Hlídka mi proběhla celkem v klidu, nic nenormálního se nestalo. Nikdo další nezemřel a k nám vlci pořád nepřišli, až mi to bylo celkem divné. Věděla jsem, že dříve nebo později, se k nám dostanou, takže jsem se rozhodla ostatním ráno říct, že bychom si měli dávat příště pozor.

Po snídani jsme se vydali zase na cestu.

Počasí zůstávalo pořád stejné - slunce svítilo a bylo vedro.
Někdy před polednem jsme si našli místo na obřím pařezu a utábořili se tu. Tohle místo, mělo výhodu, že pár metrů od nás tu protýkala řeka. Naplnili jsme láhve vodou a umyli se. Nějakou říčku jsme neviděli už hodně dlouho, nemůžeš nás vinit.

Nakonec jsme se dohodli, že už opravdu potřebujeme jít na lov. Chvíli jsme se dohadovali, kdo půjde, protože někdo musel hlídat tábor a nejlepší je to ve dvou. Ale někdo taky musí jít na lov a ve dvou je větší šance že se něco uloví.

Nakonec Emily navrhla, že zůstane v táboře.

Takže já a Mark jsme se vydali do lesa. Vzali jsme si sebou základní věci pro přežití, a 2 třetiny potravin a vodu, kdyby se něco stalo a museli se rozdělit s Emily. Dělali jsem to vždycky, nikdy se nic co by nás donutilo se rozdělit, nestalo, ale byli jsme připravení.

Šli jsme pořád jedním směrem, abychom se neztratili.

"Dneska vlci nikoho nezabili." Poznamenala jsem po chvíli. Mark přikývl. "Jo. To je zajímavý, ale pokud chceme něco ulovit, měli bychom být z ticha."
Zahanbeně jsem zmlkla.

Tiše jsme procházeli lesem, když mě Mark najednou zastavil rukou na hrudi. Pohlédla jsem na něj a pak na to, na co koukal. Pár metrů od nás se pásli dva bílí králíci.
Mark se na mě pohlédl a pak hlavou pokýval k mým vrhacím nožům. Nadzvedla jsem obočí. Chce po mně, abych je ulovila já? Mark přikývl.

Pomalu jsem vytáhla jeden z nožů. Králíci si nás stále nevšimli a spokojeně se pásli.

Opatrně, pomalu, aniž bych dělala prudké pohyby, jsem se napřáhla. Nechtěla jsem je zabít. Byli tak nádherní se sněhově bílou srstí. Ne. Potřebujeme jídlo. Musím je ulovit.

Okay, do toho Prim. To dáš. Jsou to jen dva pitomí králíci. Nádech. Výdech. Vrhla jsem nůž.

Prvního králíka nůž propíchl a on se mrtvý zkácel na zem. Druhý se polekaně podíval na svého druha, ale než mohl utéct, Mark po něm hodil šutřík, který ho zasáhl do hlavy a on se zkácel omráčený na zem.

Přiběhli jsme k našemu úlovku a Mark svým nožem probodl druhého králíka, aby si byl jistý, že je mrtvý.
Vytáhla jsem nůž z mrtvého těla králíka a očistila ho o mech od krve.

"Půjdeme ulovit ještě něco jinýho?" Ozvala jsem se. Mark nakrčil obočí v myšlenkách. "Hm... myslím, že ulovit ještě něco by nebylo na škodu. Jsme na lovu asi jen půl hodiny. Rozhlédneme se kolem a pak půjdeme zpátky. Co myslíš?"

Zamyslela jsem se nad jeho návrhem a pak přikývla. Vstali jsme a vzali králíky sebou.

"Ztrefil ses celkem dobře. Netušila jsem, že máš takovou mušku." Pochválila jsem ho. Mark mírně zrudl. "Byla to jen náhoda. A nechtěl jsem aby mi utekl oběd." Zazubila jsem se na něj.

Procházeli jsme lesem dál, dvě černovlasé postavy v zelených tričkách.
Po nějaké době jsme narazili na křovisko bobůlí.

Mark se ihned vydal k nim. "Borůvky! Skvěle!" Už jednu utrhl, když jsem si vzpomněla, jak blbý nápad by to mohl být. "Ne!" Vyjekla jsem. On se zastavil s pusou otevřenou, bobulí v půlce cesty k jeho ústům a nechápavým výrazem na obličeji.

"Nemusí to být borůvky. Vzpomínáš přece na Hry mých rodičů. Tvůrci to sem mohli nastražit, přesně aby mě takhle zabili. Dcera Katniss Everdeenové zemře po požití bobulí, kterými se její matka chtěla zabít. Ne. Musíme nejdřív zkontrolovat, jestli jsou to opravdu borůvky."
Vysvětlila jsem. Mark našpulil rty ale bez řečí odhodil bobuli na zem.

Utrhla jsem jednu bobulku a zkoumala jí v prstech. Mělo to stejnou barvu jako borůvky. Prozkoumala jsem tvar. Jak se zdálo, tvar taky byl poměrně stejný. Rostlina sama o sobě měla taky stejné listy. Rozdrtila jsem bobuli mezi prsty a vytekla na mě světle fialová šťáva. Jo, je to borůvka.

Usmála jsem se na něj, utrhla další borůvku a hodila si jí do pusy. "Jak se zdá, je to jen neškodný keř borůvek. Jde se jíst!" Mark protočil oči, pozorujíc mě jak se cpu lesním ovocem, ale nakonec si taky několik utrhl.

"Neměli bychom něco natrhat a vzít to do tábora?" Narvhl po chvíli. Olízla jsem si prsty a povzdechla si. "No jo no. Něco natrháme, ale neslibuju, že toho přitom půlku nesním." A dál se cpala borůvkama. Mark vytáhl prázdnou konzervu (nechali jsem si je, jako misky, celkem se hodily) a začal sbírat borůvky.

"Hádám, že borůvky jsou tvoje nejoblíbenější ovoce?" Zeptal se po chvíli.
"Hm-hmm." přikývla jsem s plnou pusou. Mark nadzvedl obočí. Protočila jsem očima, a pár borůvek jsem mu nasypala do plechovky.

Prsty jsem měla celé pokryté šťávou z borůvek pokusila jsem si otřít ruce do kalhot, ale nepomohlo to moc. Nechala jsem to být a pár jsem jich zase nasypala do pusy.

Otřela jsem si rukou pusu, ale asi jsem si rozmazala šťávu z borůvek po celém obličeji. Markovi se pobaveně zablýskli oči. I když se neusmíval ústy, viděla jsem, že se směje.
"Co je?" Zeptala jsem se na oko uraženě.

Mark nadzvedl obočí a přistoupil ke mně blíž. "Nic. Jen máš borůvkovou šťávu přes celý obličej." Odvětil sarkasticky. Zrudla jsem a pokusila si otřít obličej předloktím, které jsem neměla tak zašpiněné, ale nemyslím si, že se to podařilo.

Mark mi najednou vzal obličej do dlaně a palcem mi jemně utřel borůvky. Zrudla jsem a zíral na něj. Jemně mě hladil palcem po tváři, ale nemyslím, že to mělo cokoliv společného s borůvkovou šťávou. Mark se na mě jemně a nežně usmál. Cítila jsem se, jakobych se pod jeho pohledem rozpouštěla. Měl nádherný oči. A opravdu jedinečný úsměv. Měl by se usmíval víc.

Jemně se ke mně začal naklánět. Byla jsem jako přimražená k zemi. Netušila jsem co mám dělat, tak jsem tam jen stála. Božeee, přece mě nechce políbit, ne? A pokud ano, tak to je sen, že? Nemůže to přeci myslet vážně.

Ale tahle chvíle netrvala věčně.

"Marku! Prim!" Uslyšeli jsme ženský vřískot.
Pohotově jsme od sebe odstoupili. "Emily." Vyhrkla jsem. On přikývl a oba dva jsme se rozběhli zpátky k Emily.

Prosprintovali jsme lesem zpátky k pařezu a na okraji mítinky jsme se polekaně zastavili. Emily držel pod krkem nůž kluk z 11. kraje - ten s tím divným obočím. Na nás mířila lukem dívka z 4. kraje a Almara se na nás potěšeně zubila.

Elijah se usmíval s oštěpem v ruce. "Skvěle třináctko. Právě jsi přivedla svoje přátele na smrt."
Měla jsem popravdě chuť mu ten úsměv vymlátit z obličeje, ale asi by se mi to nepovedlo. Emily rychle vrtěla hlavou.

S Markem jsme vytasili zbraně, ale měli převahu. Nervózně jsem pohlédla na Marka.

"Utečte!" Zaječela na nás Emily, ale divný obočí, jí zacpal pusu. Elijah se zamračil.

Začala jsem couvat. Emily sebou pořád cukala sem a tam, snažíc se vymanit z jeho sevření, ale neúspěšně. Profíci se vrhli na nás. Hodila jsem po zrzce hvězdici, ale ona ji vykryla a vystřelila po mně. Jen tak tak jsem uhla. Zavrčela, odhodila luk a vrhla se na mě s nožem. Povalila mě na zem a obě dvě jsme se začaly mlátit. Nůž jsem jí rychle vyrazila z ruky a teď jsme se převalovaly po zemi a uštědřovaly si rány.

Podařilo se jí, ale chytit mi ruce a jednou rukou mi je přidržela u země, druhou nahmátla nůž. Zlomyslně se usmála, připravená na to, mě rozpárat, když jsem udělala to jediné, na co jsem stihla pomyslet. Vší silou jsem kopla vzhůru do jejího rozkroku, a síla toho kopu mi ji přehodila přes hlavu.

Rychle jsem se vyškrabala na nohy. Stihla jsem si jen všimnout, jak Emily utíká pryč, nějak se dostala ze sevření profíka, než mě Mark popadl za ruku a utíkali jsme pryč.

Dívčí Profíci utíkali za námi, Elijah s Divným obočím se vydali za Emily.
Lítali na nás šípy, ale většina nás minula.

Pevně jsem svírala Markovu ruku, jak jsme sprintovali lesem. Nesnášela jsem běh, ale teď jsem běžela jak blesk.

Utíkali jsem lesem úplně někam jinam, než jsme předtím šli na lov, když jsem před námi uviděla útes dolů. A do pr...

"Marku!" Zaječela jsem na něj, ale on se mnou nesouhlasil. "Musíme skočit! Jinak to nezvládneme. Navíc, může tam být řeka. A jak chceš zemřít? Bolestivou smrtí, nebo okamžitým nárazem!?" Zaječel. Utíkali jsme dál, čím víc se blížíc k útesu. Pevně jsem zaťala zuby.

V tom okamžiku Mark vyjekl bolestí, když se mu do ruky zabodl šíp. Už nám zbývali jen metry. Nezastavili bychom, ani kdybychom chtěli. "Marku!" Vyjekla jsem. On zavrtěl, hlavou, ať to nechám být, pevně mi stiskl ruku a běželi jsme ještě rychleji.

Slyšela jsem polekané výkřiky dívek za námi, když jim došlo do čeho se ženeme.

Už jen 5 metrů. 4, 3, 2 a oba dva jsem se odrazili a skočili do prázdna pod námi.

Musím říct, že se ani neomlouvám, za ten Cliffhanger =D =X Vím, že je to celkem krátká kapitola, ale byla celkem akční, no ne? Myslím, že odteď to bude celkem zajímavé. Co myslíte, že se stane s Emily? A s Markem a Prim? Omlouvám se za chyby a doufám, že se líbí =)

Iren