu?" Začínal mít potíže s mluvením. Naštěstí, ale nechal šíp být.

Začala jsem panikařit. Tohle se přeci nemohlo stát! Ne, ne, ne, ne, ne! Proč to musel být zrovna on?

Razantně jsem zavrtěla hlavou. "Ne, neumřeš tu. Vyléčím tě. Máme lékárničku..." Začala jsem si stahovat baťoh, když mi došlo, že v mém lékárnička nebyla. Měla ji Emily. Sakra.

"Rose - prosím." zachraptěl. Pohlédla jsem na něj, cítíc se úplně neschopná. "Nemůžeš nic udělat. Je-jen tu se mnou zůstaň."

A najednou zněl jako malý kluk. V očích se mu leskly slzy. Dolní ret se mu třásl. Tohle bylo poprvé, co jsem ho viděla tak zranitelného. Možná, že jsem to byla já, kdo nemohl uvěřit, že by mohl zemřít, ale i on se bál.

Ani jsem si toho nevšimla, ale začaly mi slzet mé vlastní oči. Utřela jsem si je do rukávu a přitáhla ho blíž, přikyvujíc. "Samozřejmě. Neboj, nenechám tě tu."

Koutky se mu zvedly v jemném úsměvu. "Děkuju... R-rose, Bože je toho tolik co bych ti chtěl říct -" rozkašlal se. Když přestal, položil si hlavu na mé rameno se zavřenýma očima a znaveně oddychoval.

Bože on umírá, on opravdu umírá, co se to děje, před pár minutami jsme byli v pořádku, proč se to stalo, pročpročpročpročproč-

"Rose," znovu promluvil a vytrhl mě tak z mých panických myšlenek. Dýchal rychleji a namáhavěji, než obvykle. Krvavá skvrna se pořád zvětšovala. "jsem rád, že umírám s-s tebou." Vydechl.

Vzlykla jsem. "Marku, Bože Marku, prosím, nedělej mi to."

Zavrtěl hlavou s úsměvem a zavřel oči. "Omlouvám se. Vždycky jsem vě-věděl, že tu um-m-mřu. Bude to tak lepší." Pak ale otevřel oči a pohled v nich byl tak upřímný, až jsem se zalkla. "Byla jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo. Pře-předtím jsem neměl nikoho. Ch-chtěl jsem tu um-umřít. Víš, že jsem se stejně ni-nikdy nechtěl vrátit."

Hrdlem se mi prodral vzlyk. Bože, ne...

"To neříkej. Mohl by ses odstěhovat, kdybys vyhrál. Mohl bys začít úplně znovu. Mohl bys-"

"Ne," zarazil mě, "ne, Rose prosím, poslouchej mě."

Kousla jsem se do rtu a přikývla jsem. Z očí se mi řinuly slzy, jako kdyby někdo otočil kohoutkem. Nevypadalo to, že by ho chtěl zase v blízké době zavřít.

"Kvů-kvůli tobě jsem to tu zv-zv-" odmlčel se a chvíli jen oddechoval, než znovu promluvil, "zvládl. Vím, že bych to nedokázal, kdybys tu nebyla."

Vzlykla jsem. "Proč mi to říkáš?"

Pousmál se. Zhluboka se nadechl, bolest celou dobu očividná v jeho očích. "Protože... pro-protože tě miluju."

Mohla jsem jen zírat. On... mě... Rozvzlykala jsem se ještě víc. "Marku..."

Na tváři mu problesklo zklamání. "To je v pořádku," zamumlal, "chá-chápu, že to tak necí-"

"Bože, vždyť já tě taky miluju!" Vykřikla jsem, když mi došlo, že si myslel, že to tak necítím. Chvíli na mě vyjeveně zíral a pak se mu po tváři rozlil blažený úsměv.

Teď už sípal. Byl bledý jako stěna. Třásl se. Držela jsem ho pevněji a sama jsem cítila, jak mi na ruce padá krev. Po tvářích mu kanuly slzy. Přesto se však na mě usmíval, jako bych byla anděl. Lámalo mi to srdce.

Pomalu, namáhavě zvedl jednu zakrvácenou ruku a přiložil mi ji na tvář. Naše pohledy - jeho bolestný, upřímný a unavený a můj vyděšený, uslzený a zoufalý - se setkaly. "Polib mě," zašeptal.

A já se k němu bez jediného zaváhání naklonila a přitiskla naše rty k sobě. Byla to moje první pusa. Brečela jsem u ní. Oba dva jsme brečeli. Bylo to krátké. Jen něžné přitisknutí rtů k sobě. Ale byl to ten nejkouzelnější okamžik, který jsem kdy zažila. Nemyslela jsem si, že by mohl mé city opětovat. Byla jsem neskutečně šťastná. Ale dozvědět se o tom teď... v této situaci... Lámalo mi to srdce. Chtěla jsem řvát. Chtěla jsem křičet na všechny, kteří nás sem přivezli, na všechny, kteří nás donutili se vraždit. Byl to ten nejhezčí a nejsmutnější moment mého života.

A byl moc krátký.

Odtáhli jsme se od sebe. Mark si znovu opřel hlavu a oddechoval. Zavřela jsem oči a tiše vzlykala. Pořád ještě žil. Pořád - bylo toho tolik co jsem mu chtěla říct. Ale nemohla jsem utvořit slova. Nesnášela jsem se za to. V budoucnu jsem se k této chvíli hodně vracela a nechápala jsem, proč jsem nic neudělala. Možná jsem ho mohla zachránit. Možná jsem mohla říct víc. Ale nemohla jsem.

Mark zvedl oči. Každý nádech mu činil potíže. On se mi však podíval přímo do očí s tvrdostí, kterou jsem neočekávala. "Slib mi... slib mi, že ji zabiješ. Slib mi to." Procedil přes zuby.

Nemusela jsem se ptát, koho tím myslel. Zatnula jsem zuby. Ano. Najdu ji a pošlu ji rovnou do pekla. Přikývla jsem. "Neboj se."

Kluk, kterého jsem milovala, si oddechl. Zavřel oči. A pak už jsem jen sledovala, jak se jeho dýchání zpomalovalo stále víc a víc.

A pak vydechl naposledy.

Chvíli mi to nedocházelo. Klečela jsem na zemi, držela Marka v náručí se zakrvácenou tváří mokrou od slz a zakrvácenýma rukama a pořád mi nedocházelo, že už se nehýbal. Moje oči viděly, ale mozek nechápal. Jen jsem v šoku zírala, zmražená na místě.

Byl to právě výstřel z děla, který mě z toho vytrhl. Realita situace na mě spadla, až když mi ušima projel ten až moc známý zvuk. On byl mrtvý. On opravdu umřel. Mark - Mark, kterého jsem tak moc milovala, Mark, který měl to nejhorší dětství, Mark, který uměl bojovat o dost líp, než já. Mark, který byl ten nejstatečnější člověk, kterého jsem kdy potkala a ten, který mi teď ležel v náručí mrtvý. Mrtvý, mrtvý, mrtvý!

V náhlém návalu hysterie, jsem mu zabořila hlavu do hrudě a začala brečet. Už to nebyly jen nezastavitelné slzy a posmrkávání. Ne, tohle bylo hnusné, odporné, srdcervoucí kvílení. Tak moc to bolelo. On opravdu umřel. On mě tu opravdu nechal. Nechtěla jsem tu být. Nikdy jsem sem nechtěla jít, ale tohle bylo poprvé, co jsem si tak moc přála už jít domů. Přála jsem si, aby se tohle nikdy nestalo. Abych nezůstala v celé nebezpečné aréně sama, jen s dost nebezpečnou holkou, o níž jsem ani netušila, co si myslet.

Nechápala jsem, proč to udělala. Proč by se najednou otočila proti nám? Proč by... neměla snad Marka aspoň trochu ráda? Ano, asi to vyřešilo tuhle situaci... nemuseli jsme řešit, kdo zabije koho. Ale ona nám vrazila nůž do zad. Zabila ho. Zabila ho a byla jsem si jistá, že teď zabije i mě.

Asi mi to mělo dojít... asi jsem se měla podivovat nad tím, jak to že přežila sama v lese, když nás honili Profíci. Asi jsem si měla všimnout, jak divné bylo, že zabila toho mladého splátce, bez jakéhokoliv zaváhání... zajímalo by mě, kolik toho vlastně udělala...

Napřímila jsem se v šoku, když mi hlavou prolétla jedna myšlenka. Ona byla první, co našla Miu. A pořád mi přišlo divné, proč by se zabila. Co když... co když... Ne. Ne, to by přeci neudělala, nemohla... Pohlédla jsem na Marka. Marka, kterého znala nejlíp z nás všech a jen tak zabila. Nemělo by být tak překvapivé, že by i zabila Miu. Ale to by znamenalo, že to hrála celou dobu...

Hrdlem se mi prodral další vzlyk. Nenáviděla jsem to. Nenáviděla jsem to tu. Chtěla jsem jít domů, za mými rodiči a mít své přátele zpátky a házet šišky v lese na veverky a vůbec neřešit nějaké Hladové hry.

Ale vždyť můžeš jít domů. Ozvala se má víc rozumná stránka, Prostě ji jen musíš zabít.

Ale vždyť já to nedokážu. Argumentovala jsem.

Takže se necháš zabít? Vždyť jsi mu to slíbila!

Oči mi znovu ulpěly na Markovi. Jeho černé vlasy se mu potem lepily k čelu. Oči měl zavřené, za což jsem byla ráda. Zašpiněné tváře mu protínaly čisté proužky od slz. Na rtech mu pohrával mírný úsměv a mě došlo, že se teď navždy bude usmívat. Jedna z rukou se mu svezla na zem. Rudá krev dál odtékala. Už nikdy se nepohne. Už nikdy nepromluví. Už nikdy se neusměje - i když se smál málo -, už nikdy nic neudělá. Už nikdy se na mě nepodívá. Už nikdy nebude mít šanci na lepší život.

A to jen kvůli ní! Kvůli někomu, komu jsme věřili. Kvůli ní zemřel. To ona mě připravila o lásku mého života! To ona teď měla být mrtvá!

Zvedla jsem oči k nebi. K modrému, blankytnému nebi. Jak mohlo svítit slunce v takovéto situaci? Jak? Jak mohli tvůrci jen tak nečině přihlížet? Jak mohl někdo vůbec něco takového vymyslet? A jak mohl někdo tohle přivolat zpět?

Chtělo se mi zvracet. Chtělo se mi se někde schoulit v klubíčku a zůstat tam navždy. Už jsem nebrečela, ale bylo mi mizerně. Nechtěla jsem odcházet. Aspoň, ne z téhle pozice. Nechtěla jsem se zvedat a prostě ho tu nechat. Nechtěla jsem ho opustit. Ale hlavně jsem nechtěla čelit realitě situace. Představa, že bych se snad ještě někdy měla potkat s Emily, mě děsila. Stejně tak představa, že bych se kolem arény toulala úplně sama. Tohle by opravdu bylo poprvé, co bych byla úplně sama.

Zajímalo by mě, jaké to měli mý rodiče. Bála se moje matka, když utíkala před Profíky? Bál se můj táta, když se s mámou rozdělili na konci 75. Hladových her? Cítila se máma taky tak špatně, když sledovala, jak jí mladá Routa umírá před očima? Jaké to pro tátu bylo, když musel spolupracovat s Profíky?

Historie je vždycky ukazovala jako hrdé, nebojácné splátce, kteří se postavili všemu nebezpeční čelem. Určitě se jim dařilo líp, než mně. Ani jsem netušila, jak to, že ještě nejsem mrtvá. Mohla jsem zemřít už asi stokrát. Nebylo fér, že jsem pořád ještě žila. Ne, když byli všichni ostatní mrtvý. Vždyť já neuměla nic jiného, než jen všechno pokazit. Neuměla jsem bojovat. Jo, možná jsem uměla vrhat nože, ale mé schopnosti rozhodně nebyly nejlepší. Kdyby nebylo ostatních, už bych byla mrtvá.

Nebylo to fér. Nic z tohohle.

Objala jsem Marka pevněji. Byl jako látková panenka. Oči mě znovu začaly pálit. Avšak, všimla jsem si, že mě něco tlačí do hrudníku.

Zvedla jsem se a s překvapením nahmatala náhrdelník. Do hlavy se mi vřítily vzpomínky na to, když mi ho před hrami Mike dal. Lhala jsem, že byl z domova. Tak dlouho jsem na něj nepomyslela... Tak dlouho jsem vůbec nepomyslela na bělovlasou Seltii ani na můj přípravný tým - Sylvii, Katie a Mika. Tak dlouho jsem vůbec nepomyslela na Cetkie ani Haymitche. Ani na toho avoxe - Thomase. A před jak dlouhou dobou jsem naposledy pomyslela na lidi z 12. kraje, kromě svých rodičů? Jak se všichni měli? Fandili mi? Jaké to bylo pro 12. kraj sledovat mě v televizi? Jaké to bylo pro Kristie? Jedna z jejích nejlepších kamarádek byla mrtvá a teď musela sledovat, jak dopadnu já.

Znovu jsem pohlédla na náhrdelník. Pořád jsem nechápala, proč mi ho Mike dal. Byla to prý rodinná památka. Věřil, že to zvládnu. Věřil, že mu ho vrátím. Vzpomněla jsem si na to, jak mě před hrami objal. Byl to on, kdo mě doprovázel na stupínek a já za to byla neskutečně vděčná. Ze všech v Kapitolu jsem ho měla nejraději. Netušila jsem proč. Ale on byl prostě tak fajn...

Mike mi věřil. Věřili mi. Zlomila bych svým přátelům a rodině srdce, kdybych tu zemřela. A slíbila jsem jim to. Slíbila.

Stiskla jsem náhrdelník pevněji. Slíbila jsem jim, že to zvládnu. A udělám to. Byla jsem tak blízko cíli. Šlo jen o jednu splátkyni. Jednu. Přežila jsem všechny ostatní. Zvládnu to. Samozřejmě, že jsem se bála. Ale zvládnu to. Vrátím Mikovi ten náhrdelník. Znovu obejmu svou rodinu. Vyhraju tyhle hry a vytřu Snowové zrak. Udělám to, pro ně všechny. Udělám to pro Marka.

Jemně jsem ho položila na zem. U srdce mě bolelo, ale všechny moje smysly přehlušilo odhodlání. Zvedla jsem se a pohlédla na své ruce. Pořád na nich ulpívala krev. Netušila jsem, jestli byla jen Markova, nebo i moje a Alicina. Zvedla jsem oba baťohy.

Část mě na mě křičela, ať neodcházím. Část mě tu chtěla na věky zůstat a nechat se sníst nějakou nestvůrou. Nemohla jsem to ale vzdát. Byla jsem tak blízko domovu. Zhluboka jsem se nadechla. Musela jsem odejít. Musela jsem je opustit. Alice i Marka. Aby je mohli vyzvednout a uspořádat jim pohřeb.

Naposledy jsem na ně pohlédla. Na krvelačnou Alici, dceru Johanny Masonové, která mě už od začátku nesnášela a zemřela, když se nás snažila zabít. Stejně to však byla jen dívka. Jen dospívající dívka, která chtěla přežít stejně jako já.

A pak na Marka, chytrého, nesociálního, uzavřeného Marka. Marka, jehož život byl tak hrozný, že tu chtěl zemřít. Marka, který mě i přese všechny mé chyby miloval. Na toho nejstatečnějšího kluka, kterého jsem kdy potkala.

Pak jsem se zhluboka nadechla a otočila se. Zírala jsem před sebe, ale nic neviděla. Věděla jsem, že kdybych se otočila, nemohla bych už odejít.

Emily si zasloužila zemřít. Zradila nás. Zabila Marka. A pravděpodobně měla na krku i Miu a spoustu dalších. Celou dobu to hrála. Zabila je.

A já teď zabiju ji.

Yeah! Akce! Cliffhanger! A vy mě za tohle asi zabijete! =D Kapitola je tu dřív, a rozhodně se nebojte! Pokud vydržím psát v tomhle tempu, bude tu už za necelý měsíc nová! Těšíte se na další? Za chvíli už bude konec. Rozhodně doufám, že se vám děj zatím líbí, hlavně to co jsem udělala s Emily =)

Písnička je War od Sum41.

Omlouvám se za chyby a doufám, že se líbí!

Iren