16.o4.2o17

Kdokoli by ji viděl, ihned by mu došlo, který stav zastupuje. Větrem ošlehaná, opálená pleť byla pokryta spoustou jizev a odřenin, dlouhé hnědé vlasy měla zavázané stébly trávy a smaragdově zelené oči zářily bystrostí a vychytralostí. Lehce sešikmené obočí dodávalo potřebnou autoritu, která byla těžká na projevení - alespoň pro ni. Každý ihned poznal, že tato dívka byla Krotitelkou.

Krotitelé tvořili druhou nejvýznamnější skupinu. Lidé si jich velmi vážili - nikdo jiný nemohl držet divoká zvířata v úctyhodné vzdálenosti od vesnic a měst, než oni.

Pokaždé, když procházela ulicí, lidé jí uhýbali z cesty a uctivě sklápěli zrak. Většina hovoru ztichla a dívka mohla nerušeně procházet. Nikdo si nedovolil postavit se jí do cesty, k odrazení takovýchto dobrodruhů stačil jediný pohled na zbraně, které se hojně houpaly na zádech či u pasu.

Jedenapůlruční meč se v bohatě zdobené pochvě nesl u pasu společně s pár noži a dýkami. Na zádech visel toulec společně s lukem a dvěma kratšími meči. Ani to však nebyl konec zbraní - lovecký nůž se skrýval i ve vojenských botách z měkké kůže.

Pod temně zelenou kápí, ke které patřil dlouhý plášť, se schovávala košile, překryta chráničem ramene. Byla zastrčena v hnědých kalhotách z hrubé látky, které přidržoval mohutný pásek. Dole se kalhoty ztrácely v již zmíněných botách.

Kdykoli jí někdo zastoupil cestu, stačilo zlostné hrdelní zavrčení, které vyděsilo i mnoho otrlých mužů-bojovníků. 

Co se pak tedy stalo?
Marně se teď ptáte?
Nebylo toho málo
Zdali na mne dáte?

Dívka vešla do lesů
Po ní výkřik jen zbyl
Krev se vsákla do vřesu
Vřes krev pak vděčně pil

Nepřátel mnoho měla
Oni číhali tam na ni
Pak zbavili se těla
A taktéž svých krutých zbraní

Dobrou noc!