Ráno mě probudil výstřel z děla. Polekaně jsem se posadila a rozhlédla se kolem, jen abych uviděla něco, co mě tak moc vystrašilo, že jsem se rozječela na plné obrátky.

Mia vedle mě ležela s... dýkou zabodnutou v břiše, sama ji držela. Oči měla vykulené a byla naprosto bledá, kolem ní se na zemi tvořila loužička krve.

"Mio!" Vyjekla jsem a přelezla k ní. Rozechvěle jsem na ní zírala. Ležela tam s rukama ochable svírajícíma držadlo dýky a zírala přímo nad sebe. O můj bože.

Výstřel z děla a můj křik probudil i Marka s Emily. Emily stála kousek ode mě s otevřenou pusou. Z očí se mi začaly valit szly a zamlžili mi výhled. Nezajímalo mě to. Přitiskla jsem si Miu k tělu, pevně jí objímajíc a rozzvlykala jsem se na plné obrátky. Nevnímala jsem nic. Nic, jen tu bolest, která mi málem rozskočila srdce.

Mia je pryč. Ta myšlenka... ne nešlo mi to do hlavy. Tohle musel být jen nějaký pošahaný sen, který se rozhodl, že mě bude mučit přes celou noc. Ráno se probudím a všechno bude lepší. Nic z toho se nestane. Nebudu sedět na studené kamenné podlaze, budu doma, Snowová nikdy nevyhlásí Hladové hry a všichni budou v pořádku. Pak mi ale došlo, že to není sen a rozvzlykala jsem se ještě víc.

Zabořila jsem hlavu do Miiny hrudi a pevně si ji k sobě tiskla. Byla pro mě jako sestra. Nejlepší přítelkyně, sestra, bláznivá kamarádka, která mě s Kristie vždycky přesvědčila udělat nějakou bláznivost. Milovala jsem jí tou nejsilnější sesterskou láskou, jakou jsem kdy k němu cítila. Kristie jsem zbožňovala, ale Miu jsem měla trochu raději a teď...

Ne. Ona nemůže být... nemohlo se to stát. Pořád jsem nebyla schopna se s tím smířit. Něco ve mně doufalo, že když ji budu objímat, prostě se vzbudí. Nemohla jsem se s tím smířit. Prostě ne. Ona to nemohla udělat. Nemohla se... za-zabít.

A ano, pravděpodobně, spáchala sebevraždu. Vždyť držela ten podělanej nůž!

Cítila jsem, jak mě někdo jemně objal, ale nevnímala jsem. Včera jsme ztratili Scotta, teď Miu. Proč? Proč se sakra tohle dělo? Proč? Krk mě bolel a oči mě pálily, jak jsem vzlykala, ale nedokázala jsem přestat brečet.

Byla jsem slabá. Hrozně pateticky slabá. Nemusela už jsem snad ani hrát. Nebyla jsem tak silná, jako máma nebo táta, byla jsem nicka. Nedokázala jsem se tomuhle postavit čelem. Ruce mi ochably, ale nechtěla jsem jí pouštět. Slyšela jsem, se mě Emily s Markem snaží uklidnit, ale nevnímala jsem. Neslyšela jsem ani jedno z jejich slov. Prostě... to nešlo.

Někdo se snažil mi od Mii jemně odtáhnout ruce. Vyděsilo mě to a objala jsem Miu pevněji. Nechtěla jsem jí ztratit. Byla jsem patetická a část mě to věděla, ale nemohla jsem jí prostě pustit. Nemohla jsem to udělat. Tak moc to bolelo.

Proč to udělala? Proč byla tak sobecká a vzala si život? Proč mě tu nechala samotnou?

Tohle se stalo i včera. Jen to byla ona, která držela Scotta. Vzala si život, protože nesnesla být bez něho.

Byla jsem tak unavená, ze všeho kolem. Z pláče, z té bolesti, i z života. Konečně jsem začala vnímat ostatní.

Emily seděla přede mnou a snažila se mi jemně Miu odebrat z rukou. Mark mě objímal, což bych v jakékoliv jiné situaci uvítala, ale teď jsem moc nepřemýšlela. Snažil se mě uklidnit, ale ne, že by mu to nějak šlo. Byla jsem ráda, že se mnou mají tu trpělivost. Byla jsem hrozně slabá.

Došlo mi, že byla pitomost Miu pořád držet. Ona už tu nebyla. Jemně jsem jí pustila a zabořila hlavu do rukou, jen abych se ihned odtáhla, protože byly celé od krve. Už jsem neměla sílu ani brečet. Jen jsem tam seděla a zírala si na ruce.

"Prim," promluvil Mark jemně. "Proč to udělala?" Zachraptěla jsem zoufale. Emily mi smutně stiskla rameno a zavrtěla hlavou. "Já netuším." Mark popotáhl. "Aspoň je teď se Scottem." Na to nikdo nic neřekl.

Nejraději bych se schoulila do klubíčka a takhle zůstala, dokud mě někdo nezabije, ale věděla jsem, že to nemůžu udělat.

"Proč si pro to tělo ještě nikdo nepřijel?" Nechápala jsem. Emily si povzdechla. "Podle mě pro tělo nepřijedou, dokud kolem nikdo není. Netuším proč. Ale měli bychom jít." Oči měla zčervenalé a na tváři smutný výraz, ale její slova mě vyděsila. "Nemůžeme jí tu jen tak nechat." Zašeptala jsem zlomeně. Mark a Emily si vymněnili pohledy. "Možná... bychom jí mohli dostat tam, kde umřel Scott. Byla by ráda, kdyby mohla být na stejném místě jako Scott, ne?" Navrhl pomalu Mark.

Překvapeně jsem se na něj podívala. "Není to moc daleko?" "Dokázali bychom tam dojít. Není to tak daleko." Pokrčila rameny Emily. Smutně jsem se usmála. "Díky," Vyhrabala jsem se na nohy, i když mě samotnou překvapilo, že se vůbec ve stoje udržím. Otřela jsem si oči a Mark jemně vzal Miu do nárůče. Cítila jsem, jak mi Em položila ruku kolem ramen a vydaly jsme se za Markem.

Mia měla zavřené oči - zavřeli jsme jí je raději - a vypadala, jako by opravdu jen spala. Pokračovali jsme lesem v tichosti. Snažila jsem se nemyslet, protože jsem věděla, že pokud si to dovolím, myšlenky se mi stočí k Mie. Ale nešlo to. Pamatovala jsem si na to, jak Mia přesvědčila mě s Kristie, abychom snědli celou mísu květáku, i když věděla, že jsme květák nesnášely. Pak jsme jí na oplátku strčily pavouka do postele. Mia měla málem infarkt. Nebo, když chtěla, abych si nabarvila vlasy. Ale to moc nešlo. Ona byla vždycky přírodní blondýnka, takže barvy jí do vlasů, šli dobře. Ale já byla přírodně černovláska a žádný barvy mi do vlasů nešly. Bohužel. A taky, od té doby, co Snowová převzala vládu, věci jako barvy na vlasy se k nám přestaly dovážet. Mia si ze svých zásob dokázala ještě přebarvit vlasy na růžovo na odrost, ale když jsme šli do arény, už bylo u kořínků vidět její blonďatá hlava. Teď neměla ani to. V Kapitolu jí znovu nabarvili.

A teď už jí nikdy neuvidím do sebe nacpat celé kuře (ta holka jedla jak starej chlap). Už nikdy jí neuvidím se smát a nikdy už jí neuslyším mluvit. Bože... pak mi došlo, jak se asi musí cítit Kristie? Její dvě nejlepší kamarádky šli na smrt a právě viděla jednu z nich zemřít. Já se nemusím vůbec vrátit. Bože, muselo to pro ní být hrozné. Stejně jako pro mé rodiče. Bože, jak jim asi bylo? Když museli sledovat, jak se jejich dceře stalo to samé, co jim?

Ani jsem si to neuvědomila a stiskla náhrdelník na krku. To jediné mi připomínalo, že tam venku, jsou lidi, kteří mě mají rádi a starají se o mě a ublížilo by jim, kdyby mě ztratili. Tedy, Mike se o mě asi tak moc nezajímal, ale přeci jen, dal mi ten náhrdelník. Pořád jsem netušila, proč to udělal, ale byla jsem mu vděčná.

Z myšlenek mě vyrušily až zvuky kolem. Zastavili jsme se a rozhlédli se kolem. Emily vložila šíp do luku a napnula ho. Napjatě jsme čekali, až někdo/něco příjde a za chvíli se tu opravdu objevil kluk z trojky.

Vypadal vyděšeně. To bylo to první co mě upoutalo. A to druhé co mě upoutalo bylo to, že v rukou držel nůž a mířil jim na nás. Ale bylo vidět, jak byl vyděšený. Emily teď na něj mířila lukem. Vytáhla jsem pro jistotu nůž, ale nevěřila jsem si, že bych to dokázala použít.

Ten kluk uviděl Miu a nechápavě na nás pohlédl. "Proč sakra nesete mrtvolu?" "To není tvůj problém a pokud nezklapneš, může bejt mrtvola z tebe." Zavrčela na něj. Překvapeně zamrkal a ohlédl se za rameno, na místo odkud přiběhl. Pokusil se nasadit vážnou masku. "Hele, já se vás nebojím." Bylo vidět, že se třese jak ratlík. Bylo mi ho popravdě docela líto. Tohle mohl být Danny, pokud by se za něj Mia nepřihlásila... 

Mladý splátce nervózně přeskakoval očima z jednoho na druhého. Emily si povzdechla. "No, pozdravuj sestru. Nepotřebujem další hrozbu." A s tím vypustila šíp. Polekaně jsem vyjekla. Šíp se zabořil do chlapcovi hrudi a sekundu po tom arénu proťal výstřel z děla. Zhroutil se na zem.

Vyděšeně jsem na Emily zírala. "Emily!" Vyjekla jsem. Mark na ní koukal, jako by měla dvě hlavy. Povzdechla si a protočila oči. "Hele, čím míň nás tu je, tím je to lepší. Nemám náladu, se tady ospravedlňovat. Stejně by moc dlouho nepřežil." S tím se vydala na cestu. Věnovala jsem Markovi nechápavý pohled. Pokrčil rameny a šel za ní. S povzdechem jsem ho následovala.

Nechtěla jsem zase myslet na Miu, tak jsem zkusila místo toho zjistit, kdo žije. Ok, tak kolik nás je? Ještě včera nás bylo 14. Nás bylo 5 (i s Miou a Scottem), profíků 6 (když předpokládáme, že divný obočí je s nimi) a pak ještě Alice a sourozenci. To je 14. Včera zemřeli Scott a holka z trojky, takže včera nás bylo 12. Dneska Mia s bratrem té dívky. To je 10.

Bože. Jsem tu 4. den a už zemřelo 16 lidí. To jsme se dostali na mítinu. Mark Miu jemně položil na zem. S povzdechem jsem si klekla vedle ní. Když jsem se teď na ní podívala. Došlo mi, že ona už tu není. Je to jen mrtvé tělo. Mrtvé tělo mé kamarádky. Stoupla jsem si a postavila se vedle Marka s Emily. "Byla to moje nejlepší kamarádka. Bože, vždycky byla tak tvrdohlavá." Zasmála jsem se smutně. "Jo, poprvý co jsem ji uviděl, jsem myslel, že je napůl z Kapitolu, kvůli těm vlasům." Mark doplnil. Emily se pousmála. "Jo, byla fajn. Stejně jako Scott..." Přikývli jsme. "Ti dva se k sobě docela hodili." Nadhodila jsem. Přikývli.

"Už bychom měli jít." Podotkla tiše Emily. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. "Tak pojďme." Přikývla jsem a vydala se pryč. Oba dva následovali.

Ani jeden z nás už se nechtěl vracet do té jeskyně. Stejně jsme si všechny věci vzali sebou, tak proč se vracet? Navíc, nedokázala bych tam být. Ne po tom, co se stalo...

Takže jsme se dohodli, že půjdem najít jiné místo. Nakonec jsme našli jeskyni, docela podobnou té, kterou jsme měli předtím, ale byla níže postavená. Byla jsem dost unavená a to jsem ještě ani nic nejedla. Odložili jsme věci a všichni se unaveně sesunuli na zem. Věděla jsem, že se musíme dát dokupy. Truchlili jsme nad Scottem a hned potom budeme truchlit nad Miou a neuděláme vůbec nic? Ne, to nešlo. Musíme najít něco k jídlu. Zásoby nám už došli. Neměli jsme skoro nic, jen poloprázdnou lahev vody. Chtěla jsem navrhnout, že bychom měli zkusit jít na lov, ale v tu chvíli na zemi vedle nás přistál docela velký balíček se stříbrným padáčkem.

Přešli jsme k tomu. Rozhodně jsem nečekala dárek od sponzorů, ale... potěšilo mě to. Shlukli jsme se kolem balíčku a jaksi nevěděli, co dělat. Nakonec ho Mark vzal do rukou a přenesl dovnitř jeskyně. Sedli jsme si kolem a Mark to otevřel. Uvnitř, byly věci, které mě celkem překvapily.

Uvnitř ležela mačeta. Jako opravdová mačeta. Mark překvapeně zamrkal. "Ta je asi pro tebe." Podotkla jsem. Přikývl a opatrně jí vytáhl. "No, kdokoliv tohle poslal, díky." Zasmály jsme se nad tím. Dál tam byl toulec šípů. Emily se rozzářila. Další věc, která mě překvapila, byli tři vrhací nože. Jako nože, které byli opravdu určené k vrhaní. Musel to poslat někdo, kdo věděl, že mi to s nimi jde. "No... asi bych to mohla skusit i s noži." Pokrčila jsem rameny. Emily se zasmála. "Zlato, jestli sis toho nevšimla, ty umíš házet všechno." Zasmála jsem se nad její poznámkou.

Mít tyhle zbraně bylo skvělé, ale opravdu mě potěšilo, když jsem tam našla dvě plné láhve s vodou a konzervy s jídlem. Ach díky bohu.

Kdo ale za tohle zaplatil? Znamenalo to, že jsme měli tak moc fanoušků, aby za nás zaplatili tolik peněz? Muselo to stát hrozně moc peněz...

Usmála jsem se. Mark se zazubil. "Vypadá to, že jsme oblíbení. A to jsme ty nicky z chudejch krajů." Nevímco, mi na tom přišlo zvláštní, ale pak mi to došlo. On se usmíval. Mark se opravdu usmíval. Neviděla jsem se ho usmívat vlastně nikdy a měl nádherný úsměv. Asi si to taky uvědomil, protože ihned zase přešel ke své kamenné expresi. No nic. Emily se zahihňala. "Natřem to profíkům a jen budou čumět. Všichni teď máme s čím bojovat."

Sice jsem byla smutná z toho, co se ráno stalo, ale... tohle mi zvedlo náladu. Možná, že to zvládnu.

Okay, kapitola vyšla až teď, protože jsem byla týden někde pryč, ale slibuju, že budu psát co nejrychleji umím, aby kapitol vyšlo víc =) Jinak jo já vím. Tohle byla hrozně smutná kapitola =( A mrzí mě to, ale... =( Sorry. Písnička, je Gone Too Soon od Simple Plan. Simple Plan je jedna z mých nejoblíbenějších kapel, tak se na ně rozhodně koukněte =)

Jinak, co si myslíte, nad tím, že Mia spáchala sebevraždu? Nebo si myslíte, že se nezabila ona? A co si myslíte, o tom, co udělal Emily? No, ráda bych slyšela váš názor, =)

Omlouvám se za chyby a doufám, že se líbí =D

Iren