Arénu proťal výstřel z děla.

A my všichni se sesypali v záchvatu slz.

Scott zemřel. Ztratili jsme ho. Je nás zase míň. Proč? Proč...

Přelezla jsem ke Scottově tělu a přes slzy se zmohla vyřknout, to co mi teď leželo na srdci. Jen byla škoda, že on už to neslyšel.

"Vyhrál si. Vyhrál si Scotte. Dostal ses odsud pryč."

Nevím, jak dlouho jsme tam seděli.

Vím jen to, že to bolelo. Neskutečně to bolelo. Klečela jsem metr od něj, objímala se rukama a vzlkykala. Cítila jsem Emiliny ruce kolem mě, která mě objímala a sama mi vzlkykala do ramene. Všimla jsem si, že Mia pevně objímala Scottovo ochablé tělo tiskla si ho k hrudi. Všimla jsem si, že jí Mark objímal.

Ale nemám ponětí, co se jinak dělo kolem mě. Ne. To přeci nešlo. Nemohl zemřít. Ne, Scott, jen ne Scott. Proč? Proč sakra on? On, který si to nejmíň zasloužil. On, který nás všechny rozesmíval, obecně udržoval dobrou náladu. Jen díky němu, jsme se tady v aréně psychicky nezhroutili. A teď... je prostě pryč. Proč? Proč, proč, proč?
Proč musel zemřít? Proč zrovna on? A proč jsme sakra museli být tady? Proč museli být Hladové hry? Tolik otázek a žádná odpověď.

Vím, že bylo možná dobře, že teď umřel. Všichni jsme věděli, že by to stejně už nepřežil s těmi všemi ránami, které mu způsobili pekelní psi. Ale nechtěla jsem, aby umřel.

Nechtěla jsem, aby umřel kdokoliv z těhle lidí. Chloey, ti lidi u Rohu hojnosti, které jsem ani neznala, Scott... Nechtěla jsem tu být. Cítila jsem se slaběji, než kdy předtím, ale místo toho, abych nasadila odvážnou tvář, jsem to nechala být. Měla bych to snad teď řešit? Když mi před očima umřel přítel?

Pořád mi to nešlo do hlavy. Nedokázala jsem to zpracovat. To, že tu už prostě... nebude. Že už si s ním nikdy nepromluvím, nikdy už neuslyším jeho vtípky a...

Zabořila jsem hlavu do dlaní a brečela, jak malá holka. Je nás zase míň.

To co jsem Scottovi řekla, jsem myslela vážně. Vyhrál. Protože se dostal pryč z tohodle zkaženýho světa, z těchle pitomých her. Výherce je ten, který přežije. Ale co je to za výhru, když všichni ostatní zemřou? Kvůli tomu, abys ty mohl vyhrát. Co je to za výhru, když po hrách nikdy nebudeš psychicky v pořádku. Scott zemřel, ale vlastně jen unikl z téhle hrůzy. Zvládl to. Ten už se nemusí trápit.

Nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Jen vím, že mi bylo blbě.

Vzhlédla jsem a otřela si oči. Mia pořád objímala Scottovo mrtvé tělo. Muselo to pro ní být tak hrozné... vždyť Scott byl její přítel, do pytle.

Emily se zvedla odkašlala si. Bylo mi jako přejetá parním válcem, ale věděla jsem, že už bylo dost brečení. Mark jemně hladil Miu po ramenou, ale ona ho vůbec nevnímala.

Přelezla jsem blíž k Mie. "Měli bychom jít." Zachraptěla jsem. Překvapilo mě, jak moc chraplavě můj hlas zní, ale došlo mi, že to je tím, jak moc jsem brečela. Mark se na mě podíval očima podlitýma krví a přikývl.

"Ne," Vzlykla tlumeně růžovláska a objala Scottovo tělo pevněji.

"Mio, musíme jít. Aby si mohli vyzvednout tělo. Všechny nás to mrzí. Ale už musíme jít." Zkusil to Mark a jemně se jí pokusil odstrčit ruce, od Scotta. Mia se rozbrečela ještě víc, ale po nějaké době přesvědčování, konečně Scotta pustila. Na rukou jí upěla krev, ze Scottových ran, ale ona se o to nestarala. Místo toho mě pevně objala a já jí začala hladit po zádech.

Vyhrabali jsme se na nohy a s těžkým srdcem se podívali na Scotta. Kdybys nevnímala, tu krvavou skvrnu na triku, vypadal by skoro jako by jen spal. Popotáhla jsem.

Emily si narovnala toulec s šípy na rameni. "Pojďme. Nic stejně neuděláme. Vypadá to, že bude pršet a máme věci v táboře..." Mia zavrtěla hlavou. "Nemůžu ho takhle nechat... počkejte." sáhla si pod triko a vytáhla ven dřevěný malovaný přívěšek v podobě fialového hroznového vína. Okamžitě jsem v tom poznala přívěšek, který měl Scott na interwiew s Adamem Harrisonem. Asi si to nechal a... pak to dal Mie. Přetáhla si přívěšek přes hlavu a pak pověsila Scottovi kolem krku.

Zvedla se a pak se, se slzami stále stékajícími z jejích očí, otočila a šla pryč. Pochmurně jsme jí následovali, nechajíc Scotta za námi.
Nikdo z nás nebyl šťastný. Po cestě jsem sebrala své zbraně, ale nijak jsem se o ně nezajímala. Pořád mi bylo šíleně pochmurně.

Naštěstí nikdo jiný tu mítinu, kde jsme se předtím utábořili nenašel, ale když jsme přišli, potrvdila se Emilyna předpověď. Začalo pršet. Jako by se dneska nemohlo podělat víc věcí, že? Sbalili jsme všechny věci a rozhodli se jít aspoň do lesa, kde by hradba stromů, mohla déšť trochu zmírnit. Bohužel na nás pořád pršelo, takže jsme pokračovali lesem s bundami přes hlavy, snažíc se najít nějakou jeskyni, nebo převys, nebo cokoliv, kde by nepršelo.

Netrvalo dlouho a našli jsme jeskyni. Ani jsem nepřemýšleli a prostě do ní vběhli, protože jsme byli všichni promočení až na kost. Oddechla jsem si, když na mě konečně přestalo pršet. Rozhodli jsem se, se tu utábořit. Bylo to zatím nejlepší místo, které jsme měli a nikdo z nás nebyl v náladě, abychom šli jinam.

Sedli jsme si a mlčeli. Nikdo z nás nemluvil. Sedla jsem si vedle Mii, která si hrála se zbylým lakem na nehty, který jí ještě zbyl z interwiev. Snažila se ho seškrabat. Nereagovala, když jsem si sedla vedle ní, ale když jsem jí jemně položila ruku na rameno, vzhlédla. Posunula jsem ruku tak, že jsem jí teď objímala kolem ramen a ona si mi opřela hlavu o rameno a smutně si povzdechla. Popravdě... byla jsem vyděšená. Bála jsem se, že jí brzo ztratím. Bolelo to, když jsem ztratila Scotta, nedokázala jsem si představit, jak by mi bylo, kdybych ztratila Miu. Byla to teď ten nejbližší člověk, jakého jsem měla. Co bych bez ní dělala. Bála jsem se, že jí ztratím. Že je všechny ztratím.

Věděla jsem, že tu umřu. Nebyla šance, abych vyhrála. Ale doufala jsem, že to bude dřív, než ztratím i Miu. Nebo Marka... nebo Emily.

Kéž bych tu vůbec nemusela být.

Když se přiblížil večer, snědli jsme něco ze zásob, ale nálada v naší skupině nebyla moc dobrá. Skoro jsme nemluvili, jen když jsme někoho žádali, aby nám něco podal a tak, ale jinak nikdo ani slovo.

Štvalo mě to, chtěla jsem, aby tohle ticho zmizelo. Všichni jsme byli smutní ze Scottovi smrti, ale věděla jsem, že se musíme donutit k pohybu. Zásoby nám docházeli a pokud bychom nic nedělali, je jasné, že to tvůrce her omrzí a pošlou na nás nějakou pohromu sami.

V tom arénou projel výstřel z děla. To nás všechny jaksi vytrhlo z rozjímání. Pořád pršelo. Jako by to mělo něco symbolizovat, v dálce zahřmělo a zablýsklo se. Bouřka.
Přešla jsem k vchodu. Tahle jeskyňka byla trochu vyvýšená, takže jsem měla lepší výhled na arénu, než kdy dřív.

Hory, kterých jsem si všimla u Rohu hojnosti, jsem vůbec neviděla, takže jsem usoudila, že budou za mnou - v místě, na které jsem teďka vůbec neviděla. Přede mnou se rozprostíral hustý tmavý les. Upřostřed směrem na jih (pro mě přímo přede mnou) jsem uviděla matně se lesknoucí Roh hojnosti a za tenkým pásmem lesa, který ho obklopoval suché plochy pouště. Na západu (pro mě po pravé ruce) jsem uviděla něco, co vypadalo jako tropické stromy... ehm ok? A na východě (po levé ruce) obří jezero. Jako, až sem jsem viděla nekonečnou hladinu té šedivé vody. Víc věcí, jsem nerozeznala, ale byla jsem si jistá, že teď vím o rozpoložení arény mnohem víc.

Vrátila jsem se k nim. Emily nadzvedla obočí. "Kdo si myslíte, že zemřel?" Mia pokrčila rameny s jasným nezájmem. Vymněnily jsme si s Emily pohledy. Došlo mi o co se snažila a připojila jsem se. "No, já nevím. Pravděpodobně někdo ze sourozenců. Jinak mě nenapadá nikdo dost slabý. Stejně to uvidíme na obloze. Jo a vypadá to, že už trochu víme, jak je rozestavěná aréna." To vyvolalo pozornost i od ostatních. Mia vzhlédla a nadzvedla obočí. Vzala jsem nějaký klacek, co tu ležel a Mark přišel blíž, aby i on viděl, co se chystám namalovat do písku.

Načtrla jsem klackem do země velkou kulatou šišku. Ehm, měl to být kruh, ale... no aspoň, že to bylo trochu kulaté. Notak - nejsem přeci kružítko! Pak jsem doprostřed udělala tečku, protože jsem předpokládala, že někde uprostřed bude Roh hojnosti.

"Ok, takže, tady asi je Roh hojnosti, tady jsme někde začínali. Pak jsme šli na sever, směrem k horám. Takže jsme někde tady," při řeči jsem na horní okraj, kde měl být sever udělala tři trojúhelníčky, jako hory a udělala tečku mezi horami a Rohem, "mezi těmi horami, ke kterým jsme ještě nedorazili a Rohem hojnosti. Tahle jeskyně je trochu vyvýšenější a podle toho, co jsem viděla, je na východě prales nebo bažiny, netuším, ale nevypadá to na normální les. Vypadalo to jako palmy, takže asi prales. Na západě je zase obří vodní plocha, skoro jako moře, ale měli bychom doufat, že to moře není, protože to by mohl být dost dobrý zdroj vody a slaná voda se nedá pít." za řeči jsem na východ načmárala palmu a na východ vlnky. Táta by mě asi zabil. Uměla jsem kreslit o dost lépe, ale né klackem do písku, když jsem ještě byla unavená, jak nevím-co, "A na jihu jsou pouště. Ale jak se zdá, střed arény, je celý vyplněný lesy, to proto jsme ještě neviděli nic jiného, než stromy. Většina arény, jsou prostě lesy. Nic víc jsem neviděla, ale rozhodně je to lepší, než nic." Dokončila jsem a domalovala do prostřed malý stromeček a dolů jsem prostě napsala poušť.

Mark si stoupl vedle mě a přikývl. "Ok, když tohle víme, možná bychom mohli určit polohu profíků." "A jak jako? Můžou bejt kdekoliv." Zamítla to ihned Mia. "Jo, klidně i na měsící, že?" Odvetil s protočením očí, "Přeci jen, oni nejsou blbci. Do pouště, by nešli vůbec. Není tak voda, je to... tam by dobrovolně nešel nikdo. Kdyby se vydali do hor, už bychom na ně museli dávno narazit, protože jdeme stejným směrem. Ta voda, jak už říkala Prim, může být klidně i slaná a moře jim poskytuje výhoda, když dva lidi od nich jsou z kraje, kde u vody jsou celkem pořád. Ale chyběl by jim normální zdroj vody. Tropy... tam by byla voda, pravděpodobně i dost rostlin, takže tam možná jsou, ale nejpravděpodobněji zůstali u Rohu hojnosti se všemi svými zásobami, které z Rohu vzali. Ale já teda nevím, nerozhlížel jsem se sice moc, ale nikde jsem tam vodu neviděl." Dokončil Mark svou teorii.

Mia byla asi uražená kvůli jeho předešlé poznámce, protože do toho taky začala mluvit. "No ano, pane chytrý, ale nedochází tí, že u Rohu hojnosti bylo dost vody na to, aby se mohlo všech šest klidně denně sprchovat a vydrželo by jim to na dva týdny. Oni vodu nepotřebují. Taky, kdo by se sakra tahal s těma zásobama. Jsou u Rohu, to je jasný. Ale určitě někde v lese. Chytrý lidi, se skryjou buď v lese, nebo v horách. Bude tam spousta jeskyní a můžeš tam zůstat skrytej tak dlouho, že na tebe úplně zapomenou a prostě si počkáš, až se ostatní navzájem pozabíjejí. To je hezká taktika. Hele, mně je upřímně jedno, kde profící jsou, když se mě nepokouší zabít." Ta taktika byla opravdu docela dobrá. Myslím, že Alice by něco takového pravděpodobně udělala. A Mia měla pravdu. Pravděpodobně jsou u Rohu. A vody mají taky dost, takže... no o koho by se starali, co?

"No, tak mě ale napadá, kam chcete jít vy? Tahle jeskyně je dobrá, uviděli bychom, kdyby sem někdo šel a je tu dost místa pro nás všechny, navíc sem neprší, ale... předtím jsme se pořád přesouvali. Možná by nebylo na škodu, jít do hor, jak říkala Mia, ale i pralesy nemusí být tak hrozný." Navrhla Emily. Ihned jsem zavrtěla hlavou. "Hory můžou být nebezpečný. A bude tam zima. A v pralesech zase velký vedro a pravděpodobně hodně jedovatejch věcí. Já bych zůstala tady. Není to tu přeci tak špatné, no ne?" Ostatní se mnou souhlasili a já jsem byla celkem ráda.

Byla jsem tu jen třetí den a už jsem byla šíleně utahaná.

Až když se setmělo, přestalo pršet. Asi to udělali kvůli vysílání na obloze. Já byla ráda, že jsme našli tuhle jeskyni, aspoň na nás nepršelo. Ostatní splátci... museli být zmoklí na kosti. Nezáviděla jsem jim.

Na obloze se objevil znak Panemu a rozezněla se hymna. Přemístili jsme se k vchodu do jeskyně a sledovali oblohu. Znak zmizel a objevila se tvář dívky z 3. kraje. Takže jeden ze sourozenců, to opravdu nepřežil. Pak se tam objevila tvář Scotta a já pocítila, jak se mi do očí, zase derou slzy. Pak zase zahrála hymna a na arénu padlo ticho.

Ráno to vypadalo jako skvělej den. A teď... mi bylo hůř, než když oznámili, že sem musím jít.

OK! JÁ VÍM! Jsem hrozně pomalá a jsem šnek, ale opravdu se teď snažím to napsat co nejrychleji =D. Celý červen jsem se věnovala JustWriteIt Challengi, už to píšu snad po desáte, ale kvůli časovému omezení, jsem se věnovala jen tomu a nepsala nic jiného, teď ale slibuju, že budu psát co nejvíc. V sobotu bohůmžel odjíždím na dovolenou a nevím, jaké tam budu mít připojení, takže... =/. Tahle kapitola byla smutná =( Mě je teda Scotta dost líto, popravdě =(( A taky docela Mii. No, ale... jsme v aréně, takže... =( Doufám, že se vám líbí, jak vypadá aréna =). Písnička nahoře je The Ghost Of You od My Chemical Romance, zase jedna smutná písnička. Omlouvám se za chyby a i to šílené čekání a doufám, že se líbí. =D

Iren