Zrovna v tu chvíli se ozval chlapecký smích. Všichni tři jsme se otočili, jen abychom uviděly Scotta, který se opíral o lokty v polosedu a šklebil se na nás. "Super, už jsem měl hlad!" A s tím se zkroutil do dalšího záchvatu smíchu.

"Scotte!" Vyjekla Mia. Bez přemýšlení k němu přisprintovala a začala ho drtit v obětí. Scott zasténal bolestí. Mia se okamžitě odtáhla se znepokojeným výrazem. "Jsi v pořádku?" Zašklebil se. "No, právě jsi mě skoro umačkala, ale jinak v poho. Teda, až na to, že vůbec nechápu, co se stalo. Jsem v nebi?" Mia na něj nechápavě pohlédla. "Proč bys byl?" Slabě se usmál. "Protože vypadáš jako anděl." Mia na něj chvíli koukala, ale pak zavrtěla hlavou. "Ne, nejsi. Jsi živý. Podrápal tě Pekelný pes, ale nějak jsme tě zachránili." "Urgh... tak proto se cítím jako přejetej parním válcem. Ale co tu dělá to obří prase?" Mia se otočila na mě s Emily, abychom to vysvětlili. Přešli jsme s Markem k nim. "No, podařilo se nám ho ulovit. Ale mám pocit, že jsme pravděpodobně zabili Kalydonského kance. Nebo toho, kterýho přemohl Herkules. Netuším. Možná je to jen hodně obří kanec." Vysvětlila jsem.

Scott se pokusil posadit, ale v polovině cesty si s bolestným zasténáním zase lehl. "Jak je ti?" Zeptala se pohotově Mia. "Bylo mi i líp." "Musíš nám říct, jak na tom jsi, jinak ti nebudeme moc nijak pomoct." Upozornil ho Mark. Scott se zašklebil. "Ehm mám hlad." Na tohle už nikdo neodpověděl jinak, než výbuchem smíchu. Mia zůstala u Scotta a bavila se s ním, zatímco mi jsme se pustili do toho kance.

Museli jsme ho rozřezat, abychom byli vůbec schopni nějaký kus masa napíchnout na rožeň a dát nad oheň. A taky jsme ho museli stáhnout. Ale se silou dvou holek v docela dobré kondici a svalnatého kluka jsme to zvládli. Za půl hodiny dřiny - sakra asi jsme měli ulovit něco lehčího - se už maso opékalo na ohni. Sláva nám! Podle polohy slunce už bylo pozdní odpoledne, tak kolem 6. Za chvíli už to bude druhý den co tu jsem. A pořád žiju. Ale už se mě pokusili zabít kolik... letící sekyry/zlí psi/naštvaní kanci. No... co bych asi čekala, že bude tady v aréně. V hotovém pekle...

Emily se vydala k Mie se Scottem a sedla si k nim s flaškou vody a začali se bavit. Pohlédla jsem na Marka. Seděla na druhé straně ohně a tvář měl, kvůli vlnění vzduchu, rozmazanou. Měl na sobě jen tričko a rukama si objímal kolena, které měl přitisknuté k hrudi. Hlavu měl položenou na kolenech, takže byl schoulený do takového malé krabice. V jeho očích se odrážely plameny, na které zamyšleně hleděl. Ve světle ohně jeho bledá pokožka naprosto zářila. Bledě hnědá náplast, teď byla ještě výraznější. Přemýšlela jsem, co se mu dneska honí hlavou. Celý den se choval... trochu odtažitě. Ne, že by se tak normálně nechoval, ale... od té doby co jsme přišli do arény vypadal, že pořád na něco myslí. Zajímalo by mě na co.

Čím víc se blížil večer, tím více se stmívalo. Obloha byla sice pořád šedá, ale už tmavla. Nudila jsem se a tak jsem se zvedla, přešla k Markovi a sedla si vedle něj. Zvedl ke mě pohled. "Stalo se něco?" "Ne jen... je tu nuda." Pokrčila jsem rameny. "Hmm," souhlasil. "Slyšela jsi dneska vůbec nějaké výstřely z děla?" Zamračila jsem se. "Ne. Jen včera o půlnoci." "Kdo myslíš, že zemřel?" Zamyslela jsem se. Na tohle jsem neměla moc čas myslet. Včera po hlášení nás dokupy bylo 15. Jeden zemřel. Takže je nás 14. Ok, kdo žije? Nás bylo 5. Pak Elijah. Almara. Bloncka. Zrzka. Ten debil z čtyřky. Sourozenci. Alice. Kluk z desítky. Divný obočí. Ale kdo z nich zemřel? Neměla jsem ponětí, ale nejvíc jsem odhadovala buď kluka z desítky nebo jednoho ze sourozenců. Bylo překvapivé, že se drželi tak dlouho. A ten z desítky mi připadal, že bude ještě žít, když byl s Alice. Divný obočí jsem hned vyřadila stejně jako profíky. Přeci jen, byli ve spolu. Pokud někdo z nich zemřel, jsou nějaký slabý. Včera přece už jeden profík zemřel.

"Rose?" Ozval se Mark a mně došlo, že jsem dlouho neodpověděla. Tělem se mi rozlilo teplo nad tím, jak mě oslovoval. "Ten z desítky nebo někdo ze sourozenců. Ti mi příjdou nejpravděpodobnější." Mark se na mě překvapeně podíval, i když jediná známka překvapení v jeho obličeji bylo nadzvižené obočí. "Jak si to dokážeš zapamatovat? Já kromě nás pěti a možná toho kokota z dvojky vůbec netuším kdo žije." Vyprskla jsem smíchy. "Co?" Nechápal. "Ta tvoje přezdívka pro Elijaha" vysvětlila jsem mezi výbuchy smíchu. Elijah sice byl totální kokot, ale nikdy jsem ještě nikoho neslyšela to říct nahlas. Pokud by ho slyšel Elijah, asi by nebyl moc nadšený. Markova tvář naprosto zkameněla. "To není přezdívka, to je přeci jeho jméno." Ještě víc jsem se rozchechtala. Panebože... Marku ty umíš zvednout náladu. Neusmíval se, ale v očích mu pobaveně jiskřilo.

"Copak je tu tak vtipného?" Ozvalo se nad námi. Otočili jsme se a uviděli, jak Emily s Miou podpírají mezi sebou Scotta a stojí kousek za námi. Obloha už nabírala tmavě modrého odstínu. A to jsem myslela, že to bude oběd... No, pravděpodobně večere. Trochu jsme se posunuli a udělali jim místo, takže jsme teď seděli kolem ohně v kruhu. "Nic. Jen jsem se smála Markově přezdívce pro Elijaha." Odvětila jsem s úsměvem. Potom co mi věnovali nechápavý pohled, jsem jen mávla rukou ať to neřeší. "Jak si na tom?" Zeptala jsem se místo toho Scotta. Promnul si hruď. "Pořád moc sám nemůžu chodit a docela to bolí, ale krvácení se už snad zastavilo." Přikývla jsem. Ok, hlavně ať to znovu nezačne krvácet. Pak se ozval Mark.

"Prim, nechceš nám říct, co se tam vlastně stalo?" Trochu mě zarazilo, že mi řekl Prim, když mi před chvíli řekl Rose, ale nechala jsem to být. Všichni na mě upírali zvědavé pohledy. "Ehm já... když jsme bojovali s těmi psy, jeden mě odhodil pryč a když jsem se zvedla, uviděla jsem, že Mark s Emily jsou moc zaneprázdění jedním ze psů a Mia ležela v bezvědomí na zemi. A jeden pes byl nad Scottem. Já... prostě jsem po něm hodila tu hvězdici. Nemohla jsem ho přeci nechat umřít, ne? Ale je náhoda, že se mi to povedlo. Nikdy jsem nic podobného předtím nedržela v ruce..." Vysoukala jsem ze sebe rozpačitě. Mia mi věnovala vděčný úsměv a stejně tak Scott. "Díky bohu, žes to udělala. Jinak by už ze mě dávno bylo žrádlo pro psy a nacpali by mě do plechovky." zašklebil se hnědovlásek. "Blbče," utrousila se smíchem Mia.

"No já jsem docela spokojený." pronesl Mark, "Scott se z toho pravděpodobně dostane, máme večeři a už jsme přežili Roh hojnosti, smečku Pekelných psů a vy dvě jste zabili obřího kance. Myslím, že už jsme museli sponzory zaujmout. A myslím, že máme docela velkou šanci." Emily se pousmála. "Samozřejmě, že máme šanci. Ukážem jim, co dokážem. Profíci se můžou jít zakopat. Pravděpodobně si o nás myslí, že jsme banda ubožáků, ale podle mě jsme silnější, než oni." Zasmála se. Mia, která se prostě nedokázala chovat jinak, než jako Mia, se zvedla a bouchla pěstí do vzduchu. "Jo! No tak si na nás pojďte sraby! Zbydou z vás jen mrtvolky!" Rozesmáli jsme se. Mia si zase sedla.

"To jsem netušil, že ve vás bude tolik kuráže." Kroutil nevěřícně hlavou Scott. Emily pokrčila rameny. "V 13. kraji nás vychovávají jako vojáky. Některé části kraje jsou pořád pod zemí, ale většina se přesunula na povrch." Vysvětlila. "Nikdy jsem toho moc neslyšela o 13. kraji. Jaký to tam je?" Zeptala se Mia. Na tuhle otázku odpověděl Mark. "Nic zajímavýho." Jeho odpověď byla úsečná a bylo jasné, že od něj se už víc nedozvíme. Chápala jsem, proč se tak chová. Až moc dobře jsem si pamatovala náš rozhovor na střeše. Ostatní vypadali zaraženi změnou Markova chování, ale nic neřekli. Emily promluvila místo Marka. "No jak sám Mark říkal, nic mo zvláštního. Těžíme nerostný suroviny. To byla předtím vaše specialita, ale teď máte léky, ne? No, od revoluce se toho moc nezměnilo, jen to, že jsme vyšli na povrch. Všechny nás taky vychovávají jako vojáky. Kluci i holky - od 14 let nastoupíš do vojeneského výcviku a v 18 jdeš ven jako voják. Kapitol nás vycvičuje - ani nevím pro co. Ale je to jedno - stejně všichni skončíme v dolech."

"A co v 12. kraji?" Ozval se natešeně Scott. "Není to tam tak zajímavé jako ve třináctce. Jen vyrábíme léky, pěstujeme léčivé rostliny a máme tam speciální věděcké oddíly, kteří zkoumají rostliny a zvířata a snaží se najít nejlepší věci na výrobu léků." Odvětila Mia se zklamaným výrazem. Asi byla smutná, že u nás nemáme tolik zajímavých věcí, jako mají v třináctce. "A u tebe?" Zeptala jsem se našeho invalida.

Zazubil se. "Konečně se někdo zeptal! Takže! V našem kraji se zajímáme o chov dobytka a genetiku. Je to docela zajímavý, už jsem viděl spousty zvířat se pářit. Ale to není až tak hezkej pohled. Ve škole se učíme hlavně farmařit a hodně o zvířatech. A snažíme se taky vypěstovat nový druhy. Nějakej chudinka to schytal a smíchali psa s krávou. Nebyl to zrovna nejlepší pohled..." znechuceně jsem se zašklebila. Urgh... Scott nadšeně pokračoval. "A taky naše třída už byla na praxi. Dojil jsem jednu krávu. Ale asi se jí to moc nelíbilo... Jo a taky jsem byl u porodu selátek. Je to... krvavý.  Ale ty selátka byly hrozně cuuuuuuute!" Všichni jsme na něj nechápavě hlěděli. Scott uraženě našpulil rty a založil si ruce. "Co je? Nemůžu mít rád prasátka?" Znovu to trapné ticho. Scott jen uraženě protočil očima.

Sundali jsme kance z ohně a nějak to noži rozdělili. Kdo by řekl, že můžou mýtická zvířata chutnat tak dobře? Mňam... Za chvíli se setmělo úplně a jediný zdroj světla byl náš ohínek. Ještě nějakou dobu jsme si povídali a jedli, dokud se nezačala ozívat hymna. Vždycky ukazovali mrtvé asi půl hodinu po setmění.

Na obloze se objevil znak Panemu a rozezněla se hymna. Ztichli jsme a upřeli pohled k obloze. Za dnešek zemřel jenom jeden splátce a všichni jsme byli zvědaví kdo to bude. Znak zmizel a na obloze se objevil obrázek chlapce z 10. kraje. Překvapilo mě to, protože přeci jen, byl s Alice, ale pravda, víc by mě překvapilo, kdyby tam byla ona. Pak znovu hymna a znak a bylo ticho. Řekli jsme si, že už půjdeme spát a Mia zůstala první na hlídce. Byla jsem znavená a tak jsem se schoulila na zemi, bundu jsem si dala pod hlavu jako polštář. Nebyla zima, vlastně mi bylo docela teplo, takže jsem ji na sobě nemusela mít. A pak jsem odplula do říše snů, které byli všechny hrozně pomatené. 

****************************************************************************

Nevím co mě probudilo. Otevřela jsem oči a zjistila, že je ještě noc. Pak mi došlo, že slyším tiché hlasy. Opatrně jsem otočila hlavu a uviděla Miu se Scottem, jak sedí vedle sebe, koukají do ohně a tiše si povídají. Tak to mě probudilo. Zavřela jsem oči a dělala, že spím, zatímco jsem poslouchala jejich rozhovor. Ok, bylo to trochu stalkerské, ale byla jsem zvědavá. A kdo by v té chvíli neposlouchal?

"Jsem vážně hrozně ráda, že jsi nezemřel." Řekla v tu chvíli Mia. Scott si dal s odpovědí na čas. "Přežil jsem jen díky vám. Ale stejně nechápu - proč jste to udělali? Proč jste mě zachraňovali? Posunuli byste se blíž k výhře, než jsme teď." "To už nikdy neříkej, jasný? Scotte, jsi náš kamarád. Samozřejmě, že jsme tě nemohli nechat umřít. Moc pro nás znamenáš... Moc toho znamenáš pro mě." Miiny poslední slova vyšli jen jako šepot. Dovolila jsem si otevřít oči. Kvůli světlu z ohně to nešlo moc určit, ale podle mě se Mia červenala. Koukali si se Scottem do očí. Najednou se k ní Scott začal naklánět. Neuhla. Naopak se k němu začala taky naklánět. Oni se políbili! YEAH!!!! Ups... můj fanynkovský syndrom vyplul na povrch - rychle se schovej! Ale opravdu, já z nich byla šťastná. Podle mě se k sobě hodili. Odtáhli se od sebe a pak řekli, že se milují. Aww...

Najednou mi něco došlo. Ale vždyť jsme v aréně. Byla bych pro ně šťastná hrozně moc, jen kdybychom byli ve 12. kraji. Ne tady... Ne v tomhle pekle. Vyhrát může jen jeden. A nemyslím si, že by se povedlo udělat to, co minule udělali moji rodiče. Ne, to by nešlo. Snowová by to nedopustila. Láska bylo to nejhorší, co se mohlo v aréně přihodit. Bylo lepší zůstat uzavřená a nědělat si s nikým vztahy. Protože jediný způsob jak přežít, bylo zabít ostatní. Ale já sama sem se tím moc neřídila. Ale jak bych mohla zradit tyhle čtyři?

Párkrát jsem překvapeně zamrkala. To přeci dělal Mark. Byl tak uzavřený z dost dobrého důvodu. Tedy, pokud mluvíme o aréně. Samozřejmě, že měl svoje důvody, ale ty jsem teď nechtěla řešit. Ale i když nás pravděpodobně měl rád - s Em se znal od dětství -, zůstaval odtažitý. Nechtěla jsem už to řešit. Hlídku jsem měla až ráno, tak jsem se víc uvelebila na bundo-polštáři a usnula.

****************************************************************************

Ráno mě Mark vzbudil na hlídku. Do svítání zbývali ještě asi dvě hodiny a obloha už bylo o trochu světlejší. Usmála jsem se, když jsem uviděla, že Mia a Scott se k sobě ve spánku tulí. Sedla jsem si a s portáhnutím si zívla. Jako obvykle mě překvapilo počasí. Bylo dost teplo, na to že bylo brzké ráno. Oheň stále hořel - to bylo dobře. Myslela jsem, že Mark půjde ještě spát, ale on si sedl vedle mě. "Ty nepůjdeš spát?" Mark zavrtěl hlavou. "Ne, moc se mi nechce. Slyšela jsi dneska vytí?" Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, zaspala jsem to." Mark se ušklíbl. "Tak to máš dobrý spaní. Dneska vyli, ale nikoho nezabili. Je to divný. Možná že vlci nemusí nikoho zabít, jen se o to pokusí." Takže dneska nikdo nezemřel. Zvláštní. Pohlédla jsem na Marka a chtěla mu odpovědět, ale pak jsem si všimla kruhů, pod jeho očima. "Vážně by ses měl vyspat. Lehni si ještě na těch pár hodin. Zvládno tu to, věř mi. A spánek potřebuješ. Hlavně tady v aréně." Povzdechl si. "Necítím se na to." Chtěla jsem se zeptat proč, ale jeho varovný pohled mě zarazil. Proto jsem raději ztichla.

Pak jsem si vzpomněla na Miu se Scottem. Podívala jsem se na ně a usmála se. Mark si všiml mého pohledu a nadzvedl obočí. "Že by se konečně dali dokupy nebo tak jen usnuli?" "Někdy před půlnocí jsem se vzbudila a slyšela si je povídat. Dali se dokupy. Ale docela mě to trápí." Odvětila jsem se smutným povzdechem. "Proč?" Nechápal. Chvíli jsem na něj jen koukala, s pohledem, jako jestli to myslí vážně. "Marku," začala jsem pomalu, "jsme v aréně. Tady pro lásku není místo. Ne, když vítěz může být jen jeden." Mark pokrčil rameny. "No právě. Jsme tady. Tak proč si to neužít? Zbývají nám poslední týdny před smrtí. Tak proč si to ztěžovat? Chceš snad zemřít bez posledních pár šťastných dnů? Navíc... nechci to zhoršovat, ale stejně je tu věc kterou oba dva víme - Scott na tom není moc dobře. A pokud nám sponzoři nepošlou nějaký léky, asi to nezvládne. A kdyby nás něco napadlo? Nepřežil by to. A on i Mia to ví. Ti dva do sebe byli zakoukaní snad od tý doby co se potkali. Tak proč čekat? A sama se zamysli - chceš aby byli tvoje poslední dny šťastné se svými přátely a někým, kdo se ti líbí nebo abys byla sama?" Překvapeně jsem zamrkala. Nikdy bych neřekla, že to tak má. Ne s tím, jak byl uzavřený. A nikdy jsem se na to nepodívala z tohodle úhlu. "A-asi máš pravdu." Připustila jsem nakonec.

Mark se poškrábal na tváři kde měl tu náplast. Tiše jsem se zasmála. "Tak už si to sundej." Nejistě se na mě koukl, než náplast sloupnul. Vykulila jsem oči. Od právé lícní kosti až k bradě mu na tváři v měsíčním světle zářila tenká bílá jizva. Mark se nechápavě zamračil. "Co? Mám tam něco?" Nechápal a přejel si rukou po tváři. "Máš-máš tam jizvu." Vysoukala jsem ze sebe nervózně, stále dost šokována. Ne, že by mu to ubralo na kráse. Ale byl to šok. Mark si frstrovaně přejel rukou po tváři, než nahmatal jizvu. Přejel po ní prsty od začátku do konce. "Kéž bych měl zrcadlo." Povzdechl si žalostně. Usmála jsem se. "Jak to vypadá?" Prohlédla jsem si ho. Rozzhořely se mi tváře, když mi došlo, že vypadá docela sexy. Ne počkat, přeci jsem o něm právě neřekla, že vypadá sexy? Tak si to konečn přiznej. Líbí se ti... Zahnala jsem tyhle myšlenky a místo toho nějak smysluplně odpověděla. "No... je to změna, ale docela to jde. Myslím, že ti to nijak neubírá na vzhledu. Ta jizva je hodně tenká a je bílá, takže ani nebude tak moc vidět, rozhodně ne tak, jako kdyby byla nachová." Mark se zašklebil. "Super. Další jizva..." "Co tím...?" Hlas se mi vytratil, když odvrátil hlavu s naštvaným a zamlčeným pohledem. Znovu si nasadil tu nepropustnou kamennou masku.

Nechápala jsem co tím myslí. On snad nějaké jizvy má? Nechce mi tím snad říct, že... Ale ne. Snad nemyslel jizvy po tom co dělal jeho otec, ne? Ale kvůli Markově změně v chování mi došlo, že přesně to myslel.

Jemně jsem mu položila ruku na rameno. Škubl sebou, ale nedotáhl se. Jen se na mě podíval. "Marku," začala jsem, ale na chvíli se odmlčela, abych si ustřádala co chci vlastně říct. Pak jsem pokračovala. "spousta lidí si myslí, že jizvy znázorňují špatný věci, a že jsou blbý. Ale to není pravda. Jizvy neznázorňují potupu a hrůzu, přesto jizvy znázořňují čím už si člověk dokázal projít, co vytrpěl, ale co taky zvládnul. Znázorňují co už ten dotyčný dokázal projít. I když to bylo těžký. Ale zvládnul to. Člověk by se neměl za jizvy stydět, ani je skrývat. Dokazují odvahu a taky to co už si zvládnul. Jizvy nosí bojovníci." Mark na mě koukal s pohledem, v kterém jsem rozpoznala dojetí. Jeho obličej nedával znát žádnou emoci, ale už jsem chápala to přísloví, "Oko do duše okno".  V jeho očích jsem viděla všechen smutek, utrpení, šokování i vděk, který teď cítil. Nic neříkal, jen na mě koukal. Povzdechla jsem si. "Jdi spát." Tentokrát neoponoval. Jako já si dal bundu pod hlavu a za chvíli jsem viděla jak usnul. Hlavu měl položenou jen kousek od místa, kde jsem seděla. Když jsem se na něj dívala, nemohla jsem přemýšlet o ničem jiném, než o tom, co komu udělal, že byl jeho život tak pošramocený.

****************************************************************************

Ráno jsme se rozhodli zase jít pryč. Tohle místo sice bylo dobré, ale chtěli jsme prozkoumat arénu. Jak jsme pokračovali, všimla jsem si změny počasí. Bylo skoro neuvěřitelné, že u Rohu hojnosti sněžilo. Bylo vážně teplo. Jako opravdu. Skoro jako v létě. Stromy se zelenaly a svítilo slunce. Zatím jsme se od Rohu hojnosti vždycky vzdalovali směrem na Sever. Nikdy jsme při putování nešli jiným směrem. A už jsme se ze zimního počasí dostali až k letnímu. Překvapilo mě to, ale bylo to lepší, než tuhá zima.

S Markem jsem mluvila jen když jsem ho budila, ale o ránu se nezmínil ani slovem. Doufala jsem, že jsem mu aspoň nějak pomohla. Ale nebyla jsem si tím moc jistá. Mia se Scottem nám hned ráno řekli, že se dali dokupy a my jim pogrutovali. Scott se cítil dost dobře na to, abychom mohli jít, ale ne nic namáhavého. Proto jsme po cestě spoustukrát zastavovali.

Před polednem jsme přišli na další mítinu. To už jsem se dost potila. Vážně bylo dost teplo.

Den plynul celkem klidně, a po obědě, skládajícího se ze zbytku kance, jsme se dohodli, že by někdo z nás měl jít na průzkum okolí a něco ulovit, jako vždycky. Scott se cítil líp a asi taky trochu provinilě, za to že nás zdržoval svým zraněním a tak řekl, že půjde. Nakonec se k němu ještě přidal Mark. Takže jsme v táboře zbyly jen my holky.

Nebylo nic moc dělat, ale Miu zaujalo to s těmi hvězdicemi a protože věděla, že mi to jde s noži, ale taky věděla, že to z nějakého důvodu tajím, mi řekla, že bych se s tím měla trénovat. Když nemám žádnou jinou dobrou zbraň, ať se to alespoň naučím s tímhle.

Princip vrhání nožů a hvězdic byl naprosto stejný, takže mi to šlo dost dobře. Byla to snad už půl hodina, od té doby co kluci odešli.

Arénu proťal chlapecký křik.

Yay nová kapitola! =D Omlouvám se za ten konec... snad se budete těšit na další. Ale co nejvíc asi budete chtít je nová kapitola PJ/HP ( po tom konci... haha =D) No, doufám, že se vám kapitola líbila. Hlavně taky doufám, že se vám líbí že je Scia dokupy. A doufám, že vás zaujal rozhovor mezi Prim a Markem. No... uvidímě co bude dál. =D Omlouvám se za chyby a doufám, že se líbí.

Iren