12.3.17 - mám mokrou hlavu

Stříbrný srpek měsíce již dávno vystoupal na nebeskou klenbu značíc tak, že nastala hluboká noc. Sic byl malý, jasně svítil a ozařoval krajinu, nutíc tak stromy a kopce vrhat dlouhé, téměř nerozeznatelné stíny. Sem tam se ještě potichu ozvalo šveholení ptáků, jinak však vládlo ticho, uklidňující ticho.

Ticho, které mlčky podporovalo poutníky, kteří touto nocí procházeli, snažíc se získat náskok před svými pronásledovateli. Šli bok po boku, v naprosté tichosti, zničehonic se však jeden z dvojice zarazil, ukazujíc z vrchu kopce na cosi stříbrného, co se jako stuha vlnilo pod nimi.

Druhý z páru okamžitě vytáhl mapu a pořádně ji prohlédl, poté vzhlédl a zavrtěl hlavou, avšak příteli ukázal na cosi na mapě. Neuvědomil si však, že člověk stojící vedle něj neměl schopnost vidět za každého světla, neměl elfský zrak, jako druhý z páru - elf. Usadil se tedy do hebké, šťavnaté trávy a pokynul svému společníkovi, aby udělal stejně.

Z tlumoku, který každému spočíval na zádech, vytáhl křesadlo, troud a svíčku, kterou následně pomocí již zmíněných věcí zapálil. Teď již i první z dvojice mohl vidět řeku, která se vlnila kolem kopce a symbolicky ho půlila. Mohl však také vidět něco jiného - to, co by nemohl vidět nikdo jiný, než oni dva.

Viděl naději, jelikož právě toto místo tak dlouho hledali. Utíkali před vojáky z Leanie a právě tento kopec byl hranicí mezi dvěma zeměmi. Lidskou - Leanií a elfskou - Le Acrií. A právě Le Acria bylo místo jejich záchrany.

Hledím na text před sebou a sama sebe plácám po rameni. Jsem spokojena.
Dobrou noc!