4.3.17 - po dlouhém dni krátký oddych

V kolečkovém křesle spočívá mé tělo a já unaveně, téměř nevědomky vystavuji tvář světlu. Další nápad...

Smrákalo se. Ve vzduchu byl cítit déšť. Všechna zvířata spěšně hledala úkryt před přicházejícím deštěm. Srny nechtěly, aby jim zmokla vyčištěná srst, ptáci byli proti tomu, aby kapky deště dopadly na jejich lesklá pírka. Jedna věc spojovala predátory a kořisti - touha po skrytí.

Vždy se však dá najít černá ovce, i zde jedna byla. Toto označení patřilo mladému ptáku - vrabci, který ze všeho nejvíce miloval déšť. Ostatní zvířata se deště bála, po dešti se totiž vždy vyrojily celé tlupy lovců, které netoužily po ničem jiném, než po čerstvé pečínce na stole, či huňaté srsti na lemu pláště. Avšak tento vrabec byl nebojácný, nevadily mu stíny dravých ptáků na obloze, výkřiky lovců, či pořádný liják. Každý den vyletěl brzy ráno z hnízda, jen aby mohl prozkoumat novou část lesa a každý večer se vracel pozdě, jen aby mu nic neuniklo.

Spoléhal na své smysly. Věřil, že ho bystrý sluch a zrak ochrání před nepřáteli, kteří lačnili po jeho mase, či peří.

Ostatní zvířata však jeho nebojácnosti využívala ve svůj prospěch. Každé zvíře má ve své říši nějaký úkol a ten vrabcův byl obzvlášť důležitý. Po každém dešti měl vysedávat na stromě a hlasitě oznamovat, že liják skončil a že lovci vzdali pátrání.

I teď se mezi zvířaty sem tam najde nějaké takto nebojácné. Proto se po dešti vždy ozývá zpěv.

Víčka mi klesají a znavená ústa potlačují zívnutí. Už jen posledních pár slov a pak čeká modlitba.
Dobrou noc!