Od konce her už uběhlo šest měsíců a já se stále probouzela zborcená v potu.

Před dvěma měsíci jsem se alespoň přestala budit s křikem. Ale noční můry neodcházely. Jediné zlepšení jsem viděla v tom, že místo toho, abych je měla každou noc, se objevovali skoro každou.

Výjevy z her mě pronásledovaly jako vytrvalý lovec - bez přestání a s nekonečnou výdrží. Našliy mě, ať už jsem byla kdekoliv.

V nočních můrách jsem stále viděla, jak mí přátelé umírají. Viděla jsem ty hrůzy, jako bych v nich znovu byla. Viděla jsem se, jak zabíjím Emily. Viděla jsem, jak mi Mark umírá v rukou. Viděla jsem, jak hydra rozsápává Thea na kusy. Elijah se mi pořád vracel a s ním i to, co mi udělal.

Ale někdy je má pomatená, unavená mysl přeměňovala v daleko horší věci.

Viděla jsem své přátele v pořádku a živé. Všechno bylo fajn. A pak se to hrozně zvrtlo. Viděla jsem mrtvá těla mých přátel, jak se zvedají a viní mě ze své smrti. Viděla jsem Marka, jak na mě hledí s prázdným pohledem v očích a ptá se mě, proč jsem nic neudělala. Viděla jsem Elijaha, jak se mi směje a vysmívá, pořád dokola. Viděla jsem i Emily, jak mi zabíjí přátele přímo před očima.

V těch pár šťastných nocích, ve kterých se mi povedlo usnout bez špatných snů, jsem spala jako zabitá. Připadalo mi, že to byly jediné noci, kdy jsem si mohla opravdu odpočinout.

Prvních pár týdnů jsem se jen trmácela kolem, neustále unavená, skoro jako v transu. Rodiče mě vzali ze školy a učili mě doma, protože jsem nedokázala ani vyjít ven, bez toho abych se něčeho nezděsila.

Střídaly se mi dvě nálady - buďto jsem jen hodiny zírala do zdi, neschopná se ani zvednout z postele, nebo jsem pobíhala kolem a snažila se být co nejvíc nápomocná, co šlo.

Tíživá vina, která mi neustále dopadala na ramena, ale nemizela. Při návalech depresí se mi myšlenky stáčely kolem všeho, co jsem mohla udělat líp. Ve chvílích kdy jsem pobíhala kolem a pomáhala, byly mé pohyby motivovány vinou také. Nesnášela jsem se za chvíle, kdy jsem nebyla schopná nic udělat a snažila se to takhle vynahradit.

Zdrcené pohledy rodičů, které na mě vždycky upírali, kdykoliv na mě dopadla deprese, tomu taky moc nepomáhaly.

Vím, že z mého stavu byli zkroušení. Snažili se mi pomoct, jak nejlépe mohli. Ale nedokázali se mnou moc udělat.

Nakonec to trvalo měsíc a půl, než jsem se z tohohle stavu dostala. Z velké části na tom měli ale podíl mí přátelé. Finnick byl ten, který mě donutil se vyhrabat z postele v dny, kdy jsem nemohla. A pak mě taky donutil, abych si odpočinula, když jsem nepřestávala uklízet.

Kristie stravovala většinu svého času u nás a dělala mi společnost. Thomas, který se každým dnem zlepšoval v znakovém jazyku, mě ho učil. A můj přípravný tým se mnou strávil každý den hodiny telefonováním.

Ze začátku mě to otravovalo. Teď jsem za to byla ráda. Dostali mě z toho ven. Pomohli mi znovu začít žít, ne jen přežívat. Nemohla jsem jim být více vděčná.

Poté už to šlo líp. Do školy jsem se sice vrátila až před měsícem, ale i tam to nebylo tak hrozné. Znovu jsem začala tátovi pomáhat s pečením. Do lesa už jsme sice nemohli, ale s mámou jsme chodily do parků. S Thomasem a Kristie jsme se naučili znakovou řeč a teď už jsem si s ním mohla skvěle povídat.

Kristie a já jsme se s ním dost sblížili. V poslední době jsme spolu my tři trávili nejvíc času. Bylo to fajn. Mia mi každým dnem nepřestávala chybět, ale rána, kterou mi její smrt zasela, už tak nebolela.

Už jsem na jejich smrti - na to, že už tu nebyli a nikdy nebudou - nemyslela pořád, ne tak jako ze začátku, kdy bylo jen pár okamžiků, kdy se mi podařilo přemýšlet o čemkoliv jiném. Ne, teď to byly ty neustálé připomínky, co mě drásaly zevnitř a ničily mé šťastné dny.

Byly to malé věci. Prázdná židle ve třídě, barva na vlasy, jizvy, luk, černé oblečení, víno... všechny tyhle věci pro mne předtím nepředstavovaly problém. Ale kdykoliv jsem se na ně teď podívala, vždycky to přivolalo novou vlnu bolesti.

Zjistila jsem však, že zármutek ze smrti blízkých nevyvolává až takovou bolest, jako spíš otupělost. Ztráta někoho, koho milujete, ve vás vyvolá nicotu. Necítíte nic než jen hlubokou prázdnotu, jako kdyby ve vás byla obří díra. Připadala jsem si, jakoby mi někdo vzal kousek duše s každým kamarádem, o nějž jsem přišla.

Únava, prázdnota a nekončící slzy, které nemůžete zastavit, aniž byste měli důvod pro pláč - aniž byste ho jasně cítili.

Ale měla jsem přátele a rodinu. Pomohli mi víc, než kdokoliv předtím. A já si jich za to nesmírně cenila.

***

Od konce her už uběhlo šest měsíců a s mrazivou zimou dorazilo i turné.

Nechtělo se mi tam. Už jen představa, že bych se měla navléct do nádherných šatů, jezdit po krajích s falešným úsměvem na tváři a vystavovat se jako pěkná panenka, ve mně vyvolávala chuť zvracet.

Turné sice znamenalo, že jsem měla šanci poznat ostatní kraje, ale taky to, že jsem se zase měla vrátit do Kapitolu. A znovu uvidět prezidentku Snowovou. Po zádech mi běhal děs už jen z pouhé vzpomínky na ni.

Jediné co trochu utišilo mou nechuť k celé akci, byla skutečnost, že znovu uvidím svůj přípravný tým.

Matka mi řekla, že se svým přípravným týmem nikdy nebyla tak blízká, ale byla ráda, že jsme se tak sblížili. Já jsem jim alespoň odpustila to trhání chloupků.

Nemohla jsem se jich dočkat. Běžně jsme si telefonovali, ale nebylo to ono. Teď jsem je měla po šesti měsících znovu uvidět a nadšením jsem se třásla. Ale to bylo možná i zimou.

Přitáhla jsem si kabát blíž k tělu a nedočkavě sledovala koleje. Bylo brzo ráno a obloha byla stále zbarvena do indiga. Každou chvíli měl přijet vlak z Kapitolu.

Netrpělivě jsem se zahoupala na patách. Kristie vedle mě se zahihňala. "Neboj, za chvíli je uvidíš."

Hodila jsem po ní mrzutý pohled. "Neviděla jsem je půl roku. Mám právo být trochu nedočkavá."

Nadzvedla jedno obočí a v očích jí tančily pobavené plamínky. "Mluvíš s nimi skoro každý den."

"Každý druhý den." Zabručela jsem.

Kristie se znovu rozhihňala a já mohla jen protočit oči.

"Aww, nebuď naštvaná, Prim." chlácholila mě, "Mike tu brzo bude a pak ho budeš moct očumovat."

Už jsem si myslela, že jí její slova odpustím, když jsem zaslechla, co právě řekla a oči mi málem vypadly z důlků. Prudce jsem se otočila k jejímu rozesmátému obličeji a probodla ji pobouřeným, rozzuřeným pohledem.

"Já ho nechci očumovat!"

Thomas, který po celou dobu stál vedle Kristie a jen naši debatu poslouchal, se teď uchechtl a pohnul rukama.

Jako kdyby si o něm pořád nemluvila.

Můj naštvaný pohled se teď otočil k němu. Tváře mi hořely. "Já o něm pořád nemluvím! Jen mi chybí ok?"

Kristie se zazubila. "No jo, vůbec o něm nemluvíš. Jen včera, a předevčírem, a ten den předtím, a ten předtím..." S Thomasem se rozesmáli.

Založila jsem si ruce na hrudi a upřela zrak před sebe. "Není to tak, že bych teď měla náladu na randění."

Jejich smích utichl. Vyměnili si pohledy a pak si Kristie povzdechla. "Jo, promiň."

Thomas omluvně pokrčil rameny.

Protočila jsem oči, ale na rtech se mi objevil úsměv. "Jste hrozní, víte to?"

"My víme," My víme.

Bože, teď už i současně mluvili. Ať mě před nimi někdo spasí a to rychle!

Naštěstí ale někdo mé prosby opravdu vyslechl, protože v příští sekundě se na kolejích objevil vlak. Otočila jsem se od jejich rozjařených obličejů a nemohla zastavit úsměv, který rozzářil mou tvář.

Byli tady. Konečně byli tady!

Vlak zastavil s tichým zasyčením před námi a já musela vynaložit velké úsilí, abych se nerozběhla ke dveřím. Mí přátelé se ale udržet nemohli a jen sekundu potom, co se kovové dveře vlaku otevřely, se ke mně přiřítila tři torpéda a objala mě tak pevně, až jsem měla pocit, že prasknu.

"Prim!" "Prim!" "Prim!"

Rozesmála jsem se a objala je nazpět. Srdce mi bilo radostí jako splašené. Trochu mi celá tahle situace připomínala naše první setkání poté, co jsem vyhrála hry. Chovali se úplně stejně.

Po dlouhé době objímání, jsme se rozpletli a já před sebou našla tři nadšené Kapitolany. Sylvii se svými barevnými proužky, Katie s velice huňatou čepicí a Mika, kterému kromě černých pruhů ve vlasech přibylo i tetování na krku.

Katie po mně přejela pohledem a oči jí zajiskřily potěšením. "Prim! Ty máš podpatky!"

Pohlédla jsem na své černé kozačky, které opravdu měly podpatky, a trochu zrudla. Pokrčila jsem rameny. "Prostě se mi ty boty líbily..."

Sylvia souhlasně zamlaskala a obě vypadaly, že začnou mluvit o módě, když se před ně dostal Mike. Usmál se na mě a mě přepadla myšlenka na to, jak hezký byl. S úsměvem se mu kolem očí objevily vrásky a z nějakého důvodu kvůli tomu vypadal ještě líp.

Rychle jsem ale takové myšlenky zahnala. Mike byl kamarád. Vážila jsem si ho až moc na to, abych celé naše přátelství zkazila mými bláhovými city.

Celkově jsem ani nevěděla, co jsem k chlapci, který teď stál naproti mě, cítila. Milovala jsem Marka. O tom nebyl pochyb. A pořád měl v mém srdci zvláštní místo. Ale byly tu dny, kdy rozhovory s Mikem byly jediné, co mě dokázalo rozesmát. Jen myšlenka na jeho milost a přátelství ve mně vyvolala hřejivé teplo. Na naše telefonní rozhovory jsem se hrozně těšila.

Ale byla to láska?

No, nemělo smysl to teď řešit.

"Hej," jemně mi stiskl ruku, "jak je?"

Věnovala jsem mu vděčný úsměv a na oplátku stiskla jeho ruku. "Skvěle, když jste tady."

Všichni tři se potěšeně zaculili. Já se pak otočila k mým přátelům. Kristie a Thomas stáli pár metrů od nás a trpělivě čekali, až si vyměníme pozdravy. Obloha už stihla zblednout.

Otočila jsem se zpět k mému přípravnému týmu. "Ráda bych vám představila mé kamarády." Ustoupila jsem kousek na stranu a ukázala na dvě osoby za mnou.

"Tohle je Kristie," Kristie zamávala.

"A Thomas," Thomas se jen usmál.

Pak jsem zase ukázala na tři Kapitolany. "A tohle je můj přípravný tým. Sylvie, Katie a Mike."

Vyměnili si pozdravy a potřásli si rukama. A pak Kristie promluvila. "Je super, že vás konečně potkávám. Prim mi o vás hodně řekla." Zahihňala se.

Propálila jsem jí pohledem, zatímco všichni tři vypadali hodně zmateně. Což bylo asi nejlepší.

Protočila jsem očima. "Moc vtipné, Kristianno. Kde je Seltie?"

Sylvia si zastrčila vlasy za ucho a ukázala palcem za sebe. "Pořád ve vlaku. Myslím, že ještě něco řeší s řidičem - a už ne."

Z vlaku právě v tu chvíli vyskočila má bělovlasá navrhovatelka a já k ní nadšeně přiběhla. "Seltie!"

Usmála se a rozdrbala mi rukou vlasy. "Primrose. Ráda tě zase vidím."

Urovnala jsem si vlasy a zasmála se. "Vás taky." otočila jsem se k zbytku týmu, „A tím myslím vás všechny. I když se na vaše procedury moc netěším."

To vyvolalo smích a pár zlomyslných úsměvů od dívek.

Možná jsem si měla vybrat lepší kamarády.

***

Turné mělo začínat v nejchudších krajích a pokračovat přes bohatší až ke Kapitolu, kde se měla konat oslava na počest vítěze. Až na konci se pak vítěz vrátil do svého kraje, kde byla poslední hostina.

Pokud se vítěz ve hrách osobně setkal s některým ze splátců, měl si připravit krátký proslov na počest mrtvého.

To všechno mi Seltie vysvětlovala, když jsme se dostali do vlaku. S mým přípravným týmem taky přijela televize a stihli se mnou při mém nástupu do vlaku udělat rozhovor. Usmívala jsem se a odpovídala tak jak jsem měla. Ale byla jsem velice ráda, že se další rozhovor uskuteční až v nedohlednu.

Potom co nás nechali, jsem do vlaku vlezla i ráda. Rodiče, mí bratři i Kristie sice vypadali, že se rozbrečí, ale já jim slíbila, že se mi nic nestane a nebudu vyhledávat nebezpečí. Nepouštěli mě rádi. Ale nemohla jsem jim to vyčítat.

Takže jsem se ubytovala ve vlaku a připravila se na cestu.

Seltie mi sice všechno vysvětlila a rodiče předtím doma udělali to samé, ale stejně jsem z celé té situaci byla nervózní. Měla jsem udělat proslovy.

A vůbec jsem netušila co říct.

Zírala jsem na prázdný papír a nedokázala si vířící myšlenky utříbit. Bylo toho tolik, co jsem cítila a co bych říct mohla... jenže jsem nic z toho nedovedla převést na papír. Začala jsem, ale pak jsem zjistila, že ani nevím jak pokračovat.

Dva proslovy jsem měla mít už do zítřka. A byly to ty, na kterých mi záleželo nejvíc.

S povzdechnutím jsem vyhodila další zmačkaný papír a vzala nový. Dobře že mi jich dali tolik. Možná mi ani nebudou stačit.

No tak... zkus aspoň něco...

Přiložila jsem propisku k papíru a začala, dnes už asi po padesáté.

Emily byla silná oponentka. Po nějakou dobu jsem měla pocit, že i kamarádka, dokud nevyložila své karty. Musím ji ale obdivovat, za to, jak dobře se jí vedlo. Byla to

Byla to... dobrá soupeřka? Má noční můra?

Zaúpěla jsem a svěsila hlavu na stůl. Už se blížil večer a já neměla ani jeden proslov.

"Nechceš pomoct?" Ozvalo se od dveří.

Zvedla jsem hlavu a našla u prahu mého zelenovlasého kamaráda. Opíral se o rám dveří se založenýma rukama a hleděl na mě s nazdvihnutým obočím.

Pousmála jsem se na něj. "Pokud umíš psát proslovy..."

Pokrčil rameny a přešel místnost, načež si sedl vedle mě. "No, žádný proslov jsem nikdy nenapsal, ale možná ti nějak pomůžu. Víc hlav víc ví, ne?"

Pobaveně jsem si odfrkla. Popravdě jsem byla velice ráda, že tu byl. To jsem mu ale samozřejmě říct nemohla.

"No, tak mi tedy pomož. Už se tu s tím mordím od oběda." Což bylo... skoro 6 hodin. Jupí.

Mike si k sobě přitáhl papír, na který jsem právě psala, a ušklíbl se. "Víš ty co, přestaň teď s tím psaním. Víš, co chceš říct?"

Pohlédla jsem na papír a s povzdechem přiznala. "Popravdě jsem si myslela, že když se k tomu posadím, tak to půjde samo."

Protočil oči, ale nebyla v tom gestu zloba. "Dobrá, tak... prostě se nad tím zamysli. Vybrala sis nejdřív Emily, tak pojďme na ní. Jaká pro tebe byla?"

Jaká pro mě byla? Byla to mrcha. Nesnášela jsem jí. Ale taky jsem si myslela, že hodně dobře dělala to, co dělala. Všechny nás oklamala a zasloužila si můj údiv. Ale stejně tak bolest z její zrady nepominula.

"Nesnáším ji. Ale obdivuji. Jak jim tohle můžu říct? Bude tam její rodina, Miku."

Zahleděl se mi do očí. Ve světle lampy vypadaly jeho jako med. "Ano. Ale to jim říct můžeš. Mluv o tvém obdivování co nejvíc. Zaměř se na to, že byla dobrá. Nezmiňuj svou nenávist, a pokud ano, tak jen letmo. Bude to tak bolet nejmíň."

Vypustila jsem dech, který jsem ani nevěděla, že v sobě držím. "Dobrá, to by šlo." odmlčela jsem se a v hlavě už si skládala, co řeknu. Pak jsem se ale kousla do rtu. "Ale co s Markem?"

Pohled v jeho očích potemněl. Položil mi ruku na rameno a stiskl ho. "Prostě řekni pravdu."

Pak vstal a já mohla jen zírat na jeho záda, když opustil místnost.

Párkrát jsem zamrkala a pohlédla zpět k papírům a propisce na stole. Začínalo mi docházet, že jsem možná nebyla jediná, která o splátci z 13. kraje nechtěla mluvit.

***

Nakonec to dopadlo líp, než jsem očekávala.

I když mě Mike včera celkem rychle opustil, jeho rady mi pomohly. Dokázala jsem proslovy sepsat a mít v ně i nějakou důvěru.

Potom co měla starostka kraje krátký proslov, jsem nastoupila já. Mluvila jsem o tom, jak byla Emily silná. Jak dobrá ve všem byla a co všechno dokázala. Mluvila jsem o tom, že by si zasloužila vyhrát víc než já, protože to byla opravdová bojovnice. Mluvila jsem o tom, že i když jsem ji neměla ráda, oceňovala jsem ji jako hodnotnou soupeřku.

Mluvila jsem o tom, co všechno pro mě Mark znamenal. O tom jak dobrý a obětavý byl. O tom jak byl silný a milý. Mluvila jsem o tom, jak skvělým kamarádem byl a málem jsem se rozbrečela na podiu. Pár slz mi uniklo, ale udržela jsem se a zhroutila až potom, co se za mnou zavřely dveře radnice.

Teď už jsem ale slzy dávno zahnala a seděla u jídelního stolu v radnici společně s mou skupinou - Seltie, můj přípravný tým, Haymitch a Cetkie - , starostkou a jejím synem a pár dalšími důležitými lidmi z 13. kraje.

Byla jsem na to připravená, byla to prostě tradice, že se vítězi setkají s důležitými lidmi z krajů.

Ale nikdo mi neřekl o tom, že tam Arnold McShot bude taky.

Markův otec byl vysoký, uhlazený a dobře oblečený muž ve středním věku s pečlivě zastřiženou bradkou a knírem. Jeho vlasy měli stejnou havraní barvu jako Markovi, ale byly už propletené stříbrnými nitkami.

Vyzařoval autoritu a choval se jako opravdový gentleman. Slušný, milý, obrázek perfektního obyvatele Panemu.

A já byla jediná u stolu, která si uvědomovala, co za stvůru opravdu byl. Přes večeři jsem ho ignorovala. Neřekla jsem mu ani slovo, kromě pozdravu na začátku.

13. kraj na tom byl skoro stejně jako 12. Chudoba pronásledovala oba kraje už od samotného počátku, i když mi matka říkala, že se poměry v našem kraji od jejího mládí hodně zlepšily. 13. kraj byl dlouhou dobu samostatný a proto také prosperoval dobře. Samostatně by oba kraje byly dobře prosperující země. Ale v porovnání s Kapitolem jsme byli chudší než kostelní myši.

To, že naše kraje si byly velice podobné, mě ale utěšilo. Budovy a ulice byly vybudované podobně jako doma, ale to hlavně proto, že 12. kraj s opravou a vybudováním třináctky na povrchu, hodně pomáhal.

Radnice tu vypadala skoro stejně jako u nás. Stejné rozpoložení určitě měla. Takže když jsem se omluvila z jídla s tím, že musím na toaletu, neptala jsem se kde jí najít.

Při cestě zpět mě ale čekalo nepříjemné překvapení. Na chodbě jdoucí proti mně, se neobjevil nikdo jiný, než McShot.

V šoku jsem zůstala stát na místě. On udělal to samé a nadzvedl obočí.

"Slečno Mellarková," pronesl.

Zachmuřila jsem se. "Pane McShote."

Co chtěl? Nemohli jsme se třeba prostě normálně minout? Třeba bych se pak udržela a neudělala scénu.

Ale McShot nic takového v plánu neměl. "Neměl jsem šanci vám poblahopřát k výhře."

Nenávist, kterou jsem v sobě celý den dusila, teď začínala vyhřívat na povrch. Založila jsem si ruce na hrudi a odvětila. "Nemám o to zájem."

Na tváři se mu objevil zmatený výraz. "Urazil jsem vás nějak?"

Nosem jsem si odfrkla. Věděla jsem, že vybuchnout není nejlepší nápad. Věděla jsem to a stejně jsem se neudržela. Nedokázala jsem to. Muže přede mnou jsem přímo nesnášela. Nenáviděla jsem ho, znechucoval mě.

"Urazil? Urazil??" hystericky jsem se rozesmála, "Je mi z vás zle."

Nad nenávistí v mém hlase se zastavil. Vypadalo to, že chce něco říct, ale já mu nedala šanci. Slova se ze mě valila dřív, než jsem si je mohla pořádně rozmyslet.

"Všichni tady si myslí, jak jste skvělí, ale mě neobalamutíte. Vím, co jste udělal."

Jeho maska spadla a nahradil ji chladný pohled v očích. Jak se zdálo, odkryla jsem právě bestii vevnitř. "Byla jste tomu zmetkovi blízká. Samozřejmě, že za vámi přišel fňukat."

To bylo jediné, co stačilo k tomu, abych vybuchla. Jestli jsem předtím byla naštvaná, tak jsem teď přímo zuřila. "Jak se vůbec opovažujete, říkat si člověk?! Jak se opovažujete tu stát a mluvit o tom, jak vás smrt vašeho syna mrzí, když jste takovej prachsprostej hajzl?? Mark byl stokrát lepší, než cokoliv co byste vy někdy mohl vůbec být! Jste ubožák."

Ke konci jsem vztekem lapala po dechu. Markův otec - jestli se mu tak vůbec i dalo říkat - si však jen povzdechl. "Už jste skončila?"

Překvapením jsem zavrávorala. Vůbec nic si z čehokoliv, co jsem řekla, nedělal!

"Jste rozkošná, když se zlobíte, ale věřte mi, že zníte spíš jako ukvičená svině než člověk. Teď když mě omluvíte..." Prošel kolem mě a zamířil na toalety.

Zůstala jsem v chodbě sama a nevěřícně zírala před sebe. On... on-!

Nesnášela jsem ho. Nesnášela, tak moc!

To co o mně řekl- stejně nebylo důležité, protože to byl kretén. Ujišťovala jsem se.

Ale- Pšš

Nechtěla jsem brečet. Nechtěla. Nesnesla jsem pomyšlení na to, že by mě někdo jako on mohl rozbrečet. Ale oči mě znovu začaly pálit a ucítila jsem to známé, tak nesnášené, teplo, které se mi rozlilo kolem nosu a tváří.

Nechtěla jsem brečet. Ale slzy už přicházely a můj obličej se zkroutil do ošklivé grimasy. Zavrávorala jsem k jedné ze stěn a opřela se o ni.

Přitiskla jsem si ruce k obličeji a rozvzlykala se. Bože, přeci mě nemohl jeden pitomý rozhovor takhle rozhodit! Takhle si jen zničím všechen make-up! A jak bych se mohla vrátit zpět k jídelnímu stolu? Každý pozná, že jsem brečela.

Tupče, tupče, tupče!

Ale tyhle myšlenky k zastavení mých slz moc nepomáhaly. Spíš naopak. Věděla jsem, že se musím sebrat. McShot za chvíli zase půjde zpět, kdyby mě takhle viděl, ničemu by to nepomohlo.

Pokusila jsem se to zastavit, ale vydržela jsem jen chvíli, než už to šlo zase zpět. Rozhovor s Markovým otcem jen otevřel staré rány. Neměla jsem nic říkat. Proč jsem se mu prostě nemohla vyhnout? Bože...

"Prim? Bože, Prim, jsi v pořádku?" Ozval se z chodby dobře známý hlas.

Sakra, sakra, sakra! Nemůže mě takhle vidět!

Otočila jsem obličej od něj, rychle utírajíc slzy, ale Mike už byl u mě a moc dobře viděl, že jsem předtím plakala.

"Nic to není." Ujišťovala jsem ho, ale znělo to chabě.

Mike mě chytl za ramena a otočil mě k sobě. V očích se mu zračila starost, ale já před jeho pohledem uhnula. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl. Tváře mi teď planuly červení i z jiného důvodu, než z pláče.

Ustaraně svraštil obočí. "Bože Prim... Co se stalo?"

Zavrtěla jsem hlavou. "Nic."

Povzdechl si. Pak mě jemně otočil k umývárnám. "Pojď, předělám ti šminky. Ostatní se začali starat, kde jsi."

Dovolila jsem mu, aby mě tam odvedl a utírala si oči. Jeho poslední věta mi ale přivolala starosti. Byla jsem tu moc dlouho. Zjistili, že něco nebylo v pořádku. Sakra.

Mike mě přivedl na holčičí záchody, ale ani jeden z nás to neřešil. Opřela jsem se o umyvadlo a překvapeně zamrkala, když z kapsy vytáhl sadu šminek - řasenka, make-up, korektor, tužka na oči, stíny a rtěnka tam všechny byli.

"Jak se ti to tam vůbec vešlo?" Nechápala jsem.

Začal věci vyrovnávat na umyvadlo a pousmál se. "Falešné kapsy. Buď ráda, že nám všem Seltie nakázala, abychom to měli u sebe." Odmlčel se a prohlédl si mě.

Před jeho tázavým pohledem jsem ale musela uhnout. Nemohla jsem mu odpovědět. Nemohla. Protože pak bych Markovo tajemství prozradila a to přeci nešlo. Nemohla jsem mu něco takového udělat. I když už tu nebyl.

Pokynul hlavou k umyvadlu. "Umyj si to celý."

Jen jsem tupě přikývla a udělala, co řekl. Jediná výhoda, která z Mikova příchodu vyšla, byla to, že jsem přestala brečet. Ale to bylo tak celé.

Vydrhla jsem si obličej a z něj i všechen poničený make-up. Když jsem zase vzhlédla, pohled mi ihned padnul na jeho odraz v zrcadle. Stál kousek za mnou a celou dobu na mě ustaraně zíral. Z jeho pohledu jsem vyčetla starost, ale taky zvědavost. Chtěl vědět, co se stalo a já ho za to nemohla vinit. Já bych se zachovala stejně.

"Prim," pronesl jemně, "co se stalo?"

Zhluboka jsem se nadechla a znovu se k němu otočila. "Já... Potkala jsem pana McShota."

"Markova otce?" nechápal, "Udělal ti něco?"

Trochu mě jeho návrh zaskočil. Překvapilo mě, že tohle byly jeho první závěry. Ale bylo milé, že se staral.

Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, neublížil mi. Jen... podívej, tohle ti říct nemůžu. Bylo to mezi mnou a... mezi mnou a Markem. Slíbila jsem, že to neřeknu."

"Ale Prim... Mark už tu není."

Odvrátila jsem se od něj. "Já vím. Ale jak už jsem ti řekla, nic to nebylo. Uděláš mi ten make-up?"

Chvíli na mě jen koukal. A pak ke mně o krok přistoupil a obejmul mě. Nejprve jsem ztuhla, ale objímat mi už šlo o dost líp než před 6 měsíci. Objetí jsem opětovala, a když se začal odtahovat, udělala jsem to samé.

Jemně vzal mou tvář do rukou. "Upravím tě. Ale Prim... rozplakalo tě to. To nemůže být nic." povzdechl si, "Nemusíš mi to říkat. Ale chci, abys věděla, že jsem tu pro tebe, ano?"

Smutně jsem se usmála. "Díky. Já vím."

Chvíli to vypadalo, jakoby chtěl ještě něco říct. Pak ale vzal do ruky korektor a naklonil mou tvář blíž k sobě.

"Tak ukaž,"

***

S obřím povzdechem jsem spadla do postele ve svém vlakovém pokoji. Před pár hodinami jsem navštívila tu největší party mého života. Kapitolská hostina se nemohla rovnat ničemu, co jsem kdy viděla. Bylo tam tolik jídla a tolik lidí. Dokonce i nápoje, které měli přivodit zvracení, aby hosté mohli jíst víc. Souhlasila jsem s Mikem v tom, že to bylo dost nechutné.

Teď už ale bylo po všem a vlak mířil zpět do 12. kraje, kde se měl udát poslední večer turné. I když jsem byla ráda, že už budu doma, představa, že ostatní na dlouhou dobu zase neuvidím, mi přivodila smutek.

Budou mi chybět, všichni. I když někteří možná víc, než jiní. Ze začátku jsem vztahy nechtěla řešit. Mé city k Mikovi jsem skrývala i před sebou. Ale pokud turné něčemu posloužilo tak k tomu, že nás dva dost sblížilo. Sylvia i Katie byly skvělé, ale moc zvyklé na Kapitolský život. Mike byl jediný, kdo ke Kapitolu a hrám cítil stejnou nechuť jako já.

Tak dobrá. Měla jsem ho ráda. Ale nebylo to tak, jakoby on cítil to samé. Takže...

Od dveří se ozvalo zakašlání. Otočila jsem k nim hlavu, ale Mike už vstoupil dovnitř. Jeho večerní návštěvy se už staly samozřejmostí.

Přešel místnost a nacpal se vedle mě. Mně to ale nevadilo, jelikož v rukou držel můj nejoblíbenější dort. Čokoládový se spoustou šlehačky. Jakmile jsem ho uviděla, posadila jsem se zpříma a ani jsem nevnímala mé nohy, které se automaticky posunuly, aby Mikovi udělaly víc místa.

Nad mým hladovým pohledem se zasmál. "Našel jsem ti poslední kousek. Cetkie se na to nezdá, ale jí hodně."

Zahihňala jsem se a natáhla k dezertu ruce. Chvíli vypadal, že mi ho nedá, ale pak svolil a se smíchem mi ho podal.

Vrhla jsem po něm naoko naštvaný pohled a převzala od něj dezert. Byl tak hodný, že mi přinesl i lžičku. Odkrojila jsem kousek a strčila si ho do pusy.

"Ó můj bože," zasténala jsem, "musím donutit tátu, aby mi ho upekl."

Mike se uchechtl a opřel se o stěnu za ním. Přerovnala jsem si nohy, dokud jsem neseděla v tureckém sedu a pokračovala s dortem.

Nějakou dobu jsme si jen povídali. O všem možném, popravdě. Ani jeden jsme to téma nenačali, ale bylo vidět, že jsme se mu vyhýbali. Ale mě přišlo, že bych něco říct měla. Tohle byl náš poslední společný večer, kdy jsme mohli být o samotě jen my dva.

Odložila jsem prázdný talíř na stůl a pohlédla na Mika. Zelené vlasy, které měl celý den nagelované, aby mu držely nahoře, se z účesu začaly uvolňovat. Většina ještě držela nahoře, ale pár pramínků mu dopadalo na čelo. Z nějakého důvodu tak vypadal líp. Tenhle Mike, s volným tričkem, rozcuchanými vlasy a uvolněným postojem, se mi líbil o dost víc, než ten upravený Kapitolský sluha.

Kousla jsem se do rtu. Tohle byla naše poslední společná noc, kdy jsme prostě mohli blbnout, jak jsme chtěli.

"Budeš mi chybět," vyhrkla jsem dřív, než jsem si to mohla rozmyslet.

Mike se ale jen smutně pousmál. "Ty nám taky. Koho budeme buzerovat?"

Uchechtla jsem se. Pak jsem si povzdechla. "Myslím to vážně. Nevím, co tam bez vás budu dělat. Vy všichni... Sylvia, Katie, Seltie... ty... všechny vás budu postrádat."

Pohled v jeho očích zjemněl. Natáhl se ke mně a vzal mě za ruku. "Budeš nám všem chybět. I mně. Ale máme telefony, ne?"

Svěsila jsem ramena. "Ale to není to samé..."

Ušklíbl se a odvrátil pohled. Se smutkem jsem si povšimla, že ruku zase odtáhl.

Chvíli mezi námi panovalo rozpačité ticho. Už jsem se začala v duchu sekýrovat za to, že jsem tohle téma vůbec nadhodila, když jsem si vzpomněla na jednu věc.

Rychle jsem se postavila a přešla ke skříni. Mike vydal nechápavý zvuk. "Co děláš?"

Otevřela jsem první šuplík a s úsměvem vytáhla mně velice známý náhrdelník. Otočila jsem se k Mikovi, který teď už vstal a stál pár metrů ode mě. Natáhla jsem k němu ruku a zamávala mu náhrdelníkem před očima.

"Pořád si myslím, že bys ho měl mít." Po hrách už jsem nenašla příležitost mu náhrdelník znovu dát a on to využil. Stále jsem ale cítila, že bych mu ho měla vrátit.

Když svůj amulet uviděl, protočil oči a povzdechl si. "Ty s tím nepřestaneš, dokud si ho zase nevezmu, co?"

Zazubila jsem se. "Ne."

Krátce se zasmál a přistoupil ke mně blíž. Já udělala to samé a náhrdelník mu podala. On ale zavrtěl hlavou. "Už jsem ti to řekl jednou a říkám to podruhé - nech si ho."

Našpulila jsem rty. Nechápala jsem, proč si ho nechce vzít zpět. Ale já si ho nechat nemohla.

Začal znovu mluvit, ale já ho zastavila. "Podívej, Miku, chtěla jsem ti ho vrátit a poděkovat."

Párkrát překvapením zamrkal. "Poděkovat?"

Kousla jsem se do rtu. "Jo. Víš... nevíš, jak moc mi tvůj dárek pomohl. Tam v aréně, bylo pár chvil, kdy jsem opravdu přemýšlela, že to prostě... skončím."

V očích se mu prostřídala nechápavost se zděšením.

"Ten amulet mi připomněl, že tam venku jsou lidi, kteří mě mají rádi a starají se o mě. Připomněl mi to, že tu mám přátele a připomněl mi i sliby, které jsem dala. Slíbila jsem svým přátelům, že se vrátím. A možná to zní šíleně, ale ten náhrdelník mi dal sílu to udělat."

Odmlčela jsem se. Ani jsem netušila, co za kraviny tu plácám. Neměla jsem v úmyslu mu tyhle věci říct, ale už se to valilo ven. Mike na mě ale jen pořád zíral. Jeho pohled byl nečitelný. Takže jsem pokračovala.

"Kdyby nebylo tohohle," zamávala jsem náhrdelníkem v ruce a modrý kámen se ve světle lamp zaleskl, "nezvládla bych to. Nezvládla bych to, kdyby nebylo tebe."

V jeho očích něco proběhlo. Neměla jsem ale čas rozluštit, co se mu honilo hlavou, protože se v příští sekundě sklonil a přitiskl své rty k mým.

V prvním okamžiku jsem ztuhla. Poslední člověk, který mě políbil, byl Mark. A přesto tohle bylo úplně jiné. A tak nečekané.

Markovi rty byly rozpraskané a suché. Oba dva jsme byli pokrytí vrstvou špíny a on umíral. Oba dva jsme při tom brečeli.

Tohle se k tomu nedalo přirovnat. Stála jsem tu v pyžamu a huňatých papučích, v jedoucím vlaku a Mikovi rty byly tak jemné...

Ale bylo to jen krátké políbení. Na Mikovi byla znát nervozita. Jenom ke mně jemně přitiskl rty, a když uviděl, že jsem se nehýbala, začal se stahovat. Když mi tohle došlo, rychle jsem se k němu naklonila a políbila ho nazpět.

Chvíli to vypadalo, že ho to zarazilo stejně jako předtím mě. Ale pak mě začal líbat nazpět, teď s větší vášní, než předtím. Ze začátku to bylo trochu nemotorné. Bylo vidět, že jsme oba testovali situaci.

Ale pak se jeho ruce obmotaly kolem mého pasu a všechna nervozita odplula. Zajela jsem mu rukou do vlasů a musela se pozastavit, nad jejich hebkostí.

Srdce mi bilo jako splašené. Nemohla jsem uvěřit, že se to opravdu dělo. Měla jsem za to, že ke mně nechoval city. Myslela jsem si, že to ani nebylo možné. Ale on tu stál a líbal mě a bože, bylo to to nejlepší, co se mi kdy událo.

Po nějaké době jsme se od sebe odtáhli. Na čelo Mikovi teď padalo víc pramínků, než předtím, ale to bylo to poslední, co jsem teď mohla řešit.

"Páni," vydechla jsem omámeně.

Zasmál se a já s ním. Pak si opřel čelo o mé a potěšeně se usmál. "Takže to asi znamená, že ti to nevadilo."

Pobaveně jsem si odfrkla. Nedokázala jsem zastavit můj vlastní úsměv, který se mi teď rozlíval přes celou tvář. Srdce mi bilo radostí tak prudce, až jsem se bála, že vyskočí. "Ne, nevadilo."

Zakřenili jsme se na sebe a odtáhli. Nechtělo se mi, ale svěsila jsem ruce dolů. Pak jsem vzala jeho ruku a nacpala do ní amulet, který jsem celou dobu držela.

Pohlédl na svou ruku a zasténal. "Jsi hrozná, víš to?"

Já se jen rozesmála. Po chvíli se přidal taky. Strčil si amulet do kapsy a přitáhl si mě do objetí. Zabořila jsem mu hlavu do ramene a šťastně si povzdechla. Ono se to opravdu dělo. Ono se to opravdu dělo!

Pak si ale Mike povzdechl. "Kdybych mohl, nikdy bych se do Kapitolu nevrátil. Nechce se mi zpátky."

Vzhlédla jsem. V hlavě se mi objevil jeden dost šílený nápad, ale jakmile jsem ho vyřkla, začal dávat perfektní smysl. "Tak se tam nevracej. Zůstaň ve 12. kraji."

Zamračil se. "Prim, víš, že to nejde-"

"Ale jde!" přerušila jsem ho, "Můžeš zůstat u nás. Podívej, máme víc místa, než bychom kdykoliv mohli využít. Máme dva baráky a vejdeme se do jednoho a to jsem tam já, mí dva bratři a rodiče. Druhý je pořád neobydlený, takže neboj, místo máme. A rodičům to vadit nebude. Navíc, vím, jak hlavní město nesnášíš. A není to tak, že by tě mohli vybrat do her."

Chvíli nad mým návrhem přemýšlel. V jeho očích se však pořád zračila nerozhodnost.

Takže jsem zatlačila ještě trochu víc. "A co když je tohle to poslední, kdy se uvidíme?"

Zavřel oči. Pak je znovu otevřel. "Budu si to ještě muset rozmyslet. Ale..." pousmál se, "ale nezní to jako špatný nápad."

Usmívala jsem se tak moc, až mě z toho bolely tváře.. Vytáhla jsem se na špičky a políbila ho. Krátce se zasmál a polibek opětoval.

Když jsme se od sebe odtáhli, jemně mě pohladil po tváři. "Miluju tě, víš to, Prim?"

Od konce her už uběhlo šest měsíců a mé problémy rozhodně neodešly. Měla jsem své démony. Bála jsem se tolik věcí. Ale nebyla jsem na ně sama. Nemusela jsem být.

Takže když jsem se usmála a promluvila, byla jsem stoprocentně upřímná. "Já tebe taky."

Konec

Wow. Wow. Wow. Já dokončila příběh. Wow.

Dobrá, malá věc, než půjdete, BYLA BYCH HROZNĚ MOC RÁDA, KDYBYSTE MI DO KOMENTÁŘŮ DOLE NAPSALI, CO SE VÁM LÍBILO A NELÍBILO. Stačí mi kratičký komentík, ale opravdu bych ho ocenila.

Tahle věc vznikla velmi spontánně a upřímně řečeno jsem překvapená, že to došlo tak daleko.

Jsem hrozně ráda za vás všechny, kteří jste to se mnou vydrželi až do konce. Jste skvělí, i když je vás málo =D

Přemýšlím nad tím, že tento příběh přeložím do angličtiny, ale to se uvidí.

A kdo by se nudil, rozhodně se koukněte na mé další příběhy!

Omlouvám se za všechny chyby, doufám, že se vám konec líbil, a děkuji vám všem moc za pozitivní feedback =).

Iren