3o.o3.2o17

Uprostřed náměstí se srotil veliký dav. Nespokojený dav. Lidé pokřikovali nepublikovatelná slova jeden na druhého a tlačili se na sebe, snad aby byli blíže jakémusi pódiu, které se lehce vyvyšovalo nad zbytek plochy náměstí. 

Lidé na pódiu se nebáli, avšak cosi strachu podobného pociťovali - snad úzkost, či lehké mrazivé chvění. Měli obavy o budoucnost, o to, co bude následovat po nich, jelikož se správně domnívali, že brzy přijdou o život. Byli to odsouzenci, avšak ne ti špatní. Tito byli odsouzeni neprávem, nikomu to však nevadilo. Lidé byli krvežízniví a lačnili po krutosti, jíž oni sami oplývali.

Kat procházel po onom pódiu, kde mělo brzičko dojít k smrti několika mužů a žen. Ptáte se za co? Odsoudili je za jednu jedinou věc - zpěv. Nebyl to však jen tak ledajaký zpěv, tito lidé zpívali všichni spolu, znali se a to jim bylo osudové. Stačilo, aby byl chycen jeden z nich a při krutém mučení vyzradil, ač nechtěně, své druhy. Všichni již měli oprátky kolem krku a dav se utišil, aby mohl vidět tu - podle nich - nádhernou věc, ke které mělo brzy dojít.

A také došlo, zhruba dvacet těl se po pár minutách bezvládně pohupovalo na provazech, jejich nohy a zem dělilo pouhých pár centimetrů. A poté se to stalo. Nad celým náměstím se rozlehl libozvučný zpěv, nikdo však neviděl, odkud přicházel. Nádherné tóny vydávaly dvě desítky lidí skrytých na střechách, jen aby mohli vzdát hold svým druhům, jejichž duše pomalu odcházely na druhou stranu. 

Dobrou noc!