Nevím, jak dlouho jsem jen šla. Připadalo mi to jako hodiny. Pořádně jsem nevnímala. Mé nohy se pohybovaly automaticky, já jen věděla, že se musím dostat co nejdál od nich. Od jejich mrtvých těl, od té bolesti, která mi svírala srdce...

Bolelo to. Bozi, bolelo. Připadala jsem si, jako bych nemohla dýchat. Zármutek mi svíral vnitřnosti pevněji, než svěrák. Byl mrtvý. On byl mrtvý a já už ho nikdy neuvidím. Nikdy ho neuslyším, nikdy si s ním znovu nepromluvím...

Ale na tuhle bolest jsem se teď nemohla soustředit. Nemohla jsem se jí nechat rozptýlit. Neměla jsem na to čas ani příležitost. Musela jsem se soustředit. Rozptýlení by mě mohlo stát život. Musela jsem být připravená a pořád se mít na pozoru. Kromě mě tu v aréně už byla jen Emily.

A byla jsem si velice jistá, že tvůrci zmanipulují hru tak, abychom do sebe ještě narazily. Nebudou chtít jiný konec, než ten, ve kterém by jedna zabila tu druhou. Obě dvě jsme to taky chtěly udělat. Vlastně, možnost, že by jedna z nás zemřela jinak, než rukou té druhé, byla nepředstavitelná.

Takže všechny naděje na to, že by se Emily udála nějaká nehoda a já bych vyhrála, jsem mohla zahodit. Budu se muset s Emily vypořádat. Budu ji muset porazit v souboji. Ta představa mě děsila. Emily byla o dost lepší, než všichni, kteří byli v našem týmu.

Náš tým. Ó bozi. Vždyť já tu zbyla jediná. Nejdřív šla Chloey... Pak Scott, po něm Mia a pak i Mark. Přežila jsem je všechny.

V šoku nad tímto uvědoměním, jsem klopýtla.

Bozi, oni vážně všichni umřeli. Prohrábla jsem si rukou vlasy. Vzpomínala jsem si na to, jak jsme se dali do kupy. Na naše společné tréninky - i když jich bylo málo. Byli jsme připravení chránit ostatní, co nejvíc to šlo... A jak to dopadlo?

Chloey zemřela hned na začátku. Vždyť já ji ani ve hrách neviděla. Scott zemřel rukou pitomé hydry. Mia byla zabitá ve spánku jedním z nás (protože jsem pořád nemohla uvěřit, že by se opravdu zabila). A Marka zabila ta stejná osoba.

Jak zemřu já? A zemřu tady? Podaří se mi vůbec vyhrát?

Ano, měla jsem šanci vyhrát. Vrhat nože mi šlo. Ale Emily byla až moc dobrá. Lepší, než já. Opravdu jsem netušila, kdo tohle vyhraje. Doufala jsem, že aspoň splním Markovo přání. Samozřejmě jsem chtěla přežít. Ale nemyslela jsem si, že bych měla velkou šanci.

Takže jsem všechny tyhle myšlenky zase rychle zahnala. Ano, zbyla jsem tu poslední. A proto jsem musela bojovat. Oni by si jistě přáli, abych vyhrála. Takže vyhraju. Pro ně všechny.

***

Našla jsem vysoký strom s hezkými větvemi a vylezla na něj. Bylo to... zvláštní. Tohle bylo snad poprvé od začátku her, co jsem na nějaký strom vylezla. Vždycky jsme se si dělali tábor na zemi...

Až při lezení nahoru mi však došlo, že mám svá vlastní zranění. Nic vážného, ale Alicina sekera mě párkrát zasáhla. Se zatnutím zubů jsem vylezla nahoru a usadila se na jedné z větví. Pak jsem se prohlédla.

Ruce asi utrpěly největší škodu. Škrábance a seky pokrývaly celou plochu od zápěstí k ramenům. Většina krve už zaschla, takže to nebylo nic vážného. Ale vidět takovouto mozaiku na mých rukou... Uvědomovala jsem si, že budu mít spoustu jizev. Ale obě ruce se zdály být jinak v pořádku. Zkušebně jsem je párkrát ohnula. Ano, ruce mě z ran pálily, ale šlo to. Takže tahle část mého těla byla v pořádku. Dobrá.

Nohy na tom byly líp. Díky látce džínů byly napůl chráněné. Utrpěla jsem pár šrámů, ale v porovnání s mýma rukama, to bylo přehlédnutelné.

Ta mrcha vzala všechny lékárničky, které jsme měli, takže jsem teď s ránami nemohla moc dělat. Nesnášela jsem ji, ale na druhou stranu jsem ji musela obdivovat. Protože jestli proti nám byla celou dobu, hrála sakra dobře. Mrzelo mě, že to takhle dopadlo. Brala jsem ji jako kamarádku. Měla jsem ji ráda... a ona mě celou dobu nesnášela.

Povzdechla jsem si. Myšlenky se mi už zase stáčely tímto směrem. Kéž bych to prostě mohla vypnout...

Z přemýšlení mě vytrhlo pískání. Zvedla jsem hlavu. K mé větvi se pomalu vznášel stříbrný padáček. Sponzorský dar? Teď?

Padáček dopadl přede mne a já na něj vyjeveně zírala. Oni mi opravdu poslali dar. Asi to dávalo smysl. Zbyla jsem mezi posledníma dvěma. Určitě už na nás sázeli. Zajímalo by mě, kolik fanoušků jsem měla. Emily muselo fandit tolik lidí. Byla o dost silnější, než já. A zabila hodně splátců. Já ještě nevzala život nikomu. Nepřekvapilo by mě, kdyby ji podporovala většina.

Ale nějaké fanoušky jsem očividně měla. Natáhla jsem se pro svůj dárek. Ruce se mi třepaly. Byl to celkem malý balíček. Co mi teď mohli dát? Možná něco co mi pomůže Emily zabít. Ale nemyslela jsem si, že by tu bylo něco, co by mi pomohlo. Nože jsem měla. Blízko k ní bych se stejně nikdy nedostala, takže zbraně na blízko - například jed - mi byly na houby. Prsty jsem přejela po otvírání. No, když to neotevřu, nedozvím se nic.

Otevřela jsem ji. A párkrát zamrkala v šoku, než se mi po tváři rozjel úsměv. Byly to léky! Oni mi poslali náhradní lékárničku!

Prohlédla jsem její obsah. Nacházelo se tu pár prášků na bolest, dva obvazy a malá nádobka. Přitáhla jsem si ji blíž. Ve zvědavosti jsem jí párkrát zatřepala. Nic. Hm... Rychle jsem odšroubovala víko. Byla to mast. Mast na rány! Usmívala jsem se tak moc, až mě bolely tváře. Stačilo mi jedno přičichnutí, abych věděla odkud je. Takové jsme vyráběli doma.

Poslali mi to lidé z 12 kraje. Nemohla jsem být víc šťastná. Zvedla jsem hlavu k nebi.

"Děkuju."

Nabrala jsem trochu masti na prst a začala ji aplikovat na rány. Ihned jsem ucítila, jak mi mast rány mrazí a bolest pominula. Oddechla jsem si. Díky bohům, za naše léky.

Namazala jsem všechny ostatní rány a uvelebila se na větvi. Už se stmívalo. Dny tu plynuly o dost rychleji. Museli je zkrátit, abychom se dostaly ke konci dřív. Ta skutečnost mě děsila i uspokojovala zároveň.

***

Potom co zase vykouklo slunce a já se trochu prospala, jsem slezla dolů a rozhodla se najít mou soupeřku. Včera jsem šla ve směru, ve kterém šla ona, ale nemohla jsem tušit, kde v téhle změti stromů bude. Teď už listnaté stromy úplně nahradil prales. Zahlédla jsem i pár opic, ale nic mi neudělaly. To jen víc stvrdilo můj názor, že nás tvůrci neohrozí, dokud se nesetkáme.

Rány mě už nebolely a všechny se i zatáhly. Děkovala jsem všem bohům za naše léky.

Rozhlížela jsem se kolem. Tahle část arény byla hodně zajímavá. V životě jsem v džungli nebyla. Rostliny tu opravdu byly jiné. Vysoké palmy, cykasy, liány... tropické rostliny, jejichž jména jsem ani neznala. Málem jsem vyletěla z kůže, když mi pod nohama proběhla veverka.

Vlastně jsem ale netušila, co tu dělám. Emily za sebou moc stop nenechala. A tady v tomhle prostředí, jsem její stopu ztratila úplně. Zvažovala jsem, jestli se nevrátit a zkusit to znovu, když jsem vyšla z džungle ven.

Chvíli jsem tam jen stála a zmateně koukala kolem. Přede mnou se rozprostírala mýtina, na jejímž druhém konci začínal znovu les plný listnatých a jehličnatých stromů. Jak jsem se sem sakra dostala? Vždyť jsem celou dobu šla směrem k moři. Jak...?

Za chvíli mi však bylo jasné, co se stalo. Na druhém konci mýtiny se objevila štíhlá, vysoká, krátkovlasá postava.

Emily.

Tvůrci nás nahnali k sobě. Skvěle.

Chvíli jsme na sebe jen koukaly. A pak, ve stejnou chvíli, jsme obě pozvedly své zbraně. Namířila na mě luk, zatímco já zvedla ruku s nožem. Obě dvě jsme byly připravené vystřelit, ale ani jedna z nás to neudělala. Jen jsme na sebe zíraly, posuzujíc tu druhou. Srdce mi bilo jako splašené. Kdo se pohne první? Kdo koho zabije?

Emily naklonila hlavu na stranu. "Tak se znovu potkáváme. A po tak krátké době..." Uchechtla se.

Zavrčela jsem. "Byla bych popravdě raději, kdybychom se už nepotkaly."

Pousmála se. "Copak? Pořád jsi naštvaná? Muselo to bolet, co?" V jejích očích se zlomyslně zablýsklo. Chtěla jsem ji ten samolibý pohled z tváře vymlátit.

Ale donutila jsem se zachovat klid. Svou agresí jí jen usvědčím ve svém tvrzení. "Spíš by mě zajímalo, jaký šok to byl pro tebe. To si říkáš člověk, když zabiješ někoho, koho znáš od dětství?

Vzteky roztáhla chřípí. To byl ale jediný náznak, než znovu nasadila lhostejný výraz. "Mark mi doma nikdy nevěnoval moc pozornosti. Bylo jen fér, že jsem mu to oplatila."

Počkat... vždyť mi přeci řekla, že s Markem byli přátelé... Takže to byla jen další lež. Ale počkat, to co řekla, by naznačovalo...

Zasmála jsem se. "Ó, tak takhle to je. Ty prostě žárlíš."

Zlostně zamrkala. "Já? Žárlit? Za koho mě máš?"

Mohla se chovat, jak chtěla, ale teď už se začínala ukazovat její pravá stránka. "Ano. Myslím si, že se ti líbil, ale ignoroval tě. Takže jsi udělala tohle."

Kdyby pohledy mohly zabíjet, byla bych teď mrtvá. Pak se však Emily srovnala a ušklíbla. "No dobrá. Tak možná nejsi tak tupá, jak jsem si myslela. Ano, milovala jsem ho. Ale on mi nikdy nevěnoval pozornost! A pak jsi si to sem nakráčela ty, a on se mohl pominout." Zavrčela.

Párkrát jsem zamrkala. Takže jsem měla pravdu. Ale... "Ale pokud jsi ho milovala, jak bys mohla udělat něco takového?" Zeptala jsem se trochu zoufale.

Jak by někdo vůbec mohl něco takového udělat? Jak by někdo mohl být tak bezcitný, aby zabil svou lásku?

Emily uhnula pohledem. Pak se však na mě znovu podívala a v očích jí žhnula nenávist. "Možná jsem ho milovala, ale došlo mi, že u něj nemám šanci, potom co tě zachránil od Profíků."

Oči mi šokem málem vyjely z důlků. "A o tom víš jako jak?"

Ušklíbla se. "Á, to bys chtěla vědět, co? Nezajímalo tě někdy, co jsem vůbec dělala v tu dobu, když jsme nebyli spolu?"

Nejistě jsem přešlápla. Ruce se mi začínaly potit. Stiskla jsem nůž pevněji. Když jsem promluvila, můj hlas byl ochraptělý. "Co jsi dělala?"

"Víš, vlastně nebylo těžké Profíky přesvědčit, aby mě vzali k sobě. Jsem jedna z nejschopnějších splátců. A pak... určitě sis všimla, jak umírali. Má práce a nikdo si toho ani nevšiml." Zasmála se.

Byl to tak chladný a nelidský zvuk až jsem se otřásla. Tohle nebyla ta Emily, kterou jsem znala.

"Tys zabila většinu Profíků?"

Pokrčila ramenem. "Měla bys mi děkovat. Ušetřila jsem vám práci."

Odfrkla jsem si. "Jako bych tobě někdy mohla za něco děkovat. Ale asi mě to nepřekvapuje. Jsi podvraťácká zmije, víš o tom?"

"Hm, já o tom vím už dost dlouho. To samé se ale nedá říct o tobě, co?" Uchechtla se. "Vážně mě překvapuje, že ti to trvalo tak dlouho. Vlastně, myslela jsem, že začneš něco podezřívat po Mie, ale..."

Vzteky jsem se začala třást. "Tys ji opravdu zabila! Ty mrcho!"

Mé nadávky ji však nijak neurazily. Naklonila hlavu na stranu. "Opravdu tě to tak překvapuje? Pořád to nechápeš? Já na tvojí straně nikdy nebyla."

To bolelo. Celou tu dobu to na mě hrála... a já jí na to skočila. "Tak proč si se se mnou vůbec bavila? Proč předstírat, když jsi mě nesnášela?"

Oči mě pálily, ale ignorovala jsem to. Nemohla jsem si dovolit teď brečet. I když to bolelo. I když jsem ji brala jako starší sestru. Nebyla to ta holka, kterou jsem znala. Tohle nebyla ta Emily, ke které jsem vzhlížela. Musela jsem si to uvědomit.

Dívka se na mě chvíli koukala, promýšlejíc svou odpověď. Pak odvětila. "Každý máme svou strategii. Ty jsi měla vždycky šanci na výhru. Jsi dcera Katniss Everdeenové. I když jsi ubožák, máš sponzory. Byla jsi to buďto ty nebo Profíci. Holku ze třináctky by k sobě nevzali. Aspoň na začátku."

Zatnula jsem zuby. Musela jsem uznat, že jsem jí trochu obdivovala. Zvládla nás celou dobu vodit za nos. Využila mě. Ale asi mě to nemělo překvapovat.

"To jsme ti opravdu byli ukradení?"

"A proč byste mi neměli být? Jen idiot se tady s někým sbližuje."

Nemohla jsem tomu uvěřit. Prostě ne. "To ses nestarala ani o Chloey? Vždyť jí bylo deset."

Věnovala mi trochu smutný pohled. "Zlato, myslíš, že tu chci být víc než ty?" povzdechla si, "Ano, Chloey byla mladá. Moc mladá. Postarala jsem se o ni."

Zavrávorala jsem. "Tys... tys ji..." Nemohla jsem ani mluvit. To přeci nešlo. To přeci nemohla udělat.

"A co jiného jsem asi měla dělat, Mellarková? Obě dvě souhlasíme, že byla moc mladá. Myslíš, že by vydržela dýl, než pár dní? Ušetřila jsem ji těch hrůz, do kterých nás poslali. Neboj, bylo to rychlý. Udělala jsem jí laskavost."

"Takže jsi ji zabila z lásky svého srdce?" Posměšně jsem si odfrkla.

Emily mi věnovala vážný pohled. "Co bys na mém místě dělala ty, hm? Vzala bys jí sebou a pak sledovala, jak jí zabije některá z těhle nestvůr, nebo někdo jiný, o dost bolestivěji? Protože tak by to dopadlo. Zemřela by jako Scott. To bys přeci nechtěla. Nezasloužila si tu být a vůbec ne, vidět to co se tu odehrávalo."

Kousla jsem se do rtu. Měla pravdu. Stejně se mi z toho chtělo zvracet. "To neznamená, že to bylo správné."

"A poslat sem 22 dětí na smrt bylo? Celá tahle situace je podělaná! Kdy ti to dojde?"

Samozřejmě, že ne. Nebylo. Bylo to nechutné.

Emily pokračovala. "Dělala jsem, co jsem musela, abych vyhrála. To, že se ti to nelíbí, není můj problém."

Zatřásla jsem hlavou. "Tys je opravdu všechny zabila. Chloey, Miu, Marka... Profíky... A teď chceš zabít i mě."

Nadzvedla jeden koutek do úsměvu. "Co jiného mi zbývá. Už jsem došla dost daleko. Myslíš, že se nechám zastavit nickou, jako jsi ty? Nechápu, jak můžeš být zrovna ty, dcera někoho tak schopného. Jsi ubohá. Neumíš bojovat. Nic neustojíš. Jedno zranění, a začneš bulet. Dělá se mi z tebe zle."

Přimhouřila jsem oči. "Aspoň nejsem zrádce. A jestli si myslíš, že z tohohle vyjdeš živá, tak se šíleně pleteš."

Nadzvedla obočí. "Uvidíme."

Na mýtinu padlo ticho. Obě dvě jsme jen stály a přeměřovaly se. Srdce mi bylo tak silně, až jsem se divila, že to Emily neslyší. Čekaly jsme na to, až ta druhá začne. Stály jsme jako zmražené.

A pak se Emily pohnula. Byl to jen nepatrný pohyb, ale stačil k tomu, abych vrhla nůž.

Ve stejnou dobu ona vystřelila šíp.

A já sebou z nějakého důvodu škubla na stranu. Netušila jsem proč. Ale bylo to dobře, protože ihned potom jsem ucítila palčivou bolest v levé ruce. Šíp se mi zavrtal do bicepsu. Kdybych se nepohnula, měla bych ho v hrudi.

Emily ale neměla takové štěstí. Můj nůž našel svůj cíl. Zabodl se přímo do jejích prsou. Mohla jsem jen sledovat, jak jí luk spadnul z rukou. Přitiskla si ruce k hrudi, ale nepomohlo to. Z úst jí začala téct krev. Svezla se na kolena a věnovala mi poslední nenávistný pohled. Bylo v něm ale taky něco smutného, jako kdyby tohohle opravdu litovala. A pak, s posledním zachrchláním, spadla na bok a arénou zazněl výstřel z děla.

Byla mrtvá.

A já vyhrála. Bozi...

Podlomila se mi kolena. Stiskla jsem si ruku. Ale skoro jsem bolest nevnímala. Nevnímala jsem ani fanfáru a oznámení mého vítězství.

Já vyhrála. Já to opravdu zvládla. Přežila jsem... Nešlo mi to do hlavy. Už budu moct jít domů. Opravdu už se vrátím. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Nechápala jsem to.

V nějaké části mysli, jsem zaznamenala, že ke mně přijelo vznášedlo. Nějak jsem se donutila se chytit žebříku a nechat se vyvést nahoru. Nahoru a pryč.

Ale všechno jakoby proběhlo v oparu. Jako bych to ani nebyla já. Jediné co jsem dokázala, bylo zírat na Emily. Já ji zabila. Zabila jsem ji. Vzala jsem někomu život. Celé to nedávalo smysl. Připadalo mi to jako sen.

Ale když mě žebřík vyvezl nahoru a pohled na arénu mi zmizel z očí, uvědomila jsem si to. Já opravdu vyhrála! Já to zvládla. Už budu moct jít domů. Už nikdy tímhle neprojdu.

Radost, která mi sevřela srdce mi vhrkla slzy zpět do očí.

Něčí ruce se kolem mě obalily, ale já byla moc unavená a šokovaná, abych si všimla, kdo to byl. Zabořila jsem té osobě hlavu do ramena a začala brečet. Možná z radosti, možná ze smutku. To jsem teď moc nedokázala rozlišit.

Pak jsem ucítila, jak mi někdo zabodl jehlu do ramene a svět zčernal.

A jsme pryč z arény! Wow... nikdy by mě nenapadlo, že se dostanu v psaní až sem, ale - jsme tu! Tahle kapitola byla... náročná, ale i zajímavá na psaní. Dozvídáme se, co všechno Emily udělala.

Tak co, máte ji rádi, nebo ne?

Konec se blíží, ale nezoufejte, pár kapitol ještě bude =)

Omlouvám se za chyby a doufám, že se líbí.