Rychle jsem se vrhnul na stranu, jen tak tak, abych se vyhnul oštěpu letícímu kolem. Kolik oštěpů sakra má? Oh, tři, tamhle za opaskem je jeden, jeden na nás už vrhl a ten třetí skončil někde v křoví.

Vrhl jsem se na něj a sekl jsem mečem proti jeho hrudi. Elijah to vykryl - ah škoda, byla by z něj hezká krvavá hromádka... - a místo toho se mi pokusil bodnout nůž do břicha. Pohybem boků jsem se noži vykryl, chytil ruku s nožem za zápěstí a loktem ho uhodil do jeho pěkné tvářičky. Elijahova hlava se zvrátila dozadu v divném a určitě bolestivém způsobu a nůž spadl na zem. Bohužel jsem musel meč taky odhodit.

Nečekal jsem a vrhl se na něj, pěstí ho udeřujíc do břicha. On mi na oplátku udeřil pěstí do nosu. Kopali a mlátili jsme do sebe, nakonec mi podrazil nohy a prali jsme se na zemi.

Přišpendlil mě na zem stiskl mi krk. Začal jsem se dusit. Kopal jsem a rukama se ho snažil odstrčit. Marně.

Začal mi docházet dech. Při máchání rukama jsem na zemi našmátral celkem ostrý kus kamene. Z posledních sil jsem ho pořádně praštil do spánku. Elijah se překulil ze mě na zem a se sténáním si držel poraněnou hlavu.

Odvalil jsem se pryč, kašlajíc a lapajíc po vzduchu. Rychle jsem se zvedl na nohy, i když se mi pořád celkem klepaly. Elijah se už taky zvedal k útoku, ale zastavilo ho pobavené hvízdnutí. Oba dva jsme otočily hlavy ve stejný moment, asi to vypadalo celkem komicky. I když to co jsem uviděl mi moc komického nepřišlo.

Dívka z 1. kraje držela Primrose pod krkem nůž. Prim se snažila vycuknout se jí, ale ta obluda jí jen zabořila nůž víc do krku. Zavrčel jsem zlostí. Udělal jsem pohyb k nim, ale něco studeného a ostrého na mé hrudi mě zastavilo. Neboli Elijahovo kopí. Ten kluk vážně neumí bojovat s ničím jiným.

"Sorry zlato, berem ji sebou." Zazpívala holka z jedničky. Primrosiny oči se střetly s mými a ona začala zuřivě třást hlavou.

Bohužel mi vůbec nedošlo co tím myslela.

Vrhl jsem po dvou profících otrávený pohled. Elijah mě poklepal špičkou kopí na hruď. "Nic bych bejt tebou nezkoušel. Ona jednou zemře a je jen na tobě, jestli teď nebo potom."

Pokusil jsem se o něco celkem šíleného, ale co, že? Stejně tu umřu. Popadl jsem kopí za nejbližší odřevenou část, a přitáhl ho k sobě, čímž jsem přitáhl pár kroků k sobě i Elijaha a vykopl nohou, strefujíc se do jeho mezinoží. Elijah bolestí zavyl a kopí mu vypadlo z ruky. Popadl jsem ho a namířil na něj. 

To asi nebylo chytré, protože holka z jedničky přitiskla Primrose ke krku nůž ještě víc. Ups...

Chystal jsem se zaútočit na Elijaha tím kopím, ale najednou mě něco trefilo do hlavy a všechno zčernalo. Slyšel jsem někde v dáli křičení. Au...

***

První co mi přišlo na mysl, když jsem se probudil, byl pach krve. Zasténal jsem a otevřel oči. Prudké sluneční světlo mě uhodilo do očí, takže jsem je zase zavřel a zvedl ruku před obličej, abych se alespoň trochu zastínil. Pomalu jsem otevřel oči a rozhlédl se.

Ležel jsem na tom samém místě v lese, kde jsem bojoval s těmi Profíky... a Rose... Vylekaně jsem se pokusil posadit, ale zastavila mě bolest v hlavě. Zasténal jsem a zase si lehl. Zvedl jsem ruku k hlavě a opatrně se dotkl bolavého místa. Sykl jsem bolestí, když mě rána jen zaštípala a když jsem odtáhl prsty, byly potříštěné krví. Otřel jsem je do trávy. Zhluboka jsem se nadechl a znovu se pokusil posadit, tentokrát pomaleji.

Bolest nebyla tak velká, ale stále jsem se cítil, jakoby mi někdo do hlavy vyhrabal díru a teď do ní bouchal kladivy. Opatrně jsem prsty znovu nahmatal ránu. Nezdálo se, že by to pořád krvácelo, ale zaschlá krev se mi lepila k obličeji a k vlasům. Povzdechl jsem si a pokusil se vzpomenout si, co se vlastně stalo.

Profíci nás napadli... bojoval jsem s Elijahem... Profík z jedničky držel Primrose pod krkem... vzal jsem Elijahovi oštěp... a pak mě něco bouchlo do hlavy. Hm... Ale byl jsem si tak jistý, že Elijah to nehodil. Čuměl jsem přímo na něj. A holka z jedničky měla moc práce s Primrose. Tak kdo mě uhodil?

Než jsem ale mohl tak moc o tomhle přemýšlet, další myšlenka mi přišla na mysl. Co se stalo s Rose? Co když byla mrtvá? Pohlédl jsem na oblohu. Vypadalo to, že slunce právě začalo vycházet. Jak dlouho jsem byl v bezvědomí?

Opatrně jsem se zvedl na nohy. Klepaly se mi, cítil jsem v nich tak velkou slabost, že jsem se musel opřít o strom. Zhluboka jsem se nadechl a ihned jsem se zašklebil nad bolestí v krku. Osahal jsem ho a povzdechl si. Můj krk byl nateklý a bolavý, špatně se mi dýchalo. Rána od šípu v ruce mě bolela, ale nebylo to nic hrozného. Rána v hlavě bolestivě tepala, na nohou i rukou, na tváři a břichu jsem měl bolestivé modřiny a tekla mi krev z nosu.

Zatnul jsem ruce v pěsti. Jak jsem se koukal kolem všechny moje věci - baťoh i mačeta - už tu nebyly. Profíci je museli vzít s sebou. Naštvaně jsem zavrčel. Musel jsem se někde nějak ošetřit, musel jsem najít způsob jak přežít. Neměl jsem zbraň, vodu, ani jídlo. Hallelujah.

Opřel jsem se zády o strom a přemýšlel co bych měl udělat nejdřív. Být beze zbraně bylo špatné, hlavně v aréně plné monster a splátců, ale bez vody a jídla taky dlouho nevydržím. A bez ošetření ran už vůbec.

Rozhodl jsem se, že by nejlepší bylo najít nějakou říčku. Měl bych vodu - bez ní vydržím nejmíň - a mohl bych si vyčistit rány, zabránit tak infekci. Takže najít zdroj vody. Otázka byla jak? A kde? S Primrose jsem narazili na řeku, takže by bylo fajn jít k ní, ale nedokázal jsem najít, kterým směrem to bylo. Přišli jsem od tamtuď, nebo od tamtuď?

Povzdechl jsem si a pomalu se odstrčil od kmene stromu. Náhodně jsem si vybral směr, který mi přišel jako vhodný a vydal se. Nohy mě celkem bolely a v hlavě mě pořád tepalo. Vlastně jsem po cestě ani tak nevnímal. Jen jsem nutil své nohy, aby šly dál, dokud něco nenajdou.

Chvílemi jsem se musel zastavovat kvůli bolesti hlavy, ale po hodinách cesty se mi podařilo málem zakopnout o řeku. Všiml jsem si, že tady byla snad ještě šiřší, než to, do čeho jsme s Primrose spadli.

Nohy mi znaveně vyply a já se sesunul na zem. Natáhl jsem ruce a strčil je do příjemně chladivé vody řeky. Umyl jsem z nich špínu a zaschlou krev. Vytáhl jsem je a otřel je o kalhoty. Opatrně jsem se pokusil stáhnout ze sebe bundu. Bolest mi projela poraněnou rukou a já pevně stiskl čelist. Dobrá, ještě jednou. Začal jsem bundu po kouskách stahovat dolů. Rána na ruce se někdy při boji znovu otevřela a rozkrvácela se, avšak krev už zaschla, takže vytvořila povlak kolem rány a přilepila látku bundy na ránu. Zhluboka jsem se nadechl. Přes tu řadu let jsem měl už dost zranění, abych věděl co dělat. Kdybych se snažil do udělat pomalu, bylo by to jen horší.

Je to jako náplast. Pomyslel jsem si. Takže rychle. Tři. Dva. Jedna. Škub. Trhl jsem bundou s pomocí rychlého trhnutí ramen a bunda se úspěšně odlepila od rány a spadla na zem. Čelist jsem bolestí zatínal tak pevně, že mi vrzaly zuby. Pohlédl jsem na ruku. Krev se znovu rozběhla a kapky, které mi stékaly po ruce nepříjemně svěděly. Přesunul jsem se blíž k řece a začal si očisťovat krev z ruky. Zatím jsem se nezajímal o ránu, ale vyčistil jsem krev kolem ní. Pak jsem se přesunul blíž k ráně a opatrně jsem očistil kůži přesně kolem rány. Teď to nečím ovázat, aby to zase nekrvácelo.

Chvíli jsem přemýšlel co použít, než jsem si opatrně svlékl tričko a nátělník. Došlo mi, že ten nátělník už pravděpodobně nebudu potřebovat, takže jsem z něj utrhl pruh látky a obvázal si ránu na ruce. Dobrá, jedna věc je vyřešená. Teď hlava.

Chvíli jsem přemýšlel, jak bych si tu ránu měl umýt, než jsem pokrčil rameny a naklonil se k řece, ponořujíc hlavu do vody. Zasténal jsem slastí, když studená voda vymazala nepříjemné tepání. Chvíli jsem si jen máčel hlavu, tváří jsem se opíral o hladký kámen. Posunul jsem nohy, takže jsem z teď celkově ležel na zemi na boku s hlavou ve vodě.

Po nějaké době jsem se vytáhl na kolena a vyčistil jsem z vlasů a rány zaschlou krev. Rozpůlil jsem zbytek nátělníku na dvě poloviny. Z první jsem si vytvořil provizorní obvaz na hlavu. Druhou jsem namočil a obvázal si ji kolem krku.

Natáhl jsem na sebe zelené triko a byl jsem rád, že už na mě většina lidí nebude zírat a nebude mít na pohled moje jizvy.

Povzdechl jsem si. Co teď? Neměl jsem zbraň, neměl jsem jídlo. No, beze zbraně bych jídlo stejně neulovil, takže zbraň je první. Vstal jsem a přehodil si přes ramena bundu. Chvíli jsem prohlédával les, než jsem po nějaké době našel dlouhý klacek a ostrý kámen.

Vrátil jsem se s těmito věcmi k řece a snažil se je nějak připevnit k sobě. Nakonec mi došlo, že bez něčeho čím bych to spojil to asi nepůjde a proto jsem utrhl tenký pruh látky ze spodku mého trička a s pomocí látky jsem pevně připevnil kámen k tyči.

Provizorní kopí.

***

Vydal jsem se do lesa, abych našel něco k jídlu. K mému překvapení jsem našel jahody. Nastrkal jsem si je do trika a donesl k řece, kde jsem je snědl. Zůstat u vody byl dobrý nápad. Mohl bych tu prostě zůstat, sám a v pořádku. Ostatní by se mohli pozabíjet a bylo by to skvělé, já bych vyhrál a jako výhru bych mimo pěněz dostal taky dům ve vesnici Vítězů, kterou stvořili z pár postranních domů, kde nikdo nebydlel. Mohl bych žít svůj život jako boháč a odstěhoval bych se od toho ožralýho kokota, co si říká můj otec.

Ale. To ale tu vždycky bylo. Netušil jsem, jestli byla Rose naživu nebo ne, a pokud ano, tak jsem ji chtěl zachránit. Někdy jsem na sebe byl opravdu naštvaný. Byl jsem takový idiot. Mohl bych to vyhrát a nestarat se, ale nemohl jsem ji u Profíků jen tak nechat. Pokud tedy nebyla už mrtvá. A pokud ano, pak bych mohl strávit hezký zbytek mého pobytu v aréně tady u řeky. Pff. Prý hezký. Neměl jsem s nikým navazovat spojenectví. Nechal jsem si Prim přirůst k srdci. Byla to chyba. Kdybych se o ní nestaral, bylo by to lepší. Bylo by to sakra lepší.

Ale samozřejmě. Já se o ní musel starat a proto bych si asi neodpustil, kdybych jí nešel aspoň hledat. Teď jsem měl v plánu zůstat tady, do večerního vyhlášení.

Samozřejmě, byl jsem v bezvědomí přes včerejší noc, takže mohla zemřít když jsem byl v bezvědomí a oni to ohlásili předtím, ale tak - v něco jsem musel doufat.

K večeru jsem uslyšel výbuch z děla. Takže je nás tu 5. Povzdechl jsem si. Byl jsem tu něco přes týden a už umřelo 21 lidí. A já pořád žil. Jaká na to byla šance? Malá, ale nějak jsem měl štěstí. Přemýšlel jsem, kdo asi mohl zemřít. Bylo by hezké, kdyby to byla Alice. Přes celou hru jsem o ní ani neslyšel a pořád žila. Pravděpodobně byla sama - Já a Primrose jsme byli spolu celou dobu a Profíci se drželi spolu. Na výcviku se netvářila moc přátelsky směrem k nim, takže s Profíky se nespojila a to, že by byla někde s Emily? Pch - tak to rozhodně ne.

Kdyby prostě zemřela, nemuseli bychom se o ní starat.

Večer se ale mé přání nesplnila. Naštěstí se však taky nevyplnilo to nejhorší. Za tuhle smrt jsem byl celkem rád. Holka z jedničky byla dnešní obětí, což by mělo znamenat, že v aréně už jsem jen já, Elijah, Alice, Emily a - možná - Primrose.

Hip. Hip. Hurá.

***

Větvičky a jehličí pode mnou křupali, když jsem procházel lesem. Šel jsem pomaleji, než by se mi líbilo, s mým zraněním to ale lépe nešlo. Rozhlížel jsem se kolem, v rukou samo-vyrobený oštěp. Poprvé jsem šel sám. Předtím tu byl Scott, Mia a Emily s Primrose, pak nás se Scottem napadla hydra a on zemřel, pak zemřela Mia, pak jsme se museli od Emily rozdělit a pak Rose unesli Profíci. Pohodička.

Pár metrů ode mně něco zašustilo. Rozhlédl jsem se kolem a zvedl oštěp do obranné pozice. Z houští kousek ode mě vyskočil králík. Vydechl jsem úlevou a ani jsem neváhal a zapíchl jsem oštěp do králíka, připichujíc ho k zemi. Zvíře nestihlo vydat ani zvuk a už bylo mrtvé. Vytrhl jsem oštěp z králíka a sebral ho ze země. Jeho červené korálkové mrtvé oči ve mně vyvolávaly pocit, jakoby mě pořád sledovaly, i když byl jejich nositel dávno mrtvý. Zatřásl jsem hlavou a vrátil se zpátky k řece.

Omlouvám se za dobu trvání, ale znáte mě. Takže tohle byla 1. kapitola v druhé části - jak jste si všimli, máme jiný styl číslování kapitol a jiný pohled. =) Doufám, že se vám tato kapitola líbila. Omlouvám se za chyby.

Iren