o8.o4.2o17

První vločka dopadla právě na její ruku, vždy tomu tak bylo a vždy bude. Byla schopna čekat hodiny, i přes to, že přesně věděla, kdy sníh dopadne na zem. Ona sama mu určila dobu přistání, stejně však byla překvapena z jeho krásy. Vždy vyšla ze svého hradu na odlehlém místě, jen aby mohla spatřit tu nádheru.

Vždy vyběhla na své oblíbené místo a čekala na první vločky, které měly patřit jen jí. Dlouhé, krvavě rudé vlasy ostře kontrastovaly s alabastrově bílou pletí a sněhobílými šaty. Na tak světlé kůži se vyjímaly její ebenově černé oči, které byly občas překryty víčky s dlouhými, hustými řasami. Zima jí nevadila, nepotřebovala proto boty ani kožichy, kterými se mnohé urozené dámy chlubily. Ona sama však měla něco, co by jí všechny záviděly - věčné mládí.

Starala se o to, aby se sníh vždy objevil v přijatelné vrstvě, občas se však nechala unést a závěje dosahovaly výšky dospělého člověka. Nikdo však nesměl vědět o její existenci, byla to podmínka toho, kdo jí věnoval zvláštní schopnosti - jedné ze Sudiček. Její život byl tedy požehnáním i prokletím. Žila dlouhou dobu, než si ze zoufalství sama vzala život a její schopnosti získala další z mnoha dívek.

Dobrou noc!